Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 125)

S tělem se mi něco děje. Bolí si i proti mé vůli. Rozhodl jsem se mu vzepřít. V posledním letním dnu jsem vyrazil do míst velebných. Kostel Nanebevzetí Panny Marie u jezuitů měl bránu svatosti dokořán. Chodníček kamenných plátů se leskl, dlouhá loď rámovaná sloupovím a anděly lehce voněla kadidlem. V průrvě mezi lavicemi stál stolek a na stolku klobouk a cedulička: Vstup dobrovolný…

Dva pásy kostelních lavic byly zaplněny svátečními lidmi. Dáma s kyticí tiše řekla: Jděte dál, ve třetí řadě vám drží místo. Kráčel jsem důstojně, jako lord, hrabě z Esexu. Hudební skladatel, bělovlasý osmdesátník Zdeněk Pololáník mi podal ruku: Tak jsi přišel, to mám radost. Sedni si. Tady máš prográmek…

V přítmí dómu jsem luštil drobná písmenka: Moje kořeny jsou zde, na Moravě a to se pozná z hudby, kterou píši, z tónů, které znějí… Hlahol varhanních tónů zalil prostory kostela. Tetelil se pod klenbami, čechral bílým andílkům peří, hladil mramorová obložení stěn a ozvěnou se vracel zpět na kůr, kde se mísil s hlasy zpívajícího sboru. Vzpomínal jsem na maminku, která tady sedávala schoulená do vlňáčku, vzpomínal jsem na svou paní Kateřinu, co už také není…

Varhany chválily život, velebily nedohledné dálavy, brumlaly, jako když se za bouře nemůže vyklubat z nebeské nůše hrom. Pane, smiluj se, znělo shůry a pramínky hlásků se splétaly do stříbrných cůpků. Varhany dávaly melodiím křídla… Te Deum laudamus…

Dlouze se tleskalo. Mistr povstal, klaněl se a sbor spustil: Živijó, živijó, mnoga ljeta, živijó… Skladatel Pololáník byl dojatý, jeho paní i jeho dcera také. Měl jsem radost. Takovou tichou a vlahou.

Druhý den ráno jsem měl ke svému tělu řeč: Dnes je první den podzimu, když se budeš snažit, tak jej přežiješ. Za odměnu tě vezmu do divadla. V podvečer dávají pro děti Pohádkovou píšťalku, omládneš, uvidíš.  Tělo zabolelo v kotnících. Trochu.

V podvečer vymydlen, navoněn a pomazán mastmi jsem opatrně sestupoval do útulného sálku v podzemí Divadla Radost. Polstrované stupně byly obsazeny malými dětmi. Důstojní otcové, půvabné maminky, dědoušci i babičky seděli vedle dětí, jako odrostlá kůzlata. Vonělo to tam dřevem. Dole, pod kopcem, byla postavena prkenná dekorace. Umělecké dílo z dílny mistra cechu řezbářského. Dva beskydské hrby v pozadí, pod nimi šikmá plocha, co vypadá jako ozvučná deska kontrabasu a vedle vyřezávaná almárka s podivným violoncellem. Z almárky trčí hůlky.

Sešel jsem do druhé řady a usedl. Okouzleně jsem koukal na dřevěný vrch. Podobně jsem kdysi za mlada obdivoval betlém v Třebechovicích. Klouček mi strčil do ruky karetku: Dědo, přečti mi to, já umím číst jenom písmeno „a“, ale jenom bez čárky, víš… Z kouzelně vyvedené programové karetky jsem četl: Jakub Šafránek, Tomáš Kočko, Pohádková píšťalka aneb Kutululů, z Beskyd dolů… / A dědo, maminka říkala, že je tam namalovaná písnička, tak mi ji taky přečti… / Na dolině Rozka, Anča na potoce a po tych kotárech pase Toník ovce. Na kotárech Toník, Jura tlačí saně, Rozárka s Aničků, Rozárka s Aničků, dívajů sa na ně. / Dědo, pěkně čteš. Co to je na kotárech?

Na dřevěné louce se zjevily cérenky. Anča (Michaela Baladová) a Rozárka (Helena Dvořáková). Jako když se rozzáří dvě sluníčka. Zoubky bělostné, tvářičky líbezné, sukničky po valašsku vykasané. S nimi přišel ogařisko, urostlý Jura, s černým valašským klobúkem na hlavě (Jiří Daniel). A hned: Poďme sa hrát. Šak ba. Ale kde je Toník? A frnk, na kotár přiletěl střapatý, rozesmátý ogárek v bílé košulence (Matěj Štrunc). Stačilo mu něco málo slov a děti Toníkovi „zobaly“ z ruky.

Děcka, naučím vás takú hru. Jak udělám toto – Toník rozpřáhl ruce a tleskl, tak řeknete „všecko“. A děti křičely: Všecko. Potom učil děti foukat, dělat vítr, aby mohl papírový drak létat povětřím. Děti foukaly a drak létal. Děti viděly, jak se dráček vznáší, nesený na hůlčičkách v rukou Rozárky a foukaly a foukaly. Vždyť to tak chtěl ogárek Toník… Jura udělal ohýnek a pekly se brambory. V rukou cérek a ogárků se z brambor stala zvířátka, ptáčci a třebas i kobližek… Hrály se pohádky. O koblížkovi, O jablúčku a O hůlce šikulce.

Rozárka z almárky vysvobodila violoncello se třemi strunami, co vypadalo jako velká viola d´amour, Jura malučinké kotlíkové husličky, co měly podobu seříznutého válečku na nudle, Anička útlounkou píšťalku koncovku, co uměla být fujarkou, Toník hůlku s plíšky, co chrastila jako vozembouch a to vám bylo kolem dokola tolik krásné muziky a tolik líbezného zpívání, že nám až srdce usedala…

Herci a herečky nehráli, ogárky a cérečkami byli. Trumfovali se, kdo bude nejlepší. Skládali před vykulenými zraky diváků, dětí malých i dětí dospělých z dříveček loutky, s nadpozemskou něhou loutky oživovali, žili je a přebírali z rukou do rukou, jako korálky růžence.

Rozárka byla klapavou vránou, zubatým vlkem, půvabným zajíčkem, Jura dobráckým medvědem, tatínkem zajíčků, chytrou liškou, Toník ptáčkem, ogárkem, co napichuje ježkovi jablíčko na bodlinku, Anča ježkem, zajícem, vránou a chlubivým koblížkem. Válela koblížek po beskydských kopcích, nejjemnějšími dlaněmi jej hladila, nejpůvabnějšími prsty mu dělala ouška, podpírala mu bradu, zpívala a byla k „sežrání“. Šak Jura, co hrál chytrú lišku, tož ten ju také „sežral“. Teda, ten koblížek…

Byl to koncert virtuózů! Jedinečný kvartet, ve kterém vozembouch tvrdil muziku. Když celé divadlo na závěr zpívalo: Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide, černooký bača ovečky zatáčá, bylo mi, jako bych se vrátil domů k mamince…

Skvělý scénář Jakuba Šafránka a Tomáše Kočko, umocněný hudbou a režijním umem Tomáše Kočka, skvostná scéna, loutky a kostýmy Michala Hejnovského a vynikající herecké výkony Michaely Baladové, Heleny Dvořákové, Jiřího Daniela a Matěje Štrunce, udělaly z Pohádkové píšťalky inscenaci jako zářící démant českého divadla pro děti.
Bože, jakou já měl radost…!

Doma, při řepíkovém čaji jsem před svým tělem hlasitě chválil ředitelské umění pana Pešky. Je to um, dát do kupy takovou partu „vyvolených“ komediantů! Ano, kdo umí, ten umí, tomu hrají všichni svatí.

A pan ředitel Peška to umí… Tak mu hrají!

Brno – Komín, 24. 9. 2015

Divadlo Radost Brno – Jakub Šafránek, Tomáš Kočko: Pohádková píšťalka aneb Kutululů z Beskyd dolů. Režie a scénická hudba: Tomáš Kočko. Výprava: Michael Hejnovský. Dramaturgie: Eva Janěková. Osoby a obsazení: Jura – Jiří Daniel, Toník – Matěj Štrunc, Rozárka – Helena Dvořáková, Anča – Michaela Baladová. Inspice a rekvizity: Leona Ondráčková. Světla a zvuk: Bronislav Ševčík, Radek Okurek, Václav Kuropata. Jevištní technika: M. Cenek, P. Oplt, M. Šlezinger pod vedením Františka Pektora. Výpravu vyrobili: V. Glettová, D. Chadzidu, I. Škarabelová, D. Veselá, J. Benýšek, V. Kučera pod vedením Aleny Křížové. Obnovená premiéra 23. 9. 2015. 

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 10. října 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 125)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ