Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 101/3)

Dokončení rozsáhlého Mudrování Jaroslava Tučka ze studentského festivalu Setkání/Encounter 2015.

Sobota, 18. 4. 2015

Ráno bylo chladnější. Vydal jsem se na děkanát, na festivalovém štábu jsem chvíli poslouchal „cvrkot“ mládí. Bylo poněkud unavenější, ale štěstím zářící. Mnozí se chystali na hodnotící diskusi, někteří na pouliční akci, manažerky kolotaly, vířily, chodily s lejstry. Vzal jsem si všech pět čísel festivalového časopisu Meeting Point a vyrazil do větrných ulic…

V divadelní kavárničce na Orlí se mě slečna servírka zeptala: Budete si opět přát cukr? Byla milá. – Dnes pivo. Nealko! Začetl jsem se do bulletinu.

Ingrid Lausund: Cesta ke štěstí. Mnichov. Německo. Režie: Mario Andersen, Katja Wachter. (DNO. 85 minut)
Hra Cesta ke štěstí byla původně napsána pro jednoho herce. Pojednává o tématech vyčerpání a opakování, zkoušce a omylu, nových začátcích, naději a frustraci v cestě za štěstím. Režiséři vytvořili tanečně-divadelní inscenaci, v níž se tři elementy – slovo, pohyb a zvuk – objevují v různých variantách, doplňují se či vytvářejí protiklady. Inscenace vznikala cestou improvizace… Osm herců ztvárňuje různé vlastnosti a vnitřní hlasy protagonisty, respektive výzkumného objektu experimentu… Hlavní postava začíná cestu za štěstím a v jejím průběhu zažívá krizi identity, paniku a záchvaty schizofrenie…
Všichni máme povinnost vytvářet vlastní štěstí. Pokud nám není dobře, musíme se vyléčit sami, a pokud nejsme spokojeni s vlastním životem, je to jen naše vina. Precizní sebeanalýza s náznakem grotesky, otázka, která není nikdy zodpovězena, ale pokládána stále znovu a znovu.

Do kavárničky nakoukl pražský teatrolog: Pane, musíme, bude začátek… Nechal jsem na stolku třicet korun a láhev s pivem. Teatrolog vykulil oči: Vy to pivo nedopijete? – Ne. Nikdy nedopíjím. Můžu jenom trošku. Sladká nemoc je prevít. Zákeřný prevít… – Vždyť vypadáte dobře. – Vy také…

Velký čtverec s výklenkem pro kapelu v zadní části připomínal sál před taneční merendou. Její účastníci, oděni do lehkých hadýrek současnosti, postávali po okrajích. Reflektory rozpálily čtvercový parket do běla, osm mladých těl vylétlo ze startovních bloků a nelidskou rychlostí křepčilo, poskakovalo a otáčelo se. Všemu tomu natřásání a komíhání vévodila dominanta – urostlý, masem a tukem oplácaný, plecitý, růžolící blonďák s výraznou tváří a hranatou hlavou (Sebastian Griegel). Měl co dělat, aby všem těm kmitajícím hubeňourkům stačil. Ale stačil! Dokonce odskakoval a ještě k tomu hrál na kytaru a halekal. Když rej společné „rozcvičky“ ustal, začali se cvičenci atomizovat a dělit na buňky. Vznikaly diskutující trojice, páry, ale i monology jedinců. Aktéři měli bezchybně zvládnuté hrudně-brániční dýchání a dokonale vytrénovaná těla. Mluvili nosnou, zřetelnou jevištní němčinou. Sledovat kejklení jejich paží,
nohou, dlaní, loktů, prstů, kroužení trupů, boků, krků a výrazy obličejů bylo lahůdkou. Posuny jednotlivých partií těl hráčů, byly jako z jiných světů.
Hlásaly: Dejte mi pevný bod a pohnu zeměkoulí!
Úžasná podívaná. Když se po hodině roj cvičenců dal do zběsilého pohybu a běhal kolem dokola, jako koně v cirkusové manéži, byli diváci u vytržení. Z víru šílenců vystupovali jedinci a vydechovali do mikrofonu: Už nemůžu, už nemůžu…
Pak se zařazovali do rotujícího okruží a pádili dál. Nad veškerou valící se lidskou hmotou, trčela do bezčasí mohutná postava oplácaného špekouna, klauna růžových lící s blonďatou hlavou. Bravo, vážení Mnichované!

Loučil jsem se s pražskými teatrology: My už jedeme. Ten starší z nich poznamenal: Za týden se uvidíme na premiéře Rozbitého džbánu v Mahenově divadle. Nezapomeňte přijít! Hodně zdraví…

Prchal jsem domů, do Komína, kde kvetly zlaté deště a bublaly žluté hlavičky pampelišek. Skromný oběd jsem obložil výtisky časopisu Meeting point a četl a četl. Skvělé počtení! Mládí recenzující mládí. Festival pod lupou. Každé představení hodnoceno dvakrát! Recenzovány jsou i akce doprovodných programů festivalu! Klobouk dolů před vámi, redaktorky, redaktoři, pisatelky, pisatelé, organizátorky i organizátoři. Stali jste se svědomím a pamětí festivalového dění.

Facebook přinesl strohou zprávu: Dnes, po krátké nemoci zemřel v Brně pedagog a hudební skladatel František Gregor Emmert. Bylo mu čtyřiasedmdesát let… František byl silně věřící člověk. Když jsem ho potkával na starých schodech rektorátu, měl vždy zasněný pohled a na otázky odpovídal: No to víš… Aby nás Pán Bůh miloval, miloval… Skládal i pro „Provázek“. Bože můj, člověk nemůže mít ani na chvíli radost…!

Najednou bylo moc hodin. Zabalil jsem se do obligátního odění a hopsal po schodech dolů. Před domem na mě halekal kamarád Robert: Jardo, co tady pořad poskakuješ v černém? Spěchal jsem. Mám latentní smutek, Roberte. Letím povětřím!

Husa byla v obležení, sál praskal pod náporem babylonu mladých těl. Rektor JAMU Ing. MgA. Ivo Medek Ph.D. poděkoval všem zúčastněným, k jeho slovům díků se připojil děkan DIFA JAMU doc. MgA. Zbyněk Srba Ph.D. i koordinátorka festivalu Barbora Holanová.

Porotci pak vyhlásili ocenění pro nejlepší.

Odborná porota, jejímiž členy se letos staly divadelní osobnosti Kristina Žantovská, Christine Richier, Frédéric Poty, Jussi Kareinen a Paul Bourne, se rozhodla ocenit režisérku litevské inscenace Kletba snů Kamilé Gudmonaité, hereckou dvojici slovenské inscenace Talk to me Barboru Andrešičovou a Richarda Autnera, herce maďarské inscenace Hamlet Attilu Vidnyánszkého a Sebastiana Griegela z německé inscenace Cesta ke štěstí.

Porota studentská složená ze studentů uměleckých škol, tedy Alba Alonso Fernández, Anja Rošker, Anna-Elisabeth Frick, Luca Vassos a Oskar Winiarski, udělila ocenění E:UTSA, které je pojmenované podle sítě uměleckých škol E:UTSA (Europe: Union of Theatre Schools and Academies), režisérce litevské inscenace Kletba snů Kamilé Gudmonaité.

Ředitel festivalu prof. Petr Oslzlý udělil Cenu ředitele festivalu herci Balázsi Várnaiovi ze švýcarské inscenace Kniha ukradených tváří.

Sál bouřil. Odměnění jásali!

V závěrečné řeči prof. Petr Oslzlý zdůraznil úspěšnost festivalu a vyzvedl zásluhy prof. PhDr. Josefa Kovalčuka, někdejšího děkana, který před pětadvaceti lety festival založil. Josef Kovalčuk pak v krátkém proslovu vyjádřil radost nad úspěšností pětadvaceti ročníků festivalu a ocenil práci tehdejšího šéfa divadla Marta Jaroslava Tučka, který… Málem jsem omdlel! Vůbec nevím, co Josef povídal. Když na mě ukázal a zřetelně řekl, že sedím ve třetí řadě, povstal jsem a do všech stran se tleskajícím ukláněl…

Ředitel festivalu prof. Petr Oslzlý řekl: Dvacátý pátý ročník mezinárodního festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2015 je mrtev. Ať žije mezinárodní festival SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2016! Povzdechl jsem si: Dej Bůh, abychom se dožili!!

V přecpaném foyeru mně řekl pedagog Igor Dostálek: Byl jsem u toho, když jste byl ředitelem festivalu a vlastním tehdejší festivalovou placku… Ještě ji mám schovanou! A bard brněnské teatrologie Vít Závodský poznamenal: Tak vidíš, taky ses dočkal…

Pak už jsem raději vypadl na rozkopaný Zelný rynek. Zaražení z mého dočkání se bylo u některých příliš zjevné… Maně jsem si vzpomněl na moudrá slova Shakespearova šaška z Večera tříkrálového: Tak se ten svět s námi nějak točí a časem všecinko se dočká…

(Konec)

Brno – Komín, 23. 4. 2015

///

Předchozí Mudrování o festivalu Setkání/Encounter 2015:

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 101/1)

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 101/2)

///

Festivalová zpravodajství z festivalu Setkání/Encounter 2015 na i-DN:

Brněnský Olymp (No. 1)

Brněnský Olymp (No. 2)

Brněnský Olymp (No. 3)

Brněnský Olymp (No. 4)

Brněnský Olymp (No. 5)

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 3. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 101/3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ