Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 101/2)
Včera jste si mohli přečíst první část Mudrování Jaroslava Tučka ze studentského festivalu Setkání/Encounter 2015. Dnes přinášíme pokračování.
Pátek, 17. 4. 2015
Snídal jsem skromně, ještě skromněji, než jindy a pro jistotu jsem do sebe vpravil „oblíbenou“ medicínu. Špetku cukru se lžící Alpy. Zlaté deště rozzářily Komín a pampelišky se naparovaly. Robert venčil psa: Jardo, kam se zase vlečeš? Ve svetru, saku, v bundě. Je vedro, upečeš se! – Vidíš, Roberte, a mně se nikdy nic neřekne. Děkuji ti, jsi první…!
Magdalena Wabitsch a Lukas Gander v hlavních rolích Zkrocení zlé ženy, Graz, Rakousko. FOTO LUPI SPUMA
William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy. Graz. Rakousko. Režie: Holle Münster (Prinzip Gonzo). (HNP. 105 minut)
Vážení, tak to byla síla, tohle rakouské krocení! Nad podélně protáhlým pódiem se vznášela jako kanape prostorná bílá houpačka. Na ní kynula nudící se, netečná, na slovo skoupá dívka. Kateřina. Za ní povlávala zlatavě se třpytící, přepychová stóra. Vytvářela prodyšnou zadní stěnu. V přední části tvořily portály látkové závěsy. Ovšemže to byl tuze luxusní štof, žádný šmejd. Závěsy dle potřeby plnily funkci opony. Vážení, to ale byla opona! Ta když se vlnila, tak byla taková pomerančově jemná, slast na ni pohledět. A ty kostýmy! Nepředstavitelná nádhera. A k tomu paruky! Divoké, smyslné, absurdní. Nu a boty? Boty, botky, botičky. Matné i lakované, jen z těch nejjemnějších kůžiček a kůží. Všechny skvoucí, všechny na vysokých podpatcích. Některé vypadaly jako lodičky s tuze útlými bodci, jiné připomínaly bachratá holoubata s hutnými kramflíky, nu a ty Kateřininy, tak to byly přímo věže z hadí slonoviny, takové novodobé mučicí nástroje vyrobené z krků labutí.
Asi půl metru před jevištěm stála úzká a dlouhá lávka. Ten, kdo se chtěl dostat na jeviště nebo naopak – z jeviště, musel na lávku vstoupit. Leknul jsem se, když na ni vstoupil bohatě oděný aktér nesoucí v náručí bohatě oděnou dívku a lávka se pod nimi prolomila. Řekl jsem si, to bude ostuda. Technici lávku špatně ukotvili! Kdepak. Byl to princip inscenace a potvrzení pohybové bravury herců. Lávka byla členěna do dvoumetrových plošek, které stály na naklápěcích hranolkách. Překonat toto bažinaté třasoviště na vysokých podpatcích, byl vskutku velký kumšt.
Za závěsovým portálem stála baterie zvukového pultu. U ní seděl herec-inspicient a hráč na dechové nástroje, který často vstupoval do děje.
A co zbylo ze Shakespeara? V chrlící němčině asi dost. Aktéři toho namluvili hodně. Tedy mimo Kateřinu. Ta byla jako němá z Portici. Co bylo na ní ke krocení, jsem nepostřehl. Petruccio byl za trapera. Křovák, připomínající honáka krav, s kovbojským kloboukem na hlavě, posouval hranice daného řádu. Lávku ignoroval, po jevišti si smrděl, jak se mu zachtělo. Jeho námluvy s Kateřinou vyvolávaly u diváků krajní pocity. Kateřina se pozvracela, Petruccio zvratky pojídal. Kateřina vyplivla rozžvýkanou potravu na jeviště a pak ji slízala. Petruccio si chlebem vytřel zadek a pak jej snědl. Kateřina si vytrhla z paruky trs vlasů a nacpala do úst…
Bylo velmi prozíravé vzít si po ránu hlt Alpy s cukrem.
Petruccio přišel na svatební obřad nahatý. Jeho moudí skrývala „tanga“… Pointa inscenace: Kateřina seděla na houpačce, jako na posteli, snídani, tři vejce do skla ji přinesl manžel Petruccio…
Nuž, proti gustu, žádný dišputát!
Musel jsem se projít.
Hans Christian Andersen: Malá mořská víla – Svatba. Varšava, Polsko. FOTO archiv Setkání/Encounter
Hans Christian Andersen: Malá mořská víla – Svatba. Varšava, Polsko. Režie: Agata Dyczko. (Foyer HADI. 30 minut)
Byly to smutné minuty! Ve dveřích nás vítala nevěsta v chudobné bělobě svatebních organtýnů. Žvatlala, štěstí jí zářilo z očí. Vedla nás po schodech dolů a pak opět skotačila až do nejnižšího patra sklepení divadla. Švitořivá, usměvavá, naivní nevěsta. Ve foyeru stál stůl s pokroutkami a pet-láhvemi. Chudobný svatební banket. Bílá dívka z láhve neustále popíjela. Vodu. Byla to malá mořská víla. Dva najatí kytaristé drhnuli struny kolotočovou melodií. Nevěsta usazovala významné hosty na židličky kol boční stěny, ty ostatní nutila sednout na schody. Po pravé ruce, u divadelního baru postávala „udělaná“ barmanka. Nevěsta přiběhla k mikrofonu a začala na nás zmateně chrlit polská slova. Byla silně nervózní. Do hry se vložila barmanka. Pobíhala po foyeru, mluvila na mikrofon. Potom ji na šatech prasknul zip a její aktivita ustala. Přiběhl nervózní elegán v černém, upjatém obleku. Něco jako vrchní, ženich, nebo pořadatel. Ujišťoval, že se nic neděje, že vše bude v pořádku, jen ať máme strpení. Muzikanti přestali hrát, postavili se k baru a popíjeli. Dívenka poletovala prostorem, vztekala se, rvala ze sebe svatební šat. Do divně zmalovaného trikotu svlečená dívka, se trochu podobala rybě. Trochu. Schody se do foyeru vevalila další děva v bílém. Druhá nevěsta. Zle se utkala s dívkou v trikotu. Dívky běhaly foyerem, ječely a rvaly se. Nevím proč, ale najednou jsem měl dojem, že se dívám na herce, které si objednal chudší podnikatel, aby mu za malý peníz pobavili hosty podvečerního rautu.
Muzikanti ještě chvíli drhnuli struny a najednou byl konec. Jestli se účinkující děkovali, či ne, si nepamatuji, ale my jim tleskali. U východu z podzemí se s námi loučila mořská víla v chudobných svatebních šatech. Bílých. Ušpiněných.
Do mé milované Marty jsem jel tramvají v doprovodu významného pražského divadelníka. Pane, myslím, že jsme viděli asi současnou podobu pohledu divadelního mládí na dnešní svět… – Myslíte? – Mladí a jejich pedagogové předvádějí, co je trápí a co je souží. Neboť, jak tvrdí klasikové: Divadlo je zrcadlem doby. Ze života vychází a do života se vrací!
Při vstupu do mé milované Marty, řekl vedoucí studia pan Kolegar: Jardo, pozor, to jsi ještě nezažil, bude vás jenom sedmačtyřicet a v půlce budete přestupovat! – Neříkej. A ze které koleje to jede…?
William Shakespeare: Hamlet. Budapešť. Maďarsko. FOTO archiv Setkání/Encounter
William Shakespeare: Hamlet. Budapešť. Maďarsko. Režie: Sándor Zsótér. (Marta. 165 minut)
Dívenka otevřela dveře do zákulisí: Tudy, prosím! Vešli jsme do manipulačního prostoru dílničky a zahnuli na schody (co já se tady „natrpasličil“!). Otevřenými dveřmi jsme vstoupili na jeviště. Tudy jsem vcházel před rokem, když po boku studentů jsem hrál svou poslední roli, zavražděného krále Hamleta. Na jevišti stálo pět elevačních stupňů s židličkami a před nimi švédská lavička. Pořizoval jsem ji před třiceti léty do Klicperova Zlého jelena, kterého režíroval pan režisér Hajda a kde poprvé zazářil Tomáš Matonoha. Na malé jevištní plošince stáli civilně oblečení herci. V košilkách, sáčcích a sukýnkách. Takový shluk současných, nazlobených lidí. Židličky i lavička se zaplnily. Na jeviště nakouknul starší, vyhublý pán v ošoupaném oděvu technika. Muž v černém zatočil klikou a zatažená opona se rozhrnula. Dole pod námi stála elevace naplněná prázdnými židličkami. Bylo jich jedenapadesát… Nedokonalé zrcadlení. Muž od kliky zadul do polnice a pro mě počal maďarský hokej. Aktéři si totiž měnili role. Pět veršů prince Hamleta hrála i dívka. Postupně se v Hamletovi vystřídali všichni hrající muži. Polonius byl nepoznatelný, Ofélie nepostižitelná. Ta, co chvíli hrála prince, se ustálila v roli Gertrudy, a krále Claudia jsem poznával jen dle královského medailonku, který si Claudiové věšeli na krk. Prostě maďarský hokej, ovšem s patrným podtextem: S Hamletem se herec setká jednou za život, tak proč si slavnou tragedii také nezkusit.
Duch krále Hamleta prý chodil po ochozové lávce. Je to možné, protože herci hleděli tím směrem a jeho mátožení komentovali. Zazněla otázka: Co to čtete princi? I Hamletova slavná odpověď: Slova, slova, slova. V maďarštině. Muž s klikou často zatahoval oponu, za ní se pak odehrávaly hlasité dialogy. Hovořilo se o norském princi Fortinbrasovi, který šmejdí kolem Dánska a táhne na Švédy. Pak muž s klikou zase oponu rozevíral. Mezi Hamlety se objevil Hamlet, ze všech Hamletů nejpozoruhodnější. Štíhlý, mrštný, bystrý, krátkých vlasů, s kulometnou kadencí maďarské mluvy. Hybatel dění. Důstojný ve všem konání i v potrhlostech a bláznovství. Běhal, padal do propadel, vylézal z nich, šplhal po železných konstrukcích, jezdil na stropní lávce a v jednu chvíli, k překvapení všech, z ní skočil, přes hluboce zející jámu na úzkou plošku jeviště, jako skákač z prvotřídního cirkusu. Při tom všem s neskutečnou lehkostí vytříbeně chrlil Shakespearova slova. Slova, slova, slova. Po dopadu a kotoulu odříkal Hamlet monolog monologů: Být či nebýt…
Starší vyhublý pán několikrát nakouknul na jeviště. Pochopil jsem, že to je onen kouzelný tvůrce, režisér neuvěřitelné studentské inscenace.
Hamlet, i starší, vyhublý pán nás vyzvali, abychom se přesunuli do foyeru a pak se vydali po schodech před divadlo. Šli jsme za bílou košilkou maďarského Hamleta a já si toužebně přál, aby nás povodil i dvorkem a chodbičkami kolem hereckých šaten…
Před Martou vylezl herec na plastovou popelnici a snažil se nám vysvětlit, že musí zaplnit čas, potřebný na přestavbu scény vyprávěním o podstatě Shakespearovy tragedie. Byl neodolatelný při tvrzení, že je to pro něj těžký úkol, když neumí anglicky, ani česky, že si musí vystačit s rodnou maďarštinou. Šermoval rukama, hnětl si hlavu prsty, šmátral po vývěsním štítu Marty a na zlatě vyvedených maskách tragiky a směšnosti dokumentoval, že Hamlet je tragedie… Chlapcovo herectví mně připomnělo mistrovství českého komika Vlasty Buriana.
Před Martou pofukovalo a bylo chladno. Bílá košilka Hamleta byla propocená. Začal jsem se bát o Hamletovo zdraví. Na štěstí přišel starší vyhublý pán, Hamlet řekl: Pan režisér je tady, takže půjdeme zpět na Elsinor.
Usazeni v hledišti, pozorujeme jeviště. Míst na jevišti bylo sedmačtyřicet, židlí v hledišti skutečně jedenapadesát. Čtyři zůstaly prázdné. Scénu s Gertrudou a zavražděním Polónia odehrál jiný Hamlet, který se před svou matkou svlékl. Ofélie své pomatení odzpívala. Jedním z hrobníků byla žena a jejich dialog, odříkaný na lávce, pod stropem Marty byl kupodivu vtipný. Do hlubokého hrobu Ofélie skutečně padla, za ní skočili z lávky Laertes i Hamlet. Hereckou scénu krále Hamleta odehrál princ Hamlet s dívkou, která dosud hrála Horatia. Byl to tuze krvavý mord. Lití jedu do ucha i následné dobíjení, bylo takové až zběsile dnešní. Závěrečná scéna šermu se odehrála v ovzduší, připomínajícím desku starověké rytiny. Shůry sjely jevištní tahy. Claudius a Gertruda stáli na dvou zadních tazích. Laertes s Hamletem na rouře tahu předního. Ostatní aktéři udržovali tahy v nečinnosti. Šermující se tu a tam přidržovali lankových táhel.
Nikam nespěchali. Byl to šerm úsporný, s vybalancovanými výpady na jistotu. Při druhém výpadu si porotkyně, sedící přede mnou, v hrůze zakryla tvář. Aktéři souboje zemřeli na tazích…
Dlouze jsme tleskali. Režisérovi jsem chtěl povědět, že mi připadá, že celou inscenaci přearanžoval na míry studentského divadla Marty, že souboj na tazích vymyslel a narežíroval až na místě… Režisér však spěchal za svými studenty.
Pan hasič, mi smutně šeptal do ucha: Dávejte na sebe pozor, pane šéfe. Znal jste zpěváka Štěpána Mátla? – Znal. Potkávali jsme se v rádiu. – Už ho nepotkáte. Zemřel. Bylo mu šestasedmdesát. Tak to on byl mladší než já… – Právě. Dávejte na sebe pozor! – Budu se snažit. A ten bystrý Hamlet, to je třída, viďte? – Je, pane šéfe. – Jmenuje se Attila Vidnyánszki. O tom chlapci ještě uslyšíme…
Kletba snů. Vilnius. Litva. FOTO JITKA JANŮ
Šoural jsem se k trolejbusu, dobu jízdy proklimbal a doma snědl krajíc chleba s rajčetem. Pak jsem si chtěl zdřímnout, ale bál jsem se, že zaspím. Raději jsem otevřel festivalový bulletin a četl:
Autorská hra vycházející z textů Augusta Strindberga a Eugéna Ionesca: Kletba snů. Vilnius. Litva. Režie: Kamilé Gudmonaité. (HADI. 45 minut).
Hlavním tématem inscenace je hledání lidské identity a smyslu života prostřednictvím groteskních metafor zasazených do školního prostředí. Rovnováhu mezi iracionálností a logikou hledají tvůrci mezi stavem probuzení a spánkem, jenž nám přináší ty nejhlubší myšlenky, necenzurované logickým uvažováním. Básník se ocitá v prapodivném snu a má jediný úkol – otevřít dveře, za nimiž může být ukryta hádanka světa. Je jasné, že otevření dveří bude kafkovským procesem. Básník se ocitne u soudu se třemi děkany z různých fakult a lordem kancléřem, kteří se otázkou otevření dveří zabývají také…
Probudil jsem se, když bylo devět… Do Hadivadla jsem „přiběhl“ ve tři čtvrti na deset. Představení začalo v deset.
Na prázdné, černé scéně stálo pět bílých židlí. Černé zadní stěně dominoval kotouč kulatého bronzového gongu, s pěstí svírající paličku. Gong tvořil střed a byl dominantou, jako ciferník na věži. Údery paličkou odměřovaly čas.
V pravé dolní části černé stěny se rýsovaly tušené siluety zpívajících černých ikon. V okamžiku otevření úst ikonám blyskaly bílé zuby a snad jim svítila i bělma očí. Jedna z ikon měla brýle.
Gong se rozezněl, na scénu přiskákaly čtyři mužské postavy v černých talárech a s černými pokrývkami opatřenými hranatými placatými ploškami. Hopsající děkanové. S nimi do prostoru vplula postava se sklopenou hlavou s objemným černým kloboukem, typickým pro Mexikány. Dlouhou dobu mi připadala jako pohádkový „dědeček hříbeček“. Mezi křepčící děkany vešel sympatický muž v padnoucím civilním obleku. Na podlaze, v popředí přede všemi, stálo pět bělostných knížek. Rámků. Malých oken. Tři děkani nepostáli. Sypali ze sebe litevská slova a hopsali jako dervišové kolem ohně. Jejich pohyby byly synchronní a herecký projev silně stylizovaný. Z Mexikána se vyklubal derviš nejvyšší – bílý kancléř. Jeho velitelský projev byl stylizován nejvíce. Jedině básník, sympatický muž, se pohyboval v rámci civilního realismu. Děkanská čerň byla oživována bělostí hedvábných kapesníčků, tvořících zdobení tváří či zvýrazňující ornamenty rukou.
Dialogy vedeny dravě, představení mělo spád, rytmus zvýrazňován zpěvy a členěn údery gongu. V jedné chvíli se mi zdálo, že bílý kancléř se stal šamanem a pak Stvořitelem všeho. Jestli to byl sen, tak to nevím. Probudil mě ohromující potlesk, ke kterému jsem se rád připojil…
Cestou domů jsem si vyčítal snězený chléb: Do divadla se má chodit na lačno, chlapče. Poznané pravdy se nemají porušovat ani v pozdním věku, odborný mudrlante!
Mé unavené tělo spalo jako zabité…
/Dokončení zítra/
Brno – Komín, 23. 4. 2015
///
Předchozí Mudrování o festivalu Setkání/Encounter 2015:
Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 101/1)
///
Festivalová zpravodajství z festivalu Setkání/Encounter 2015 na i-DN:
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 101/2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
