Moravské teoretické reflexe
V předminulých DN (č. 5) jsem psal – se steskem i lehkou závistí – o dvou sbornících, jež vyšly na Slovensku a shrnuly příspěvky ze dvou konferencí. Dnes se posunu na Moravu – najmě do Brna, kde se v minulém roce objevily dvě publikace, jež mají nezanedbatelné a nepřehlédnutelné místo v naší současné divadelně teoretické literatuře. První se jmenuje Yorick. Druhé číslo 13. ročníku této revue současného myšlení o divadelní kultuře připravil Kabinet divadelních studií filosofické fakulty Masarykovy univerzity Brno (editoři David Drozd a Jitka Šotkovská) ve spolupráci s Katedrou divadelních, filmových a mediálních studií olomoucké filosofické fakulty Univerzity Palackého. Uvádím tyto údaje, protože ti, kdo se zasloužili o tuto podobu Yoricka, si zaslouží veřejného ocenění. Nejen za záměr otevřít průhledy do teoretického myšlení v Čechách, ale i za materiály, jež se jim podařilo shromáždit. Např. v části Archiv jsou dvě studie, které přesvědčivě demonstrují, co znamená teorie pro chápání divadla. V jedné z nich Ivo Osolsobě reaguje v dubnu 1978 na předmluvu Olega Suse k Zichově Estetice – přetisknuté jako reprint v roce 1977 v Německu – nazvanou Průkopník české strukturálně sémantické vědy (Psychosémantika a divadelní vědy). Doufat, že se dnes bude někdo prodírat k porozumění současnému divadlu přes Zichovu Estetiku a diskuse o ní, je jistě velmi troufalé. Ale stojí za to. Přinejmenším pro současnou teorii divadla je to konání cenné a inspirativní.
Ten druhý teoretický podnět je už ryze brněnský. Napsal jej Pavel Drábek, jmenuje se České pokusy o Shakespeara a leží přede mnou v podobě podaného habilitačního spisu, jenž vyšel jako soukromý tisk. Je to vynikající historická práce sledující české překlady Shakespeara od počátků našeho novodobého divadla až po současnost. Kromě jiného potvrzuje, že opravdu prvotřídní historická práce nemůže vzniknout bez teoretické interpretace zkoumaného a shromážděného materiálu. Drábek to činí, neboť důsledně dodržuje své metodologické východisko trojího pojetí dějin: uměleckých, společenských a soukromých. Na tomto metodologickém – a tedy i interpretačním teoretickém – stanovisku vyrůstá Drábkovi pojetí postavení a funkce Shakespearova díla v české divadelní kultuře, jež není příliš náročné v těchto souvislostech domýšlet až do přítomnosti v komparatistickém pohledu, jenž může uchopit teorii i jako specifický kulturní konstrukt. To otevírá bezpečně dveře i k přemýšlení o významu shakespearovských inscenací v českém současném post-postmoderním divadle. Drábkův habilitační spis by si zasloužil důkladnou úvahu na toto téma – i na témata další, jež takto nabízí. Tato poznámka o těch dvou moravských publikacích ovšem míří jinam – k připomenutí významu, možností a důležitosti teorie divadla.
Je to dnes velice podstatné. Z řady důvodů, mezi něž patří na příklad i rozšíření nejrůznějších elektronických prostředků komunikace, které vysoce a pronikavě zesílily trendy vyslovovat o divadle názory, které jsou po výtce dojmy, pocity, okamžitými nápady a vyjadřují hlavně náladu toho, jenž cítí potřebu podělit se o své zážitky z divadla. Tato podoba reflektování divadla bude nepochybně sílit vzhledem k celkovému vývoji sociální komunikace. O to více váží tak závažné poukázání na reflexe jednoznačně teoretické, jak to učinily obě moravské publikace.
Komentáře k článku: Moravské teoretické reflexe
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
