Divadelní noviny > Zahraničí

Mosty přes česko-německé hranice – Reportáž z Regensburgu/Řezna

S Řeznem/Regensburgem (původně keltské sídliště zvané Radasbona nebo Ratispona, Římany proměněné v pevnost Castra Regina, již nakonec obsadili Germáni a dali jí jméno Regensburg) nás spojuje kus společné historie. Pamětní deska na kostele sv. Jana v historickém centru města připomíná, že se tu v roce 845 nechalo pokřtít – nejspíš poněkud v opozici k Velkomoravské říši orientované na jižnější Pasov/Passau – čtrnáct blíže nejmenovaných českých knížat. Od konce 9. století až do roku 973, kdy si Praha za Boleslava založila vlastní biskupství, zde bylo i centrum české diecéze, a v roce 1158 tu byl dokonce korunován Vladislav II. na druhého českého krále.

Ten po vzoru řezenského Kamenného mostu přes Dunaj nechal v Praze postavit most Juditin a zřejmě podle něj vznikly i mosty v Písku a Roudnici. Řezno je dnes se svými zhruba 150 000 obyvateli čtvrté největší město v Bavorsku. Má skvělá muzea. Navíc na rozdíl od většiny německých měst nebylo za války vybombardováno. Střed utrpěl ránu jen výstavbou obchodního domu za poválečné konjunktury a samozřejmě i několika dalšími nepodařenými stavbami, jako je Kolpinghaus, a tak tu může návštěvník narážet téměř všude na odkazy dvoutisícileté tradice. Je to například jedno z mála měst na sever od Alp, kde můžeme obdivovat dochované římské zdivo. A to hned vedle živého bulváru.

Co mne zde také fascinuje: pouliční antikváři, u kterých je lépe se nezastavovat, neboť za pár eur získá člověk knihy, o nichž se domníval, že jsou už dávno rozebrané, nebo o jejichž existenci nikdy neslyšel. A samozřejmě ostrovy na Dunaji – na jednom z nich je výstavní síň akademie výtvarných umění. Od českých hranic je to sem jen něco přes sto kilometrů. Je tedy řada důvodů se sem od nás podívat. Jdeme-li po městě, slyšíme skutečně češtinu – hlavně ovšem v blízkosti nákupních center. Řezno je ale i – jedeme-li od Plzně přes Domažlice do Bavorska – první město v Německu s profesionálními divadelními soubory. Jaké divadlo se tu hraje?

Prvotní rozpaky

První dvě představení, která jsem tu loni navštívil, mne poněkud zklamala. Zahraj to ještě jednou, Same!, text Woodyho Allena z roku 1969 (uveden na Broadwayi o tři roky později, hrán i u nás, do filmové podoby jej roku 1972 převedl Herbert Ross) o městském neurotikovi, kterého opustila žena, spřátelený manželský pár ho utěšuje, on sám si hledá vzor v Humphreym Bogartovi (Casablanca), a to tak úspěšně, že se sblíží s utěšovatelkou, je přece jen trochu moc „retro“. Návštěvníci se sice bavili, velký sál Velodromu (620 míst), jedné ze scén Městského divadla, byl téměř zcela obsazen, inscenaci se nedalo moc vytknout, ale také nepřekvapila. Dobrý divadelní průměr – ale řekl bych, že Allen sám – i v těch starých dobrých filmech z této jeho tvůrčí fáze – osloví více. Čili představení trochu zbytečné.

Ani v minulé sezoně hojně uváděná komedie Moritze Rinkeho – poprvé byla uvedena v předminulém roce ve Frankfurtu Wir lieben und wissen nichts (Milujeme se a nevíme nic), hrají, nebo ji hráli současně i v Bernu a Basileji (tam v privátním divadle Helmutha Förnbachera) –, srovnávaná s Bohem masakru Yasminy Rezy, mne nepřesvědčila. Měl jsem pocit, že herci poněkud přehrávají – ale myslím si, že to bylo způsobeno především nedostatky hry, její vykonstruovaností. S Bohem masakru má společného tak nejspíš, že jde rovněž o dva páry. Uvedena byla na komorní scéně Městského divadla (138 míst), v jednom z regensburských paláců Theater am Haidplatz, které již samo o sobě stojí za to navštívit. Dlužno podotknout, že obě představení se již nehrají. Pro mne jsou dokladem, že i ve výborném divadle může zažít člověk zklamání.

Herecké divadlo

O to více mne oslovila další představení tohoto souboru. Ve velkém Divadle na Bismarckově náměstí (200 let staré divadlo klasického typu) to byla Kočka na rozpálené střeše Tennessee Wil­liam­se. I velké divadlo v Regensburgu (místo tu nalezne až 519 diváků) bylo zaplněno. Hru má většina z nás spojenou s Elizabeth Taylor (Maggie) a Paulem Newmanem (Brick) ve slavném filmu Richarda Brookse, kde poněkud neurotická Maggie hraje hlavní part. V regensburské inscenaci Robina Telfera sice Maggie Andiny Pfrepper zůstává jednou z hlavních postav, ale „nepřehrává“ ostatní postavy. Nezatlačuje je do pozadí a také – a to především – je její argumentace, byť naléhavá, přece střízlivá a věcná. I její motivace jsou blízké divákovu citu. Její vztah k Brickově otci je evidentně pozitivní, zdá se, že ho má – stejně jako jeho matku – ráda. A ač i jí jde o peníze, tak nikoliv „až“ na prvním místě. Jde jí také o odkaz Big Daddyho, o práci, kterou vykonal a již evidentně dovede ocenit. Tak jako ji mrzí způsob života jejího manžela, jak své schopnosti ubíjí. Zde je ovšem i trochu problém hry samotné, neboť pokud tento koncept přijmeme, musíme se ptát, jak je možné, že Bricka přes všechny jeho slabiny miluje. Brick (Gunnar Blume) je ve své až autistické nemluvnosti a odmítavosti, v neschopnosti projevit zpočátku jakýkoli cit vůči své krásné ženě, téměř nepochopitelný a hlavně nesnesitelný. Blume jen velmi pomalu a opatrně rozkrývá Brickovu vnitřní motivaci. Jen se pomalu otevírá svým spoluhráčům, a tedy i divákům, až se mu ke konci podaří znázornit latentní Brickovu homosexualitu. Je to výrazná herecká studie. A myslím, i velmi aktuální. I když už byla homosexualita zdánlivě odtabuizována, je stále v některých společenských oblastech popírána, zdánlivě jako by byla „nepřítomná“. Režisér pracuje obdivuhodně přesně s detaily, se samotnou kompozicí hry a důsledně i s herci. Je to silné herecké divadlo.

Literatury malých národů skýtají někdy velká překvapení. V Regensburgu mě překvapil Losí test (Elchtest) estonského autora Jaana Tätteho. Hlavní postava – beze jména, vypravěč, tedy „já“/„Já“ – vydělala rychlé peníze na prodeji mobilů. Je stále na cestách po luxusních destinacích, má dobře fungující firmu, méně dobře fungující manželku – alespoň, co se týče manželských povinností – a o společné rodinné spolužití se nepříliš zajímajícího syna. Při cestě do své kanceláře se ve výtahu podívá do zrcadla a zjišťuje ke své hrůze, že se nepoznává. Burn­out (vyhoření) se hlásí o slovo. A „Já“ se rozhoduje vysadit a odjet sám na rok někam pryč, nejlépe do nějakého absolutního zapadákova. Manželka proti jeho záměru nic nenamítá. Ani jsem netušil, že naše manželství je tak stabilní, konstatuje „Já“ a tímto výrokem předjímá – za smíchu publika – další vývoj hry. Zapadákov není v Estonsku zřejmě těžké najít – je tam, kde končí silnice. „Já“ se rozhodne tam koupit dům. Naráží na poněkud jednoduchého, ne moc artikulovaně se vyjadřujícího – bývalého – kolchozníka. Ten mu nabídne zchátralou chýši po svém strýci bez vody a elektřiny, ale za to u jezera. Ač k ní nevede žádná sjízdná cesta, rozhodne se „Já“ ji bez dlouhého rozmýšlení koupit… Inscenace je mladým režisérem Christofem Seegerem-Zurmühlenem (ač má švýcarské jméno, pochází z Namibie a pracuje jako režisér jak na městských scénách, tak s vlastním kolektivem) perfektně uchopené herecké divadlo. „Já“ – jeho představitel Michael Haake si už v Řeznu zahrál Hamleta – nesleze z jeviště a všechny ostatní postavy hrají pouze dva představitelé (Silke Heise a Sebastian Ganzert). Jejich rychlé, zábavné, vtipné a někdy i překvapující proměny jsou dokonalé. Vynikající je i – zdálo by se – s textem nesouvisející, mimořádně však korespondující scéna Moniky Frenz: kovové skřínky jako na plovárně nebo v nějaké tovární šatně, prostor domku z papundeklu, prkna, kovový žebřík na jakousi palandu, prolézačka, omšelé dveře… A zážitkem je i samotný prostor, ve kterém se inscenace hraje: Turmtheater. Soukromé divadélko o jen 82 místech v šestém poschodí středověké věže, v blízkosti gotické katedrály vytvářející charakteristické panoráma města,pouze pár kroků od kostela sv. Jana a nedaleko Kamenného mostu. Je řízeno hercem Martinem Hoferem a jeho spolupracovnicí Susanne Senke. Židle jsou označeny sponzory, po straně hlediště je bar, ve kterém si může divák koupit něco na pití. A eventuálně – to jsem po celém světě viděl opravdu jen zřídka – i popíjet třeba během představení. S touto skutečností počítala i tato inscenace: při příchodu divák netuší, že ti tři kamarádsky se bavící lidé v bílých košilích, resp. blůze, u baru jsou herci. A že vlastně představení už začalo. Městské divadlo, jehož jednou z jeho mnoha produkcí Losí test je (proč se hra tak jmenuje, nevím, normálně je to test, jímž bývají přezkoumávána auta pro schopnost rychlého vyhnutí střetu s nenadálým objektem na silnici, tedy pro případ, že před auto vběhne los, což se prý v severských zemích stává), tu jen hostuje. Jako jiné soubory z bližšího i vzdálenějšího okolí.

Hudební divadlo

Řezenské Městské divadlo je jako velká část divadel v německé jazykové oblasti třísouborové. Vedle činohry má balet i operu a hraje se tu i muzikál. Ve Velodromu jsem měl příležitost zhlédnout precizně nastudovaného Šumaře na střeše s výborným basbarytonem (a také velice dobrým hercem) Damonem Nestorem Ploumisem, vystupujícím v řadě divadel v německé oblasti i v dalších zemích, v řeckých divadlech občas i režíruje.

À propos opera: Nejenže měla koncem minulé sezony premiéru celkem tradičně pojatá Mozartova Kouzelná flétna, ale především ve spolupráci se 14. bienále pro současné hudební divadlo v Mnichově zde byla uvedena ve světové premiéře původní opera Wüstung v angličtině (Vastation/Pustošení) o proměně demokratického systému v diktaturu a použití válečného konfliktu k udržení a získání osobní moci.

Vřele tedy doporučuji milovníkům divadla Řezno navštívit. Na repertoáru totiž je – nebo ještě letos bude – řada inscenací, které stojí za to vidět. V opeře třeba Wagner (Tristan a Isolda), v činohře Vojcek či světové premiéry několika nových německých her. Mimo jiné krátce před prázdninami původní hra Bernharda Setzweina Hrabal und der Mann am Fenster (Hrabal a muž u okna). K baletu jsem se zatím nedostal vůbec.

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 21. ledna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mosty přes česko-německé hranice – Reportáž z Regensburgu/Řezna

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ