Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 105)

Brno je největší ze všech malých měst, co znám a pamatuji, řekl prý kdysi divadelní ředitel Schikaneder. Nevím, co je na tom pravdy, ale Brno získalo nálepku provincionálního města, co jen šilhá po sídlech, jejichž sláva se dotýkala hvězd. Kdysi po všemocné Vídni, jindy po Berlínu, ale vždycky hlavně po Praze.

Od nepaměti Brňané milovali své divadlo. Bylo nejdříve německé. Bývalo na Zelném rynku, v rozsáhlém tržním domě s hracím sálem. Jmenovalo se Královské městské divadlo. Dům zvali Redutou. Bože, to byly doby! Božský capart, geniální hudebník Mozart, hrál v Redutě se svou sestrou Nanerl na klimpr. To když se svým otcem Leopoldem prchal ze Salcburku před morovou epidemií.

V roce 1807 přibyl do Brna herec, libretista, autor singspielů, principál, hudebník a divadelní ředitel Emanuel Schikaneder s tlupou hladových komediantů. Před čím utekli, to nevím, říkalo se, že před tlakem divadelních cenzorů. Je to možné, protože pan ředitel připutoval mimo jiné i s manželkou… Nebo dostal příkaz tajné zednářské lóže předávat šifrovaná poselství vězněným zednářům do kasemat hradu Špilberk. Také je možné, že si řekl: Brünn vítalo mocnáře, velké válečníky, leželo u nohou Kutuzovovi, Napoleonovi, bude ležet i u mých…

Schikaneder přišel, uviděl Brno a zvítězil. Stal se ředitelem Královského městského divadla a ovládl Redutu vlasteneckými kusy. Die Schweden von Brünn, Königin von Mähren, Herr von Boskowitz, Schembera… Uvedl také svůj singspiel Kouzelná flétna s božskou hudbou Wolfganga Amadea Mozarta.

Seděl jsem kousek níže pod Redutou, v Divadle na Orlí, a s úsměvem sledoval studentskou taškařici Pa-papapa-pa-pa věnovanou brněnskému působení legendárního impresária, co v Brně slavně začal a poté „po brněnsku“ neslavně skončil: o Emanuelu Schikanederovi.

V lehounce odsypávaném příběhu balamutil všemi vídeňskými mastmi mazaný divadelník trojici radních provinčního města Brünn a učil ji, jak nazírat na moderní, velké Theatrum Mundi. A hlavně jak jeho divadlo podporovat. Představení mělo vynikajícího představitele hlavní role – „šikuly“ principála Schikanedera – Jiřího Daniela. Valil se dějem jako bílá koule mezi kuželkami. Byl řečný, slušně zpíval a skvěle organizoval. Energie z něj sršela. S láskou scénoval úryvky Kouzelné flétny a hrál ptáčníka Papagena, kterého si Schikaneder psal „na tělo“. Jeho manželku Eleonoru ztvárnila Markéta Pešková. Byla protřelou hybnou pákou principála, co ví, jak to u „staré, dobré divadelní šmíry“ chodí. Ke komediálním i dramatickým talentem obdařené herečce se však při zpívání koloratury árie Královny noci bohové poněkud obrátili zády. Prevíti! Zato svůdná Franziska, představitelka princezny Paminy, v podání eroticky vláčné Michaely Badalové měla při mé návštěvě svůj den. Perlila pěveckými ozdobami, mluvou i pohybem. V její přítomnosti rozkvétala scéna i pan principál. Prince Tamina hrál a zpíval absolvující Daniel Rymeš. Výkon hodný šerpy absolventa.

Na téma Schikanedera a Kouzelné flétny jsem hovořil s Vlastimilem Peškou, ředitelem Divadla Radost. Mluvil zasvěceně a s tvůrčím zápalem: Kouzelná flétna zůstává na repertoáru operních scén světa pro geniální hudbu božského Mozarta. Schikanederovo libreto je slátaninou dějů a postav ze světa pohádek. Právě ta pohádkovost příběhů mě přivedla na nápad přiblížit tento singspielový skvost dětským divákům. Půl roku jsem přepisoval Schikanederův text do veršované podoby, psal role na tělo hercům a herečkám našeho souboru a upravoval hudbu pro pět hudebníků. Na postavu Královny noci jsem pozval koloraturní sopranistku z Janáčkovy opery, u ostatních figur jsem zvolil způsob muzikálového zpívání. Přijď se podívat!

Seděl jsem v první řadě a nestačil se divit. Do úzkého otvoru orchestřiště se nasoukali muzikanti s hudebními nástroji. Dlouhovlasý starý pán s violoncellem (Vratislav Lukáš), dva mladíci s houslemi (Jan Bradáč, Matěj Štrunc), slečna s flétnou (Kateřina Höferová) a dirigent (Igor Rusinko). Ten bez nástroje. Klavír měl ukrytý pod starobylým dřevěným pultem na noty. Dirigent dal jemným gestem pokyn, muzikanti spustili, opona šla nahoru a v jemném oparu divadelní mlhy se na jevišti zjevila velká, umělecky pojednaná, několika dveřmi opatřená prastará mahagonová skříň. Zámecká almara zdobená řezbářskými podobami houslí, slunce, hvězd, ptáků a břichaté loutny. Pohádkový orchestrion. Z almary vylézal dlouhatánský had. Vyskotačil Hanswurst – ptáčník Papageno (Pavel J. Riedl) i krasomilný princ Království sta jezer, Tamino (Petr Šmiřák), a vyskákaly baňaté komorné (Leona Ondráčková, Eva Jůrujová, Eva Lesáková), služebnice Královny noci. Kdesi nahoře, na rámu almary, uháněl kočár tažený koníčky a kolem almary poletovali ptáčci. Papageno je lovil, myslivci, co tudy běhali, po nich stříleli. Ptáci padali na jeviště jako zralé hrušky. Možná z té zdobné almary vyletovali i motýli. Z orchestřiště vystupovali na jeviště hudebníci a zasahovali do dějů. Hráli nástrojová sóla i herecké role. Také komentovali dění. Flétnistka (Kateřina Höferová) dokonce uplatňovala nárok na prince Tamina a zle intrikovala proti domnělé dceři Královny noci, princezně Pamině (líbezná konzervatoristka Aneta Bendová). Z kouřící kouzelné almary posléze sestoupila jako z nebes i avizovaná představitelka všeho zlého, v baňatý temný kostým oděná Královna noci (Martina Králíková) a okouzlila nás všechny koloraturou Mozartovy světoznámé árie. Měla velký aplaus…

Najednou mi bylo, jako bych seděl u Schikanedera v Divadle na Vídeňce. Takhle podobně to tam muselo probíhat, když hráli bujarou Kouzelnou flétnu. Vlastně ne. Na Vídeňce se během produkcí prý jedlo, pilo a v ložích se konaly mravní nepřístojnosti… Proto také mohlo být Schikanederovo libreto zmatené, nejasné… takové poskákané…

Po jevišti běhali hroši i se svým šéfem Monostatosem (skvělý Radim Sasínek), trojice brachů tvrdila „muziku“. V gondole pod vzdušnými balony poletovali tři bratři v triku s černými buřinkami na hlavách a bavili se přeukrutně vším tím hemžením pod sebou. Při dobré vůli se dali zahlédnout i jejich vodiči v černých overalech… Jevišti i hledišti vládl ve zlatě oděný Sarastro, král dne a slunce, výtečně mluvící i zpívající mocnář (Zdeněk Ševčík). Trumf Peškovy inscenace!
Rozverně a s šarmem byly hrány scény Papagena s Papagenou (Sandra Riedlová), zpívaný duet schikanederovský. Groteskní a strhující.

Bylo to zábavné, přehledné a byla to pohádka, ve které zvítězilo dobro nad zlem, den nad nocí. Pohádka jako od bratří Grimmů, co ji malovali pánové Trnka a Lhoták. Pokukoval jsem po rodičích s dětmi. Jásali a tleskali. Bodejť by ne, vždyť kumštýři hráli jako o život…

Sváteční večer skončil. Aktéři i hudebníci dostali od nadšených uvaděček modré růže a u šatny blonďatá maminka zpívala své dceři do ouška: Pa-papapa-pa-pa. Klučina žadonil: Tati, kdy zas půjdeme do divadla? Viď, že zítra…

Nevím, jak tatínek se synáčkem, ale já „zítra“ do divadla šel. Za studenty na Orlí. Dávali absolventskou derniéru muzikálu Pavla Drábka a Ondřeje Kyase Na dno.

Ve vstupu do divadla bylo „divno“. Jakési napětí poletovalo vzduchem. Kamarád hasič mně zašeptal do ucha: Snad se hrát bude. Je to divné. Jednoho studenta odvezli do nemocnice. Tak to chodí, včera mu dali šerpu absolventa a dnes špitál. Ani nevím, co se mu vlastně stalo. Nějak se to tají… V malinkém foyeru bylo namačkáno a vedro. Paní přede mnou si postěžovala: Je sedm, už měli začínat. Pán v saku „pepř a sůl“ řekl: Zachovejme klid, „sekyra“ je v ceně.

Asi po deseti minutách jsme byli vpuštěni do sálu. Na plochu se přišourala poněkud rozrušená herečka, nadechla se a: Vážení diváci, stala se nám taková nemilá záležitost. Náš kolega… Svou řeč nedokončila, protože na scénu vběhl muž, asi režisér, chytl studentku za loket a vypudil ji zpět do zákulisí. Ze sufit se ozvalo hysterické lamentování, což muž komentoval asi takto: Jsou mladí a nezkušení… Museli jsme řešit nepřítomnost jednoho herce náhlým záskokem. Uvidíte sami. Student, který toho měl v muzikálu méně, teď toho bude mít více. Místo jedné role bude hrát dvě. Myslím si, že vše pochopíte. Kdyby ne, volejte mi po skončení představení na mobil a já vám všechno dovyprávím. Začínáme! Byl to režisér.

Jsou to takové malé zázraky, které divadlo umí. Herci měli najednou co hrát. Dialogy o tom, jak jsou všichni z tvůrčího pnutí vyčerpaní, jak jsou psychicky na dně, dostaly pravdivost. Napětí a energii. Aktéři byli ve střehu. Muzikál psaný tak trochu po schikanederovsky ožil. Pozoruhodný výkon odvedl zaskakující student druhého ročníku Ondřej Halámek. Roli Antonína hrál zpaměti a roli Romana s textem v ruce. Výtečně zpíval. Zpaměti. Tím trochu mátl přítomné. Ale na mobil autorovi prý nikdo nevolal… Absolventskou šerpu po zásluze obdržela Kristýna Štarhová a také její malinký blonďatý synek. Boj o vyhrabání se ze dna, byl zahrán víc než přesvědčivě.

Na hudební thriller Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, závěrečné představení absolventského festivalu studentů muzikálového herectví, jsem se dostal díky přízni Davida Janoška. Vstupenky byly totiž vyprodány dřív, než byl titul propagován.

Foyer byl přeplněn lidmi s kyticemi, krabičkami a pytlíky s láhvemi. Mezi nimi se tísnili pedagogové. Luba Sonková, Jarmila Krátká, Markéta Ungrová, Dada Klementová i Karel Hegner byli ve slavnostním rozpoložení. Pozdravil jsem se s nimi. Dveře do sálu se otevřely, diváci se hrnuli dovnitř. Nastal boj o pozice. Za okamžik seděli lidé všude. Na židlích i na hadrových bocháncích v uličkách a před první řadou. Tak tomu má být v pořádných divadlech vždy!

Herec gesty připomínající větrný mlýn si vynutil pozornost: Vážení diváci, z vážných důvodů v roli soudního sluhy Bamforda dnes vystoupí pedagog Miroslav Ondra. Protože jde o záskok, bude mu asistovat naše produkční Pavlína Spurná, jako jeho osobní nápověda. Prosíme vás o pochopení a užijte si to…!

A pak už to byl fičák! Odvážná, výtečná režie Hany Mikoláškové násobená vtipnými improvizacemi zdařilého záskoku dala účinkujícím křídla. Aktéři se překonávali. Dvojice protagonistů Kaminský – Mikulová excelovala. Jejich výstupy byly odměňovány bouřlivými reakcemi diváků. Znamenitá byla herecká exhibice skvěle zpívajícího Davida Janoška i expresivně pojatá tragická role žebračky Markéty Peškové. Michaela Baladová, Jiří Daniel, Katarýna Štarhová, Jiří Mach, Miroslav Sýkora i David Šiller přispěli svým dílem k úspěchu posledního absolventského večera.

Vedle sedící rezolutně vykřikl: Mně se to líbilo, jsem nadšen!! Pak začal zuřivě tleskat. Sál bouřil. Vedoucí ročníku, paní docentka Sylva Talpová, ověsila Štěpána Kaminského a Katarinu Mikulovou nádherně vyvedenými šerpami a divadlo se chvělo pod tlakem ovací. Povykující soused hulákal: Mikulová je zralá na cenu. Na Thálii. Dlouho jsme běsnili, dlouho!

To víte, provinční Brno. Brünn, největší město z těch malých, co znám… Jak řekl principál Schikaneder.

Brno – Komín, 24. 5. 2015

Divadlo Radost Brno – Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna. Libreto: Emanuel Schikaneder a J. G. Ludwig Giesecke. Transkripce libreta, hudební aranžmá a režie: Vlastimil Peška. Hudební nastudování: Igor Rusinko a Vlastimil Peška. Výprava: Pavel Hubička. Pohybová spolupráce: Ladislava Košíková. Dramaturgická spolupráce: Eva Janěková. Premiéra 16. března 2014.  Psáno z reprízy 20. 5. 2015.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 30. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 105)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Jaroslav Tuček má úžasný dar,
   jak v tomto líčení navštívených představení, tak ve všech předešlých, dovede postihnout celek i detaily inscenací, výkony herců, scénu, kostýmy, režii a všechno tak, jako by čtenář jeho článků byl na představení přítomen a sdílel s panem Tučkem jeho silný dojem a všechny jeho zážitky. Svoje nadšení dovede vyvolat a předat tak, že se u čtenáře promění v touhu představení navštívit. Není divu, sám herec, ředitel netradičního divadla s obrovským kulturním rozhledem, zkušenostmi s divadlem, jeho velkou životní láskou.

   31.05.2015 (12.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ