Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 10)

Jsem sám doma. Tak jak se na slušného člověka mého věku sluší a patří. Přes obdélníky okenních skel vidím krychle omrzlých panelákových balkónů, neboť i v brněnském Komíně je stále ještě zima. Máme za sebou Velikonoce, a to by už měly přece od přehrady dout jarní větry. Ty však nedují. Škoda! Čekám na jaro, jako šelma u kurníku.

Stojím před knihovnou, čtu hřbety knih. Bratři Čapkové: Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam stvořitel, Loupežník. Hry, které napsali Josef a Karel společně ve dvacátých letech minulého století, v době poválečného nadechování svobody demokracie mladinké republiky.

Bratři se opírali jeden o druhého, hledali svá místa ve společnosti, své přístavy. A tvořili. Mladší Karel trpěl vážnou chorobu páteře. Celá rodina se o něj bála. Karel se bál o ně i o svět. Obával se válek. Měl v sobě vrozený strach o své milované Československo. Později napsal Krakatit, Válku s mloky, Bílou nemoc, Matku. Vytahuji knížky, rozevírám je, hladím po stránkách. Z písmenek se mi do konečků prstů přenáší teplé chvění i čapkovské obavy.

Divadlo Husa na provázku mě pozvalo na Čapkovský večer. Rád jsem opustil okruh své samoty a vydal se na Zelný rynk do paláce pánů z Fanálu. V sále s honosným názvem Kongresový, zasedli za besední stůl Jan Roubal, Pavla Pečinková, Bořivoj Srba a Josef Kovalčuk. Hovořili z pozice profesorů na téma život a dílo bratří Čapků. Zasvěcené repliky jim plynuly z úst tiše a nevzrušivě. Svátečně naladění příznivci učených disputací odezírali rétorům ze rtů slova, slabiky i intonace.

Usměvavá paní doktor Pečinková špitala o pozvolném rozvoji výtvarného talentu bratra Josefa, který se nejdříve z rozhodnutí otce učil být textilním návrhářem a nijak v kresbě nevynikal. Josef byl malířským samoukem a ke kubismu, kterým se nejvíce proslavil, dospěl poměrně pozdě. Tiše zdůraznila fakt, že se rozhodoval mezi životní dráhou literáta a výtvarníka. Profesor Kovalčuk k tomu podotknul, že se o Josefovi dlouho tradovalo, že je mezi malíři nejlepším spisovatelem a nejlepším spisovatelem mezi malíři. Docent Roubal téměř neslyšně vyprávěl, jak ho škola během studií pověřila badatelským výzkumem na téma tvorby bratří Čapků a co všechno vybádal. Ovšem prim mezi debatéry svými řečnickými vstupy sehrával profesor Bořivoj Srba. Jeho mluvní aparát si pohrával se slovy lehce jako jemné ruce žongléra. Osvětloval vztahy bratrů, jejich vzájemnou soudružnost, obapolnou podporu, vliv výchovy rodiny i nemoci Karla na charakter tvorby obou. Připomenul také Karlův pobyt v Hradci Králové, kde vydával studentský časopis Nebojsa, a po zápletce s anarchistickým hnutím se dočkal nuceného přechodu do Brna. Zde bydlel u sestry Heleny v domku na dnešní Jaselské ulici a chodil  na cak gymnázium na dnešní ulici kpt. Jaroše.

Uvědomil jsem si, že do domku s pamětní deskou mapující Karlův pobyt jsem zavítal, leč v chladu zdiva jeho pokojíku marně pátral po otisku spisovatelova ducha. Dokonce jsem bloudil i chodbami gymnázia na ulici kpt. Jaroše, žel, kromě vročení, že „zde studoval spisovatel Karel Čapek“ jsem žádné jiné Karlovy stopy nenalezl.

Ale to už profesor Bořivoj Srba citoval svoji úvahu z programu k inscenaci hry bratří Čapků Adam stvořitel, v šedesátých letech minulého století odvážně uváděnou v Mahenově činohře jejím šéfem Milošem Hynštem. Byly s tím spojeny problémy, protože Adam stvořitel, Čapky napsán jako „polemika s revolucí, s komunismem především“, nenechal některé z ostražitých v klidu, zrovna tak jako vysvětlující programová stať pana profesora.

Výtečná beseda se žel protahovala a já musel, spolu s dalšími odejít, abych stihl začátek představení Trapná muka, reprízy inscenace, kterou režisér Jan Mikulášek vytvořil dramatizací textů Karla Čapka: Čekárna, Peníze, Uražený, Tři, Odrazy, Ztracená cesta, Nápis, Otcové, Pomoc, Hora, Utkvění času vydaných ve sbírce Boží muka, Trapné povídky, a básně francouzského poety Sally Prudhome Puklá váza v Čapkově překladu.

Usedl jsem uprostřed první řady velké scény Divadla Husa na provázku a zakoukal se do postavené hnědé plochy zatmělého domu děleného etážemi nestejně vysokých obdélníků dosahujících výše divadelního stropu. Blesklo mi hlavou, to bude asi řez činžákem nebo panelákem. Otevřel jsem program inscenace Trapných muk a četl slova. Nejprve dramaturgyně Barbary Gregorové: Karel Čapek, Ztracená cesta. Nikde žádný horizont. Bezčasí. Není se čeho zachytit. Bezcestí je cítit nekonečností. A v tomto zvláštním prostoru, se dá čekat na zázrak i zažívat nejtrapnější okamžiky života. A někde tady snad vzniká krajina Trapných muk, kde se čas od času nacházíme i my. Na pěšině nebo vyasfaltované silnici, dezorientovaní, zmučení, ale s možností cosi uvidět, cítit nebo vnímat. Bezcestí je jako vrchol hory; příliš ve vesmíru, příliš otevřeno na vše strany. Pojďme odtud.

Pak slova režiséra Jana Mikuláška: Je to často nedoslovené, abstraktní, groteskní, temné, nezatížené pozdějšími Čapkovými manýrami. Byl by to takový zvláštní obraz českého maloměsta, v bezčasí, poetické, obyčejné, přízračné…

A ještě asistentky režiséra Christiny Papadulosové: Čapek ve svém panelákovém bytě zalévá kaktusy. Jednomu z nich předčítá Dášeňku. Za okny zuří vichřice a v rádiu hraje Tom Waits. Okolní nájemníci řeší svá drobná domácí dramata – někdo se v noci opil, někdo se vrátil s někým jiným, někdo za jiným odešel. Někdo se nevrátil vůbec. Za dveřmi poslouchá soused. Kdosi se křečovitě směje a malá holčička nezná slova písničky. Všichni všechny pomlouvají a nikdo nemá dost peněz. A čas plyne, nekonečně dlouhé minuty plyne a sousedé pořád řeší své malé trapnosti. Jen ten Čapek dál předčítá kaktusům. A za okny proletí pták.

Sál se noří do tmy. Prostranství před domem zalévá opar sporého svitu. Na scénu přicházejí herci. Staví se do řady. Mají bělobou nalíčené obličeje. V domě se rozsvěcují lustry a jednotlivé kóje ožívají. Vstupují do nich majitelé i nájemníci. Hovoří nepřirozeně, intonují zkreslenými hlasy, silně stylizovanými pohyby připomínají těla loutek. Prolínají se prostorami. Milují se i nenávidí. Bělostné tváře žijí svými dramaty. Dámy plácají vyčesané drdoly o stropy, o rozzářená světla. Obnažené nohy sexu chtivě kmitají, na stěně září svatozáře. Muž skočí a zemře pod okny. Vzduchem poletují papírové bankovky. Mrtvolka holčičky je uložena do obdélníčku sklepního okénka domu. V obydlích se objevují dřevěné kříže. Každá postava má svůj.

Čapkovy věty jsou krátké, jen vypravěčům příběhů je dovoleno hovořit stručnými souvětími, částečně ukrytými řečnickými pulty.

Půvabná dívenka šlape před domem pedály harmonia, štíhlá herečka s nabílenou tváří notuje v přístěnku tklivou píseň.

Sedím uhranutý. S otevřenou pusou zírám na český jevištní komiks! Jsem užaslý nad geniálním zhmotněním slov filosofujícího klasika, tolik promlouvajícího k naší skutečnosti. V duchu velebím bohyni Thálii za to, že nás svou trpělivou vytrvalostí dovedla až k tomuto divadelnímu zázraku.

Herečka Andrea Buršová dozpívává píseň Puklá váza, mladé obecenstvo se probírá ze sna a začíná tleskat. Dlouhým potleskem i hvízdáním dává najevo své nadšení. Dívám se vzhůru, do konstrukce stropu v naději, že tam někde zahlédnu chvějící se duši nesmrtelného spisovatele Karla Čapka.

Divadlo Husa na provázku – Karel Čapek: Trapná muka. Dramatizace a režie Jan Mikulášek, scéna, kostýmy Marek Cpin, dramaturgie, Barbara Gregorová, dramaturgická spolupráce, Josef Kovalčuk, asistence režie, Danka Evjáková, Christina Papadulosová, píseň Puklá váza, Andrea Buršová, program k inscenaci, Barbara Gregorová, Josef Kovalčuk, Jan Mikulášek, Martin Kaiser. Hráli: Andrea Buršová, Michal Dalecký, Vladimír Hauser, Milan Holenda, Ivana Hloužková, Anna Ducháňová, Anežka Kubátová, Gabriela Štefanová, Robert Mikluš, Tomáš Sýkora, Pavel F. Zatloukal. Premiéry 1. a 2. 4. 2011. Psáno z reprízy 4. 4. 2013.

///

O den později sleduji v přítmí starobrněnské putyky s honosným názvem Palác Prigl křest půvabné, graficky dobře udělané knížky pedagoga DIFA JAMU Pavla Trtílka Poslední kniha. Za hojné účasti omladiny polévá knížku bublinkovým sektem dvojice brněnských nadšenců z nakladatelství Větrné mlýny Petr Minařík a Pavel Rehořík.

Student, bratr majitele Priglu Jan Krupa mě seznamuje s odvážným plánem na přetvoření hospody v centrum mladých divadelníků. Dcera Michaela, studentka manažerského oboru šeptá: Je nás dost, co bychom chtěli dělat kumšt, ale divadla neberou, tak se pokoušíme dát dohromady partu. Pavel Trtílek mně píše věnování do Poslední knihy: Budeme se jmenovat Divadlo Krajiny a hrát věci nové nově. Usměvavý student režie Michal Skočovský mu kouká přes rameno: Máme již rozpracovány tři tituly a soubor Facka jde do toho s námi.

Řekl jsem: Je to nadějné. Prostor je zajímavý, poloha na dopravním uzlu příznivá a název Divadlo Krajiny, jako by vyskočil z Čapka. Snad se vám podaří sem přitáhnout diváky a možná se i uživíte. Odvážné živí naděje!

Dnes jsem pozván do Husy na premiéru hry bratří Čapků Ze života hmyzu. Moc se těším! Kdysi dávno jsem hrál roli Cvrčka…

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 12. dubna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 10)

1. Petr Pavlovský

   

   Pedagogická poznámka k „V duchu velebím bohyni Thálii..“
   Thaleia byla dcerou bohyně paměti Mnémosyny (a Dia), jedna z devíti múz, a to nikoli múza divadla (to žádnou nemělo), nýbrž básnictví, a to veselého, včetně komedií (dramat).
   Většina řeckých múz měla v rezortu tak či onak básnictví, dnešním pohledem literaturu. Kupř. Melpomené byla múzou tragického básnictví – včetmě tragedií (dramat) – takže měla k divadlu úplně stejně blízko jako Thaleia.
   Řekové básnili i o astronomii (Úrania) a dějepisu (Kleió).
   Divadlo bylo chápáno jako „mezní případ literatury“, popř. hudby (opera), což v evropské estetice vytrvalo prakticky až do konce 19. stol. (u nás až do O. Hostinského).
   K tomu, čemu my dnes říkáme divadlo, měla ze všech nejblíž múza tance, Terpsichoré.

   12.04.2013 (4.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Bořivoj Drábek

   

   Vážený pane Tuček, je pátek a vy prožívate hezhé divadelní festivalové chvíle. V Brně prší a já sedím u počitače a přemýšlím co Vám chytrého napsat před našim setkáním někde u vína. Asi nic. V Žabinách na rohu kousek za radnicií je slušná vinoteku Pak už snad bude naše komun ikace lepší, těším se a v úterý se ozvu. Ideální sejít se tak kolem 16 hodiny. Co vy na to ?
   Drábek

   20.04.2013 (1.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ