Mrtvolky zatančily Artaudovi
David Jařab, bývalý umělecký šéf Pražského komorního divadla, které poslední červencový den ukončilo svou činnost v Divadle Komedie, se se svými hereckými kolegy Stanislavem Majerem a Jiřím Černým vydal do Ústí nad Labem. V Činoherním studiu uvedli koncem tamní divadelní sezony s „heslem“ Co teď/Kudy ven inscenaci s lakonickým, avšak všeříkajícím názvem Artaud.
Stanislav Majer, Jan Plouhar, Matúš Bukovčan, Jiří Maryško a Jiří Černý v Jařabově inscenaci Artaud FOTO JAN DVOŘÁK
Autor scénáře, režisér i scénograf Jařab se vyznává ze své fascinace francouzským divadelníkem a básníkem, činí tak však spíše přes osobní život Antonina Artauda (1898–1948). Nejzřetelněji je v inscenaci zachycen Artaudův devítiletý pobyt v psychiatrických léčebnách. Skrze toto téma se samozřejmě zrcadlí i „spodní proudy“, před divákem se tak objevují atakující obrazy násilí, rozkoše z působení utrpení druhým a prosvítají úvahy – Artaudovy i Jařabovy – o člověku, jeho tělesnosti, svobodě, sexualitě i (ne)víře.
Oba umělce spojuje také surrealismus, ten zřetelně pocítíme především ve scéně s mrtvolkami, jež je možná paradoxně jednou z těch humornějších, i když velmi krutě. V kabaretním čísle principál představuje publiku „zrůdu“ Artauda. A kolem jeho hlavy, prostrčené skrze bíle vykachlíkovanou nakloněnou plošinu, obklopenou červenými portály, tančí na vlascích stáhnutý králík a pravděpodobně hovězí jazyk. Tedy uměle živoucí, pochodující maso…
Tato loutkohra zobrazuje Artaudovu častou myšlenku na tělo bez orgánů. Tělo totiž podle něj stojí za vším neštěstím. Celou depresivně vyznívající inscenací se prolínají naturalistické zmínky o exkrementech, hladu, žízni a jiných tělesných obtížích, zvukově i světelně jsou zpřítomněné elektrošoky. Lékaři v řeznických zástěrách se ukájejí na pacientově utrpení. Později hadicemi znásilní také Dívku (Anna Fišerová), která však je spíše jen obrazem než postavou. Má snad představovat Artaudovu naději, jež je spojnicí se svobodným, čistým světem.
Pětice herců se v promluvách Artauda nejprve střídá, poté se Jiří Černý a Jiří Maryško stávají lékaři – trýzniteli či principály a zvrhlými šašky. Jan Plouhar, Stanislav Majer a Matúš Bukovčan však Artaudem (či spíš někým, kdo stojí proti všem a je plný utrpení a nespokojenosti) zůstávají. Každý z herců přináší svou fyziognomií i jedinečným (a ve všech případech zdařilým) projevem jedné postavě rozpolcenost, víceznačnost. Vícevrstevnatá je také scéna – před plošinou s portály (jež je celou, oltářem, pitevnou a čímkoli dalším) stojí kožená pohovka, stůl s delikatesami a na zemi je položen koberec, jde tedy o znaky blahobytu, na které pacient nedosáhne.
Hlavní otázkou inscenace by sice mohlo být, zda byl Antonin Artaud génius či šílenec, avšak daleko více se jevištní tvar zamýšlí nad svobodou – fyzickou i mentální – každého z nás.
Činoherní studio Ústí nad Labem – David Jařab: Artaud. Scénař, scéna a režie David Jařab, dramaturgie Vojtěch Bárta, hudba Petr Haas, kostýmy Jana Hauskrechtová. Premiéra 15. června 2012 v Činoherním studiu.
Komentáře k článku: Mrtvolky zatančily Artaudovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
