Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 114)

Máme v Brně vysoký kopec. Na tom kopci stojí hrad. Hrad chrání mohutné hradební valy. Ve středověku byl nedobytný. Hrad obléhala švédská vojska. Obléhala, ale nepokořila. Na památku v něm nechala dvě dělové koule vpasované do tarasu kamenného zdiva.

Husa na provázku se koncem června loučila s divadelní sezonou a svá poslední představení v sezoně situovala do prostor brněnského hradu Špilberk. Hrála je na ploše větrného vršíčku za trvalého chladu a deštivého týdne. Dostal jsem šéfovské pozvání na muzikál Balada pro banditu.

Cesta z Komína však byla „zarúbaná“, plná proluk. Měl jsem sraz s šéfem na hradě u pokladny ve tři čtvrti na sedm, pod kopec na Husovu ulici tramvaj doputovala až v 18:40. Ouha! Cestička přede mnou byla pěkně dlážděná, trochu cikcak, ale strmá a do kopce. Šlapal jsem, co tělo dalo. Tři starší bohatýry se mi podařilo předejít. Ale pak jsem se začal potit. Bělostný památník italských karbonářů jsem minul ve vražedném tempu. Přede mnou si vyšlapovali mladší. Udržet se za nimi v závěsu nešlo, asi tři dvojice mě předešly. Konečně byla přede mnou hradní brána a spoře nasvícený dlouhý tunýlek, se strmým schodištěm mířícím vzhůru. Snad až do nebe… Šedesát těch schodů bylo…

Před režisérem Morávkem mně podklesla kolena. Upadl jsem na lem kamenného valu a zasípal: Šéfe, já už se těm Švédům nedivím, že to obléhání Špilberku vzdali…

Pod vysokou pevnostní zdí byl obrovitě veliký obdélník jevištního pódia, v jeho levém zadním rohu stála praktikáblová palisáda a pod ní velký psací stůl. Na stole se nacházel psací stroj se zasunutým listem bílého papíru. Před stolem byla židle. Nahoře, nad rohem, na valu, hrál vousatý trubadúr na kytaru a zpíval. Ani tak nebolí, rána do srdéčka…
Nad obrysovou linií vysoké zdi z kamenů zářily nasvícené věžičky a nachová střecha hradu.

Pod pódiem byla uzounká ulička a nad ní sráz s pěti stupni zcela zaplněné divácké elevace. Šéf Morávek vetkl židličku do malé průrvy v první řadě a řekl tajemně: Ta je vaše, pane řediteli. Pak zmizel uzounkou uličkou v oblaku mlhy. V bílé košilce vypadal jako dobrý duch hradu… Sedl jsem si. Před sebou jsem měl „účko“ hudebního kůru. Klavír, harmonium a syntetické pianino. Nebeská báň byla bez mráčků. Na areál hradu padal shůry chlad. Propocené tričko děsně studilo. Vytáhl jsem z kufříku letní bundu a oblékl si ji.

Za harmonium usedl pan regenschori a na židličku vedle mne violoncellista s violoncellem a šmytcem. Měli na sobě bílé letní košilky. Hudebník s knírem šeptnul: Doufám, že vám nebudu překážet a začal ladit. Šmytec mi smykal těsně nad kolenem.

Nad Brnem zářil měsíc. Pod hranou vysoké hradební zdi se rozsvítila řada třiceti kulatých bodů. Počala padat rosa. Na pódium větérek přivál chomáč mlhy. Na divadelní polanu vstoupili vesničané z Koločavy… Zamračení horalé v černých svátečních oblecích, zlobně vážné černovlasé ženy v bílých suknicích. Jedna z nich měla suknici karmínovou a na hlavě hřívu narezlých vlasů. V rukou držela housle. Doprostřed polany obřadním krokem nakráčel obecní klaun. Ve výtečné mimické etudě, předvedl komický „stripteas“. Svlékl sako, spustil šle a dlouze, knoflík po knoflíku, rozepínal bílou košili. Poté odhalil hruď obrostlého chlapa. Byla to taková nečekaná divadelní metafora.

Horalé zasekli sekery do špalků, sundali černá sáčka a v bílých košilích, bosí, spolu s dívkami zpívali: Zabili, zabili / chlapa z Koločavy / Řekněte, hrobaři / kde je pochovaný… Chóru vévodil hlas dívky v bílé suknici, Eržiky (Eva Vrbková). Následná scéna rituálního zaříkávání připomínala horečnatý sen. Z mlžného chuchvalce se vyloupla koločavská čarodějnice (Ivana Hloužková). Polanou se neslo její magické zaříkávání: Ty si vezmeš Maru a ty zas Evu. Vědma čarovala: Žádná kule ti neublíží. Nikola Šuhaj (Jan Zadražil), se smál a čarodějnice zpívala. Výtečně.

Mnozí již nevědí, že byly doby, ve kterých byla na mapě světa Československá republika, a jen hrstka historiků dnes ví, že k republice patřil i klínek území zvaného Podkarpatská Rus. Vždyť názvy Koločava, Mukačevo, Užhorod znějí dnes téměř exoticky. V dobách, kdy Podkarpatská Rus k naší republice patřila, posílal tam Československý stát na Podkarpatskou Rus české úředníky a četníky, aby tam vybudovali síť mocenského řízení a zajistili ochranu státních hranic. V Koločavě se objevili čeští četníci a v očích negramotných horalů se stali zástupci mocipánů z Prahy. Do kraje chudobných horalů a odvěkých obyčejů se z vojenské služby navrátil nemajetný Nikola Šuhaj posedlý touhou oženit se s Eržikou, dívkou nemajetných rodičů. Tak se v Koločavě zrodil příběh velké lásky a bědné zrady, který do povídky napsal český spisovatel Ivan Olbracht a do muzikálové podoby zvěčnil tandem Moravanů – dramatik Milan Uhde a hudební skladatel Miloš Štědroň.

Milan Uhde však v té době nesměl publikovat a proto vzal „autorství“ textů na sebe tvůrce inscenace Zdeněk Pospíšil.
Byl z toho po Brně poprask. Premiéra měla úspěch. Mirek Donutil a Iva Bittová se stali hvězdami. Provázek byl skloňován ve všech pádech. Senzace, skvělost, to musíte vidět. Taková slova byla slyšet po premiéře Balady pro banditu. Profesor Srba mně tehdy řekl: Pamatujte si, hochu, že 7. dubna 1975, se v Brně narodil jeden z velkých muzikálů světa.

17. listopadu 2005 – tedy po třiceti letech – uvedlo Divadlo Husa na provázku Morávkem upravenou verzi Balady s řadou dnešních populárních herců. Opět se Brnem nesla chvála: Musíte vidět, skvělé, Provázek chytil druhý dech…

Chlad prostupoval skrze bundu. Ale i tak jsem okouzleně hleděl na rozsáhlou plochu pódia. Děje balady se přesouvaly z vesnice do chalup, do hor, do lesů. Vychutnával jsem zpívané známé písně, halekavá krákání, rytmické skřeky i virtuozitu divoké hry na housle dívky s načepýřeným chocholem bronzových blond vlasů. Nebes báň sesílala na náhorní polanu světlo soumraku. Kulatá luna působila chlad. Na židličkách odpočívající herci vstupovali do dějů bez nervozity, soustředěni na své role. Herečky také držely „figury“ bez oddechu.

Aktéři v legendární Pospíšilově inscenaci seděli kol planoucí vatry v rolích trampů a příběh zbojníka Nikoly vyprávěli. V Morávkově Baladě, herci postavy a jejich příběhy žijí. S nadhledem, odvahou, hereckou bravurou a se zcizujícími vsuvkami.

Do paměti se mi vryli všichni účinkující. Milan Holenda jako Derbak. Omezený, zištný, proradný, nemocným hlasem šeplající Derbak. Ivana Hloužková, rozcuchaná, ošklivá baba. Čarodějnice. Gabriela Vermelho, zběsilá dcera čarodějky Eva. Ďábelskou hrou na housle i pěveckým výkonem se stala motorem vší scénické hudebnosti. Dalibor Buš hrál židovského putykáře Mageriho jako laskavého dobráka se všeobjímajícím pohledem v očích. Bušův Mageri zachovával klid i v nejtěžších okamžicích života. Oděný do dlouhého černého kabátu, působil důstojně. Situace řešil s elegancí, s vědomím své chytrosti a vzdělanosti. Simona Zmrzlá, uhrančivá žena s tělem černého anděla a zlým pohledem, zvolila pro svou závistí prolezlou postavu, jednoduché pohyby. Skvěle zpívala a do plochy balady kreslila erotické křivky. Na této krásce byla svůdná i její černá bagančata.

Kulatý pecen měsíce plul nebem, studený vánek povíval dvěma loutkami velkých křídlatých ptáků, snad orlů nebo přerostlých havranů visících na dlouhých provázcích. Ptáci mávali křídly. Jejich těla narážela do bělostného kamení vysoké zdi. Eržika, v suknici bílé notovala s Nikolou. Křížem krážem chodím / nevidím nikoho / Někdo mě zabije / nebo já někoho… Nikola běhal s kvérem po zboji polanou, tělo bolavé láskou. Vyšvihl se na stůl a házel po Eržičiných rodičích papírové bankovky. Chtěli jste sto tisíc. Tu je máte. Taková byla cena rodičů za sňatek s milovanou Eržikou… O něco málo později rozpřahoval bandita Nikola ruce a mával na nás kvérem z ochozu vysokých hradeb. Bandita. Křídlatí ptáci hluboko pod ním naráželi svými těly do kamenné zdi…

Kulatý měsíc z nebeské báně sesílal na zem čím dál větší nebeský chlad. Táhlé halekání banditů z Koločavy se rozléhalo do kraje.

Příběh balady se prodíral skulinami postav jako člověk bloudící v hustém lese, ve kterém je režisér umným krutovládcem všeho. Nástup souboru do druhé části představení připomínal slet cvičenců. Na značky, vážení, budeme pokračovat! V černých kalhotách a bílé košili vykročil z rozháraného šiku virtuosní šermíř souboru Tomáš Sýkora a na středu polany vystřihnul měsíční chůzi a prudkou kreaci tančícího Michaela Jackona. Sklidil bouři potlesku.

Večer je bezhvězdný, jen ten pecen luny tvrdohlavě kropí svým chladem hradní ležení komediantů. Je vlezlá zima. Zapnul jsem si bundu zipem až ke krku. Violoncellista zašeptal: Vy se máte, my tady musíme hrát jen v košilkách…
Zpocený Nikola se bolestí zalykal, stíral si mokrým tričkem slitou tvář. Slanost slzí mu zraňovala oči. Jeho zpěv byl pravdivý, procítěný. Řekněte mamce, prokrista / ať mi pár košil přichystá. / Tu první tenkou kmentovou, / tu druhou lněnou bělavou. // V té první budu seděti, / v té druhé budu viseti. / Nevěšte vy mě na duby, / tam by mě snědli holubi. Velitel četníků v podání Jana Kolaříka se jevil jako nemohoucí úředník neschopný ochránit majetek majetných. Rozehrání intriky zrádného polapení bandity Nikoly, však bylo věrohodné. Kolaříkův četník byl zdařilou hereckou studií sluhy slabocha, slepě plnícího příkazy přicházejících shora.

Štvaný Nikola běhal polanou, zdolával praktikáblové stupně, kličkoval mezi sedícími diváky, trpěl jako zvíře a zpíval… Nepůjdu od tebe, / má milá bělavá, / dokud má košilka / nebude krvavá. // Košilka krvavá, / rozsekaná hlava, / nepůjdu od tebe / má milá bělavá. // Bída na polaně je veliká. Mladinka Eržika nemůže uživit synáčka ani sebe. Představa zajištění života v hojnosti, ji vede ke zradě na miláčkovi, podlehne svodům četnické šarže. Zoufalý Nikola opustí úkryt a četníka zastřelí.

Luna na nebes báni se pomalu šine, na polaně se setmělo. Třicet reflektorů svítí shora a čtyři položené na hraně pódia, jim zdola kontrují. Jednající postavy se mění ve stíny. Je to jako v mrazivém snu…

Balada spěla ke konci. Velitel četníků naverbuje proradného Derbaka a on za slíbené peníze zabije Nikolu i jeho mladšího bratra… Eržika, lálija voňavá, dvojí vdova, rukama lomila. Černí ptáci klepali roztaženými křídly do vysokého valu. Eržika začala zpívat závěrečnou píseň, horalé z Kolčavy s ní. Pláč lidí stoupal k nebesům… Eržika, výtečná Eva Vrbková, dozpívala a tiše řekla: A už dost…

Strhl se déšť potlesku. Prokřehlý regenschori i violoncellista prchli za vidinou tepla. Herecký soubor se postavil do řady, paní Husa se klaněla… Mockrát… Jan Zadražil si úplně mokrým laclem trička utíral potem slitou tvář. Hádám, že to byl jediný člověk na polaně, kterému bylo horko. Jan Zadražil objal Evu Vrbkovou a vášnivě ji políbil.

Tleskal jsem jako za mlada. Bylo to skvostné představení!

Dal jsem se schodovým tunelem a pak dlážděnými chodníky dolů k hrkotavé ulici. Hlavou mi táhlo, škoda, kdyby pánové Uhde a Štědroň se narodili třeba jako Španělé, byl by jejich muzikál světovým hitem… Jenže jsou jen Moravané a napsali baladu o lidech maličké, bohem zapomenuté zemičky…

Doma jsem pustil počítač. Internet hlásil: Islámský stát se nedá porazit zbraněmi… Příliv uprchlíků do Evropy nelze zastavit… Náš svět se hroutí… Jsme ve válce. No, řekněte, může mít člověk z něčeho radost?

Brno – Komín, 30. 6. 2015

Divadlo Husa na provázku, Brno – Milan Uhde / Miloš Štědroň: Balada pro banditu. Libreto Milan Uhde. Úprava textu Vladimír Morávek a Barbara Vrbová. Režie Vladimír Morávek. Dramaturgie Barbara Vrbová. Scéna Martin Chocholoušek. Kostýmy Sylva Zimula Hanáková. Hudba Miloš Štědroň. Hudební aranžmá Petr Hromádka. Choreografie Leona Qaša Kvasnicová. Korepetice Karel Albrecht, Martin Jakubíček. Loutky Antonín Maloň. Souboje Václav Luks. Asistent režie Martin Macháček. Osoby a obsazení. Nikola Šuhaj: Jan Zadražil. Eržika: Eva Vrbková. Mageri: Dalibor Buš. Čarodějnice: Ivana Hloužková. Eva, její dcera: Gabriela Vermelho. Mara, její dcera: Gabriela Štefanová. Velitel: Jan Kolařík. Koločavští muži: Milan Holenda, Martin Donutil, Tomáš Sýkora, Vladimír Hauser, Ondřej Kokorský, Jakub Rek. Koločavské ženy: Kateřina Mančalová, Simona Zmrzlá, Naďa Kovářová. Koločavské děti: Kristýna Koudelková, Josef Nizner. Violoncello: Miroslav Tesař. Klavír, harmonium: Martin Jakubíček. Kvinton: Gabriela Vermelho. Premiéra 17. 11. 2005 v Divadle Husa na provázku. Psáno z reprízy 28. 6. 2015, valy hradu Špilberk, Brno.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 25. července 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 114)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ