Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 108)

S lehkým mrazením v zádech jsem se chystal do nejstaršího brněnského divadla na Zelný rynek. Dokolečka jsem si přeříkával repliky role hereckého doyena města Brna ze hry pražského autora S.d.Ch. Divadelní Brno, terou budu číst v pozdní noci, pod klenutou klenbou kavárny divadla Reduta. V paměti jsem si přehrával aranže, situace a připomínky režisérky Barbary Herz. Dívky erudované, tvrdohlavě umíněné, ale chytré.

Pročítal jsem autorovo vročení: Dramatický text, který není pokusem o zmapování brněnské divadelní scény, ale poctou scénáristovi Jaroslavu Dietlovi za jeho posmrtnou zásluhu na revitalizaci reálného socialismu na půdorysu marketingového fašismu. Text hry záměrně nepracuje s brněnským dialektem, hantecem a ani jiným jazykovým výstřelkem s výjimkou jména vrchního číšníka a slangových označení divadel, která jsou autorskou fikcí. Herci ať se radši nepokoušejí napodobovat ani brněnský akcent a raději dodržují spisovnost, která ať kontrastuje s hovorovostí nejstaršího a nejmladšího aktéra. Ve hře jsou použity repliky z pera Jaroslava Dietla a reinterpretované úryvky z překladu Čechovova Višňového sadu. Poté jsem si hru přečetl. Celou.

Odvážná hra. V době, ve které se čeká na nový divadelní zákon, se v Brně proslýchá ledaco. Třeba o vytváření dohledových rad nad jednotlivými divadelními celky. Rostou také dohady, co bude v budoucnu s dobře fungujícím loutkovým divadlem Radost. Útoky na ředitele Radosti vyvolávají obavy, že nejde jen o zášť jedince. Divadelní Brno. Titul, znějící jako encyklopedické heslo, je hříčkou o kruté vizi zániku divadelních scén…

Bylo pro mě nečekané, když se ozvala Barbara Herz, režisérka nastupující mladé divadelní vlny, a nabídla mi spolupráci. Řekl jsem ano, aniž bych věděl, o jakou spolupráci půjde. Režisérka mi poslala text hry. Přečetl jsem si jej. Lapal jsem po dechu a oči mi lezly z důlků. Mumlal jsem: Mládí, svobodné mládí! Odvážná hra s dobrou češtinou, rychle pádící k pointě.

Sdělil jsem své pocity režisérce. Zajásala. Poslala mailem obsazení a já málem omdlel. Budu hrát s matadory Mahenovy činohry. Jardou Kunešem, Romanem Nevěčným, se Siničákem… Po drahně dlouhé době se vrátím k herectví.
Stál jsem u okna, hleděl na věž komínského kostela a tiše vypouštěl z úst slova: Já se tam vrátím, já se tam vrátím, já se tam i po slepu vrátím.

V neděli jsme měli jedinou zkoušku. Byla bohatá na nemilá překvapení. Režisérka, podle pokynů vedení činohry, musela změnit původní obsazení. Za herce Mahenovy činohry sehnat herce z jiných divadel. Ze rtů mi sjela poznámka: Ředitel Šeda kdysi prohlásil: šéfové v Mahenově činohře se střídají, její duch však setrvává. Nejhorší zprávou bylo sdělení, že Jirka Svoboda, čerstvý absolvent JAMU, si přivodil zranění. Na přechodu pro chodce ho srazilo auto nepozorného řidiče. Jiří leží v nemocnici. Čeká na operaci komplikovaných zlomenin levé nohy. Jirka ale hrát bude, protože se tak rozhodl… Pavel Zatloukal mi zíral do podtrhaného textu: Tys to měl doma? Mně to dali teď…

Autor S. d. Ch. řekl: Jsem rád, že vás poznávám. Čtu vaše Mudrování. Replikoval jsem: Rozumím, znáte mě, roli opotřebovaného pětaosmdesátiletého herce, Doyena, jste mi psal na tělo. Jen těch deset let nad svůj reálný věk, budu muset uhrát.

Servíroval jsem si dietní oběd, kousíček kuřecího stehýnka, pečeného s máslovou tykví, hrubě řezaným pórkem a se dvěma lžícemi rýže. V hlavě jsem rekapituloval, jak to všechno vlastně bylo.

Když mě oslovila režisérka, zda bych nechtěl hrát a udělat si ze sebe srandu, bez přemýšlení jsem odpověděl ano. Když jsem se o něco později začetl do textu hry Divadelní Brno, pocítil jsem určité obavy. V zádech mě zamrazilo. Napadlo mě, že to vůbec nemusí být lehké s uvedením hry. Takový pozdní šéfovský instinkt… Pak jsem si řekl, slučování do divadelních celků jsem zažil. Bylo to dřív, proč by to nemohlo být zase. Některé soubory na to doplatily, některá divadla zanikla. Jestliže autor S.d.Ch. – žijící v Praze – o tomto problému píše, jistě je něco podobného ve vzduchu. Ať to tedy říká nahlas. Ale ty se věnuj Doyenovi, je to figura tragikomická. Skvěle napsaná, tak se snaž! Měsíc jsem přemýšlel, jak Doyena hrát, aby získal sympatie hereckých kolegů a diváků. Bloudil jsem po bytě a mluvil jsem Doyenovy repliky do stěn s knihami, do kuchyňské linky, do umakartu v prostůrku osamocení. Každý den jsem Doyena hrál v jiné poloze. Hledal jsem jeho zapamatovatelné intonace a měl na paměti, že se Doyen musí vznášet v oparu milosti, že musí být vtipný a ve své nemohoucnosti důstojný. Nejvíce jsem přemýšlel o jeho minulosti. Doyen nebyl komik, hrával velké hrdiny. Jak sám říká – Glancrole.

Dal jsem si sprchu a pak slaboučké kafe. Najednou mě napadlo, jak to režisérka myslela? Dělat si ze sebe srandu… Jak si dělat srandu z člověka, který ztratil paměť a před svými kolegy se veřejně pomočuje. Vlastně před diváky. To přece není sranda. To je hrozné ponížení pro dožívajícího člověka…

V tramvaji jsem přemýšlel, jak odehrát tuto krutou scénu. Doyen by se asi měl o srandu pokusit. O takovou srandu, aby se jí nikdo nesmál. Měla by to být sranda smutná… Najednou jsem tu trapnou scénu viděl a celou si ji přehrál. Spolucestující ztichli. Asi jsem jim připadal jako somnambul, když jsem s výrazem blba na tváři vystupoval a cestujícím sdělil: Mirečko, když někdo umí, furt ho chtěj…

Zvláštní den. Přišel jsem do Reduty a musel z hlavy vypudit Doyena i večerní čtení. Byla přede mnou česká premiéra Duchovní smrti v Benátkách, po ní koncert kapely Ruce naší Dory a křest knížky Divadelní Brno. Celý večer byl koncipován jako představení autora S.d.Ch. brněnským divadelníkům.

Chodil jsem foyerem Reduty hlavu plnou dojmů z představení, hereckých výkonů, běsnění kapely, z křtění knížky i z diskuzí s divadelníky. Rovnal jsem si v hlavě, jak a co asi budu psát. Laskavá mladá scénografka, majitelka vtipného příjmení Veselá mě pobízela k převleku do kostýmu Doyena. Já se však zdráhal. Vymlouval jsem se, že ještě nepřišli kolegové, co mají představení v jiných brněnských divadlech. Stejně začínáme až ve 22:20. Je čas! Jenže pak už kolegové přišli. Ondra Dvořák dotlačil vozíček se zlámaným Jirkou Svobodou a já pořád bloumal poloprázdnými chodbami Reduty. Mému tělu se nějak nechtělo do skořepiny nemohoucího hereckého barda, i když branží ctěného, věhlasného Doyena. Vlastně nebylo schopno přehodit výhybku z koleje pisatelství, na kolej hereckou. U výtahu jsem se zastavil. Vzpamatuj se! Žiješ v Brně. Ještě se ti nestalo, aby se kolegové k tobě tak dojemně hezky chovali. Běž si to užít. Žiješ jenom jednou. Plivnul jsem si do dlaní a slečně Veselé sdělil po doyenovsky: Madame, jdeme na to!

Oblékla mě do štramáckého saka z prvotřídního tmavého tvídu s jemným proužkem a wolkerovským bílým květem v klopě. V zrcadle jsem vypadal famózně. Jako ženich v zastavárně. Pak jsem vklouzl do kalhot a černých ochozených polobotek. Postavil jsem se, udělal dva kroky a málem jsem upadl. Kalhoty byly dlouhé, konce nohavic se zachytily na kramflících bot. Madame, nebyl by pásek? Nebyl. Ony ty kalhoty stejně nevlastní poutka. Madame, nebylo by povříslo? Že bychom kalhoty podvázali. Slečna Veselá objevila provázek. Madame, to je ono! To je to pravé ořechové. Povytáhl jsem kalhoty a slečna je stáhla v pase. Provázek svázala uzlem a záchrannou akci ukončila dračí smyčkou. Řekl jsem: Mirečko, vám to dneska ale sluší… Madame, neberte to jako harašení, jen si přeříkávám repliku. Vzal jsem z tašky knihu svých Mudrování a kupu listů s textem hry Divadelní Brno: Mein Gott, madame, půjdeme číst. Vedla mě k úzkému schodišti. Chytl jsem se zábradlí: Madame, tady to mají jako na lodi, viďte. Příliš příkré schůdky dolů, do podpalubí. Nezlobte se, musím pomalu a opatrně, abych si nepřivodil úraz. Dva aktéři na jednom vozíčku, to by nebyl příliš vtipný fór…

Před vchodem do kavárny byl houf mladých návštěvníků. Napnutá režisérka klopila zrak, abych si nemyslel, že mě vyhlíží. Kráčel jsem k její bohatě rozšafné suknici a vložil do jejich překvapených rukou knížku mudrování: Až nebudete pálit cihly, začtěte se. Řekl jsem hlasem autora a vklouzl do kavárny. Rozložil jsem listy s textem hry na roh pultu. Potom jsem upravil vysoký sedák a vyšplhal se na něj. Uviděl jsem svítivé desky hranatého obdélníku baru, s prohlubní plnou sklenic, dřezem, vodovodem a monitorem televizoru. Naproti mě stál stojánek s mikrofonem, do kterého bude autor S.d.Ch. pronášet své autorské poznámky. Na protějším rohu, na vysoké sedačce trpěl kolega Svoboda, co bude hrát roli Dvacetiletého. Tvář měl jako z vosku. Podél barového pultu, po jeho obou stranách, byly dvěma řadami nastavěné židle. Zacítil jsem v útrobách nepříjemné nutkání. Režisérka mě oslovila: Můžeme začít? Odpověděl jsem: Ne, ne. Musím si odskočit, aby má pozdější herecká akce nebyla provedena naturálně… Hlavou mi blesklo: Sláva, jsem v roli!

Prošel jsem halou mezi udivenými čekateli a zapadl do luxusní kabinky. Nad mísou pisoáru jsem zjistil, že stále ještě v roli Doyena nejsem. Opět jsem se prošel diváckým špalírem. Vyšmatlané polobotky činily můj krok poněkud vratkým. Smutně jsem se zadíval na režisérčinu bledost. Slečno, je to zlé, figura se mi nedostavuje! Vyšplhal jsem se na vysoký sedák, zaklesnul nohy do jeho kovové konstrukce a do kavárny se nahrnuli diváci. Bar se zahalil do sporého světla zářivek a reflektorů. Koukal jsem, zda uvidím na písmenka. Viděl jsem.

Naproti zasedl autor a jeho hlas začal vysvětlovat, o čem hra bude a kdo v ní bude účinkovat. Přednesl obsazení původní i obsazení současné, provedené režisérkou po administrativním zásahu. Slyšel jsem, jak autor říká: Brněnský herec, pětaosmdesátiletý Doyen – původně Jaroslav Tuček, po zákazu Jaroslav Tuček. Znělo to poněkud velebně. Žel, stále jsem cítil, že se nechytám, že nejsem „v roli“. Přišel herec Čtyřicátník. Usedl na sedačku po mé pravé ruce: Dobrý den, Mistře, kalíte, kalíte? Autor řekl do mikrofonu: Hrabe se v tašce. Má ústa vypustila jakýsi cizí hlas: Kalím, pane kolego. A co? Večer mám v Dojčhauzu Landštrajchera v Kirschgartnu. To dám, i když budu na mraky. Do kavárny přicházeli další herci a sedali na svá místa kolem baru. Ani oni se nějak „nechytali“.

Pak však nastala stříbrná vteřina. Přihodil se textový lapsus. Herec Třicátník, mě oslovil a já to přeslechl. Vyskočil jsem z ulity kronikáře a hlasitě se zeptal: „Co říkáš, chlapče? Musíš nahlas! Tak co říkáš? Kolega skvěle zareagoval a my se chytili. Texty ožily, diváci také a já konečně vklouzl do „figury“starého, chorobami prolezlého Doyena. Hercům se rozvázaly jazyky, repliky autora dostaly křídla. Hříčka o tom, jak nějaká pomazaná hlava začne prosazovat myšlenku seskupení divadelních aktivit do celku, pod jednu správní střechu a zbourat přitom všechna divadla stará, ale i ta novější, začala rezonovat. Najednou to byl takový svého druhu koncert z listu.

Pavel Zatloukal byl Sedmdesátníkem, co neví, jak s ním bude dál. Dobračisko, co se bojí, že i jeho stihne osud Doyena. Miloslav Ukul Kumhala vystihl rozšafného, poněkud omezeného herce Padesátníka jako zaslepeného funkcionáře, co hrabe vítr do svých plachet. Paul Karotka Doucek byl hereckým Čtyřicátníkem, esem, ležérním rebelem, co dokáže výbušně oponovat nesmyslům funkcionáře. Brněnská herečka Mirka Šmejkalová v podání Terezy Lexové vyzařovala kol sebe fluidum dámy, co jí ujíždí vlak. Opilá, s něžnou barvou hlasu a slzami v očích předváděla Mirčinu bolavou duši.
Třicátník Mirka Sýkory byl hereckou osobností. Jednal přirozeně, uvolněně, bez zábran. Vlastně nic nehrál. Byl. Málo vzdělaný, školou „prošlý“ suverén, typ, co má štěstí. Takovým byl Dvacetiletý herec v podání Jiřího Svobody. Barman Jaryn Ondřeje Dvořáka byl třešničkou na upečeném dortu.

Při produkci jsem k překvapení všech zahrál odchod pomočeného Doyena z barové židličky takto: Kolegy nabídnuté kalhoty jsem odmítal přijmout. Nechci. Nechci. V tom hrál Leraus. Odmítal jsem i pomoc kolegy při odchodu na záchod. Já sám, já sám. V prostoru zamýšlené únikové trasy však stál fotograf a zuřivě fotil. Dušně jsem vykřikl: Udělejte prostor, udělejte prostor! Fotograf se nehýbal. Fotil. Zvolal jsem pateticky: Udělejte prostor, ať lejno vévodovo neposkvrní váš šat! Kolega Zatloukal mě chytal pod paždí. Bránil jsem se: Já sám, já sám! Ohlédl jsem se a řekl smutně: Vidíš, Mirečko, když někdo umí, furt ho chtěj! Pak jsem se strnule předklonil a po špičkách, strnulý, vysoko zvedaje kolena, odhopkal z kavárny…

Měli jsme očividný úspěch. Děkovali jsme se. Chodili dokola kolem barového pultu jako apoštolové na orloji a děkovali se a děkovali. Jiříka vozil barman na vozíku, a protože zraněnému Jiřímu dělaly problém pohyby, barman Ondřej se klaněl za oba. Autor zářil. Chodil s námi a také se děkoval. Dlouho jsme se děkovali. Jen slečna režisérka s námi do děkovací řady nechtěla.

V šatně jsme se převlékli, podali si ruce, pogratulovali navzájem. Herec-divák Dalibor Buš mi řekl: Byl jste boží. Pak už jsme se rozešli. Jiřího odvezli do nemocnice, mne domů, do Komína.

Na kostelní věži zazvonil půlnoční zvonec a pohádky byl konec….!

Brno – Komín, 11. 6. 2015

Dok.trin – S.d.Ch.: Divadelní Brno / herecká komedie. Scénické čtení. Režie Barbara Herz, scéna a kostýmy Aneta Veselá. Hráli: Jaroslav Tuček, Pavel Zatloukal, Miloslav Ukul Kumhala, Paul Karotka Doucek, Tereza Lexová, Mirek Sýkora, Jiří Svoboda, Ondřej Dvořák a S.d.Ch. Premiéra v kavárně Divadla Reduta 9. 6. 2015 ve 22:20.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 20. června 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 108)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ