Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 115)

Mnohokráte jsem se doslechl nebo dočetl o ochotnících z Ořechova, kteří byli natolik vlastenci, že na počátku druhé světové války na své náklady a sami sobě přestavěli stodolu na divadlo, které nazvali „Prozatímní“. V roce 2010 budova „Prozatímního divadla“ přestala vyhovovat a divadlo se přestěhovalo do nového Kulturního centra, které vzniklo v prostorách bývalé školy.

Na internetu jsem četl: Dnešní špičkový soubor vznikl před sto patnácti roky z čistého vlasteneckého nadšení tehdejších zakládajících členů, které v počátcích vedl mladý dělník Josef Malý.

Ořechovské divadlo je proslulý vesnický divadelní soubor, který svojí divadelní poetikou dravého komediantství a velké múzičnosti udivuje diváky nejen po celé České republice, ale i na četných zahraničních zájezdech (Maďarsko, Švédsko, Německo, Anglie, Belgie, Švýcarsko, Chorvatsko). Divadlo má své sídlo ve stejnojmenné střediskové vesnici nacházející se jihozápadně od Jihomoravské metropole – města Brna. V čele této scény stojí již celých 40 roků profesionální režisér, hudební skladatel, scénograf a dramatik Vlastimil Peška, který vtiskl dnešnímu souboru nezaměnitelnou a ojedinělou tvář. Repertoár Ořechovského divadla je orientován na tituly veseloherního ražení. Často vycházejí z autorské dílny svého uměleckého šéfa (Cvokstory, Po všem hovno, po včelách med, Jak Švédové marně Brno obléhali), či z výrazně zpracovaných děl české a světové klasiky (Ubu Králem, Falstaff, Strakonický dudák, Lucerna, Slaměný klobouk, aj.).

Ořechovské divadlo s velkým diváckým ohlasem často hostuje i v brněnském Divadle Radost. Neměl jsem štěstí ani příležitost jeho vystoupení spatřit. Zato jsem si častokrát, při nepřízni osudu, ulevil názvem jednoho jeho titulu: Po všem hovno, po včelách med!

Toužil jsem poznat obec, ve které se narodila velká většina zapálených divadelníků a uvidět jejich Prozatímní divadlo i dnešní nové sídlo v Kulturním centru. Se svojí tehdy již nemocnou ženou jsme často putovali Ořechovem, hledali stopy ořechovských ochotníků a téměř vždy jsme ukončili výlet na návrší u kostela nebo na hřbitově. Koukali jsme na kopce Pálavy a četli jména nebožtíků vepsaných do kamene pomníků. Jednou má paní řekla smutně: Čas běží dál, jen my pomíjíme…

Psal jsem Mudrování o knížce pamětí pana ředitele ořechovské školy Františka Kyselky a spřátelil se s manželi Zdenou a Leošem Waletzkými. Od nich jsem se o Ořechovském divadle dověděl spoustu zajímavých informací. Paní Zdena v padesátých letech v souboru hrávala a později i režírovala. Pan Leoš tam, na počátku šedesátých let, také režíroval. Dnes v souboru hraje sestra paní Zdeny Libuše Pehalová i se svým manželem. V sedmdesátých letech se principálem stal ořechovský rodák Vlastimil Peška. Citlivým způsobem soubor doplňoval a nenápadně mu vštěpoval zákonitosti profesionálního divadelního provozu. Všechny členy spolku učil zřetelně jevištně mluvit a zpívat. Přivedl do souboru i své dcery – Helenku, Vendulku a Adélku. Pod jeho vedením se Ořechovské divadlo stalo pojmem.

Dostalo se mi ředitelského zavolání: Večer v sedm hrajeme v Radosti představení Ořechovského divadla: Jak Švédové L. P. 1645 Brno marně dobývali, nechce se ti přijít?

Chce, řediteli! Pelášil jsem jako za mlada. U tramvaje mi zaškobrtla bota. Málem jsem prorazil dveře k řidiči…

Z poněkud odpadky zaplevelené ulice Cejl jsem vstoupil do útulného a kultivovaného prostoru. Nad hlavou klapalo ozubí kola velkého ciferníku. Hodiny ukazovaly běžící čas… Vzpomněl jsem si, jak kdysi dvoru kraloval statný strom, ořešák. Ředitel Peška mi vysvětloval, že ořech je pro dýchání člověka velmi potřebný. Jeho listy produkují velké množství kyslíku. Posezení ve stínu ořešáku je balzámem.

Hlediště plně obsazeno. Na oponě rytina veduty města Brna sevřeného hradebními zdmi evokující čas třicetileté války. Obraz se rozestoupil. Na jevišti, v okruží dřevěných plotů a křížů, nastal pohyb. Z hrobů vylézaly omšelé mrtvoly. Kdesi vyšlehl plamen a odněkud přivál závan větru cár mlhy. Započal každoroční sněm nebožtíků, účastníků bojů o Brno.
Hlavním hybatelem dění, organizátorem pohybu byla oživlá mrtvola bodrého Švéda, generála Torstensona. Na jeho pokyn se ponurý hřbitov proměnil v jednací síň brněnské radnice s radními i se všemi konšely. Oživlé staré babky, s nadhledem vševědoucích drben, glosovaly historické děje a zpívaly kramářské písně. Na forbínu vystoupal z hrobu stařík a před zraky všech ožil k neskutečnému kvaltování. Jako Hejtman Sako, ale i Císař Ferdinand III. pádil drobnými krůčky po jevišti, běhal kolem hradeb, poskakoval, točil se jako čamrda, sršel slovy i vtipem. Smějící sousedka po mé pravici se ke mně naklonila: Věřil byste, že tomu herci je pětasedmdesát let?

Děj taškařice se bleskurychle rozvíjel. Švédové přitáhli k Brnu. Selky těžší i lehčí je braly jako příjemné povyražení; sedláci, hospodští, řezníci, jako vítanou klientelu pro své obchodování. Konšelé v hrůze volali o pomoc. S přispěním císaře dávali do kupy obrannou posádku. Žoldáci nejrůznějších národností pochodovali a jejich přehlídka si vysloužila první potlesk obecenstva na otevřené scéně. Výbuchy smíchu vyvolávalo dorozumívání anglického plukovníka Ogilviho a velitele obránců, Francouze Ludvíka Raduit de Souche převáděného tlumočnicemi do českého jazyka. Hrabě Rakoczy dal všemu korunu, když meldoval vojenské příkazy v maďarštině.

Vždy, když byl srandy kopec, přišel doprostřed forbíny muzikus, principál party komediantů z Boží vůle a na housle zahrál lidovou baladu To moravské pole… To mně vždycky ulétlo myšlení ke vzpomínce na jiného tvůrce z lidu, na Fanoša Mikuleckého, který se svým souborem tetiček a strýčků hrál na fotbalovém hřišti u břeclavského pivovaru „svoju pěsničkovú operu Cesta zarúbaná“. Byl to také takový nenápadný principál. Maminka o něm říkávala: To je náš ludový génius.

Nejpůsobivější a zároveň nejvtipnější scénou inscenace se stala vlastní bitva o hrad Špilberk. Švédská soldateska vběhla do obecenstva, rozdala divákům makety dělových koulí a generál Torstenson velel ke střelbě. Na povel házeli diváci koule na hradby hradu. Obránci na povel velitele Ludvíka Raduit de Souche házeli dělové koule do hlediště. Obránci metali koule a počítali hodiny, neboť věděli, že velitel Švédů, generál Torstenson uzavřel sázku: Když nedobudeme Brno do dvanácté hodiny, odtáhneme. Bylo jedenáct, Brňané zvonili poledne a Švédové odtáhli.

Pak už se všichni oživlí začali loučit a proměňovat v popelavé mrtvoly. Torstenson všem zamával a řekl: Tak zase za rok nashledanou a byl konec. Mrtvoly mizely v hrobech a následovalo děkování herců. Potlesk diváků byl skandovaný a dlouhý. Několikrát musel soubor zpívat přídavky. Principál měl dvě přídavková sóla… Na úplný závěr jsme tleskali všichni. I účinkující. Splnil se mi sen. Viděl jsem Ořechovské divadlo a byl jsem svědkem jeho úspěchu.

Díval jsem se na spokojené, usmívající se diváky, jak si vyzvedávají z šatny svršky, jak se oblékají a jak se pomalu trousí z divadla ven. Obhlížel jsem útulné foyer s velkými obdélníky fotografií aktérů Divadla Radost a maringotkou komediantů tónovanou do odstínů žluté barvy.

Pod schody stál vytáhlý, dřevěný paňáca. Obrovitá, štíhlá loutka s ušlechtilou tváří mimozemšťana, dlouhými pažemi a protáhlými prsty klavírního virtuóza. Na jedné paži, kousek pod ramenem měla stopu po součku. Zrovna jsem se vyhoupl na špičky, abych souček obhlédl, když mě oslovil ředitel Peška: To je plastika z ořechového dřeva od Michala Hejmovského. Nazvali jsme ji Múzou Radosti. Byl to původně ořech na dvoře, který musel ustoupit přestavbě, když jsem asi o pět metrů rozšiřoval hlediště. Bylo mi ho líto, a tak jsem vymyslel, že z ořechu uděláme plastiku, aby tady byl s námi pořád… První etapa skončila v listopadu 1999, od té doby zdobí plastika naše divadlo.

Jel jsem domů. Spustil počítač a skypoval přátelům do Ořechova. Paní Zdena řekla: Ta inscenace se hrála mnohokrát od premiéry v roce 1994 a pak byla stažena z repertoáru. Teď ji principál Peška k výročí obléhání Brna Švédy nastudoval znovu s novým obsazením. Hrají tam herci, kteří před dvaceti lety byli školáky nebo batolaty. Premiéru musel stihnout do konce minulého roku. Leoš se rozpovídal: Hru napsal, vymyslel scénu i kostýmy, naskládal písničky a inscenaci nazkoušel i zrežíroval. Práce jako na kostele. A jak se ti líbil jediný profesionál mezi ochotníky, Karel Hegner? / Líbil. / Bodejť. Tomu říkám láska k divadlu. Vnesl na jeviště řád a profesionální uměleckou zodpovědnost. / On tam byl ještě jeden profík, pan principál a jedna profice, jeho dcera Helena. Viděl jsem ji už ve Žluté ponorce. Opět byla výborná a zněl jí hlas. Byl nosný. Ta holka to dotáhne daleko… Dlouho jsme klábosili.

Pak jsem si sedl k nočním zprávám. Nějací páni generálové žádali naše probuzení. Prý jedeme na Titaniku. Prý máme rozstřílenou loď, děrami nabíráme vodu a přitom na palubě stále ještě tančíme. Prý jsme ve válce…

Kriste Pane, tak my jsme ve válce!!? Najednou se ví, že na Ukrajině jsou zbraně nejen z východu, ale i ty modernější, se štítky psanými v anglickém jazyce, které vojáci vychovaní znaky azbuky, neumějí přečíst a tudíž ani použít. Najednou se ví, že prezident Porošenko udělal chybu, když nechal střílet do svých spoluobčanů. A také se ví, že mnozí ukrajinští vojáci nechtějí bojovat, protože „tato válka není jejich válkou“! Tak, proboha, čí ta válka na Ukrajině vlastně je?
Raději jsem nešel spát. Abych se ráno nemusel budit.

Do svítání jsem vzpomínal na bodré Ořechovské, jak s chutí a muzikou zachraňovali Brno – v té třicetileté válce – před Švédy.

Brno – Komín, 19. 2. 2015 (Z nepublikovaných Mudrování – zařazujeme i vzhledem k nadcházejícímu 85. festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov)

Ořechovské divadlo, Ořechov – Vlastimil Peška: Jak Švédové L. P. 1645 Brno marně dobývali aneb Bylo nebylo. Režie, hudba, scéna i kostýmy: Vlastimil Peška. Světla: Kamil Majda. Nápověda: Marta Kubíková. Scénu a kostýmy vyrobili: Ateliér Divadla Radost a Kamil Majda. Osoby a obsazení. Generál Torstenson: Karel Hegner. Babka Klára: Libuše Pehalová. Babka Tereza: Jiřina Kotvrdová. Babka Růžena: Radoslava Hadačová. Hejtman Sako, také Císař Ferdinand III.: Jaroslav Lorenc. Rytmistr Blotwurst, Konšel a další role: Petr Sekanina. Ludvik Raduit de Souche a další role: Pavel Novák. Trubač Horn a další role: Martin Šikula. John Pick, Konšel a další role: Zdeněk Havlík. Konšel, Hostinský a další role: Květoslav Kozel. Tesař, Řezník a Hrabě Rakoczy: Zdeněk Pehal. Stáza, Překladatelka a další role: Helena Pešková. Švédský vojín a Olga: Veronika Pečinková. Dívka, Máňa a další role: Vendula Pešková. Plukovník Jiří Ogilvi a další role: Zdeněk Novotný. Měštka, Brňačka a další role: Anna Aujezká. Císařovna Marie a Překladatelka: Ivana Černá. Brňanka a další role: Lenka Chybová. Brňačka jako Brno: Michaela Kafrdová. Brňáček: Martin Majda. Hudebník: Vlastimil Peška. Premiéra 6. 12. 2014. Psáno z reprízy 16. 1. 2015. Divadlo Radost Brno.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 1. srpna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 115)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ