Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 124)
Šel jsem jako za dob mládí s úsměvem a hrdě. V pravé ruce vstupenku, v levé deštník. Do divadla jsem vstoupil bočním vchodem jako první a jediný divák.
Za bariérou židlí jsem zůstal překvapeně stát. Kruhová manéž tvořená nacpanými žoky a nábytkem z roku pět uprostřed. Pohovka, psací stolek, postel, jídelní stůl, talíře, divan, stojací lampa, její vysoké, kuželovité, látkové stínítko, dětský kočárek a v něm zabalená panenka, dítě. Vydal jsem se uličkami napříč manéží. Prošel jsem historickým nábytkem, osahal jeho chudobu a narazil na luxusní řady sedadel s papírky. Obsazeno: Pešta, nesedat, Bukvová, Dr. Kramoliš, Hanáčková. Řada pro ty, co umí číst… Páté sedadlo z kraje bylo bez lístečku. Překročil jsem žok a usednul.
Na šedém programu bylo napsáno: Vyhnání Gerty Schnirch, podle románu Kateřiny Tučkové, scénář a režie Marián Amsler, premiéra 28. října 2014 v Hadivadle.
FOTO archiv HaDivadla
Scénou prošla herečka. Prosím, sedím dobře? Naprosto nejlíp, pane šéf, jako vždy… – Dívám se, že to tu máte jako na stodolním mlatu. Herečka se usmála: Ano, dnes se tady bude cepovat doba. Nebo mlátit…?
Přede mnou, za nábytkovým ležením, čněla do dálav hranatá černá díra. Nad ní, na černé zdi nehybné hodiny střežily čas… Do tmavé díry pronikl bílý dým, otevřela se vrata a ze světla foyeru se dovnitř vevalil dav diváků. Lidé se prodírali mlžným příšeřím, chvatně zabírali prostory manéže. Obsazovali sedadla, židličky, obsazovali pytlové žoky. Pod hmotnějšími se žoky prohýbaly, stlačovaly, postavy se klátily. Ti, na které zbyly žoky, záviděli těm, co ukořistili židličky, a především těm, co získali polstrovaná sedadla. Jako kobylky se na mou první řadu vrhli čtenáři ceduliček. Zlíčená dáma s batůžkem se naklonila přes žok: Pane, to místo bylo obsazeno…! – Myslíte, madame? Tady žádný papírek nebyl. – Pane, vy…! Řekla dáma s batůžkem a udělala důlek v žoku přede mnou.
FOTO archiv HaDivadlo
Stodolou vanul citelný průvan… Zašimralo mě v nose, začal jsem kýchat. Naštěstí se mi podařilo vydolovat kapesník. Dáma poznamenala: Zasedne mi místo a teď tady bude šířit nemoci. Vyhrabala se z žoku a odešla jinam.
Nábytek ožil. Do postelí ulehli a za stoly usedli herci a herečky. Holohlavý elegán zpíval šlágr třicátých let minulého století, jiný holohlavý muž četl německé noviny, usměvavá žena pokládala na stůl talíře a děti zlobily. Drobotina i dospělí mísili češtinu s němčinou jako chlebové těsto v díži. Idyla a obyčejné starosti obyčejných obyvatel jednoho pavlačového domu se kutálely manéží…
FOTO archiv HaDivadla
Pohyb aktérů se zastavil. Blanka, vnučka Gerty Schnirchové (Táňa Malíková), četla omluvu všem vyhnaným Němcům, kterou sepsala kvůli své babičce Gertě. Okamžitě po skončení bojů o Brno vydal revoluční výbor vyhlášku, přikazující Němcům opustit město. Dobrovolní samozvanci s puškami, spolu s ozbrojenými příslušníky sovětské Rudé armády tyto deportace organizovali a to ještě dříve, než rozhodnutí o odsunu Němců přijala československá vláda.
Dívenka dočetla a manéž ožila. V rychlém sledu se střídaly episody z pohnutých dějin země, města i obyvatel. Poklidné soužití a domácí hašteření bylo ovlivněno nástupem německého vůdce Adolfa Hitlera, okupací německými vojsky, protektorátem, válkou, bombardováním i příchodem sovětské armády.
FOTO archiv HaDivadla
Aktéři šlapali chodníčky domovního labyrintu, konali lidské potřeby, proplétali se mezi diváky, mizeli v temnotách, opět se objevovali a žalovali na dobu, na občany, na svět. Gerta (Sára Venclovská), nevýbojná, přátelská, nenápadná dívka, vyrůstala v rodině spořádaného úředníka pod penzí, Friedricha Schnircha (Jan Lepšík). Otec Friedrich byl Němec, matka, dobračka Barbora (Gabriela Štefanová j.h.), Češka. Tedy tak zvané smíšené manželství. V tehdejším Brně to byl celkem normální jev. Gertin bratr Fridrišek (Zbyšek Humpolec), násilník, „sígr“, inklinoval k nacismu, přinášel do rodiny nesváry a nepohodu. Během válečných let se rodina Schnirchů rozpadla. Matka zemřela, syn byl povolán do války, otec začal pít a morálně zplaněl. Svou dceru začal zneužívat. Gertu však zneužívali i jiní obyvatelé domu.
Herci se pohybovali umně vymyšlenými cestičkami mezi starobylým nábytkem. Hráli přesvědčivě. Jemně. Drželi „figury“. Jejich dialogy měly uměřené délky, výpovědi obrazů přesnost i hrůznost. Za leteckého náletu padala ze stropu omítka, tekla voda, česká stodola se chvěla v základech. Domovník při tom kraválu znásilňoval pod stolem Gertu.
Obrovitý výbuch pumy v černé díře tunelu nezvládl můj nos. Začal jsem kýchat. Gerta porodila nechtěnou dceru a já kýchal a kýchal. Věrná pravda, řekla má sousedka…
FOTO archiv HaDivadla
Válečná vřava ustala, český živel opanoval Brno. Stodolu zachvátila zášť ke všemu německému. Němci byli z města nelítostně vyhnáni. Odcházeli zmatení, brali s sebou vše. Stoly, postel, pohovku, divan, stojatou lampu, židle, dětský kočárek. Mizeli v černé díře doutnajícího tunelu. Nad nimi na hodinách se zastavil čas. Za deset minut deset…
Ach, Bože, válka nikdy není spravedlivá. Ničí viníky i nevinné. Hubí vše a všechny. Vítězové jsou vždy krutí. Vítězní. Labyrint bytových cestiček zmizel, děje se přenesly za hranice města, na cestu do Modřic, Pohořelic a Pasohlávek. Do vyprázdněné stodoly se sneslo vozové loukoťové kolo. Znak selského gruntu. Na mlat se vploužil zástup vyhnaných starců, stařen, dětí a žen. Divá domobrana, opojena vědomím, že vítěz bere vše, je okrádali, týrali, znásilňovali i zabíjeli.
Majitelka hospodářství, vdova Zipfelová (Simona Peková), z této potupy vysvobodila tři dívky. Dala jim práci na gruntu. Gerta s dítětem byla mezi nimi. Dialogy se žel prodlužovaly, počet osob se zužoval. Inscenace ztrácela spád…
FOTO archiv HaDivadla
O přestávce jsem se dozvěděl, že je přede mnou ještě devadesát minut děje. Až jsem se vyděsil a opět počal kýchat. Ve stodole byl klimatizační průvan a já se bál dát si na hlavu klobouček. Nachladnul jsem. Kýchal jsem a přemýšlel, proč se scénář inscenace vyhnul vyhnání brněnských židů, které Němci odsunuli a nechali zplynovat v koncentračních táborech…
Po návratu do stodoly mě čekalo překvapení. Dáma z žoku seděla na mém sedadle: Já se přesadila, že to nevadí…? – Vadí, madame… Přiskočilo ke mně děvče oblečené do svátečního kroje selky: Tady je jedno místo, sedněte si. Usedl jsem do první řady na sedadlo o pět míst vlevo…
FOTO archiv HaDivadla
Vesničané slavili žně. Válečné lítice se uklidnily. Přišla však vlna znárodnění, kolektivizace zemědělství, neblahá léta padesátá se zatýkáním a popravami. Gerta Schnirch se s dcerou Barborou (Marie Ludvíková) vrátila do Brna, Theresa Bauer (Gabriela Štefanová) odešla do Německa, Hermina Hertzigová (Kateřina Jebavá) zůstala na statku. Z velkého historického plátna se stalo komorní drama. Mozaika střípků, meandr vláčných epizod.
Brno zacelovalo válečné rány, budovalo průmysl, školství, procházelo vlnou socializace. Gerta se zamilovala. Milého Karla (Jiří Svoboda) ji zlikvidovaly bdělé složky státu, protože chtěl zmapovat nelidský odsun Němců. Dialog Karla s předsedou krajského výboru (Cyril Drozda) vyvolal na mé tváři úsměv. Když skončil, chtěl jsem tleskat.
FOTO archiv HaDivadla
Gerta se stala podezřelou a „sledovanou“, protože dostávala dopisy od kamarádky Bauerové z ciziny. Ke všemu zlému si nerozuměla s dcerou Barborou, stárla, stávala se nerudnou, do hořkostí pohrouženou osobou. Životem Gerty i mlatem stodoly se prohnala vlna solidarity s řeckými imigranty, vojska „bratrské pomoci“, normalizace a sametová revoluce. Bojovnice Teresa Bauer zemřela v Německu v sedmdesátých letech, zlomená Gerta se protrpěla k smrti v Brně roku 2000, s osudem smířená Hermína Hertzigová žije na vesnici. Možná v Pasohlávkách…
FOTO archiv HaDivadla
Divácký úspěch inscenace byl zasloužený. Početný soubor se děkoval dlouho.
Opět jsem začal kýchat. Odklonil jsem žok a vkročil do manéže… Historickou Josefskou jsem chvátal k nádraží. Všude kolem vládl boží mír, jen mé kýchání se odráželo ode zdí budov a chrámů… Doma jsem si uvařil lípový čaj. Mezi smrkáním a kýcháním jsem vedl neuspořádané úvahy. HaDivadlo má vskutku znamenitý herecký soubor. Převedení mnohovrstevnatého obsáhlého románu do jevištní podoby je pozoruhodné. Kdyby se inscenátorům podařilo udržet podobu mohutné divadelní fresky i ve druhé části představení, byl by dopad na diváky daleko přesvědčivější a silnější. Přesto však inscenace Vyhnání Gerty Schnirch je úspěšným pokusem o politické divadlo, které rezonuje u diváků. Vypovídá mnohé o tom, jací jsme byli a jací jsme!
Brno – Komín, 23. 9. 2015
HaDivadlo Brno – Kateřina Tučková /Marián Amsler: Vyhnání Gerty Schnirch (podle románu Kateřiny Tučkové). Režie: Marián Amsler, dramaturgie: Marie Špalová, hudba a projekce: Ivan Acher, výprava: Marián Amsler, realizace kostýmů: Babka, kostýmová spolupráce: Kateřina Kumhalová a Miroslav Kumhala, masky: Marcela Ulrichová. Hráli: Sára Venclovská, Gabriela Štefanová, j.h., Jan Lepšík, Zbyšek Humpolec, Kateřina Jebavá, Táňa Malíková, Jiří M. Valůšek, Jiří Svoboda, Simona Peková, Cyril Drozda, Kateřina Kumhalová, Miroslav Kumhala, Marie Ludvíková. Premiéra 28. 10. 2014. (Psáno z reprízy 17. 9. 2015.)
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 124)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
