Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 122)
Nejdříve jsem upadl ze stojícího kola. Gravitace byla hbitější, než můj pohybový aparát. Před čtyřmi týdny jsem se při volném pádu knokautoval o asfaltový povrch komínské vozovky… Pochopil jsem: S léty je třeba si s tělem více rozumět… Potírám tělo Alpou a vonnými mastmi.
Na nově zbudované ploše před Janáčkovým divadlem bylo lidí jako o táboru lidu. FOTO archiv NDB
Přesto jsem se vydal do města. Na nově zbudované ploše před Janáčkovým divadlem bylo lidí jako o táboru lidu. Všichni sledovali mnohohlavý operní orchestr a především nad vstupním schodištěm poletující páry něžných tanečníků… Obešel jsem celé velké shromáždění a protlačil se pod bronzovou sochu zamyšleného skladatele Leoše Janáčka. Zdálo se mi, že se mu ústa pod vousy usmívají…
Byl to dobrý nápad, tímto nevšedním způsobem zahájit divadelní sezonu! Vystoupení pěvců, tanečníků a hudebníků působilo jako balzám na naše bolavé duše… I na mé naražené údy.
O sobotě mě potkaly narozeniny. 77. Šel jsem se povyrazit do divadla. Kam jinam. V Redutě dával soubor Mahenovy činohry v předpremiéře horor amerického autora Ira Levina Veroničin pokoj. Vestibul Reduty s vysokými sloupy, širokými schodišti a honosnými ochozy byl bohatě navštívený korzujícími mladými lidmi. Půvabných uvaděček jsem se ptal na možnost zakoupení programu k inscenaci. Dostalo se mi udivené odpovědi: Program bude až k premiéře… Řekl jsem: To je divné… Vám se to nezdá být zvláštní? Vyprodaný dům a diváci nedostanou programy…
Abych zahnal rozpaky, vytáhnul jsem z kapsy svého nového „mobila“: Dámy, prosím, nevíte, jak se ten stroj vypíná? Já to neovládám. Dívenka vzala „mobila“ do něžných dlaní: To musíte tady dole zmáčknout tuhle hvězdičku a zmáčknutou ji chvíli podržet. Vidíte, už je tam tichý provoz. Až budete chtít provoz hlasitý, opět zmáčknete hvězdičku a chvíli ji podržíte zmáčknutou…
Konečně vidím krásu architektury sálu. FOTO archiv NdB
Měl jsem místo číslo pět ve třinácté řadě. Vydal jsem po schodech do kopce. Byla to řada předposlední. Studenti jí říkají bidýlko. Uprostřed řady byla otevřená kóje se zvukovou a světelnou aparaturou. Usedl jsem a zatetelil se blahem. Konečně vidím krásu architektury sálu. Jeho barevnost laděnou do dřeva s okružím horního i bočních balkonů a dolů se svažujícím polem dvanácti řad ukončených obdélníkem jeviště. Pěkné, útulné, měšťanské divadlo…
Dole na jevišti, v obdélníkovém rámu, byla z organtýnu zbudovaná bělostná klec. Verunčin pokoj.
Dole na jevišti, v obdélníkovém rámu, byla z organtýnu zbudovaná bělostná klec. Verunčin pokoj. FOTO archiv NdB
Dvanáct řad pode mnou se zaplnilo diváky, na jevišti v kleci, za organtýnovou stěnou, se začaly pohybovat čtyři postavy, jako v mátožném snu. Bylo to tajemné.
V kleci za organtýnem se rozsvítil pětiramenný niklový lustřík. Tajemné postavy vedly prapodivné dialogy. Studentka, bruneta Susan (Magdalena Tkačíková) ve slušivém svetru a přiléhavých džínech, se klátivými pohyby vrnící kočky pohybovala zploštělou organtýnovou krychlí. Sexappeal z ní sálal přes pomyslnou organtýnovou stěnu do hlediště. Lehkomyslné lidské mládě přijalo nabídku starého manželského páru (Ivana Hloužková a Bedřich Výtisk) proměnit se na jedno odpoledne v jejich dávno zesnulou dceru Veroniku. Přítel Susan, student Larry (Jakub Šafránek), projevoval k bláznivému přání starých manželů nevoli a po čase bílou klec snů opustil.
Lehkomyslné lidské mládě přijalo nabídku starého manželského páru proměnit se na jedno odpoledne v jejich dávno zesnulou dceru Veroniku. (Ivana Hloužková a Magdalena Tkačíková) FOTO archiv NdB
Starý manželský pár rozhrnul organtýnové závěsy. Odkryl boční a zadní stěnu pokoje, se skleněným průhledem někam do hlubokého tajemna. Starý pán nastavil boční niklové kalichy světel do pohotovostního stavu. Měl jsem pocit člověka, čekajícího na svůj pohřeb v předsálí krematoria.
Převlékání Susan do šatů po nebožce Veronice a proměna Susan ve Veroniku, se stalo hereckým koncertem. Pasáže beze slov byly hrané s jemným humorem téměř mistrovsky. Držely diváky v napětí dlouhou řadu minut!! Stará paní se proměnila v dceru Cecílii umírající na rakovinu, starý pán v obšourníka, student Larry v psychopata. Pokoj za organtýnovou stěnou se zdál být hrůznou věznicí a rodina smečkou šakalů. Sestra Cecílie dívku hrající sestru Veroniku, zardousila. V dlouhé dohře, za snovou stěnou z organtýnu, snová žena snášela do pokoje další a další snové hlavy zardoušených snových dívek…
K vysoce zdařilé inscenaci přispěla nápaditá režie, funkční scéna i kostýmy, ale především herecké výkony! FOTO archiv NdB
K vysoce zdařilé inscenaci přispěla nápaditá režie, funkční scéna i kostýmy, ale především herecké výkony!
Šel jsem nočními ulicemi Brna a myslí mi táhlo: jde o vymyšlený hororový příběh nebo autor jen nastavil naší nemocné době zrcadlo…? Byl bych rád, kdyby šlo o příběh vymyšlený!
Brno – Komín, 7. 9. 2015
Národní divadlo Brno / Reduta – Ira Levin: Veroničin pokoj. Překlad: Jitka Sloupová, režie: Dodo Gombár, dramaturgie: Ilona Smejkalová, výprava: Eva Jiřikovská, dramaturgická spolupráce: Helena Michková. Obsazení: Žena Ivana Hloužková j. h., Muž Bedřich Výtisk, Dívka Magdaléna Tkačíková, Mladík Jakub Šafránek. Premiéra 10. 9. 2015. (Psáno z předpremiéry 5. 9.)
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 122)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
