Moskevský Brecht i francouzsko-americký Cervantes aneb Divadlo evropských regionů
Festival Divadlo evropských regionů v Hradci Králové se konal již tradičně během poslední červnové dekády, šlo už o sedmnáctý ročník a pestrá paleta obezděných i venkovních produkcí nabídla 283 oficiálních představení (závěrečná zpráva vykazuje 58 600 spočitatelných diváků).
Absolvoval jsem čtyři pětiny z desetidenní nabídky. Sumarizující obrázek je pochopitelně odvislý od osobního vkusu, od snahy dostát povinnosti spatřit medializovaná díla i od věku (nebudu riskovat stání u některých produkcí „open air“ programu). Navíc jsem některé festivalové hity jako Korespondenci V+W brněnské Reduty, Dealer’s Choice Dejvického divadla, Lédu z Činoherního klubu i obě prezentace režií Vladimíra Morávka (brněnského Mistra a Markétku, hradecké Světáky) už viděl, obeznámen jsem byl i s většinou produkce hostitelského Klicperova divadla. Z jejich nabídky jsem si doplnil vzdělání Kolečkovým Klubem autistů v režii Natálie Deákové a Sherlockem Holmesem – Vraždami vousatých žen, autorskou inscenací Davida Drábka. Kolečkova hra, napsaná přímo pro královéhradeckou činohru, byla pro mě jedním z vrcholů festivalu, text přes všechny autorovy schválnosti (fantazii mu upřít opravdu nelze) vykresluje na tenkém ledě křivky, propojující psychiatrickou diagnózu, posedlost „ledovými“ sporty i cestu do paralelního vesmíru. Dohromady to skládá trpkou výpověď o do sebe uzavřeném sobectví, tak typickém pro dobu, v níž žijeme. Herecky vyrovnané představení do poslední epizody! Potenciál souboru byl patrný i v Drábkově strašidelné detektivní féerii, jejíž text je ovšem poněkud rozbíhavý a nepatří k autorovým vrcholům. Jistého dílu poměrně kvalitní bizarní zábavy s podivnými Holmesem (Lubor Novotný) a Watsonem (Dušan Hřebíček) se ovšem divákovi dostane.
Další jistota hradecké divadelní kultury, loutkové Divadlo Drak, hostilo na své scéně spřátelené soubory a samo se blýsklo inscenací Marka Zákosteleckého pro nejmenší Červená Karkulka v divadelní laboratoři. Atraktivní instruktáž o tom, jak vzniká divadlo, kdo všechno se na jeho chodu podílí i aktivizace dětí při pokusech o práci s různými typy loutek vrcholily vegetariánskou variantou „strašné“ pohádky. Umělci z Draku realizují často své projekty v cizině či jsou přímo vyzváni k pohostinské režii, andersenovský Slavík, kterého připravil ve vídeňském divadle Moki Jakub Krofta, a Černý kocour jde na námluvy, nastudovaný Jiřím Vyšohlídem v Lublani, však patřily k méně prokazatelným úspěchům těchto spanilých jízd. Hostování boloňského performera Andrea Buzzettiho s projektem pro úplně nejmenší děti On-Off (jeho kontaktní show vycházela ze „zázraků“, které poskytuje zapínání a zhasínání světla) prostor studia Divadla Drak v přímém i přeneseném slova smyslu elektrizovalo.
Ostravští Bezruči představili na festivalu Františákovu Nevěstu, drsnou sociální baladu, jíž potvrdili vysoký standard svých produkcí, v rámci open air programu jsem viděl pak uvolněnou féerii brněnské Husy na provázku z cyklu Jirka Kniha hledá autora, konkrétně titul To léto z pera (či počítače) Ondřeje Novotného. Šťavnaté herectví protagonistů v něm nabídlo odzbrojující mix „vysokého a nízkého“. K bezpočtu představení pro děti z neoficiální „festivalové větve“ patřila i Pohádka o zlaté rybce, kterou ve vlastní herecko-loutkářské úpravě prezentoval pražský soubor Kulich: mladíci Florian, Hnátek a Horák dokázali na jednom z dvorků v historické části města na hodinu utišit a zaujmout nejmenší diváky, a to bez podbízivé vemlouvavosti. Vyzbrojeni byli spíš pobaveným nadhledem, gestickou přesností i muzikálností (při produkci také zpívali).
Silně zastoupeno bylo v Hradci Králové divadlo slovenské. Ze dvou produkcí Radošinského naivného divadla jsem absolvoval Štepkovu féerii se zpěvy Někdo to rád slovenské (režie Juraj Nvota), zdivadelněnou americkou anabázi slovenského faráře Jozefa Murgaše, který nezávisle na Marconim objevil bezdrátové zvukové spojení. Principál Radošinců exceloval v trojroli Murgaše, vysokého pohlavára mafie při síle a jiného mafiána, téměř senilního „kmotra“. Komorní divadlo z Martina přivezlo pozoruhodnou verzi Molièrova Misantropa v režii Romana Poláka, s extravagantními modernizujícími kostýmy z dílny Petra Čaneckého a výbornými hereckými kreacemi Marka Geišberga v hlavní roli tragikomického maximalisty Alcesta a Jany Oľhové v partu závistivé Arsinoe. Staré divadlo Karola Spišáka z Nitry zahrálo v režii zakladatelova syna Ondreje svou verzi Jánošíka, který vznikl jako součást česko-slovensko-polského projektu (koláž ze všech tří verzí jsme měli možnost vidět v Hradci Králové loni). Autorem scénáře je Jozef Mokoš a nitranští herci šťavnatými výkony, kombinovanými s výraznou muzikalitou, předvedli poloparodické zpytování národního mýtu, roviny ironie a patosu byly však občas dost nevyrovnané. Polská pseudosofistikovaná produkce Hotel Dieu (Divadlo „Cinema“ Piechowice – Michalowice) ani španělský reprezentant z Kanárských ostrovů, mim Juan Reyes s jednoduchou abecedou pantomimy pod zavádějícím titulem Keaton, větší dojem nezanechali, festival však nabídl dvě zahraniční festivalové události, byť nejednoznačně přijaté. Legendární ruský režisér Jurij Ljubimov zahrál se svým Divadlem Taganka z Moskvy inscenaci, kterou divadlo v roce 1964 zahájilo svou slavnou cestu, Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu. Hradecký festival byl paradoxně „při tom“, když spolupráce nestora mezi režiséry (94) se souborem končila (dva dny po hradeckém představení došlo k prý definitivní roztržce mezi „dirigentem“ a jeho hereckým týmem). O inscenaci informuje recenze Milana Uhdeho na této straně. Dcera slavného režiséra dorazila z Francie se svou Compagnie Irina Brook a festivalové publikum mělo možnost zhlédnou její „americkou“ variaci na motivy Cervantesova románu Somewhere…La Mancha. Černošský Quijote (Augustin Ruhabura) je psychicky ne zcela standardní lůzr a vášnivý čtenář. Sancho Pansu (Gérald Papassian) představuje neúspěšný herec. Dvojice táhne na Hollywood, aktivněji se projevuje plnoštíhlý Sancha. Americkou cestu prezentují parodické ukázky zdejší pop-kultury od countryových slaďáků po bizarní ukázky z kabaretů třetí třídy. Objeví se i přímá, fyzická varianta Dulciney, oba muži prokládají své putování lepšími i horšími anekdotami, citacemi bonmotů Woodyho Allena i připomínkami ze Cervantesova díla. Když jsou v dost zuboženém stavu nalezeni policií, Hollywood opravdu není na dohled. Neúspěšní snílci (v této verzi má své tužby i Sancho) se nacházejí jen 50 kilometrů od New Yorku, z něhož vyrazili. Propojení sofistikovaného námětu s profánními prvky, tedy třeskutou pop-kulturou, je podle mě ústrojné a oba protagonisté i ostatní členové trupy podali energeticky „výživné“ výkony.
K festivalu patřil jako každoročně deník Hadrián, kde se mimo jiné diskutovalo o obou zmiňovaných zahraničních trumfech. Na oblíbené koncerty u divadla po skončení hlavní produkce bylo jistě méně finančních prostředků než v minulých letech, ale překvapivé kvality některých „oblastních“ těles (publikum rozpumpoval kvalitní „mládežnický“ big band z Chrudimi) či fandovství publika při večeru s písničkami z inscenací Klicperova divadla dokázaly vytvořit „kotel emocí“ jako při rockové nakládačce. Každoročně se opakuji v tom, že shledávám hradecký festival díky jeho struktuře, otevřenosti i nasazení organizátorů smysluplným. Ano, i letos se mi v Hradci líbilo, považuji konec června v tomto městě za důstojné karnevalové vyvrcholení divadelní sezony.
Jan Kerbr
Komentáře k článku: Moskevský Brecht i francouzsko-americký Cervantes aneb Divadlo evropských regionů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
