Mrazivá přehlídka lidské beznaděje
Přestože Vianovi Budovatelé říše patří ve Francii k autorovým nejhranějším dramatům, na česká jeviště si cestu často nenašli. Poprvé u nás titul nastudoval v roce 1976 Jan Kačer ve Studiu Ypsilon Naivního divadla Liberec a po inscenacích studentů JAMU (2001), Divadla AHA! (2002) a několika amatérských souborů si nyní hru výrazně ovlivněnou absurdním dramatem vybral režisér Vojtěch Štěpánek.
Maloměšťáci v podání Aleny Sasínové-Polarczyk, Zuzany Truplové, Vladislava Georgieva a služka Terezy Cisovské v pokoji prolezlém plísněmi FOTO ROMAN POLÁŠEK
Do Komorní scény Aréna přivedl také scénografa Milana Davida, který stvořil apokalyptickou potemnělou scénu ošuntělého, kdysi snad honosného měšťanského pokoje. Nyní je ovšem prolezlý plísní, má stěny s odlupujícími se tapetami, oprýskané dveře, všude je poházený rozpadající se nábytek. Nehostinné prostředí připomínající smetiště pak v kontrastu k ironickému názvu skvěle evokuje paralelu k rozkládající se společnosti, která ztrácí své jistoty a dávno prověřené hodnoty. A to je také jedním z hlavních témat, o kterých ostravská inscenace pojednává. Téma nejednoduché, divácky náročné, nicméně pro dnešní dobu více než příznačné…
Symbolický děj je soustředěn kolem rodiny, která je ustavičně nucena prchat před tajemným hlukem, a tak se stěhuje do stále vyšších pater domu, do čím dál tím menších a méně vlídných bytů. Vzhledem k výraznému krácení Vianova textu pak původní členění na tři dějství zaniklo a vzrůstající ohrožení není ztvárněno předepsanými proměnami scény, ale nápaditým využitím osvětlení, které proniká skrze trhliny ve zdech a v jakémsi barokním šerosvitu plasticky modeluje stísněný prostor a evokuje úzkosti i neznámé hrozby blížícího se konce.
Hrdinové se bojí jak světa venku, tak především sami sebe, a jediné, čím se mohou bránit, jsou slova. Otec s matkou sobě i dceři v prázdných frázích nalhávají, že je vše v pořádku a ve vyprávění oživují zdánlivě idylickou minulost. Svou potlačovanou zlost si vybíjejí mlácením tajemného Schmürze, jehož jméno lze symbolicky vnímat jako sloučeninu německých slov Schmutz (špína) a Schmerz (bolest). Němá postava – s přesně odměřeným naturalismem a smyslem pro grotesknost skvěle ztvárněná Šimonem Krupou – může být vnímána jako jejich špatné svědomí, nicméně jeho týrání postavám přítomné bytí kupodivu nijak nezlehčuje.
Vůči světu starší, bezduché generace, kterou kromě falešně maloměšťácké matky (brilantní podání Aleny Sasínové-Polarczyk, která si decentně pohrává s intonací i mimikou) a rádoby dominantního otce (jehož náročnou polohu se Vladislavu Georgievovi, bohužel, nedařilo během celého představení vždy důsledně držet) doplňuje i všehoschopný a přizpůsobivý Soused (Albert Čuba), se vymezuje přemýšlivá dcera Zenóbie. Tu Zuzana Truplová pojala ve ztišené poloze přemýšlivé dívky, která nachází spřízněnou duši ve služce Huse (Tereza Cisovská), jež si – navzdory svému jménu – zachovává nejracionálnější postoj ze všech. Obě tyto relativně sympatické postavy, které mimochodem nejsou schopny a ani nechtějí Schmürze uhodit, ale apokalyptický svět záhy opouštějí, jako by tím tvůrci nechtěli dát pražádnou naději v jeho možnou nápravu.
Síla Vianova textu tkví nejen v řadě úvah, ale zároveň nabízí i jistý jemný humor, který vzniká zasazením frází do běžných činností. Jednotlivé významy se pak přelévají ve volných asociacích, a tak je škoda, že zejména v úvodní třetině herci valící se tempo představení nemírnili, aby nechali diváka vnímat smysl textu. Snad správný rytmus časem najdou.
Komorní scéna Aréna Ostrava – Boris Vian: Budovatelé říše. Režie a výběr hudby Vojtěch Štěpánek, překlad Jan Tomek, scéna a kostýmy Milan David, dramaturgie Tomáš Vůjtek. Premiéra 19. března 2016.
Komentáře k článku: Mrazivá přehlídka lidské beznaděje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
