Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 13/3)

Třetí den Mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter čtvrtek 18. dubna 2013

V útulném, novotou a štěstím zářícím skvostu, v Divadle na Orlí jsem zaujal oblíbené místo v prvé řadě a nadšeně pokukoval po dokonalém, moderní divadelní technikou vybaveném hracím sále. Přede mnou byla hluboká jevištní plocha s bílými roztahovacími oponkami. Na té zadní je napsáno azbukou Bertolt Brecht.

V levém portále na věšáku jsou zavěšeny hadrové cedule s názvy jednotlivých scén. Přichází zpěvák, ale nějak nezpívá, jen nás uvádí do děje a organizuje chod představení. Na bělostnou scénu vbíhají herci a herečky. Zpívají a mluví bystře, hrčivě jadrnou bulharštinou. Jednotlivé figury gruzínských papalášů, bojovníků, osadníků i vojáků jsou stylizovány do karikaturních podob. V závratném tempu se přede mnou odvíjejí groteskní výjevy plné režijních nápadů i gagů a herci se míhají jevištěm jako ohnivé čáry. Nad všechno dění pak vyniká temperamentní, hubatá a pohledná představitelka služebné Gruši. Kostýmování, líčení i herecký projev je podřízen ostrému tempu této bláznivé, cirkusovému víru podobné inscenace. Že se takhle pobavím stařičkým Brechtem, to jsem nečekal.

O přestávce jsem se u sklenice minerální vody dal do hovoru s členem festivalové poroty Vladimírem Hulcem a nadšeně mu říkal: Jsou jako rakety. A ve zvolené rychlosti svou bulharštinu vyslovují výtečně! Jsou to technicky skvěle vybavení kumštýři!

No, je to staré, vousaté divadlo.

Ale skvěle hrané.

Počkejme si na druhou půli.

Bohužel v druhé půli bylo najednou po srandě. Příběh soudce Azdaka a vážnost jeho problému se mladým uhrát nepodařilo. Tempo inscenace pokleslo a soud křídovým kruhem byl jen jakýmsi přívažkem, nikoliv hlavním posláním hry. Herečka hrající Grušu situace prožívala silně a hrála vše naplno až do konce. Při o syna Michaila vyhrála, ale představení trvalo celkem dvě a půl hodiny. Scherhaufer by utrousil: Jarošu, sú to sebevrazi, tolko času na jeden festivalový špíl!

Musel jsem spěchat na tramvaj. Dívka mi uvolnila místo: Starý pane, sedněte si. – Děkuji, slečno! To už je to na mně vidět? Sedl jsem si a jako za mlada vytáhnul z igelitky rohlík a četbu. Slečno, nechcete rohlík?

Polsko, Lodž. Paňstwowa Wyžsza Szkola Filmowa, Telewizyjna i Teatralna im. Leona Schillera byla založena roku 1948. Mezi její absolventy patří například R. Polanski, K. Zanussi, K.Kieslovski, Andrzej Munk, Andrzej Wajda, Janusz Morgenstern, Juliusz Machulski. Jedná se o jedinou univerzitu tohoto zaměření v Polsku. Je známá organizováním několika festivalů, a to například Divadelního školního festivalu či mezinárodního studentského filmového festivalu zvaného Mediaschool. Julek Machulski, synek pedagoga a herce Jana Machulského. Dokousal jsem rohlík a vystoupil z tramvaje. Vzpomněl jsem si, jak se mi podařilo přes šéfa lodžského Teatru 77 Zdicha Hejduka získat na absolventský festival představení Národní filmové, televizní a divadelní školy Morálku paní Dulské. Se studenty tehdy přijel pedagog, populární polský herec Jan Machulski a byl nadšený. Stále opakoval: Jarek, bardzo dobrže černá Marta, v Martě bardzo dobrže, tak?!

Ve stále černé Martě jsem znovu zalistoval v bulletinu: Mark Ravenhill – Shopping and Fucking, jazyk uvedení polština. Hlavní postava Mark se léčí ze závislosti na drogách. Na začátku inscenace se rozhodne opustit svého bývalého přítele Robbieho a jeho současnou přítelkyni Lulu, neboť je životem v jejich blízkosti citově frustrován. Poté se seznamuje s mladým prostitutem Garym, ale ani u něj nenachází to, co hledá, protože se oba příliš ztrácejí ve svých vlastních potřebách.

Prvotina Marka Ravenhilla je jedno z ikonických děl konce devadesátých let. Hra se zaměřuje na problematiku konzumního života a na nedostatek morálních zásad současného světa. Celou inscenaci provází tematika odloučení a neschopnost projevit opravdové emoce. Ze hry, jež je považována za typické dílo nového brutalismu nebo takzvaného „in-your-face theatre“, režisér Grzegorz Wišniewski vykrystalizoval existenciální drama, které proniká až k divákovi.

Tak na to pronikání jsem zvědavý tuze. Kupodivu, tentokrát byl o první řadu nebývalý zájem, ale přece jenom úcta před šedinami slavila úspěch a já si své místo uhájil. Vedle mne se usadila režisérka Oxana Meleškina, která neopomněla připomenout, jak jsem u ní v Martě před lety hrál komickou, ale důležitou figuru hrdiny, siláka, vítěze olympijských her.

Opět se hrálo na ploše, s diváckou elevací vybudovanou na jevišti. V hloubi hrací plochy, pod kabinou na praktikáblu představující manželské lože, se po sobě převalovali dva pánové a hezká dáma štepující fusekle i slova. Těm dvěma překážela. Po dlouhém trialogu se dáma rozhodla učinit pokus uspět v modelingu. Neuspěla. Na překážku jí byl stud. Vrátila se k pánům. Křehčí muž se od dvojice odpoutal a přešel na praktikábl umístěný v popředí. Tedy před naši první řadu. Zde probíhalo cudné vzplanutí k mladíkovi, co si nechával za vykonané služby platit. Pánové se odhalovali necudně, dáma zůstávala cudnou. Všichni celou dobu drogovali. Křehký muž měl problém milostně se projevit, dokázal to až po požití kokainu. Nakonec se sešli všichni čtyři na manželském loži. Na to kdo s kým a jak obcoval, jsem dostatečně dobře nedohlédl. Herecký mluvní projev všech byl tichý, herectví civilní, střídmé, výslovnost výtečná. Být tam kamery, mohla z toho být docela slušná televizní inscenace. Studentky sedící po mé pravici povstaly a plácaly jako pominuté. Paní režisérka se zeptala: Jaké to bylo? Odpověděl jsem: Takové bardzo polské. Foyerem procházeli studenti. Jak bys přeložil název téhle drogárny Shopping and Fucking do češtiny? –  Normálně, Nakupování a šoustání podobojí.

A hurá na tramvaj a hybaj přes Zelný rynk do paláce pánů Hausperků z Fanálu. Vylezl jsem si na ochoz, sednul na schod a louskal: Panstwowa Wyzsza Szkola Teatralna im. Ludwika Solskiego w Krakowie byla založena roku 1946 polským hercem Juliszem Osterwem. Najdeme zde obory: herectví, režie, hudba, tanec, scénografie, historie divadla a další. Herecký a taneční studijní program je zaměřen na uměleckou všestrannost studentů. Mezi známé osobnosti z řad absolventů patří Jerzy Grotowski, Anna Polony nebo Jerzy Stuhr.

Režisér inscenace Krzysztof Globisz: představení Muž, který si spletl manželku s kloboukem je součástí vzdělávacího projektu Herectví podle typu média: film – rozhlas – divadlo. Jako herec se často setkám s otázkou týkající se rozdílu mezi herectvím před kamerou, na pódiu a v rozhlasovém studiu. Proto jsem studentům chtěl umožnit setkání se stejným tématem ve třech různých médiích: ve filmu, v rozhlase a na divadle. Chtěli jsme se podívat i na problémy spojené s onemocněním mozku. Inscenace je pokusem o báseň na téma utrpení, kterého jsme občas svědky.

Organizace festivalu je skvělá. Studentský štáb má své lidi všude. Jeho tykadla žhaví mobily, sledují přestavby scén, přesuny účastníků z jednoho divadla do druhého, vydávají Meeting Point, zajišťují chod off programových představení, diskusní sešlosti, přednášky, pohoštění, ubytování… Jedno tykadlo, dívka s vážnou tváří na mě mává, že už je čas. Vcházím do sálu, sedám do prvé řady. Divácká elevace je postavena v obráceném gardu, než u dvou předchozích představení.  Na holé ploše je v pozadí vidět organtýnovou stěnu. Za ní se dá tušit plápolající vatra. Snad nějaká scenérie studentského soustředění. Na hrací plochu nastupuje osm aktérů, stoupají si do řady. Jeden přes druhého mluví, vyslovují své osobní problémy.Mluví a rozehrávají svá trápení. Těly i v obličejích jim probíhají záškuby duší. Herci a herečky se přeskupují, vytvářejí různé formace, přehrávají další a další stavy chorých mozků. Jejich jednání probíhá v obrovském tempu, vnitřní herecké pochody se blesku rychle střídají, partnerská souhra je dokonalá. Výtečně vyslovují slova i myšlenkové záměry, energie z nich srší do všech stran. Jde o bravurní předvádění herecké techniky. Jsem nadšen!! Snový sled společných hereckých etud je u konce. Diváci aplaudují jako v extázi. V bulletinu čtu: Text Petera Brooka a Marie-Helen Estienne čerpal z novely Muž, který si spletl svoji ženu s kloboukem neurologa Olivera Sackse. Pro mě bylo představení dokladem zázračného působení pedagoga na své žáky. Bravo, pane Globisz!

Stál jsem v atriu, nad půdorysem Havlova srdce a mumlal: Budiž pochválen duch festivalu. Peter Scherhaufer měl pravdu, když říkal: Jarošu, festival je stále trvající svátek. Z foyeru vycházeli zcela vyčerpaní, k smrti unavení mladí herci z Krakova. Tolik unavení, že spolu ani nekomunikovali.

Profesor Vít Závodský mě nabádal, abych ještě šel do sklepního divadla na představení studentů z Kapského Města. Odpověděl jsem: Už nemůžu, mám odkrvený mozek. A také nemám bilet,víš. Porotce Vladimír Hulec se šklebil: Ty, který jsi sklep téměř vlastníma rukama vyhrabával, tak tobě nedali vstupenku, to mně neříkej! Vstupenku mám, ale až na zítřek. Ve sklepě je málo míst, tak nás museli rozdělit na čtyři skupiny. O festival je obrovský zájem. To víš, Brno!

Ležel jsem v posteli a přemýšlel o vysoké úrovni festivalových představení i o štěstí, vyzařující z tváří studentů. Na mysl mi přiletěla informace ředitele festivalu prof. Petra Oslzlého: Festival má ve světě ohromný kredit. Letos jsme vybírali dvanáct škol z třiceti přihlášených!

/Pokračování/

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 17. května 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 13/3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ