Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 126)

Od nástupu nového vedení lze v sídlech brněnského Národního divadla pozorovat změny projevující se především v sjednocení výtvarných prvků propagace a uniformitě oblečení omlazeného týmu těch, kteří přicházejí do styku s divákem.

Změnou revoluční je vytváření divadelních plakátů. Jde o umělecká díla vyjadřující tvář i duši inscenací za použití podob zaměstnanců divadla a vyhýbající se obličejům herců a hereček. Uvádění produkcí jednotlivých představení je pak zahaleno hávem lesku jedinečné slavnosti. Ředitel Martin Glaser vítá hosty premiér osobně. Od nástupu Martina Františáka do funkce uměleckého šéfa Mahenova divadla lze sledovat pozvolné proměny v tvorbě inscenací, jež vychází z přesvědčení, že nejdůležitějším stavebním prvkem představení je kvalita výkonů hereckých osobností. Proto je herecký soubor cílevědomě obměňován a styl jeho „hraní“ se viditelně mění.

Začal podzim. Malí psíci běhají v oblečcích. Z šatníku jsem vykutal teplou podzimní strakatinu a ve víře, že se má třeskutá „módnost“ ujme, jsem vyrazil na premiéru dramatu Jiřího Křižana Je třeba zabít Sekala.

Mahenovo divadlo se tetelilo napětím. Bylo vyprodáno. Vzácní hosté seděli i na bočních přístavcích. Zahlédl jsem Tomáše Töpfera, ředitele pražského Divadla na Vinohradech, paní Havlovou, Zdeňka Kaloče, přede mnou, v prvé řadě, seděl J. P. Kříž…

V hlubokém tichu temna se zvedala opona. Dřevěnými vraty vcházeli na náves, mezi dřevěné stavebnice statků, černě odění muži v sedláckých holínkách a černých kloboucích. Na sloup strhaného elektrického vedení vylezl obecní blázen v bílé dlouhé košili. Muži vytvořili šik. Stylizovanými gesty, unisono, smekli klobouky a setřeli si z podmračených čel polední pot. Rozhněvaní a stateční se odešli chladit do místní hospody. Mezi dřevěné stěny pravověrných křesťanů přišel chlap, pořez a luterán Petr Baran (Tomáš Šulaj), hledající možnost úkrytu a obživy.

Píše se rok 1943. Na Hané, v obci Lakotice, se sedláci bojí o své majetky i holé životy. Je válka. Vystrašený starosta (Jiří Pištěk j. h.), se děsí:
Člověče, vy jste se zbláznil! Přijet v pravé poledne?! Všichni vás uvidí, přijďte večer… Jděte…
Kam mám jít… Vyjel jsem za tmy…
Nevím. Do polí… Lehněte si. Prospěte se chvíli a pak za tmy a v klidu zatáhneme závěs a promluvíme si…

Pozdě. Na scénu vstoupil ten, kterého se sedláci bojí, kterého svorně nenávidí – zištný Sekal (Igor Bareš j. h.). Parchant. Levoboček bohatého sedláka Obervy (Vladimír Krátký) a služebné děvečky Marie (Drahomíra Hofmanová). Sekal ve Španělsku bojoval na straně komunistů, po obsazení Československa hitlerovci, se vrátil do rodné obce, udal dva bohaté sedláky, že přechovávají zbraně, a stal se majitelem jejich gruntů. Jeden z udaných zemřel v koncentráku…

Sekalův vstup na náves byl impozantní i vypovídající. Velká vrata statku se pootevřela, do vertikální škvíry pronikly hbité prsty. Sekalovy dlouhé paže rozevřely křídla vrat dokořán. Ruce zůstaly trčet v prostoru. Jemné prsty masitých dlaní promnuly vzduch gestem vladaře štítícího se dřiny špinavého sedláka. Za Sekalem se vbelhal jeho kulhavý stín, vychrtlý nohsled, mírně plešatá lidská zrůda, holič Lžičař zvaný Záprdek (Dušan Hřebíček). Po Sekalově levé ruce se bělal hutný podstavec a na něm s rozpřáhnutými pažemi ukřižovaný Kristus na litinovém kříži. Připomínka dávného neštěstí… Sekal: Válka je kurva, ale my si žereme maso! A klasy máme bohaté. Pole sviští, vlní se, pak že na Hané není moře. Zpívejte! Žoviální, všehoschopný parchant byl představen. Sedlák Štverák (Roman Nevěčný) spráskal bičem bláznivého Lojzka (Michal Bumbálek). Prchajícího Barana, kterého do vsi nasměroval starostův bratr, uklidí na smrt vyděšený „vládce“ obce do opuštěné kovárny. A scéna návsi se otáčí kol své osy.

V hospodě, za dlouhým stolem sedí černí sedláci, jako apoštolové při poslední večeři Páně: Je třeba zabít Sekala dřív, než on zahubí nás. Jenže jak a kdo to udělá. Kdo bude tak odvážný a smělý, my, jak tu sedíme, jsme na to staří. Antické drama Hanácké vesnice se roztáčí…

Do hry vstoupuje urostlý farář: Všichni, kdo vstoupili přede mnou, jsou zloději a lotři, ale ovce je neslyšely. Zloděj přichází jen krást, zabíjet a hubit. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř dává život za své ovce. Ale najatý člověk, jemuž ovce nepatří, když vidí přicházet vlka, opouští ovce a utíká. Slyšeli jsme slovo Boží.

Sekal se přitočil ke křehké dívence, boháči seděli v černé řadě židlí, v černém mlčení. Báli se. Sekal: Vždycky jsem tě miloval, ale nemohl jsem… ty, dcerka z gruntu… Nemohla jsi se mnou o muzikách tancovat, protože jsem byl … Ale teď jsem rovný tebe. Vždycky jsem tě chtěl.

Sekal roztahoval ruce, prsty prohmatával atmosféru kostela jako chirurg před zákrokem, vyzývavě kroužil kolem černé dívenky. Anežka uhýbala mezi sedícími sedláky, přesedala si z židle na židli. Sekal za ní kroky chlubivého páva.

Anežka: Ale já jsem tě nechtěla. Nikdy.
Sekal: Nebuď pyšná, Anežko.
Anežka: Jsem vdaná.
Sekal: Za mladého Obervu? Za toho panáčka? Toto jsi chtěla?
Anežka: Vybrali mi ho rodiče.
Sekal: Provdala jsi se za grunt. Ale já mám grunty dva, Anežko. A můžu jich mít, kolik se mi zachce. A tebe budu mít taky.
Anežka: Ne, Sekale, mě mít nebudeš. Nikdy!
Sekal: Radši si to, Anežko, rozmysli!

Uhrančivá scéna. Diváci ji sledovali jako ochrnutí.

V hospodě se strhla rvačka. Petr Baran zasedl židli mocného Sekala. Opilého Barana zmlátil Sekal jako kloučka. Tak fyzicky náročnou a herecky zvládnutou rvačku jsem na jevišti dlouho neviděl. Málem jsem začal tleskat!

Sedlák Včelný se kochal obilím. Přehraboval se ve vědru plném zrní. Sypal si obilí na hlavu. Zrníčka se mu kutálela po černém saku, poskakovala po jevišti. Černý sedlák byl šťastný. Naducaný Sekal k němu bodře zahovořil: Prodej mi pole, statek, zůstane ti výminek.

V následné scéně sedí diagonálně devět černých sedláků u holiče. Kulhavá zrůda Záprdek mydlí jednomu z nich tvář. Sekal přede všemi nutí sedláka Včelného podepsat kupní smlouvu. Včelný ji roztrhá. Arogantní Sekal vytáhne z kapsy druhou. Sedlák ji sní. Sekal předloží třetí. Tu plačící Včelný podepíše. Kulhavá zrůda, holič Žličař, přitom s úšklebky mydlí tváře sedláků. Na požadavek Včelného, aby zaplatil kupní sumu, odpoví Sekal: Vždyť jsi před svědky podepsal, že jsi peníze obdržel při podpisu. Černí sedláci byli namydlení. Bílá pěna jim schla na tvářích…

Je třeba zabít Sekala! Kdo to udělá? Hospoda se hříšnými myšlenkami černá. Kdo to udělá? Bohabojným sedlákům lakotné obce snad Bůh přihrál kováře Barana. Začalo jim vrtat hlavou, odkud tak náhle přišel? A jak to že přišel? A sám? Kde má rodinu, když na ruce nosí snubní prsten. Jestli on před něčím neutíká? Před čím? A odkud? Je to chlap silný, ten by mohl zabít Sekala.

Příběhem se jako Ariadnina nit proplétá osud obecního blázna Lojzka. Připlete se ke všemu důležitému, je takovým beránkem božím, co snímá hříchy světa. Kdo má chuť, zchladí si na něm rozbouřenou žáhu. Štverák černý sedlák ho s gustem šlehává bičem…

Fátum vesnice, kulhavý holič Lžičar zvaný Záprdek, Sekalův kamarád a špicl, co má přirození velké jako jelito, pajdá obcí a cáká kolem sebe zlo jako vodu. Využívá Sekalovu sílu a vliv k prosazení přírodou poznamenaného ega.

V pokřiveném světě nic není rovné. Anežka byla provdána na Obervův grunt. Starý Oberva má dva syny – jednoho oženil s Anežkou, druhým je parchant Sekal. Anežka manžela nesnáší, nedočkala se od něho dítěte… Sekal po Anežce touží, vyhrožuje starému Obervovi udáním…

Hrůzná je scéna, ve které mladý Oberva přiveze Sekalovi svou ženu Anežku na dřevěném vozíčku… Anežka zmateně pobíhá pod křížem, pak se podvolí Sekalovi. Ulehne na stůl, sundá si černou kacabajku… Sekal se dívá: Jsi chladná jak mrtvá jeptiška. Pak na Anežku pustí kulhavého kamaráda Záprdka. Jako psa na hárající fenu… Potupná, ponižující kopulace proběhla pod bílou plachtou… Bláznivý Lojzek našel Anežku ráno ve studni utopenou… Černí sedláci stáli v hrůze, zněla patetická hudba, pomalu padala opona…

Je třeba zabít Sekala…?

Diváci nezvykle dlouho tleskali. Jako by se probouzeli ze zlého snu… Chodil jsem plyšovými chodbami divadla a vyhýbal se lidem. Chtěl jsem být sám. Tak silné představení s tolika velkými hereckými výkony jsem hodně dlouho neviděl. Barešův Sekal je hvězdná třída. Záprdek Dušana Hřebíčka taky extra třída, bláznivý Lojzek Michala Bumbálka, Anežka Magdaleny Tkačíkové, Baran Tomáše Śulaje a ustrašený starosta Jiřího Pištěka, třídy mimořádné. Ze zamyšlení mě vytrhl znalec divadla Vít Závodský: Tak co tomu říkáš…? Odpověděl jsem: Kamaráde, tak si myslím, že se do Mahenky s podzimem vrátilo divadlo…!

Po přestávce se z jeviště sypaly hrůznosti, jako když propíchnete pytel s otrubami. Sekal se rozhodne vzít si nevzhlednou starostovu ženu, aby vyženil grunt. Černí sedláci pohrozí Baranovi udáním a prozrazením úkrytu jeho ženy, protože starosta na Barana prozradil, že byl partyzánem a je hledán gestapem. A najmou si ho na zabití Sekala. Do hrůz se zapojuje i pan farář. Nabídne Baranovi úkryt u svého bratra v jiném koutu Moravy… O chystaném zabití syna se doví matka Marie a prozradí vše Sekalovi…

Drama vrcholí. Smrtonosný souboj na nože vše ukončuje. Sekal je mrtev, Baran umírá. Černí sedláci čekají na Baranovu smrt…

Zlo je bez citu, tvrdí farář…

Tato větička mi vrtala hlavou ještě dlouho poté, co spadla poslední opona a dozněl dlouhý, předlouhý potlesk stojících diváků odměňující výkony herců, režiséra i jeho tvůrčího týmu. Nádherné, nezapomenutelné představení. A tuze bolestné…

Adaptace (Martin Františák) filmového scénáře Jiřího Križana šetřila slovy. Rozkrývala situace, pohnutky a charaktery jednajících vždy v pravý čas. Režie (Martin Františák) šetřila jevištními symboly. Dávala prostor herecké akci a za pomoci rotující scény vtahovala diváky přímo vprostřed dění hanácké obce. Přes vynikající herecké výkony umožňovala nahlédnout do nitra naší národní „hrdosti“ i její zloby. Ve Františákově režii nebylo malých rolí. Zářili v ní všichni herci!

Brno – Komín, 15. 10. 2015

Národní divadlo Brno – Jiří Křižan: Je třeba zabít Sekala. Režie a adaptace: Martin Františák. Dramaturgie: Lucie Němečková. Dramaturgická spolupráce: Jan Gogola. Výprava: Marek Cpin. Hudba: Nikos Engonidis. Pohybová spolupráce: Jan Kruba a Pavol Seriš. Osoby a obsazení. Sekal: Igor Bareš j.h. Jura Baran: Tomáš Šulaj. Páter Flora: Petr Halberstadt. Zábrdek-Lžičař: Dušan Hřebíček. Marie-matka: Drahomíra Hofmanová j.h. Lojzek: Michal Bumbálek. Anežka: Magdalena Tkačíková. Stáza: Monika Maláčová. Blaža: Gabriela Štefanová j.h. Hospodský: David Kaloč. Starosta: Jiří Pištěk j.h. Starý Oberva: Vladimír Krátký. Mladý Oberva: Štěpán Kaminský. Sušil: Jindřich Světnica j.h. Včelný: Jan Grygar. Sehnálek: Jaroslav Kuneš. Koukol: Josef Králík j.h. Otáhal: Jaroslav Dostál j.h. Štverák: Roman Nevěčný. Premiéra v Mahenově divadle 9. 10. 2015 (NdB).

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 17. října 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 126)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ