Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 106)

Minulý týden jsem zažil životní překvapení. Mladá a talentovaná, sličná režisérka Barbara Herz mě obsadila do inscenace hry Divadelní Brno. Budu hrát herce ve výslužbě, pětaosmdesátiletého, zmírajícího jevištního velikána, co hrával samé glancrole a kterému dnes nikde nenabídnou ani episodní roli Firse v Čechovově Višňovém sadu.

Kutám se v textu autora píšícího pod záhadným pseudonymem S.d.CH. On pan autor se živí povoláním, které proslavil už Shakespeare. Je hrobníkem. Správce jednoho pražského hřbitova popisuje vizi reformního zániku několika brněnských divadel. Je to taková krutá sranda volně navazující na ideu Višňového sadu. U Čechova padne za oběť dravému nástupu „nové doby“ nádhera bělostně rozkvetlých stromů, u S.d.Ch (Sisigmund de Chals) kvetoucí síť divadel.

Za studentských časů jsme Čechova skloňovali ve všech pádech. V dlouhém běhu divadly jsem Čechova hrával, byl modlou, uctívaným autorem světových scén. Moje paní profesorka Lola Skrbková říkávala záhadně: Tenhle Firs, to bude tvoje role až budeš starý. Ale já ti toho Firse nepřeji. Ono je to totiž hrozné, sedět na scéně sám a říkat větu: „Všichni odešli…“ A smutně dodávala: Jednou poznáš na vlastní kůži, jak je ta replika zlá…

Osudu se podařilo přihrát mi do cesty představení hry Johna Drivera a Jeffrey Haddowa Čechov na Jaltě. Autoři napsali konversační komedii o historickém zájezdu mladého divadelního souboru za autorem Antonem Pavlovičem Čechovem na jeho jaltskou daču s cílem získat novou hru Tři sestry pro premiérování v moskevském MCHAT-u.

Hra měla premiéru roku 1981 v Mark Taper Foru v Los Angeles. Obdržela ocenění Los Angeles Drama Critics Circle Award pro význačnou dramatiku, cenu Asociace amerických divadelních kritiků a v roce 1988 se dočkala i televizní adaptace. Do češtiny ji přeložil Ota Ornest. V české premiéře ji uvedlo v roce 1996 liberecké Divadlo F. X. Šaldy, druhé uvedení pořídilo Divadlo J. K. Tyla v Plzni v roce 2002 a třetí, pražské, se zrodilo až nyní – 21. 11. 2014. Čechova na Jaltě nastudoval se studenty 4. ročníku katedry činoherního divadla DAMU posluchač režie Ivo Kristián Kubák. Inscenaci obdařil kouzlem české studentské recese a silně stylizovaným projevem pohybu i mluvy aktérů.

Pražští studenti KČD DAMU hráli Čechova na Jaltě v brněnském Divadle na Orlí ve scéně připomínající sloupový ambit odpočinkového letoviska poblíž mořské pláže. Čtyři vysoké obdélníkové průduchy v černém horizontu, v jednom z nich povlával bílý závěs. Před stěnou ležel dlouhý obdélník hracího pódia. Vlevo od něj se ve větru třepetaly pruhy vzdušných bílých látek s kresbami promítaných studeně modrých křivek připomínajících pohyb stvolů rákosu. Snad. Před pódiem na pravé straně byla zavěšená vzdušná houpačka a za ní koncertoval na černém klavíru muž v černém, Igor Stravinský (přesvědčivý a nestylizovaný Jan Hovorka j. h.) Občas v rukou převrátil bambusový tubus. Tubus pak vydával dlouhý, jemně chrastivý zvuk. Znělo to, jako když moře uhrabuje kamínky písečných pláží. Idyla. Jaltská podvečerní idyla.

Romantický lyrik Bunin (Jakub Koudela), buřič realista Gorký (Richard Müller) i sarkastický ironik Čechov (skvělý Jacob Erftemeijer) se vraceli z lovu. Vodku zapíjeli hltem vody. Prosťáček boží, nevzdělaná služka Fjokla (vynikající Marta Dancingerová), se lopotila s prostíráním svačiny. Čechovova sestra Máša (pozoruhodná Sandra Černodrinská), stižená neduhy pohybového ústrojí, zakazovala kašlajícímu Antonovi kouření. Byla taková staropanensky „akurátní“.

Do nudícího se poklidu vlétlo rozdováděné divadlo. Dráždivá krasavice, herečka Olga Leonardovna Knipperová (Andrea Daňková), kroužila kolem spisovatele jako jeřáb popelavý. Andělsky svůdná Lilina Stanislavská (Annete Nesvadbová), sálala vůkol smyslnou ženskostí. Opilý herec Lužský (Tomáš Havlínek) i poněkud stydlivá a nezúčastněná herecká hvězda Moskvin (Matyáš Řezníček) byli v sestavě pro případ, co kdyby. Ovšem hlavními aktéry intriky, jak získat od Čechova jeho novou hru, byli šéfové MCHAT-u, elegantní, všehoschopný proutník, obšust Vladimír Nemirovič Dančenko (William Valerián) a extravagantní excentrický klaun Konstantin Sergejevič Stanislavský (Petr Šmíd). Hráli dobře! Všichni. Opilci padali jako podťaté stromy. Kámen se pářil s cihlou. Stanislavský učil služku metodě prožívání. Od smíchu jsem málem plakal. Hlavou mi táhlo: Paní Lolo, tady se sahá na božstva a já se tomu směji. Omlouvám se, ale oni všichni tak dobře vyslovují a hrají hlasitě, že jim rozumím každé slovo. Nesmát se nedá!

Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa.

Fidlowačka v Huse

Je pátek a já chvátám do Husy na premiéru Fidlowačky. Kdysi ji napsal obrozenec Josef Kajetán Tyl k povzbuzení českých vlastenců, v boji s těmi druhými, vlastenci německými. Taškařice o jedné ševcovské slavnosti a nerovné lásce Čecha k Němkyni, nebyla úspěšnou. Ale – slepý, bezdomovecký stařec Mareš – v ní zpíval tklivou píseň o hledání domova. Lid český si záhy píseň oblíbil a Kde domov můj se stala hymnou Čechů pro dny sváteční, ale i pro dny nepohody.

Foyer paní Husy byl narván čekajícími mladými lidmi, především dívkami. My, pamětníci, byli ve znatelné menšině. Řekl jsem si: To je dobře. Provázek stále táhne. Stále udává tón. Co káže, to se nosí…

Tehdy dávno na škole, nám paní Lola naordinovala drama Paličova dcera. Víte, říkala, on je dnes s Tylem problém. V divadlech Tyla neumí hrát. Je pro ně naivní, jednoduchý, rádoby vlastenecký. Mají pravdu. Tyl z dnešního pohledu se takto může jevit, ale nebýt Tylů a jemu podobných vlastenců, pochybuji, že bychom dnes měli české divadlo a české školy. Naučte se mít odkazy českých divadelníků v lásce, naučte se je hrát… I ty bídný větrníku, řekla Marie Tylovu jadrnou nadávku a paní Lola se rezignovaně usmála.

V úžlabině mezi vyklopenými stráněmi diváckých sezení, „paluša“ čtvrté cenové skupiny. Proti sobě dvě výdajová okénka. Uprostřed tři sražené jídelní pulty. Pivo se pije na „stojáka“. Nad pulty tři baňatá světla. Kovové lustry, chcete-li. Dvě děti se perou, jakoby za to byly placené. Na scénu vstupují herci v lidových krojích. Pentle, mašle, klobouky. Dívky mají na hlavách předimenzované bílé „holubičky“. Všichni zpívají, čeština se mísí s němčinou, popíjí se zlatavý mok a dva kluci se perou. Furt se perou. Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Jak zní původní název hry… Přes scénu se šourá slepý kmet. Zastaví se, všichni ztuhnou a nic. Stařec kašle, píseň se nekoná… Švec zaplatí napsání ševcovské hymny. Vyvstává problém, na německou melodii se hodí německý text. Text je kostrbatě překládán do češtiny. Takto vzniká příští hymna ševců – Kde domov můj.

Ve stejném lokále a stejným obsazením se hraje hříčka Huberta Krejčího Ze života hmyzu pražské periferie. Josef Kajetán Tyl, jeho žena, její sestra – milenka, se kterou plní Kajetán vlasteneckou povinnost, plodí děti. Celkem devět kousků. Tyl se zle střetává s Máchou, Sabinou, s J. J. Kolárem a policajtem. Jde to rychle, groteskně, bída, svrab a neštovice… Tuze smutné je harcování rodiny na smrt nemocného Tyla hledající cestu do Plzně. Trakař hrká, rozverné dětičky obracejí směrové ukazatele a rodina bloudí. Tyl se motá v bludném kruhu.

Než se naději, hraje se už text Ladislava Smoljaka Hymna aneb Urfidlovačka. Tempo zjihlo, zvolnilo. Představují se nám švec Kajetán, česky mluvící, český vlastenec. Josef, jeho syn, Čech. Mareš, dvojjazyčný pražský Žid. Mastilková, jeho dcera, česky mluvící německá vlastenka. Gertruda, její neteř, Němka. Krejčí Jammerweil, německy mluvící český vlastenec. Dusil jsem se smíchy.

Byla přestávka a já si kladl otázku: Kam se to ještě může vrtnout? Vždyť už není o čem hrát…

Ale hrálo se… A vrtalo se ještě víc a bylo to ošklivé! A také zběsilé a groteskní. Bylo to k smíchu a také smutné, snad i nadčasové. Jak jinak. Fidlowačka je totiž součástí projektu Smějící se bestie.

Egon L. Tobiáš napsal Aktovku o jedné neznámé: Problém s hymnou. Vedoucí kulturního odboru Jarmila Mastilková, dostane zadání z vyšších míst – přepracovat nebo vytvořit novou státní hymnu. Potomci rodu Tylů, a Kajetánem smyšlených osob, se vrhají do tvůrčí práce… Padají návrhy na poameričtění, poněmčení, poruštění i na výměnu za píseň Nad Tatrů sa blýská. Protože se u tohoto tvůrčího pnutí pije vodka, odbývají se na scéně doslova herecké orgie. Všemu vládne virtuosní komika Ivany Hloužkové. Její extravagance vyvolávají výbuchy smíchu. V huronský řev se mění smích v okamžiku, kdy na pulty vystoupá černovlasá krasavice v dresu číslo 68 Jaromíra Jágra a s hokejkou v rukou.

A závěr inscenace…? Vyšší místa zruší příkaz změnit hymnu a krásná žena oděná v trikolóru celý odbor postřílí samopalem…

Šel jsem z divadla nově vydlážděným Zelným rynkem. Bylo teplo. Zábly mě ruce i nohy. Zimou se mi třásla brada. Drkotal jsem zuby. Teď k nám ještě přibudou Afričani a další Asiaté… Kde domov můj, kde domov můj…?

Romeo a Julie v Mahence

 Byla sobota, listoval jsem stránkami hry Divadelní Brno. Můj pětaosmdesátník říká: Já, který hrával samé glancrole, teď třicet slov. Třicet slov a celý večer v hajzlu, pane kolego. A když nejdu na děkovačku, je hned pokuta…

Dnes půjdu do Mahenova divadla. Honza Grygar si připomene šedesátku, bude hrát v Shakespearově tragedii Veronských milenců otce Kapuleta. Tak jsem se nechal pozvat…

V souboru Mahenky jsem hrál deset dlouhých let. Hrál jsem role vážné i veselé. Glancrole i roličky. Finského opilce Ivariho i české vodníky a v Našich furiantech větu: Pantáto, pantáto, v našich bramborách leží zajíc jako jehně… Na počátku herecké kariéry jsem slavil úspěchy v Divadle na Výstavišti. Můj uličník Jakub Kuba skákal na jevišti metr třicet do výšky, Anděl nebeský sjížděl z tažiště na houpačce a Romeo se prodíral k smrti láskou k Julii. Paní profesorka Lola se chodívala dívat.

Chválila, chválila a jednou řekla: Jsem ráda, že jsi se „chytil“. Romea hraješ zajímavě, dětské publikum jde s tebou. Věří ti tvoje vzplanutí i tvé odhodlání zabít se pro Julii. Verše mluvíš dobře. Seděla jsem na balkóně a rozuměla jsem ti každé slovo. Mám z toho radost. Jen si dej pozor na hlas, padá ti z hlavového posazení dolů. Šedne…

Večer jsem usazen do lóže číslo šest. Koukám a s potěšením konstatuji, že je nachové hlediště plné svátečně naladěných, převážně mladých lidí. Na forbíně padají prvá slova: Dva mocné rody ve městě Veroně a opona „jde“ nahoru.

Padá mi čelist. Zívá na nás do nachova rozpálená hluboká krychle podobná tunelu s průduchy stropních oken, s tušenými výklenky vikýřů, balkonů, tajemných zákoutí a od slunce vybledlým palácem na jeho zadní stěně. Po šarlatové ploše korzují přenádherně oblékaní měšťané v luxusním tmavém obutí. Hle, omračující, unuděná Verona jako na dlani!
Herci hrají střídmě. Jsou zapamatovatelní a jsou při věci. Texty se jim odsypávají od úst. Slavný příběh plyne jako voda v potoce. Hříšná nuda veronská plodí střety rodů. Veronští frajeři korzují uličkami hlediště a trousí vtipnosti. Mlíčňák Romeo, hubený jako proutek, vypráví o přitažlivosti ženských těl. Ze své lóže vidím, že Merkuciovi se na hlavě zabydluje jemná pleš. Kníže v civilním oděvu úředníka magistrátu umravňuje rozvášněné hlavy a hrozí prstíčkem do všech stran. Bože, ty nádherné kostýmy jim závidím.

Paní Kapuletová za pomoci chůvy prochází ranní očistou. Jsou průsvitné. Sálá z nich smyslnost. Chůva okrajuje okurek a chladivé slupky přikládá na rozpálené tělo své paní. V noční košilce přichází hubeňoučká dívenka – Julie. Bosýma nohama ťapká po rozpáleném nachu paláce. Je podobná své matce. Půvabná i chtivá. Škoda, že jí nemohu být Romeem. Teď už by mi v těchto zdech nedali ani Firse… Otec Kapulet je dobrák a požitkář v područí své vilné ženy. Suverénně ovládá prostor výbušností i rétorikou a umí usnout uprostřed slova. Je starý. Na svou ženu již nestačí. Kapuletová je vilná, má ráda statnost urostlého Parise. Chtěla by ho pro sebe. Proto vymyslí jeho sňatek s Julií. Benvolio je impozantní figura. Kdykoli přejde jevištěm, musím si ho všimnout. Po bližším ohledání zjišťuji, že jde o prázdnou, leč pompézní nádobu. Jo, jo, šaty dělaj člověka… Merkucio, vtipný povaleč a zručný rváč, co nevynechá žádnou srandu. Renesanční figura. Takhle by ji hrál bard Jarouš Dufek… Šermy jsou krátké, funkční a na úrovni. Tybalt, je mužem úhořích pohybů a krásné tváře, co šije u nejlepšího krejčího Verony! Svůdný. Zarputile rvavý. Dacan k pohledání. Mnich Vavřinec, vlasatý, s mocnou pleší uprostřed hlavy. Ochránce a přítel mládeže, co se snaží o nemožné, zachránit pro život ratolesti dvou mocných rodů Verony. Svatý muž, co rád obejme Romea i Julii a svými rozhodnutími zaviní tragedii. Výtečně vyložená a hraná postava.

Chůva poletuje v cherubínských šatech s vlajícím hadříkem na hlavě jako treperenda. Její ústa perlí korálky vtipnosti. Humor je to jemný, decentní. Létající chytrost v sukních, řekl bych. Nejlepší herecký výkon večera! Do pokladnice malých divadelních zázraků, patří rodinná scéna Kapuletů, ve které rodiče nutí dceru Julii ke sňatku s Parisem. Tak dokonalou vícehlasou hádku by nenapsal ani Johan Sebastian Bach. Vztah Julie k Romeovi a Romea k Julii byl naplněn něhou, dětskostí a uvěřitelností. Líbili se mi jako pár i jako lidé.

Krásný sváteční večer s výtečným představením. Nastal čas začít se zaobírat předepsaným pětaosmdesátníkem, co hrával v brněnském Dojčhausu glancrole. Držte mi pěsti, vážení…!

Brno – Komín, 31. 5. 2015

Katedra činoherního divadla DAMU, Praha – John Driver & Jeffrey Haddow: Čechov na Jaltě. Víkendová party na Čechovově chatě o dvou dějstvích. Čechova poctí svou návštěvou samo Moskevské umělecké divadlo. Překlad Ota Ornest, režie Ivo Kristián Kubák, asistent režie Lucie Křápková, dramaturgie Sylvie Rubenová, hudba Jan Hovorka, scéna Lenka Hotmarová, kostýmy Lenka Kristiánová, produkce Jiří Kunc, Zuzana Rainová, Václav Hodonický. Osoby a obsazení: Anton Pavlovič Čechov – Jacob Erftemeijer. Konstantin Sergejevič Stanislavskij – Petr Šmíd. Maxim Gorkij – Richard Müller. Ivan Alexejevič Bunin – Jakub Koudela. Vladimír Němirovič-Dančenko – William Valerián. Moskvin – Matyáš Řezníček, student 3. Ročníku. Lužskij – Tomáš Havlínek. Máša Čechovová – Sandra Černodrinská. Olga Leonardovna Knipperová – Andrea Daňková. Lilina Stanislavská – Annette Nesvadbová. Fjokla – Marta Dancingerová. Premiéra 21. listopadu 2014 v Disku, Praha.

Divadlo Husa na provázku, Brno – Josef Kajetán Tyl, Ladislav Smoljak, Hubert Krejčí, Egon L. Tobiáš: Fidlowačka aneb Kde domov můj? Režie Anna Petrželková, dramaturgie Lucie Němečková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Lucie Labajová, hudba Mario Buzzi, pohybová spolupráce Hana Košíková, inspice Kateřina Jája Miklínová, asistentka režie Tereza Říhová. Hráli: Vladimír Hauser, Ivana Hloužková, Pavel Zatloukal, Tomáš Sýkora, Milan Holenda, Růžena Dvořáková, Simona Zmrzlá, Nicole Maláčová, Florián Synák/ Josef Nisner/ Viktor Králíček/ Samuel Stříbrný. Psáno z premiéry 29. května 2015.

Národní divadlo Brno – William Shakespeare: Romeo a Julie. Překlad Martin Hilský, režie Zdeněk Černín, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba David Rotter, text k titulní písni Kamil Bouška, píseň nazpívali Ondřej Ruml a Terezie Rotterová, šerm Ivan Lisický. Osoby a obsazení: Julie Magdalena Tkačíková – Kapulet Jan Grygar – Kapuletová Jana Štvrtecká – Tybalt Petr Bláha – Chůva Tereza Groszmannová – Paris Martin Sláma – Samson, sluha Kapuletů Jindřich Světnica – Řehoř Vladimír Krátký – Kapuleti Jiří Krška j. h., Ivan Polák j. h. – Kníže Zdeněk Černín – Mnich Vavřinec Michal Bumbálek – Romeo Jakub Šafránek – Montek Jaroslav Kuneš – Monteková Monika Maláčová – Benvolio Vratislav Běčák – Merkucio Petr Halberstadt – Baltazar, sluha Romea David Kaloč, Montekové David Vágner j. h., Martin Šveda j. h. Mnich Jan Jiří Pištěk – Lékárník Václav Kalus j. h.  Premiéra 13. 9. 2012 v Mahenově divadle. Psáno z reprízy 30. 5. 2015.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 6. června 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 106)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ