Mozaika z Divadla Plzeň 2017 (No. 2)

Festival Divadlo Plzeň – aspoň jeho Hlavní program – včera skončil, a tak je čas bilancovat, zamyslet se nad jeho letošní dramaturgií, dokud je ještě vše v živé paměti, excitované a možná i vyvolávající polemiky. Vždyť co české divadlo potřebuje snad nejvíc, je otevřený dialog, střet idejí, ve kterých může zaznít hlas pro ti či onu stranu a představu, jak by festival Divadlo měl vypadat, kam směřovat. Jak by české divadlo mělo či mohlo vypadat, kam směřovat.

Festival Divadlo, to jsou vlastně dva festivaly v jednom. Vedle zahraničních produkcí se souběžně koná v podstatě showcase českého činoherního a loutkového divadla za uplynulou sezonu, jak je vybrali a vidí festivaloví dramaturgové. A právě na ně – tedy na české divadlo a jeho prezentaci na festivalu – se v následujících řádcích zaměřím.

Kolik hlav tolik názorů, tak těžkou soudit, kdo z dramaturgů festivalu za jakým titulem (víc) stojí, které volby byly jasné a které jsou možná kompromisní, ať už z pohledu dramaturgů tak třeba i časových a prostorových možností a potřeb oslovených souborů. Nicméně hodnotí se výsledek a ten praví – v Plzni letos hostovalo (nepočítám-li domácí a nepočítám-li Epilog) devět českých divadel a souborů s devíti inscenacemi tak rozdílných forem a žánrů, že je velmi těžké najít nějakou jednotící linii. Snad ukázat spektrum současného profesionálního českého divadla. Ale…

České fyzické a pohybové divadlo

Jak už jsem napsal v sobotu, dlouhodobě tato akce opomíjí či přesněji jen velmi okrajově uvádí české fyzické divadlo (Hanging Man, Bílé divadlo či Farma v jeskyni v dávnější minulosti, naposledy La Putyka v roce 2014), jež však snese srovnání s evropskou špičkou a je vývoznější (je-li toto posláním festivalu) daleko spíš než česká a moravská činohra. Něco jiného je loutkové divadlo, kde dlouhodobě patříme mezi nejrespektovanější země světa. Zde je účast Alfy, Naivního a případně dalších (Drak) téměř nutností, byť Alfa letos nabídla – ke škodě oboru – čistou činohru. Jistě by občas stálo za to přivézt i loutkáře z ochotnických či amatérských – moderněji nezávislých – souborů. Jistě by byli osvěžením a pro mnohé – jak české tak zahraniční festivalové hosty – možná příjemným překvapením.

Bludiště seznamů režiséra Jiřího Adámka a hudebníka Martina Smolky bylo vrcholem české časti programu. FOTO archiv festivalu

Česká nezávislá scéna

Nezávislá sféra v současné nabízí velmi široké spektrum aktuálního živého divadla, přičemž festival stále – zdá se – hledá, jak ji do svého programu absorbovat, jaký poměr volit mezi ní a tzv. statutárními městskými divadly. Je to škoda, protože právě příspěvek z nezávislé sféry – představení souboru Boca Loca Lab Bludiště seznamů režiséra Jiřího Adámka a hudebníka Martina Smolky bylo vrcholem české časti programu. Vývozní, brilantní exkurze do současné voicebandové artificiální hudby s využitím soudobých divadelních prostředků ve světle a stylizovanosti herectví. Adámek inscenaci nazývá mluvená opera, já bych spíš mluvil o zdivadelněném koncertu. Představení bylo plné hudební a zvukové rafinovanosti a precizních hudebních i interpretačních výkonů. Bylo vtiopné, vysoce intelektuální, a přitom vlastně přístupné a prosté. Přístupné, průzračné a osvěžující jak jarní vánek. Navíc vtipné, s řadou odlehčujících míst. Ač šlo v podstatě o koncert, právě mimohudební atributy, tedy kostýmy, líčení, světla a vysoce stylizovaný herecký pohyb jej posouvaly do rovin až magického uměleckého zážitku. Skoro se chce mi napsat koncert – rituál, koncert – obřad. Nejlépe asi divadlo – koncert, divadlo – svátek. O inscenaci (jako o většině na festivalu zúčastněných českých produkcích) jsme v DN již psali. Navíc její předobraz – Sezname, otevři se! – získal v roce 2014 Cenu Divadelních novin, tak snad není třeba podrobnějším popisem či analýzou nosit další sovu do Athén. Zkrátka vrcholné divadelní a hudební dílo. Kéž by vyšlo na CD a bylo zaznamenáno televizí či na DVD.

Pavlína Štorková jako Olga v inscenaci Divadla Letí Olga (Horrory z Hrádečku). FOTO archiv Divadla Letí

Ale to jsem odběhl od své dramaturgické úvahy. Jistě, Bludiště seznamů na festivalu reprezentovalo českou nezávislou scénu. A nejen Boca loca Lab. Ještě Divadlo Letí a jejich již všeobecně známá a řadou cen ověnčená Olga (Horrory z Hrádečku) a – dle mého opominutelná, byť divácky příjemná hříčka Divadelní společnosti Masopust Lidový kousek. Fajn. Ale nějak mi to stále přijde málo. Inscenace byly sázkami na jistotu a v zásadě moc pro festival a jeho hosty dramaturgicky či formálně objevného nepřinesly. Přitom se toho děje v české nezávislé progresivní scéně tolik, že nelze čekat rok či pět, aby se to prověřené přivezlo, ale raději trochu riskovat a hned oslovovat a zvát soubory typu Handa Gote, Depresivní děti touží po penězích, Geisslers Hofcomoedianten, Divadlo X10, 10:55, Chemické divadlo, Autobuf, Divadlo Kolonie, Spolek Mezery, Pomezí, Divadlo Kámen a… dnes především Studio Hrdinů. Reprezentují progresivní a především aktuální, živou tvář českého a moravského divadla, jež by tak skrze festival měla naději vstoupit do širšího zdejšího a snad i evropského povědomí, jako se tomu svého času stalo (a stále děje) souborům českého fyzického a tanečního divadla díky hostování – za podpory i státních institucí – v Edinburghu.

Nejvíc v letošním ročníku chybělo Studio Hrdinů. Nemýlím-li se, bylo na festivalu jedinkrát, v roce 2013 s Dnem opričníka. Od té doby protekla čtyřmi plzeňskými řekami spousta vody a ze Studia Hrdinů je dnes vyspělá scéna s výrazně vyprofilovanou dramaturgií – včetně inscenačních výsledků – evropských parametrů (z loňské sezony Herec a truhlář Majer či – možná ještě víc – Bambuškovo Dílo, z předchozí hlavně Skugga Baldur). Navíc toto divadlo a jeho představitelé jsou ve stálém autorském spojení s Dušanem D. Pařízkem, jehož inscenace by také Plzni velmi slušely. Třeba zrovna Kauza Schwejk vniklá spoluprací Studia Hrdinů s Theater Bremen.

Stálé scény

Ale nechci zde opěvovat jen nazávislou scénu. I na té stálé, městy či státem zřizované scéně se toho děje hodně. V tomto ohledu bylo nezpochybnitelné a správné pozvat Divadlo pod Palmovkou s Nebeského Norou (byť za sebe jsem větším příznivcem jeho Hedy Gablerové v Divadle v Dlouhé; možná by se daly pozvat – pro přímou konfrontaci – obě inscenace), i když by jistě mnohé zajímala i komorní scéna Palmovky Palm-Off, především skandální Mlčení bobříků, ale i aktuálnější – především Dianiškovy – kousky. Jako splátku loni zesnulému Janovi Bornovi vnímám pozvání jeho poslední práce – inscenace Hovory na útěku. Kvalitami jemu ani jeho pražskému Divadlu v Dlouhé ostudu rozhodně nedělá, byť – dramaturgicky – bych ji spíš řadil do Epilogu. Stejně jako Vzkříšení Michala Vajdičky v Dejvickém divadle (které tam – vedle Hlavního programu – zařazeno bylo, vedle včerejška se hrálo i dnes, v pondělí).

Jako největší dramaturgickou odvahu – a správnou volbu v intencích mapování výbojů českého divadla – lze považovat pozvání inscenace Anny Petrželkové Měsíc nad řekou. FOTO MAREK MALUŠEK

Jako největší dramaturgickou odvahu české části programu- a správnou volbu v intencích mapování výbojů českého divadla – lze považovat pozvání inscenace Anny Petrželkové Měsíc nad řekou, již připravila v Slováckém divadle Uherské Hradiště. Drsná, osobitá (možná dokonce osobní) interpretace, razantně vzdálená nostalgické předloze, vypořádavající se s generací rodičů maturujících v dobách socialismu u nás.

Problematické se mi však jeví pozvání dvou ostravských inscenací, zvlášť když zcela absentovalo Brno. Hříčku PS: …odepiš! Divadla Petra Bezruče považuju za naprostý omyl festivalu. Tvůrci nedokázali skvělý nápad interpretovat texty pohlednic z různých dob dotáhnout dál než k – trochu infantilní – koláži á la Jan Mikulášek. Šiktancova Divoká kachna v KS Aréna je sice kvalitní, osobitá a moderní interpretace Ibsena, zdaleka však nedosahuje nedávných Nebeského v Divadle v Dlouhé (2005) či Mikuláškovy (2012), shodou okolností též ostravské (byť nikoli v KS Aréna, ale v DPB).

Brno

Právě brněnské divadlo v zastoupení českého divadla letos výrazně chybělo. Všechny tři tamní hlavní činoherní scény – NdB, DHnP a HaDi – mají skvělou fazónu a každá nabízí inscenace, jež by se v Plzni coby přehlídce toho „nej“ v českém činoherním divadle ukázat měly. Především HaDivadlo – jejich loňská sezona nazvaná Sebereflexe – nabídlo dramaturgicky i formálně odvážné inscenace (Premiérareprízareprízaderniérapremiéra, Náměsíčníci…). Obdobně je na tom i Divadlo Husa na provázku – a nemyslím jen projekty Morávkovy (i když ty nejvíc – loni Tango a Ubu králem!), ale i ostatních spolupracovníků (Dynastie Michala Dočekala) – a Národní divadlo Brno (namátkou Strach jíst duši Jana Friče).

Jistě, jak jsem psal na začátku, každý bude mít na dramaturgii festivalu jiný názor a nelze se zavděčit všem. Přesto si myslím, že festivalová dramaturgie stále nenašla fungující klíč, kterým by české divadlo otevírala. Je zdá se příliš diplomatická, do široka rozevřená, málo vyhraněná. Možná by bylo zajímavější dát každý rok do rukou onen dramaturgický klíč jediné osobnosti, která by za výběrem plně stála.

///

Více o festivalu na i-DN:

Festival DIVADLO 2017 v Plzni hlásí…

///

Festivalová zpravodajství z 24. Mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň 2017:

Mozaika z Divadla Plzeň 2017 (No. 1)

…

Mozaika z Divadla Plzeň 2017 (No. 3)

Divadelní smrti aneb Festival DIVADLO Plzeň 2017

///

Anketa Up and Down:

25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 1)