Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 131)

Mám v sobě bolest. V milované Paříži běsnilo vraždění. Francie je ponořena ve výjimečný stav. V milované Praze kvasí hněv. V milovaném Brně se bojím, co bude dál…

Milan Kundera je doma v Paříži, byl doma v Praze, ale především v Brně. Jeho tatínek, vynikající klavírista Ludvík, byl bájným rektorem Janáčkovy akademie múzických umění. Moje maminka ve zbožné úctě před ním klečela a prosila: Vzácný pane, neberte mi syna na školu, on mě musí živit, a ne aby byl „dajakým“ komediantem… Starý pán maminku nevyslyšel a tak se stalo, že jsem si v brněnských knihkupectvích kupoval knížky jeho pana syna Milana, četl je a pokládal si za čest, že v mém „kvartýru“ číslo sedm na Elgartově ulici byly pořádány tajné „spirituální“ seance, kterých se účastnil výkvět brněnských velikánů pod ideovým vedením inženýrů Vojtíška, Tvarůžka, Brikety či Hmoždíře. Ach, kde jsou ty vzdechy fléten zobcových a kamže se poděly třesené alty smyčců dychtivých, mládí přebolelo, dávno je pryč…

V Divadle bratří Mrštíků hráli Kunderovu hru Majitelé klíčů. Stěny scény byly plné pendlovek a herec Jiří Dušek si po jevišti vykračoval jako hudrující holohlavá krůta…

V Mahenově divadle se v pohnuté době roku 1969 hrála hnutá hra Ptákovina o problému velkého kosočtverce namalovaného bílou křídou na černé školní tabuli. Byl kolem inscenace kravál a záhy zmizela z repertoáru. Ptal jsem se kolegy Slavíka: Proč?! Chvíli se na mě díval a pak řekl: A pane kolego, mariáš umíte…?

Ve velkém Kongresovém sále OSN hrál Provázek představení Commedia delĺ´arte pro delegáty UNESCO. Mezi vznešenými diváky byl i spisovatel Milan Kundera. Stál jsem kousek od něj a bál se ho oslovit…

Kamarád, kolega „spiritualista“ Mojmír Heger mi hluboce po sametu sdělil, že Milan jezdí do Brna. Ovšem tajně. S nikým se nechce setkat, jen se kouká z kopce na Brno.

Před nedávnem mi sdělil obavy, zda Milan K. dá Huse svolení k uvedení jeho textů. Milan se zařekl a v tom s ním nepohne nikdo. On už je spíš Francouz. Píše francouzsky, myslí francouzsky a má francouzské starosti. Husa bude mít asi problém… Odpověděl jsem: Možné to je. Název Směšná interpretace a situování inscenace do foyeru s tím, že na hlavní scéně paní Husy se dává zas nějaká perverze i nenápadně naznačené autorství scénáře Ondřeje Novotného, by tomu nasvědčovalo…

Ve vstupní vrátnici dómu paní Husy bylo veselo. Obtloustlý vousáč bránil početné divácké obci v pronikání do prostor Alžbětinky křikem: Musíte počkat. Perverze má zpožděný začátek. Až Perverze začne, pustíme vás do foyeru. Herec Buš koktal: To-to-to je, špa-špa-špatně. Ta-ta-dy če-če-čekají vý-vý-významné o-o-osobnosti. Tře-tře-třeba ta-tady pa-pan U-u-Uhde. Herec Buš vykoktal také moje jméno… Herec Sikora hulákal, že jde na Kunderu a teď tady jenom stojí… Bylo to takové šklebivé, bestiózní, české a hodně brněnské.

Na Alžbětince, v kovovém sudu plápolal oheň. Okolo ohníčku polehávalo dvanáct potvor bezhlavých, bezocasých, torza lvic. Drali jsme se k foyeru. Významné osobnosti se prodíraly k demokraticky přístupnému, zešeřelému sezení. Zakopávaly o skryté reflektory, o malé schůdečky a sedaly na židle. Zmatek umocňoval tučný herec s megafonem: Sedejte si tiše, nad námi běží nějaká perverze. Tak ať ji nerušíme…

Oškubaná dáma v blonďaté paruce zakopla o skrytý reflektor, upadla do náručí svátečně oděného pamětníka a omlouvala se. Přede mnou sedící herec Sikora pokřikoval: Čeho je moc, toho je příliš. Koktavý herec Buš se dožadoval začátku a přes boční skleněnou zeď byl vidět čoudící sud. Naftový odér pronikal do foyeru.

Ve výklenku pod schody stál dlouhý stůl se sklenicemi a talíři. Před stůl vběhla tři děvčata v bílých košilkách a dlouhých splývavých průsvitných suknicích. Drobná, mladá, rozdychtěná. Střední, mladší, lyricky svůdná. Delší, ještě mladá, štíhlá, zaražená, přítomná proti své vůli. Po stole, za stolem, před stolem šlapali černě obléknutí pánové s černými obroučkami brýlí na nose. Vypadali, jako by hráli procházející se ležérní, znuděné pozéry. Od baru přijela atrapa koně a na něm dítě s růží v ústech. Koktavý Buš si stoupnul si na židli, vzpažil ruce, zachytil se stropní konstrukce, vytáhl své tělo do výše a vsoukal se do stropu jako plch do temné nory. Nikoho z diváků se nedotkl. Jen trocha písku padla na pleš pána přede mnou. K úžasu všech tento majstrštyk opakoval v obráceném gardu. Neslyšně se spouštěl z nory dolů. Tajil jsem dech. Nic netušící pán sedící pod stropní dírou se naštěstí nepohnul, špičky hercových bot kopírovaly jeho hlavu s milimetrovou přesností. Absolutní artistický výkon!

Obrýlení, černí pánové se dělili o srozumitelnost slov. Snažili se probourat nízkost stropů. Za skly atria chodil živý bílý kůň. Žena souputnice byla nešťastná, lásky dívek směšné. Metafory bloudily, hledaly své cíle. Vytáhlý, hubený hybrid, něco mezi plešatým satyrem a smrtí postával mezi aktéry a trousil moudra. Malinký klučina v kroji krále z Vlčnova měl v ústech slova. Vyprávěl o vědecké konferenci zaslíbené boji s globálním oteplováním zeměkoule. Na závěr nám zazpíval Josef Zíma…

Tlouštík zavěsil pod strop transparent s nápisem Konec a vyzval diváky, aby se rozešli do prostor vlídné paní Husy dle své chuti: V hlavním sále bude promítnut film režiséra Jireše a scénáristy Kundery Žert. V zákoutích divadla budou čteny povídky ze sešitu Směšné lásky. Kdo zůstane, může se naučit tančit tanec. Tango…

Obcházel jsem zákoutí důvěrně známého dómu a byl šťastný. Smějící bestie uštrikovaly obrazivou báseň Hommage á Milan Kundera, možná i tak trochu proti vůli oslavovaného autora, o jehož velikost byl mnohde otírán náš úděl. Představení o člověku, který bojuje s osudem svého zrodu a následným žitím smrtelného života, o boji, který nelze vyhrát, ale vzdát se nesmí, skončilo.

Vzpomněl jsem si na Paříž, na Francii, na hrůzy jejich dnů a nocí, na francouzské stanné právo, na perutě francouzské pomsty, na ohnivou smršť v Sýrii…

Domove milý, jak dlouho mi budeš domovem…?

Brno – Komín, 20. 11. 2015

Divadlo Husa na provázku, Brno – Ondřej Novotný: Směšná interpretace. Texty do pranice Radomil Matzner. Režie a úprava Vladimír Morávek. Dramaturgie Miroslav Oščatka. Hudba Jiří Hájek, Scéna Tomáš Rusín. Kostýmy Zuzana Štefunková. Pohybová spolupráce Nenad Djapič. Hráli: Jan Zadražil, Jan Kolařík, Vladimír Hauser, Ivana Hloužková, Pavlína Vaňková, Tereza Marečková, Simona Zmrzlá, Dalibor Buš, Tom Siki, Vít Pískala, Ondřej Bíravský, Stanislav Stříbrný. Premiéra 18. 11. 2015 ve vstupní hale Divadla Husa na provázku, Brno.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 21. listopadu 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 131)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ