Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Mrtvý vrabec

    Dodnes se traduje epizoda z února 1945, kdy se v Jaltě sešla Velká trojka, aby řešila Evropu po válce i novou konstrukci světa: v rovnováze jej měla navždy udržet Rada bezpečnosti nové Organizace spojených národů.

    Prezident USA Roosevelt usedl do křesla, vytrhl z bloku list, napsal pár slov a poslal jej po adjutantovi britskému premiéru Churchillovi. Ten jej přečetl, zapálil doutníkem a odpověděl na čistém, který pak Roosevelt rozcupoval. Sovětská tajná služba si s popelem neporadila, zato odpověď sestavila: Mrtvý vrabec z hnízda nevyletí. V KáGéBé padaly hlavy, ale šifra své tajemství nevydala.

    Až po Stalinově smrti ji při setkání připomněl britskému expremiérovi sovětský exministr zahraničí Molotov. Už mně prozradíte, na co jste prezidentu odpovídal?Ale ovšem, napsal mi, Winstone, zapněte si poklopec.

    Veselá legenda neumenší tragédii, k níž v Jaltě došlo. Dodnes umožňuje, aby Rusko hájilo svou i dle válečných norem zločineckou válku vetem stálého člena Rady bezpečnosti – paradox paradoxů! Ani dnes není jasné, co způsobilo, že dva velikáni demokracie jistě nechtíce vydali ruskému diktátorovi na půl století střed i východ Evropy, sotva vyrvané z otroctví diktátora Němců.

    Jalta dovolila i Gottwaldovi, aby využil československého zklamání z anglického a francouzského Yes & Oui mnichovského ortelu, a místo slíbené vlastní cesty k socialismu zahnul v únoru 1948 na sovětskou, vedoucí ke gulagům. Jako poválečný komunista, který k tomu básnil, jsem ani po pražském jaru 1968 a Chartě 77 neshledal právo přijmout v obnovené demokracii jakékoli postavení. A nemám ani třiatřicet Kristových let „po klíčích“ uklidňující pocit, že to co já nezopakuje celá česká společnost.

    Je pro mě dál nevysvětlitelné, proč v lednu 1977, když už sám podpis závěrečného dokumentu v Helsinkách donutil Kreml zakázat v „Táboře míru“ mučení i zabíjení, takže hrozily jen tresty běžné, i teď – viz kriminál pro pozdější komisařku EU Jourovou – podepsalo na deset tisíc českých umělců umlčení svých kolegů, aniž mohli jejich údajný hanopis číst. A varuje mě slepota třetiny spoluobčanů, dál ochotných uvěřit současným politikářům, kteří – ať z naivity, či stále v duchu Jalty – přivolávají novou totalitu.

    Ve svém věku se mohu těšit, že jezdím zdarma tramvají a vždycky mi v ní nabídnou místo. Radost mně kalí ta bezmála stoletá zkušenost: V deseti jsem zažil lid, který chtěl za svobodu i padnout; v jedenácti lid zrazený, který začal kolaborovat; ve čtrnácti jsem se jako evangelický dorostenec modlil, aby mi gestapo nezavraždilo rodiče, když pomohli zásobovat vojáky v kryptě Petřekova chrámu; jako sextán jsem se spolužáky objímal mrtvé dívky, když jsem je překládal do rakví po náletu na Prahu; a o čtvrt roku později jsem se v hořící Praze nemohl dočkat sovětských tanků. Ty se k mé čtyřicítce vrátily jako okupační. V den padesátin mně obdařil Husákův režim domovní prohlídkou. Šedesátka mě potkala v exilu, kam jsem byl fyzicky vynesen. A těsně před pětadevadesátkou vidím ruské tanky znovu mířit k Evropě. Jako veterán mohu už jen čekat, co na to řekne můj poslední lid.

    Není lid jako lid! Ve své finální knížce Letopočty samomluv jsem svých lidů napočítal čtrnáct. Někdy se střídaly takřka přes noc. Můj první, který chtěl bojovat, přešel rychle v druhý, jenž za sebe nechal bojovat pár set statečných a držel jim palce, když sám musel roztáčet německá kola války. Můj sedmý lid, který se sjednotil v pokusu vrátit si svobodu, byl za pouhý půlrok na dvacet let vystřídán dalším, jenž si postavil pomník antichartou. Trvalou naději přinesl až lid, který předloni odvolil riskantního premiéra a letos zvolil nadějného prezidenta.

    Jak správně ukončit tu válku, nevím. Příměří za stávajícího stavu bojišť se mi však jeví jako mnichovansky demoralizující pro ukrajinský národ, ale i pro celý demokratický svět. A jak je zamrznutí konfliktu zhoubné, předvádí už třetí generace korejských Kimů.

    Jednu jistotu však mám a rád ji dávám dál pro povzbuzení svého lidu současného: Jalta je mrtvá jako ten vrabec!

    Pro Divadelní noviny 28. února 2023


    Komentáře k článku: Mrtvý vrabec

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,