Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 103)

Jásavou žluť pampelišek a zlatých dešťů vystřídala omamná vůně kvetoucích šeříků. Mé kostičky napadly hryzavé bolesti. V mírném předklonu jsem klopýtal po rovných chodnících a opatrně obšlapával kdejaký hrbolek.

Kamarád Robert venčil psa: Jardo, tak tě pozoruju, jak pajdáš. Je to svízel, tyhle staré klouby! Bobtnají a bolí. Třu je koňskou mastí, balím do teplých obkladů a zajíkavě cedím mezi zuby Máchův Máj: Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas…

Šéf Morávek mně poslal e-mail: Dvojí proměna bude hukot převeliký. Musíte být u toho! Není nad internet! Naskočila mi rozhlasová relace: Čemu se Češi rádi smějí? Nad tím se zamyslel režisér Vladimír Morávek a na jevišti brněnského Divadla Husa na provázku vzniklo nové představení Dvojí proměna. Inscenace, kde proti sobě stojí dvě různé formy humoru, má premiéru zítra. V jedné z rolí se objevuje také postava, která představuje filmového režiséra Zdeňka Trošku. Nové divadelní představení se pomyslně dělí na dvě části. V té první herci v šaškovských kostýmech i klaunských červených nosech vzdávají hold tradicím pouličního divadla, v té druhé předvádějí odlišný typ divadelní a filmové zábavy.

Je složena ze dvou částí, ze dvou opozit. Jednu z nich zastupuje dramatik Hubert Krejčí, druhou postava režiséra Zdeňka Trošky. Druhá část je založena na divadelnosti a kejklířských tradicích. První se věnuje současnému divadlu, které velmi často pracuje s vyprázdněnou formou, a nikoli obsahem, vysvětluje dramaturgyně inscenace Simona Petrů. Divadelníky a režiséra Vladimíra Morávka zajímá, proč je dnešní český člověk ochotný chodit na Troškovy filmy. Troškova základní teze je: Moc to neřešme. Je třeba lidi pohladit. Lidi nepotřebují přemýšlet, potřebují se smát.
Ne, lidem, ale spíš troubům, nejde o to řešit, ale vypustit, přibližuje jednu z odpovědí režisér Morávek.

Inscenace s kompletním názvem Dvojí proměna aneb Co je blbějšího než divadlo? vytvořil Morávek jako happening, ve kterém herci zavedou své diváky nejenom na venkovní alžbětinskou scénu u divadla, ale vydají se i dál do města. Filmový režisér Zdeněk Troška o záměrech brněnských divadelníků nevěděl. Nikdo z realizačního týmu se neozval, aby mě informoval, že něco takového dělají. Samozřejmě na to mají právo, ale podle mě je to otázka slušnosti, míní Zdeněk Troška. Tohle smrdí skandálem!

Zabruslil jsem na stránky paní Husy: V Praze se včera sloužila mše za mír, v Brně za všechny kumštýře a blázny: večerní „projížděčka“ (Dvojí proměny) probíhala v Denisových sadech. Park byl překrásný a voněl. A prošpikován byl různými podivnými individui, která se tam scházejí. Jedním z nich byl řvoucí sopečný člověk, který byl některými identifikován jako divadelní režisér Morávek – Terezka Marečková světélkovala do jarního večera, až oči přecházely. Potulní komedianti hráli jako o život, až duše bolela. Simona Petrů vypadala nadšená, jak talentovaně to všechno pod tím Petrovem vypadá. Herci odjížděli na Thespidově káře. Sbor na hradbách zpíval jeptiškám do oken. Dvě z nich se dojaly. Zítra – ve středu – přijede autor. Vivat Hubitel Šmíry a Věčný Bořič Kulis – vivat Hubert Krejčí! / Na včerejší ranní generálku Dvojí proměny přijel z Prahy autor Krejčí. Všechny urazil. Posprejoval zdi nápisem SMRT DIVADLU! A zase odjel. No co, aspoň je zas o čem mluvit.

To opravdu smrdí skandálem… Odeslal jsem e-mail: Pane šéfe, budu tam…!

Půlená alžbětinská aréna byla zatarasena harampádím. Pod kovovou konstrukci byla vmáčknuta divácká elevace s židličkami. Oproti ní kolmá stěna pavlačového domu plná květináčů s rozkvetlými pelargoniemi. Obludné kreatury konvičkami skrápěly červenavé květy. Vodové krůpěje padaly na hrůzné masky panoptikálních aktérů. Vrata do atria zela dokořán. Oknovou vitráží se valil dým. Průvan jej roznášel po nádvoří. V nepřehledném zmatku se na stole válela lejstra, vedle stolu židle, uprostřed na vyvýšeném pódiu se na stole krčilo loutkové divadélko. Hradebním okružím bylo vidět do nebe. Na nebi zářily hvězdy. Z reproduktorů se v toku zrůdné hudby ozývaly citace mluvního projevu režiséra Trošky o tom, jak jeho filmy i po třiceti letech slaví divácké úspěchy, jak obdržel dvakrát plyšového medvěda za nejhorší film, jak na filmové projekci „umělecké“ Markéty Lazarové zůstali čtyři diváci…

Klavírista maskovaný do podoby šklebící se bestie hrábl do kláves ukrytého pianina a na pódium vlétli dva zmalovaní loutkoherci ve zrůdných maskách. Hráli rozšklebené loutkové divadlo o šklebícím se Trošičkovi a jeho divácké úspěšnosti. Poletovali atriem jako satani, jako karikatury. Lezli po sloupech, po římsách, zavěšovali se na pavlačové ochozy, spouštěli se zpět do rozvráceného dvora. Hulákali, kvičeli a zpívali o tom, jak hráli o kuřátku v obilí, jak chtěli hrát a jak byli všichni tuze opilí. Vzteklý režisér, maximalista Morávek kmital a řval, že jedině loutky mohou ztvárnit jeho představy. Lidské kreatury vrhaly po umělcích květináče a lily jim na hlavy deště chladivé vody. Hrůzná vize rozpadající se společnosti. Krize umělců a doby… Boj o nic vyvrcholil požárem listiny idejí a zasypáním atria papírovými letáky propagujícími cosi… Šok byl dokonán.

Aktéři nás jemně vystrnadili z alžbětinské scény. Přítel hasič řekl: To bylo něco, co? A dávný kamarád z Berlína Stephan Krull mi stisknul ruku. Nezmohl jsem se na nic. Máchl jsem paží a zkusil rozehnat otazníky rotující nad tmavým baretem naivisty… Uličkou Václava Havla jsme chvátali do Denisových sadů.

Pod zeleným stromem se stříbřila konstrukce pódia. U pianina se převlékali a maskovali herci. Za nimi nad zelenou loučkou se vypínala zdiva cihlových kaskád. Nahoře se žlutily zdi farních obydlí skrývající věže dominantního Petrského dómu. Mezi nebeskými tělesy se zjevily bělostné rýhy, stopy letícího avionu… Usměvavý principál v komediantském overalu, rovnal bicí soupravu a ladil zvučení velkého bubnu. Herecká tlupa se po předchozím vysilujícím martyriu vracela k prapůvodu svého snažení. Pod křídly katedrály začala hrát divadlo. Commedii dell´ arte. Příběh přesmutný o tom, jak urozená dívenka pro lásku k mladému kavalírovi svého starého muže utratila, aby pak byla souzena a se svým amantem popravena…

Srdce se mi tetelilo nad hereckou a pohybovou bravurou Ondřeje Jiráčka, Jakuba Raka, Dalibora Buše, Michala Háby, Ondřeje Kokorského i Terezy Marečkové vytvářejících postavy nesmrtelné commedie dell´arte! Jejich šplhání a chození po zdech ochozů, až do nebes, soupeřilo s ústřední melodií Troškových sluncí, sen a jahod, zpívanou lidem obecným na nejvyšší hraně zdí.

Úsměvné bylo slézání všech účinkujících z valů dolů, na dolní pódium. Nejvíce mou pozornost upoutala rychlost obtloustlého člověka přebírajícího příčky žebříků jako kuličky růžence. Lid obecný v bílých košilích s bíle natřenými obličeji se na pódiu postavil do řady a k mému překvapení zapěl vlasteneckou píseň z dob národního obrození Hej Slované. Dirigentem byl onen zručný lezec, obtloustlý, bělokošilatý člověk. Herecká tlupa se pak děkovala. Měla úspěch. Děkoval se i bílý sbor. Věže Petrova zářily, a sbor přidával písně milostné o tom, jak milý musí na vojnu. Pak ještě zlíčený herec Libor Janík mlátil do piana a notoval tak dlouho, až rozezněl všechny zvony světa a v Denisových sadech vypuknul noční chlad.

Režiséru Morávkovi jsem řekl: Pane, to byl škleb člověka vidícího svou tvář v zrcadle doby… Vydřené, neobvyklé představení!

V komínském tichu jsem meditoval o titulu viděné inscenace: Dvojí proměna aneb Co je blbějšího než divadlo? Dvě divadla! Tedy dvě divadla jsou blbější než jedno současné divadlo. Dvě současná divadla jsou blbější, než jedno… Asi! Nevím!

Brno – Komín, 8. 5. 2015

Divadlo Husa na provázku, Brno – Hubert Krejčí, Vladimír Morávek, Jaromír Matzner: Dvojí proměna aneb Co je blbější než divadlo? (Dvě divadla). V. díl projektu DHNP „Smějící se bestie“. Režie: Vladimír Morávek. Dramaturgie: Simona Petrů. Scéna: Martin Ondruš. Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková. Hudba: David Smečka. Pohybová spolupráce: Igor Dostálek. Inspice: Zuzana Měřínská. Zvláštní poděkování: Ondřej Jiráček a Ladislav Vlna. Hrají: Ondřej Jiráček, Jakub Rek, Dalibor Buš, Michal Hába, Ondřej Kokorský, David Janík, Tereza Marečková. Šimon Benda a mužský pěvecký sbor Láska opravdivá. Premiéra 7. Května 2015 na alžbětinské scéně DHNP. Hommage á Petr Oslzlý (k 70. Narozeninám v lásce a úctě).

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 16. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 103)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ