Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 104)

Koukal jsem v Martě na plakát propagující blížící se premiéru společného titulu hudební a divadelní fakulty L´AMOUR = Experiment. Začal jsem broukat verše: L´amour je píseň, co lesem nese se. L´amour je pannou božské secese. L´amour je dech, co ledy láme, l´amour je sen, co v sobě máme, l´amour je slovo, co na rtech pase se. L´amour je radost, šklebivé recese.

L´AMOUR = E X P E R I M E N T hlásal plakát. To musím vidět, řekl jsem a chvátal ze schodů dolů do sálu.

Čas svátečního účtování nastal nám, řekl jsem profesorce Mikotové. Její studentky budou absolvovat. Vystoupí ze světa ticha do vesmírné hlučnosti. Sledoval jsem půvab dívčích těl. Osahávání podlahy ploskami nohou, modulování tvarů hlásek ústy k zulíbání. Mládí bojující s nástrahami matičky přírody svůj boj vyhrávalo. Ruce dívek se tvarovaly do ladných křivek, těla ovládla kázeň, pohyby získaly oblost. Byl jsem dojat. Dojaty byly paní učitelky, které dívenky učily základním prstokladům vidění mluvených slov. Jedna z nich řekla: Vzdělání tvaruje duši člověka.

Veronice Mikulové, Věře Lištvánové, Nikole Slezákové, Anně Šperkové, Jolaně Chalupové, Nice Jáňové – všem patří můj obdiv. Slečny, ať pro vás život kvete!

V úterním ránu jsem chvátal do Divadla na Orlí na předpremiérovou tiskovku k projektu L´amour = experiment. Pod barevnými skvrnami obrazů (Lucie Němcová) s pochmurnými názvy Obavy, Strach, Melancholie seděli za dlouhým stolem tvůrci jako hrdličky. Nad stolem tváře, poprsí a ruce. Pod stolem kalhoty a obutí. Paní výtvarnice měla roztrženou černou nohavici, na kolena slečny režisérky svítil odlesk slunce. Tvůrci hovořili. Tiše a cudně vysvětlovali, o co se při vzniku projektu snažili. Starší rozhlasový redaktor před cudné rétory stavěl mikrofon. Dosáhl toho, že mluvčí mluvili zřetelněji, avšak ještě mnohem tišeji.

Život mě naučil být bystrým čtenářem. Bavil jsem se četbou mluvy těl, tváří, rukou. Tu a tam jsem také něco zaslechl.
Režisérka Marika Smreková: Inspirační zdroj inscenace je román Zpověď dítěte svého věku od Alfreda de Musseta. Mussetova láska je často pouhá kompenzace problémů z dětství a potřeba někoho změnit. Takže i když byl tento román na začátku celého procesu, ve výsledné inscenaci se neobjevuje.
Dramaturg Jakub Liška: Studenti zorganizovali několikaměsíční workshopy s profesionálním tanečníkem a akrobaty. Výsledné představení propojí živou scénickou hudbu s fyzickým divadlem a současným tancem. Vše doplní prvky nového cirkusu a videoprojekce. Video vytvářené přímo při představení oživí objekty na scéně formou videomappingu a propojí je s pohybem performera a živou hudbou. Vzniknou i situace, které mezi zúčastněnými (ať hudebníky, performery nebo diváky) překonají hierarchii a pevnou skladbu. To pramení z jejich přístupu k tvorbě, celá inscenace je tvořena pomocí přístupu zvaného „devised theatre”.
Režisérka Marika Smreková: Při tomto přístupu nevzniká představení ze scénáře nebo předlohy. Vzniká průběžně z improvizace a dialogu mezi herci, režisérem, choreografem… Je to spolupráce a společná tvorba.
Jaro Viňarský (slovenský tanečník, choreograf a pedagog, držitel Bessie Award 2013, která je v tanečním světě přirovnávána k filmovým Oscarům, choreograf představení): Nezkoumáme lásku jako vztah mezi partnery, ale spíše jako vztah jedince a jakékoli druhé osoby. Pro performery je touto osobou i publikum. Láska je pro nás nezištný cit, díky němuž můžeme znovuobjevit život a ne někoho měnit nebo utvářet. Stejně tak přistupujeme i k publiku, nemáme pocit, že je potřeba někoho vyléčit nebo o něčem přesvědčit, ale to nám nebrání v tom, chtít publiku předat to nejlepší, co v sobě máme.

Natěšen jsem odjížděl domů vařit svůj týdenní chléb vezdejší. Obložil jsem hubené kuře zelenou dietou a meditoval o lásce k divadlu. Potom jsem kuře pekl a vařil polévku. Najednou byl podvečer a já opět chvátal do Marty za dalším absolventským studentským divadlem.

Inscenaci Moje výchova k herectví o martýriu hledání a sebemrskačské lásce k divadlu vytvořil s posluchači končícími studia oboru herectví věhlasný režisér J. A. Pitínský. Život i dílo K. S. Stanislavského mapoval očima jeho stoupenců a žáků. Rozpoutal ohňostroj chrlení hereckých etud, příběhů, dialogů z bouřlivých dob minulých i vířivý rej zapálených adeptů umění. V představení, kterému dominovaly herecké výkony Davida Janoška (Arkadij Nikolajevič Torcov) a Terezy Slavkovské (Soňa Petrovna Rachmaninová), absolvovali: Milada Vyhnálková (Josif Antonovič, stenograf), Kristina Povodová (Nastasja Veljaminová), David Janík (Maxim Govorkov) a Juraj Háder (Vasil Vjuncov). Absolventskou šerpu obdržel i student oboru jevištní technologie Lukáš Paleček.

Šel jsem kolem plakátu L´amour a tiše jsem řekl: Láska k divadlu je krásná.

Dnes jsem vařil rýži. Za chvíli poběžím do Marty na Candida…

Kratochvilná putování optimisty krutým světem dávnověku ironickým nadhledem člověka topícího se ve zlotřilosti současnosti, to je Voltairův Candide scenáristy Šimona Petáka a režisérky Zuzany Patrákové. Chytré, komediantské, skvělé představení s výtečným představitelem titulní role Jiřím Svobodou, s nezapomenutelnými výstupy culíkaté dívky z Eldoráda Terezy Slavkovské a božského Stvořitele v gumových holínkách Davida Janoška.

V Candidovi však zářil celý herecký ročník. Dle divadelního zákona tvrdícího, že režiséra poznáš dle toho, jak mu hrají herci, lze říci: Zuzana Patráková bude mezi režiséry esem trumfovým! Radost Zuzany Patrákové z absolventské šerpy byla spontánní a upřímně dětská. Nedivil jsem se. Být dobrým režisérem je dřina. Dřina veliká. Druhá šerpa šťastného večera byla předána studentu jevištní technologie za světelným pultem Martinu Hamouzovi.

Očima jsem pohladil davy diváků, prohodil něco málo slov s pedagogem režisérky Patrákové, profesorem Ivem Krobotem. U plakátu L´amour jsem konstatoval: Láska k divadlu je krásnou chorobou.

Pak už jsem upaloval do hajan. Totiž do Komína… Cítil jsem se být poněkud mladším. Totiž omládlým…

Brouzdal jsem facebookem. Mezi jinými se vyjímala informace: Dnes Absolutní štěstí mouchy aneb Poslední mystifikace Salvadora Dalí v režii Oxany Smilkové. Dnes absolvuje rekordních 7 studentů. Přijděte si s námi užít poslední šílenou Mystifikaci! V Martě to bude crazy!!

Hlediště bylo narváné. (Opět!) Na spodní elevační hraně seděli čerstvě přijatí adepti školy herectví. Vedle příštích studentů se choulil věchýtek, paní profesorka Oxana Smilková. Marně jsme jí uvolňovali svá místa.

Slavnost divadla začala. Herci vtrhli do manéže, růže stolistá se rozvinula, genius loci rozzářil celý prostor divadla. Kumštýřská divokost se snoubila s vášní, krása člověka s jeho barbarstvím. Umělecká tvorba se zmítala v hieroglyfech kmitajících těl. Dalí, Picasso, Dostojevský, Eluard, Guerra, Gala, Amanda Lear, slepice, kohouti, motýli, Myškin, Rogožin, Aglája, Nastasja, Lizaveta, Marie, vlci, vlčice, fotograf i novinářka poletovali závratnou rychlostí prostorem. Šíleli. Vrhali se do hlubin, šplhali po provazech, lezli po stěnách, houpali se na visutých hrazdách, pluli parníkem, brodili se sněžnými vánicemi, krváceli, obnažovali svá nitra, byli šťastní, mučili se a trpěli. Představení dozrálo k dokonalosti. Byl jsem nadšen.

Režisérka, tvůrkyně příběhu, hlavní pedagog ročníku, paní Oxana, zářila. V ohnivém tempu španělských rytmů rozdávala svým žákům šerpy, květiny a knížky. Objímala je. V rozdychtění tančila a točila piruety. David Janošek, Ondra Dvořák, Bára Nesvadbová, Petra Staňková, Jiří Svoboda, Dan Ondráček stáli smočeni potem v němém sousoší vítězů. Žákyně Petra Umnica Staňková drobnou profesorku zachytila v letu, vyzvedla ji jako peříčko a vířila s ní v laskavém souznění po ploše znamenající svět. Bylo to crazy!

Šerpa byla zavěšena i na sympatickou dramaturgyni inscenace Dášu Haladovou. Divákům se nechtělo odejít. Seděli, tleskali, blahopřáli svým milým absolventům, dávali jim dárky. Paní profesorka řekla: Herectví je kázeň. Herectví je kázeň a disciplina. Tleskali jsme, tleskali a tleskali. Byl to dlouhý svátek. Zážitek na život… Motal jsem se mezi dojatými. Paní Oxaně jsem stisknul ruku: Bravo!

Škoda jen, že školní představení mají jepičí život. Jen jeden, jen jeden krátký jepičí život. Zastavil jsem se až u plakátu se slovem L´amour. Pohladil jsem jeho plochu a zašeptal: Láska k divadlu je darem nebes!

Vyšňořen jako ženich jsem doputoval do Divadla na Orlí. Sličná režisérka Marika Smreková se usmála a pozdravila. Bylo to příjemné a milé. Řekl jsem: L´amour je experiment a já mám experimenty rád. Proto ten tmavý háv. Co kdyby, že…

Uzounké foyer se chvělo nedočkavostí. Prohlížel jsem si barevné skrumáže obrazů autistické dívenky Lucie, pod kterými se nedávno konala tiskovka věnovaná dnešní premiéře. U zábradlí stáli tři lidé. Bosý člověk v sáčku a jakési bělostné suknici, snad v sárí. Od pohledu umělec. Dívka ve špinavě bělostných šatech nevěsty z minula a vytáhlý muž libého zevnějšku v ležérně elegantním obleku tmavé barvy. Dívka ho pečlivě polévala vodou z koňakových sklenic. Elegánovi tekla voda po hlavě na sako, ze saka na kalhoty, z kalhot na zem. Pán byl také bosý. Bosí pánové se tvářili spokojeně. Projekt L´amour začal.

Po tmavé prostoře jeviště běhaly dvě vodorovné laserové linky. Vytvářely otevřený obdélník. Z horizontu v pravidelných intervalech klouzaly dolů, aby na jevištní hraně zmizely. Jejich chladný svit dával tušit, že na tazích jsou zavěšeny látkové pruhy nestejné délky. Trojice s promáčeným elegánem prošla tmavou plochu diagonálou do levého kouta. Ve spoře světelné skvrně špinavě bělostná dívka lila na již mokrého elegána další čirou vodu. Bosý muž v sárí se vydal k druhému rohu, kde usedl za nástroj podobný klavíru. Dívka zachycovala vodu tekoucí z nohavice do sklenice a opět ji lila mokrému elegánovi na hlavu. Snad to byl rituál prvotního křtu člověka. Posléze špinavě bělostná dívka přešla k hudebnímu nástroji, před kterým stál ve stojanu mikrofon. Mokrý elegán šoupal nohama o mokrou podlahu. Jeho šlapky při tom vydávaly prskavé zvuky. Tělo mokrého muže se rozkoší napínalo, nohy se posouvaly. Vpravo. Vlevo. Hudebník prskot převáděl do tónů. Dívka lila vodu z láhve do sklenice. Hudebník zpracoval i toto bublání.

Pak už vběhli na jeviště další performeři. Demonstrovali jedinečnost i samotu mladého člověka, vznik pudové touhy po plození. Přes hemžící se postavy svítily světelné pásy. Kolmice, hranoly, skosené šrafy. Mokrý elegán se svlékl. Jedinci pobíhali v přímkách kol sebe, vystřelovali do prostoru výboje svých údů. Někteří naskakovali do klínů vyvolených partnerů. Nahatý elegán vkráčel do středu dění, na levém rameni nesl tyč. Vypadal jako bájný David. Otáčel se s tyčí na rameni a světlo kol něj vytvářelo magický okruh veřejné nahoty. Postavy si pohrávaly s tyčí. Vrhaly se na sebe, objímaly se, skotačily a měnily své partnery. Světla se mohla zbláznit. Laserové linky létaly, lámaly se, vytvářely picassovské tvary. Hudba zpodobňovala zvuky hekání, pleskotů, výdechů. Kamera snímala hromadnou kopulaci a promítala ji na celý prostor jeviště. Byl to dobře technicky ztvárněný moderní tanec. Jeden detail byl obzvlášť působivý. Dívčí postava táhla za sebou plachtu. Během několika pomalých toček vytvořila na svých ramenou bílou růži.

Po erotickém výboji nastal čas meditací. Hudba byla podobná troubení trub z Jericha, taneční tempo ještě více zvolnilo. Jiný muž se svlékl, do svého šatu oblékl mokrého elegána, pak zakryl svoji hruď bílou hadrovou růží a nahatý žertoval na mikrofon. Asi. Protože se sám sobě smál. Jaká slova používal, nevím. Mikrofon byl nefunkční. Podlaha jeviště se proměnila ve velkou zrnící obrazovku a po roztřesených performerech se rozkutálela chvějící tělíčka světelných broučků. Až z toho na mě padl strach. Nastala atomizace lidí. Partneři se rozpojili, postavy jednaly osamoceně. Vztahy se rozpadly. Drobná dívenka provedla několik bezvýsledných ataků na vybrané partnery a do nefunkčního mikrofonu zadávala úkoly…

Světla sálu se rozsvítila, projekt L´amour skončil.

Šel jsem na tramvaj a meditoval: Láska je zrádná, přelétavá, nestálá a dlouho nevydrží. Umí zmizet jako ponorná řeka. Ale když už vydrží, je skoro vyhráno.

Přestože mám rád experimenty, nemohl jsem být přítomen šerpování režiséra Matyáše Dlaba, dramaturga Otto Kaupinena a herečky Michaely Foitové absolvujících v inscenaci Adam 2,0. Mrzí mě to. Otto Kaupinen s Matyášem Dlabem jsou za text nominovaní na Cenu Evalda Schorma pro rok 2014. Tak alespoň budu držet pěsti.

Čekalo mě poslední absolventské představení – Lorcova Pláňka.

Tereza Slavkovská napsala na facebook: To je hrozné, jak ty čtyři roky utekly, dnes absolvuji… Usmál jsem se a začal se strojit. Sledoval jsem učňovská léta tohoto ročníku od chvíle, kdy mě pozval doc. Miloš Kročil na semestrální práci výukového předmětu „umělecký přednes“.

Absolvující režisérka Gabriela Krečmerová za pomoci absolventa dramaturga Adama Golda „uháčkovala“ z Lorcovy Pláňky filigránsky jemnou krajku. Španělská krasavice Yerma, oheň sám, bezdětná, nešťastná, toužící po dítěti, věrná despotickému muži, neunesla příkoří a svého manžela uškrtila. Tereza Slavkovská, talentovaná herečka, rozená tragédka, absolventskou roli Pláňky hrála znamenitě. Moc se mi líbili i Ondřej Dvořák (Viktor), Milada Vyhnálková (Marie), Barbora Nesvadbová (Stařena) a Kristina Povodová (Děvče s rudou stuhou ve vlasech). Poslední šerpa připadla absolventu jevištní technologie Tomáši Tušerovi.

Škoda, přeškoda, že první část inscenace byla poznamenána derniérovou mánií…

Vzpomněl jsem na doc. Miloše Kročila, který po jedné prezentaci poezie říkal: Je to s nimi těžké, je! Mnozí neznají ani významy slov. Hlavně holky ze Slovenska. Potom sykavky jsou problém. Problémem je i posazení hlasů. Proto jsem vymyslel recitaci a zpívání veršů v neustálém pohybu. Musí si uvědomit potřebu hereckého dýchání. Je to tu, samý mudrlant, samý vědec, ale normální technika jevištní mluvy nikomu nevoní! Ty mé děti ještě neví, že divadlo je krásná, ale tuze jankovitá kobyla, která okamžitě pozná špatného jezdce. Bez milosti shodí každého neumětela ze sedla. Musíš být hodně dobrý a mít štěstí, aby tě k sobě vůbec pustila… Žel, Miloš se absolventského týdne svých dětí nedožil. Šlechtitelské dílo mu nebylo dopřáno dokončit.

Hercům a herečkám připomínám pedagogický odkaz Miloše Kročila: Nezapomeňte, dobré činoherní divadlo je odvislé od srozumitelnosti a slyšitelnosti hercovy mluvy. Denně cvičte dýchání, výslovnost, hlasitě zpívejte, aby vám mohutněly hlasy a diváci vás nejen slyšeli, ale také vám rozuměli.

Mějte divadlo rádi, moji milí, neboť láska je dar bohů. Zlomte vaz!

L´amour c´est un cadeau de dieux.

Brno – Komín, 16. 5. 2015
Věnováno památce doc. Miloše Kročila.

Divadlo na Orlí, Brno – L´AMOUR = experiment. (Láska je univerzem, které se snaží o uzdravení své nejzranitelnější části, totiž nás.) Autorský projekt studentů Hudební a Divadelní fakulty JAMU, absolventů a hostů  Performeři a spoluautoři: Tereza Jurová, Tereza Sikorová, Marie Svobodová, Ekaterina Plechková, Tomáš Janypka, Jazmína Piktorová, Viktor Černický, Vojtěch Hříbek, Martin Šalanda. Režie a choreografie: Marika Smreková, j.h. a Jaro Viňarský, j.h. Dramaturgie: Jakub Liška. Scéna a kostýmy: Jana Tkáčová, Stanislav Cibulka. Video design: Lukáš Dřevjaný, j.h. Hudba: Petra Machková, Jan Neugebauer, j.h. Světelný design: Jakub Kubíček, j.h. Pedagogická supervize: Pierre Nadaud. Asistent PR: Lukáš Wiesner, j.h. Produkce: David Ostružár. Asistentka produkce: Kateřina Uhrová. Fotograf: Petr Chodura. Premiéra 15. 5. 2015

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 23. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 104)

1. Pierre Nadaud

   

   Dobrý den.
   Velmi rozumím vašemu náhlému strachu z atomizace individua, a také z atomizace páru. Neřekl bych, že vztah se tím rozpadá. V tom samém okamžiku jsem cítil velké osvobozeni a klid a mír, když performeři se otočili každy ke každému a jen pohybem se harmonizovali a vytvářeli doslova vztah už univerzální (poslední scéna). Rozumím, že tady možná vládne konflikt? nebo rozpor? mezi vztahy chápánymi jako individuální a historické, a vztahy chápanými jako nad- nebo pod- individuální či vztahy univerzální.
   Rozpor rozhodně nechci rozhodovat. A je to vůbec rozpor? Chci jen s vám sdílet – ale možná ze jsem starý hippies nebo skrytý křesťan – kolik jsem cítil u toho představení, že se jedná o jakousi transmisi víc než o komunikaci, a kolik mě to dávalo radosti, klidného smutku, utišení osobní naděje. Něco jako univerzální soucítění.
   Rád bych se podělil o tento pocit dál a dál…

   24.05.2015 (21.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ