Most přes Různé břehy aneb Splátka na dluh Kyliánovu géniu
Divadelní ústav v Praze vydal na sklonku minulého roku publikaci Různé břehy s podtitulem Choreograf Jiří Kylián mezi Haagem a Prahou. Jejími editory jsou Dorota Gremlicová, naše přední badatelka v oblasti historie tance, a Roman Vašek. Jde o reprezentativní, četnými fotografiemi vybavený svazek na křídovém papíře, který má napravit absenci kyliánovské monografie v češtině.
Vzhledem k tomu, že čeští autoři (k nimž patří ještě Elvíra Němečková) nemohli sledovat zblízka a soustavně první dvě dekády Kyliánovy tvorby, uchýlili se editoři na úvod ke stati zahraniční autorky, která toto období mapuje. Je jí Isabelle Lanz, nizozemská taneční kritička. Její text vyšel v roce 1995 v nizozemštině a angličtině pod názvem Een tuin met duizend bloemen/A Garden of Dance, pro účely českého vydání byl redakčně upraven – krácen a doplněn či jinak aktualizován.
Kronika prvních dvaceti let
Zahrada s tisíci květy, jak zní titul statě nizozemské autorky v češtině, zabírá ve svazku více než osmdesát stran. Je pojata jako velmi podrobná kronika jednotlivých etap Kyliánovy životní kariéry a tvůrčích výkonů dvacetileté konstituující epochy. V jednotlivých kapitolkách se střídají výstižná stručná hodnocení novinářského charakteru, drobné zprávy z administrativního pozadí, pelmel osobního charakteru. Často je autorka tlumočnicí Kyliánových záměrů. Z některých detailních informací (třeba podrobnosti o obsazení) vyrozumíváme, že jde o pohled insidera, který počítá s tím, že se obrací na zasvěcené fajnšmekry, kteří jsou v hledišti NDT pečení vaření, a také, že se autorka zřejmě opírá o své staré recenze. Českému čtenáři se tak dostane někdy zbytečného množství příliš speciálních dílčích informací (například podrobná obsazení, zajímavá pro místní čtenáře), zatímco pro našeho čtenáře jsou spíše vítané její podrobné evokativní popisy vrcholných děl. Co však schází, je propracovanější estetické zobecnění. Možná, že při redigování tohoto textu mohli být editoři ještě radikálnější. Je také škoda, že korektorce knihy – nebo už autorce? – unikly některé nepříjemné chyby. Ne že bych se na ně upírala, ale špatné napsání jména takové stěžejní osobnosti světového tance jako Doris Humphrey (celkem třikrát) by tu bývalo být nemuselo. Malou záhadou je kapitola nazvaná Nemanželské děti…, kterýžto motiv se v žádné zde zmiňované choreografii nepromítne.
1995–2010
Další období, a to období, kdy je po dvaceti letech Kylián pevně v sedle NDT a na vrcholu tvorby, už zpracovaly české autorky – Dorota Gremlicová ve spolupráci s Elvírou Němečkovou. Navazují vcelku na kronikářský styl Isabelle Lanz – střídají kapitoly „hagiografické“ (Oslava divadla a Kyliána), ty, které se vztahují k soukromým okolnostem ( Ještě osobnější svět. Sabine a Jiří), k personálním poměrům (Češi a Slováci v NDT) či proměnám choreografova vztahu k souboru (Začátek dlouhého odcházení). Pozornost však věnují i zásadním uměleckým otázkám jako jsou: Nový směr: barva a film, Nová cesta: nově chápaná hudba. Dospívají obratně až k kapitole Stavění mostů – motivu, který stojí i za titulem knihy a osobnost choreografa metaforicky vystihuje.
CHOREOGRAF: proměny stylu
Závěr prvního oddílu knihy – Jiří Kylián a jeho dílo – tvoří stať Doroty Gremlicové, která se zabývá proměnami estetiky Kyliánova choreografického stylu. Ač je rozsahem nevelká, spočívá v ní intelektuální těžiště celého svazku. Vybočuje z kronikářského přístupu ostatních kapitol, zavádí pohled komparativní, důsledně sleduje vnitřní logiku choreografova zrání a zaměřuje se na postižení jeho vývojové křivky. Opírá se výhradně o znalost choreografického tvaru, nezasvěceným čtenářům poskytuje i zevrubné deskripce choreografií, na nichž demonstruje charakteristické rysy a proměny Kyliánova přístupu. Nevyhlašuje apriorní soudy o obsahu děl, nýbrž jejich poselství a smysl nechává vystoupit pečlivým, všestranným rozborem tvaru. Věnuje zvláštní podkapitoly hudebnímu a zvukovému aspektu tanečního tvaru, aspektu výtvarnému a aspektu ryze pohybovému. Na závěr zasazuje Kyliánovu tvorbu do kontextu postmodernismu – spatřuje v tomto choreografovi osobnost, která mu vzdoruje a trvá na Smyslu.
Kontextuálnímu aspektu však přece jen zůstala autorka něco dlužna. Kylián je autor světového významu. Proto tu neměl scházet světový kontext. Porovnání s takovými Williamem Forsythem a Édouardem Lockem, osobnostmi stejné velikosti a generace, kteří podali odlišné interpretace neoklasického dědictví, by mohlo vyplavit zajímavé postřehy i zasadit Kyliánovo dílo do celosvětového zápasu o moderní taneční estetiku.
Příspěvek ke kyliánovské mytologii
Druhý oddíl nese název Jiří Kylián a Čechy a začíná biografickým intermezzem, kterým je příspěvek Elvíry Němečkové o dětství, rodině, prvních krůčcích a vystrkování tvůrčích růžků Cesta k tanci. Líčí se zde rodinné pozadí, v němž hraje velkou roli „mýtus“ Kyliánovy maminky, někdejší tanečnice Rity-Rity; splývá s mýtem Prahy a českého prostředí. Spjatost s domovem a zároveň vzdálení od domova prosákly do Kyliánovy tvorby, a nejenom prostřednictvím hudby zdejších známých skladatelů. Zakládají charakteristickou kyliánovskou nostalgii. Proto i tato biografická kapitola je celkem dost k věci. Rychle se však začne utápět v archivářské faktografii všech okolností Kyliánova mládí, až se nám tam vlastně sám Kylián začíná ztrácet. Někdy nepůsobí text zcela autenticky – vypadá to, že bývalý režim byla celkem úsměvná doba, kdy pro šikovné děti byla otevřena cesta k zahraničním výletům, jen chtít. Elvíra Němečková, je ovšem nutno přiznat, ve své důkladnosti zmiňuje i jméno někdejší ministerské pracovnice Olgy Maternové (v její kompetenci byly zahraniční výjezdy). Toto jméno zůstane nekomentováno; kdyby komentováno bylo, byla by to trochu jiná kronika doby a zatraceně barvitější kulisy…
Návraty (Romana Vaška) do známé země
Stať Romana Vaška pod názvem Návraty do známé země (1968–1989) se zabývá recepcí řídkých Kyliánových hostování v Čechách a uváděním jeho starších opusů na českých scénách. Místy působí spíše jako promo české předlistopadové publicistiky než kapitola z kyliánovské monografie. Největší rozpaky však vzbuzuje neadekvátní a zavádějící zařazení Jiřího Kyliána a Pavla Šmoka na stejnou příčku umělecké hodnoty. To je asi i důvod, proč Roman Vašek v navazující kapitole Čas setby, čas sklizně (1990–2010) věnuje tolik prostoru narozeninám Pavla Šmoka a potížím Pražského komorního baletu. Autor tu vůbec pilně nashromáždil úctyhodné množství informací o domácí scéně, ale nějak není jasné, co z nich má vyplývat.
Naše dluhy
Důstojný svazek zaléčí poněkud pocity viny zdejší taneční obce. To je ovšem pouhý začátek. Most přes různé břehy, který vyklenul Mistr Kylián svou misí v Čechách, péčí o zdejší taneční gramotnost, svými dary hmotnými – promítacím vybavením a záznamy do fondu videotéky – i nehmotnými – nezištným poskytováním práv na uvádění svých choreografických děl v Čechách, je stále work in progress. Je to už samozřejmě úkol ne pro Kyliána, ale pro nás.
A Kyliánovy dluhy nám…?
Kylián nám samozřejmě není dlužen nic. Český stát se nijak nezasadil o jeho kariéru, a devótností předváděnou při oficiálních příležitostech to nenahradí. Bylo by to však hezké vyvrcholení budování mostů přes různé břehy, kdyby namísto zatím výhradního nastudování starších děl vytvořil Mistr Kylián originální choreografii střiženou na míru zdejším tanečníkům – pro ně a s nimi, ze zdejšího prostředí, zdejší emocionality, zdejší historické paměti, zdejších mýtů.
Čekáme na to už dvacet let.
Komentáře k článku: Most přes Různé břehy aneb Splátka na dluh Kyliánovu géniu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
