Mostecké mizanscény (No. 4)
Pátek třináctého nastal v Mostě už ve čtvrtek, a to hned po dopsání předešlých Mizanscén (No. 3). Pintlich připravenému festivalu Young for young se nevyhnulo to, proč je na každém tištěném letáku napsáno „Změna programu vyhrazena“…
Rocky IX. vypomohl za divadelníky, kteří nemohli dorazit. Nebyl v tomto směru poslední „náhražkou“… FOTO TOMÁŠ BRANDA
MIZANSCÉNA E
…tak Kytice v podání KočéBRu, kterou jsem nestihla, se totiž nakonec na jevišti neobjevila! Byť jsem to zde na blogu včera olitovala a brněnské divadelní kočovníky vybásnila do nebes, po zveřejnění třetího dílu seriálu jsem dostala informaci, že soubor pro nemoc odložil představení (a to byl pátek třináctého až o pár hodin později!). Za to Buchty a loutky tak odehrály díky tomu hned jedno představení Rockyho IX. navíc. Všechno zlé je pro někoho dobré. Divadlo je plné překvapení i pro ty, kteří to již dávno vědí – zrušené představení je tak opětovným připomenutím výjimečnosti divadelního umění, jehož zážitek je neopakovatelný – fenomén „naživo“ vytvářený a vnímaný v jednom čase a místě, jehož podstatnou je aktuální vztah mezi divákem a interpretem a chybí-li tvůrce, chybí kontakt mezi jevištěm a hledištěm, pak chybí divadlo. A propos – divadlo tak interpretům (alespoň v tomto „brněnském případě“ churavosti bez alternace) dává pocit neoprávněnosti fráze „všichni jsme nahraditelní“ – herecká osobitost, jak vidno, vždy nahraditelná není.
Divadlo je improvizace nejen na scéně
Po polovině festivalu se pořadatelé tak trochu začali sypat. První ránou do pečlivě připraveného programu bylo zrušené představení Kytice, tím ale sled špatných zpráv neskončil. Ani toužebně očekávané divadlo Letí Praha (s inscenací Terminus plnou vrahounů a démonů) se neobešlo bez bacilů a na sever rovněž nemohlo dorazit. Rockyho do třetice už organizátoři nenasadili, zato se jako kulturní spasitel předvedlo Mostečanům spřátelené Rádobydivadlo Klapý se svou inscenací Taneční hodiny pro pokročilé. Nebylo to koneckonců nic překvapivého – vždyť členy souboru, který dnes čítá kolem třiceti lidí, jsou rovněž mostečtí činoherci Veronika Valešová (na festivalu se představila například v monodramatu DROGA?!, ale diváci ji aktuálně znají i z Noci na Karlštejně – letos oceněné za nej inscenaci roku 2011 – nebo z Caliguly) či Jiří Kraus, herec a režisér, držitel mostecké Ceny diváka za nejlepší herecký výkon roku 2010. Soubor pro „rychlou změnu programu“ vybral titul, který je příběhem osamělého, avšak navýsost ukecaného člověka, který proto, aby se sblížil v podstatě s kýmkoliv, pořádá Taneční hodiny, a to sám tančit vůbec neumí!
Taneční hodiny pro veřejnost zachránily festival, v rámci kterého začali herci padat jako hrušky pod náporem bacilů. FOTO TOMÁŠ BRANDA
Život jako autostop
I já jsem v pátek třináctého musela svůj diář, původně zaplněný termíny se začátky performancí a představení, přetransformovat. Věřím ale, že těm šťastnějším, kteří měli volno alespoň půl dne, vypadávali oči z důlků nad pestrostí pátečního dne. Já přiznávám, že pro dnešní minireport „vařím z vody“.
Mezinárodní třešnička na dortu byla v plánu o páté – Dva chudáci Rumuni, co mluvěj polsky. Inscenace podle textu Doroty Maslowske a v režii Davida Peimera je uváděno v angličtině s českými titulky. Autorka celkem úspěšného titulu vyšla ze své vlastní zkušenosti. Dílo představuje život jako nespoutanou jízdu autostopem, kdy zažíváte samostatnou story, která po téhle jízdě skončí a vy jste opět někým jiným – ráno s kocovinou vrací Dzinu a Parchu zpět do reality, rozhodně není bezstarostná jako večerní pařba a kostýmní párty. Příběh se odehrává na benzínové pumpě, na dálnici, na opuštěné silnici a v hlubokém polském lese (Polsko autorka kritizuje – je pro ni typickým postkomunistickým státem, s pejorativními atributy, které to s sebou nese. Poláci jako by žili komunistickou paranoiou a nenáviděli vše jiné a cizí). Tam se dvojice objevuje, pochopitelně pod takovým vlivem alkoholu, že na jedné straně vidí život jako velkou srandu, kde lze dělat cokoliv, ale na druhou stranu si při postupném střízlivění nemůže být jistá, zda skutečně potkává samé xenofoby, maloměšťáky, alkoholiky a paranoiky, nebo to jsou přeludy v jejich hlavě. Někteří diváci možná znají ten pocit, že ráno vůbec nepoznávají toho, s kým se před pár hodinami u sklenky řehtali navzájem do tváře. A co teprve zjištění, že jste zapomněli den předtím dítě ve školce! Nebo že za chvíli máte být na konkurzu! Jak sladký je život abstinentů… Dorota Maslowska hru psala ve svých dvaadvaceti letech. Její nevázané cestování autostopem, kdy je člověk „někým jiným“, anonymním, v ní zanechalo obraz míjejících cedulí benzínových pump, parkoviště s bordelem, kondomy. Stopování je možná někdy cestovní nouzí a adrenalinem, ale proč sakra existuje kolem nás tolik lidí, kteří žijí denně jako by jen stopovali – dneska, zítra, pozítří. Kašlou na zodpovědnost, následky, nemají smysl života, který by určil směr jejich kormidla. A je jich mezi námi dost. Postavy v inscenaci jsou převlečeny za Rumuni – asociují zemi, která je podle inscenátorů „symbolem sociální beztíže, díky níž je možné téměř cokoli“. Současná generace mladých je jako oni dva nespoutaní alkoholici, zděšení druhý den ráno vlastní situací, která se jeví jako bezradná. Dnešní generace, konzumující zvratky médií a řídící se barometrem peněz, je nevědomky frustrovaná ztrátou pocitu, že by měla hledat smysl života a vydat se na nějaký jiný trip než jen si zajít do putyky zacálovat vlastní bezvědomí – chvíli jet zábavný alkoholový stop a probrat se kdekoliv. Neřešit, co s kým bude. Tohle je drama cesty, existenciální drama. Generační – o lidské samotě, kterou „večírková přátelství“, kde rozhodně vztah nenavážete, nenahradí.
Zcela z jiného soudku jsou plzeňští Tři mušketýři, ačkoli „stopovou“ formou současnosti rovněž tak trochu máznuté: To v případě, že za kolorit takového života považujete i komunikaci zrychlenou na pouhé esemesky a ICQ zkratky. Maňásková groteska divadla Alfa Plzeň klade z Dumasova románu důraz zejména na vizualitu, která je podtržena textem „esemeskového“ charakteru. Jistě, nezapomeňme na písně za doprovodu živé harmoniky, dud a bicích, který trochu vyvažují jinak virtualitu a digitalizaci veškeré běžné komunikace a denní konzumace vjemů. Příběh šlechetných mušketýrů Alexandra Dumase je na současných divadelních scénách docela in.
MIZANSCÉNA F
Nejčerstvější inscenací mušketýrů, která rovněž pracuje s přesahy do soudobého světa, je adaptace Štěpána Otčenáška a Hany Burešové v Divadle v Dlouhé, která bude mít premiéru koncem dubna. Most a pražské Divadlo v Dlouhé se mimochodem divadelně „propojí“ – festivalově – opět v květnu. Mostecký titul Ať žijí duchové byl totiž vybrán na tamní festival Dítě v Dlouhé. Přehlídku divadla pro děti zakončí Mostečtí jako poslední, sedmí v pořadí a zakončí tak v podstatě i celou sezónu tohoto divadla, které se chystá na další etapu rekonstrukce.
Co jsem si nakonec rovněž musela (pro tentokrát) nechat ujít, byl pořad Divadla rozmanitostí, s kterým tamní kumštýři začali loni. Jde o Grafománii. Účastnila jsem se na podzim její první části a když aspoň vytáhnu ze šuplíku své dojmy z tehdejšího prvního pokusu o zvýšení literárního povědomí mosteckého obecenstva, vypadalo to tehdy asi takto (nazvala jsem to pro regionální tisk „Grafománia aneb Páteční večer bez televize a s blondýnou“):
(…) Neotřelý, alternativní večer při vínku či kávě, s mírně chlípným slovníkem a bohémským osazenstvem. Ne, neodehrál se někde v pokleslé putyce, kterých máme v Mostě požehnaně. První duchovní žně s plným barem a srandou i mírně za hranicí upjatosti pořádalo Divadlo rozmanitostí pod názvem Grafománia. – Cílem nového netradičního pořadu, konaného ve foyeru místního divadélka (hned u baru) je využít k veřejné prezentaci tvorbu regionálních literátů a pozvat je jak před mikrofon, tak i jako posluchače do publika. Grafomanský nonkonformní pokus moderoval umělecký šéf „Rozmáňa“ Tomáš Alferi. Jeho satiricky akademické vložky mezi výstupy jednotlivých literátů a produkcí nevšední hudební formace Napalmed dvakrát „shodil“ výstup blondýny z publika: Gagu v roli přiblblé naivní dívky, která se označuje za „básnici“, se zhostila mostecká herečka Tereza Karásková. Gró večera však bylo skutečně v poslechu rýmů, veršů a povídek, v podání místních herců a hereček, či přímo jejich tvůrců. Sérii poezie zahájil herec Adam Šmejkal, který po recitaci z tvorby teplického Pavla Peck neochudil posluchačstvo o své mostecko-ekologické postřehy, které sepisuje pod názvem Deník umrlých Mostečanů a v nichž nechybí například zcela syrově zaznamenaný pocit smradu z litvínovských chemických závodů. Lahodu pro uši přítomných interpretovala dále například Tereza Lišková dvěma „povídkami pro malé i dospělé“ od Pavla Švece. Bavičskou rétorikou zaperlil i Petr Čulík, který si k tomu propůjčil například výplody Pavla Novotného nebo Mostečana Jiřího Váši. Bulharsky o mravenci v podprsence zarecitoval režisér Nikolaj Penev, který s mosteckými herci už delší dobu spolupracuje. Až po dvaadvacáté hodině by se správně měly číst rýmy Karla Fialy, který si svou tvorbu, v níž nechybí satirická významová přeměna postav Petra Pana či Alenky v říši divů a Karkulky do oblasti toxikomanie a jim podobných, odprezentoval sám. Hudebně-pěveckou předehru mu udělal Zdeněk Říha, který je divadelním dramaturgem, z jehož úst kupodivu mírně ostřejší slůvko neznělo nijak obscénně. Inu, i sprostota se dá metaforicky podat jako neurážlivý slang, který v sobě má i kus pravdy dnešní reality.
Příští grafomanský večer, kde slovo buřičské a humor japný i nejapný je s nadsázkou povolen i s účastí diváctva, ať při konzumaci piva, vína či limonády, je v plánu na leden. Jak se vyjádřil jeden z interpretů, v televizi stejně dávají….. Komu vyhovuje jen tak posedět a poslouchat v obležení bohémských komediantů nebo se rovnou pasuje na kavárenského povaleče, kterému nevadí při požití moku poslouchat více či méně hodnotné texty, nechť se začátkem roku sleduje program. Já tedy přijdu!
…Předpokládám, že základní rámec pořadu, který se konal již potřetí, se příliš nemění. Snad to tentokrát bylo stejně zábavné.
Příhodně ten den ještě následovala i pocta všem prokletým básníkům – IDIOT LOCI Malého vinohradského divadla.
Mimochodem – ve foyeru divadla byla zahájena fotovýstava Mládí ducha a výstava designu, kterou připravila Fakulta uměleckého designu UJEP Ústí nad Labem.
Z vernisáže výstavy fotografií a designu v prostorách Městského divadla v Mostě. FOTO TOMÁŠ BRANDA
V sobotu festival vrcholí. Večer má být herečce Květě Fialové udělena cena FOREVER YOUNG!
M E N U N A S O B O T U 14. 4.
MOJE DIVOKÁ KARTA DNE: 19.15 – CIRK LA PUTYKA / ČR / A CIRCO AEREO / FINSKO / – SLAPSTICK SONATA
Z programu:
10.00 – DIVADLO ROZMANITOSTÍ – AŤ ŽIJÍ DUCHOVÉ
Známý filmový příběh v novém divadelním kabátě! Vstupné: 60 Kč.
15.00 – WORKSHOP – ÚVOD DO ŠERMU – LEKTOR RADEK ČERMÁK – zkušebna MDM
Pod vedením zkušeného lektora si oko nevypíchnete! Kurzovné: 20 Kč
16.00 – WORKSHOP – STAVBA GAGU – LEKTOR HEREC MDM FRANTIŠEK NEDBAL – zkušebna MDM Stavba gagu se vám bude v životě hodit! Kurzovné: 20 Kč.
16.00 – DIVADLO ABC PRAHA – FIALOVÉ KVĚTY ŠTĚSTÍ – Divadlo rozmanitostí
Tak trochu netradiční benefiční představení, ve kterém herečka Květa Fialová s řadou svých populárních kolegů zrekapituluje divadelní formou celý svůj pestrý život. Text inscenace připravil dramaturg MDP Jiří Janků a režisér Petr Svojtka. Vstupné: 250 Kč, studenti: 150 Kč
17.00 – FASHION EXHIBICE aneb V ČEM NECHODIT DO DIVADLA! – MARTINA TUHÁČKOVÁ LIVE – foyer, zdarma
17.30 – MIM DUO – IMPROVIZACE – CLOWN DAY – RADEK POKORNÝ + VOJTĚCH SVOBODA PRAHA – foyer, zdarma
18.00 – TRIO LONG VEHICLE CIRCUS – CHŮDY V AKCI – foyer Známí excelentní chůdaři – show jen pro festival! zdarma
19.00 – SLAVNOSTNÍ PŘEDÁNÍ CENY FOREVER YOUNG – HEREČCE KVĚTĚ FIALOVÉ
19.15 – CIRK LA PUTYKA / ČR / A CIRCO AEREO / FINSKO / – SLAPSTICK SONATA – Velká scéna MDM Opět vrchol festivalu! Poslední novinka Cirku La Putyka! Vstupné: 450 Kč, studenti: 220 Kč.
20.30 – FIRESHOW – TEREZA BRAUMOVÁ A LUCIE VANÍČKOVÁ – PŘED DIVADLEM
21.00 – ZÁVĚREČNÁ AFTER PARTY – GAMA HOSPODA – KONCERT KORADOBAND – CALL TRACY, SANDRA A JEJÍ VEMBLOUDI
Komentáře k článku: Mostecké mizanscény (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Moc hezky napsané, pouze expresívní pinlich (nic proti tomu, jsme v Sudetech!) by mělo být psáno pinklicht či ještě lépe pynklicht, prostože je to z německého pünkt – tečka.
15.04.2012 (9.36), , Trvalý odkaz komentáře,
Lucie Bartoš
Ano, máte pravdu – možná by ta počeštělá varianta měla znít pi(y)nktlicht, internetová jazyková příručka AV ČR v tomto případě bohužel narychlo neporadila :-).
15.04.2012 (9.58), , Trvalý odkaz komentáře,