Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 100)

Chvátal jsem, co to jen šlo. Z upatlaného Cejlu, jsem „vletěl“ do oázy čistoty areálu Divadla Radost coby raněný srnec. Kývl jsem na osvícenou lávku komediantů a vzpomněl na slova principála Pešky: Když se na divadlo podíváš z letícího balonu, tak pod sebou uvidíš parník v moři baráků. Muž s blikajícím pendrekem se zeptal: Dnes parkovat nebudete? – Nebudu. Píchnul jsem.

Rychle do pokladny pro vstupenku, rychle do šatny, rychle koupit program, rychle vypnout mobil, rychle najít desátou řadu, sedalo číslo jedna a konečně vydechnout. Diváci mladí, starší i malí již nedočkavě čekali na začátek. Jejich lačnost jsem cítil v ovzduší.

Rychle jsem četl v programu: Jiří Brdečka, Limonádový Joe aneb Koňská opera, scénář pro Divadlo Radost a režie Vlastimil Peška. Hudbu složili: Jan Rychlík, Kamil Hála a Vlastimil Peška.
„Je to ta nejprimitivnější kompozice, jakou si lze představit, prostě nastavovaná kaše. Šlo to ohromně lehce a ta lehkost má v sobě něco příjemně mladického.“ Jiří Brdečka.

Z reproduktorů se ozvalo: Vypněte své mobilní přístroje a buďte ostražití. V hledišti se strhne ostrá přestřelka! A již střílející kovbojové skákali bočními uličkami, po schodech dolů, podél překvapených diváků. Opona vylétla vzhůru. Na jevišti se rvalo, co mělo hlavu a nohy. Zastřelení muži s kovbojskými klobouky na hlavách padali na jeviště. Facky i mrtvoly poletovaly vzduchem. Redakce Arizonské polnice tiskla mimořádné vydání novin. Titulky: Hogofogo odpravil farmáře z Winslow a Snowflake! Na hlavu Hogofoga vypsána odměna ve výši 10.000 dolarů. Kameloti běhající mezi diváky vykřikovali: Arizonská polnice, do každé rolnice…!

Dominantou jeviště byla atrapa tiskárenské rotačky s bubny novinového papíru a svisle zavěšené pruhy velkých novinových stránek. Při portálu stál vysoký redaktorský stůl s psacím strojem a u druhého, jak jinak, pianino. Do rozjařené redakce vešel dobře živený „prachman“, muž, co má peníze. Jsem Jim Beam Kolalok (Tomáš Slezák). Potřebuji propagaci pro svoji limonádu. Dejte kolovat. Tiskaři chutnali nechutnou vodu a zle se ušklíbali. Šéfredaktorka paní Fuzzy (Eva Lesáková), však zacítila dobrý džob a okamžitě začala vymýšlet příběh Kolalokovy limonády. A počaly se dít věci…

Šéfredaktorka Fuzzy se proměnila v ohnivý blesk. Kmitala scénou, velela a vymýšlela. Kolaloka bude mít svou hymnu! Na jeviště naběhlo vše, co se mohlo hýbat. Herci s hudebními nástroji a děvčata v kankánových sukních spustili:
Můj Bóže, můj Bóže, ta se loká, tahle ta božská Kolaloka.

Do městečka přijel dostavník tažený čtyřmi koníčky. Loutka. Vystoupila matka Kolaloková a čtyři její děti, sourozenci Kolalokovi. Lou (Michaela Kotěrová), Doug (Jiří M. Valůšek), Horác (Pavel J. Riedl) a Joe (Vilém Čapek). Vlastníci rodového znamení – skvrny velikosti mexického dolaru na zápěstí pravé ruky. Tiskárna se změnila na salón s kořalníky, povaleči, zabijáky a prodejnými dámičkami. Arizonská pěnice Tornádo Lou pěla: Když v baru houstne dým… Diváci tleskali, smáli se a byli u vytržení.

U vytržení byli i aktéři. Každý z nich se snažil svou větu, svůj špílec, přechod či ránu uplatnit tak, aby nic nepřišlo nazmar. Nepřišlo. Diváci reagovali. Smáli se, aplaudovali na otevřených scénách i do taktu znějících melodií. Byl z toho nevídaný ping-pong mezi jevištěm a hledištěm. Herci vystřelovali míčky a diváci je bravurně přijímali.
Můj Bóže, můj Bóže, ta se loká, tahle ta božská Kolaloka.

Můj Bože, jak mně v tom divadle začalo být najednou dobře!! Limonádový Joe přijel na koni. Cválal jako dítě. Jeho kolega ťukal dřívky do podlahy, znělo to jako koňská kopyta. Dívenka Winnifred, z bílé růže květ, ševelila zvonivým hláskem (Helena Pešková), zpívala jako nejlepší operetní subreta, Grimpo (Zdeněk Ševčík) hryzal vše, co se dalo. Hůlky, sklenice i housle. Padouch Horác (Pavel J. Riedl) sedl ke klavíru, z černého pláště vykouzlil klarinet a jen tak mimochodem, pro radost, zahrál tklivou melodii. Úryvek. Pak pokračoval v padoušství. Joe seděl na piáně jako při jízdě na koni. Zpíval tenorovou árii prérie. Zpíval a nešetrně přitom šlapal pianistovi na ruce. Pianista vykřikoval bolestí a tímto způsobem zpíval za Joea vysoké tóny. Starý vlasatý šantala jako vystřižený z filmových kovbojek hrál na basu, na kytaru, na klavír. Vytáhlý, hubený komik s dlouhýma, štíhlýma nohama virtuózně vrzal na housle. Jiný herec troubil na trubku. Další trsal banjo a šéfredaktorka zvládala harmoniku. Mám dojem, že některý z herců dokonce foukal do heligonu. Všichni k tomu skvěle tančili a zpívali. Hráli s obrovským nasazením a chutí. Gagy se sypaly jako zrnka máku z makovice a měly přesnou míru. Rozeznat, zda jde o okamžitou improvizaci, nebo nazkoušenou záležitost se poznat nedalo. Když jednomu střelci selhal kolt a nevystřelil, řekl kovboj, co se nemohl dočkat rány: Jsem střelenej? Jsem! Tak co. A padnul jako mrtvý.

Na představení bylo mnoho dětí se svými rodiči. Sledoval jsem jejich reakce. Byly pozornými diváky. Smály se, tleskaly, zářily. Celé dvě hodiny. Inscenace Limonádového Joea byla prošpikována výstupy napsanými pro dětského diváka. Třeba scéna potulných loutkářů hrajících kovbojský masakr. Létající pták. Figuríny jako imitace mrtvol. Vlastně vše jako by bylo děláno z pohledu dětí.

Kladl jsem si otázku, čím je toto představení? Operetou? Nebo je to vaudeville? Či spíše revue? V každém případě jde o skvělé lidové divadlo! Být přítomen produkci znalec světa operety profesor Osolsobě, určitě by jásal a pro herečku Helenu Peškovou do repertoáru obratem nasadil proslulou operetu Mam´zelle Nitouche.

Největším překvapením byla pro mě šéfredaktorka Fuzzy Evy Lesákové. Dvě hodiny byla rozchechtanou, chytrou, usurpující princmetálovou bábou. Generálkou všeho dění. V závratné rychlosti se pohybovala jevištěm, její ruce kmitaly, až se zvedal vítr a její kadence mluvy se podobala rychlopalné zbrani. Byl to tak brilantní komediální výkon, až jsem byl pyšný, že jsem paní Evu kdysi, po nepatrnou dobu, na konzervatoři učil…

Joe si při jedné taškařici asi poranil nohu, začal viditelně kulhat. Svůj part milovníka však dozpíval i dohrál se ctí a na úrovni, až do konce.

Jedna paní uvaděčka byla nervózní. Sedla si čtyři řady pode mnou na krajní sedadlo s jakýmsi papírovým pytlem na kolenou. Neklid z ní přímo vyzařoval. Myslel jsem, že čeká na konec představení, aby mohla utíkat domů. Nikoliv. Skončilo představení a paní uvaděčka seběhla schody, vyběhla na jeviště, z papírového pytle rozdávala dárky účinkujícím. Dlouho a všem! Diváci bouřili. Chtěli přídavek. Paní rozdávala a rozdávala. Soubor v plné zbroji, s hudebními nástroji zavěšenými proklatě nízko zpíval: Můj Bóže, můj Bóže, ta se loká, tahle ta božská Kolaloka. A já byl dojatý…

Po představení jsem vyslovil obdiv a uznání tvůrci onoho zázraku, principálu Peškovi. Kamaráde, už si nepamatuji, kdy jsem se naposled v divadle tak upřímně a nahlas smál. Jak to děláš a kam na ty nápady chodíš? – Dělám jen, co umím. Dělám divadlo! – A máš tady skvělé lidi. Samé hudebníky. – Teď už ano. Nejdříve hudební nástroje jen nosili, teď už na ně umí i hrát.

Můj Bóže, můj Bóže, jak se loká, tahle ta božská Kolaloka!!

P. S. Od jedné divačky jsem se dozvěděl: Byli jsme na představení Malého prince. Řediteli se zdálo, že není něco v pořádku se zvukem. Vlétl do kabiny a tam našel zkolabovaného technika. Zavolal záchranku, technika naložili a odvezli. Sedl za pult, ozvučil a dosvítil představení až do konce…  Řekl jsem: Paní, dobrý principál musí umět všechno. Proto je principál.

Brno – Komín, 7. 3. 2015

 Divadlo Radost, Brno – Jiří Brdečka: Limonádový Joe aneb Koňská opera. Hudbu složili: Jan Rychlík, Kamil Hála a Vlastimil Peška. Scénář pro Divadlo Radost a režie: Vlastimil Peška. Výprava: Tomáš Volkmer – scéna a loutky, Sylva Zimula Hanáková – kostýmy. Choreografie: Ladislava Košíková. Souboje: Josef Jurásek. Dramaturgie: Eva Janěková. Hrají. Limonádový Joe: Vilém Čapek. Horác alias Hogofogo: Pavel J, Riedl. Doug Badman a odprásknutý farmář: Jiří M. Valůšek. Tornádo Lou: Michaela Kotěrová. Winnifred: Helena Pešková. Ezra Goodman a Potulný loutkář: Radim Sasínek. Grimpo, odulý hromotluk: Zdeněk Ševčík. Long Tree a Potulný loutkář: Jan Bradáč. Little Boom a Dakota Kid: Vratislav Aťa Lukáš. Paní Fuzzy, střelená šéfredaktorka a Mexiko Kid: Eva Lesáková. Kolalok a Barman: Tomáš Slezák. Pianista, Kamelot, Sazeč, Šerif a další: Petr Šmiřák. Kovboj a Hudebník: Martin Cenek. 1. Funebrák: František Pektor. 2. Funebrák: Petr Oplt. Tanečnice a Western boys and girl: Barbora Dobišarová, Barbora Krčmová (posluchačky konzervatoře Brno). Premiéra 14. 1. 2012. Psáno z reprízy: 4. 3. 2015.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 25. dubna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 100)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ