Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 133)

Proměnil jsem se v bělovlasého kluka a šplhal po dřevěných schodech do útrobí vrzavého korábu. Po palubě pobíhaly děti stíhané důstojnými doprovody rodičů, babiček, strýčků a tetiček. Jásavá světla reflektorů odhalovala hnízda velkých i malých loutek. Ředitel Divadla Radost zahajoval vernisáž loutek ostravského výtvarníka Tomáše Volkmera.

Kompozice loutek z představení Malované na skle a Jiráskovy Lucerny mně připomenuly mou hereckou minulost. Bělostný zbojník a zelení vodníci, to bylo moje. Ze dřeva tesané či dlabané sošné figury inscenace Starých pověstí českých jsou ohromujícím uměleckým dílem zrovna tak jako z hedvábí lepené loutky Andělské pohádky…

Drobotina se usadila na mrňavé sedánky, reflektory nasvítily stůl i chaloupku s okýnky a bílými obláčky. Sympatický herecký pár postavil na stůl kočičku a pejska a začali si povídat s dětmi.

Zazpívali písničku a loutky jim pod rukama ožily. Pejsek s kočičkou se těšili na Vánoce. Psali dopis Ježíškovi, strojili vánoční stromeček, stavěli sněhuláka a zpívali si. Kukačka vykukovala z hodin a kukala „kuku“, zubatý zajíček hopsal po domečku, povětřím létal pošťák s poštovní brašnou, na obláčku seděla Svatá Petra a razítkovala poštu. Dva kočičí andílkové se spustili z nebes a přinesli zvířátkům dárečky. Nestačil jsem se divit, jak všechny tyhle předměty, loutky, jejich pohyby i mluvu a zvuky mohou zvládnout čtyři ruce a dvě ústa…

Kočička s pejskem rozbalili dárky a zazpívali koledu: Veselé vánoční hody, zpívejte, zvířátka koledy, o tom co se vskutku stalo, že se nám narodilo, děťátko.

Zazvonily zvonečky a pohádce byl konec. Kočička s pejskem seděli před domečkem a dětem se nechtělo domů. Chtěly si hrát. Blonďatá holčička vyčarovala z batůžku nohatou barbínu, převlekla ji do bílé halenky a postavila do expozice Lucerny vedle mlynáře a Haničky… Děvčátko v květované sukénce se procházelo mezi loutkami bosé. Maminko, neboj se, já nenašlapu. Já jsem se zula… Drobotina byla v korábu jako doma… Ani mně se z dřevěného království nechtělo.
Ale musel jsem. Chvátal jsem, abych stihnul začátek představení Tajbele a její démon ve studentské Martě.

Divadlo Radost, Brno – Vlastimil Peška na motivy knížky Josefa Čapka: Jak Pejsek a Kočička chystali Vánoce. Režie a scénická hudba: Vlastimil Peška. Výprava: Jaroslav Milfajt. Asistent režie: Stanislava Havelková. Dramaturgická spolupráce: Eva Janěková. Hrají. Stanislava Havelková / Michaela Baladová: Herečka, Kočička, Zajíc, Kočička Svatá Petra. Pavel Novák / Jiří Daniel – Herec, Pejsek, Pejsek nebeský pošťák. Premiéra 29. listopadu 2015

///

Na cestě do Marty jsem se zastavil před Mahenovým divadlem, kde rozsvítili veliký smrk. V ohrádce, pod zelenými větvemi pobekávaly ovce. Pan výčepní mi daroval kelímek se svařeným vínem. Pane, pokoj lidem dobré vůle a na zdraví! „Svařák“ bodnul…

Mám rád inscenace, ve kterých jsou ctěny texty autorů a jejich slova dolétají sluchu diváka. Měl jsem pocit, že čtvrtý ročník působící v současné sezoně v Martě hraje povídku Isaaca Bashevise Singera Tajbele a její démon právě tak. Příběh povídky je anekdotou hodnou Boccacciova Dekameronu. Mladinkou Tajbele opustí manžel. Žena v rozpuku touží po lásce, až z toho blouzní. Vymýšlí si svět démonů. Spící Tajbele začne být navštěvována mladým, statným, „démonem“, pobudou Alchononem. Věrné a pravidelné snové milování však skončí náhlou smrtí milence…

Kristýna Hulcová vytvořila roli manželem opuštěné Tajbele pravdivě. Byla odměřenou obchodnicí, důsledně dodržující přikázání a tradice víry, ale také po lásce toužící, vášnivou ženou. Výbuchy hněvu střídala s klidovými, lehce erotickými polohami i se záchvaty radostného obcování.

Škoda, že charakterotvorné a pohybové prostředky urostlého chlapa Adama Mašury nebyly v rovnováze s mluvním projevem. Sexuálního štvance, nahotou nešetřícího Alchonona hrál s půvabem a elegancí. Gesta, stylizovaná do nadpřirozenosti démona, měla půvab i jemný humor.

Pro židovskou dívku Rivku zvolila její představitelka Tereza Slámová podobu poněkud retardované, zakoktávající se, lekavé, po sexu dychtící holčičky. V bílých, zdravotních botkách s otvory, s našpulenou pusinkou, stále v mírném předklonu někam spěchající, byla komicky rozkošná.

Agáta Kryštůfková hrála mladinkou maminku Jentl v komediální nadsázce. V kočárku vozila dítě a trousila slovní gagy. Hrála jako na kameru. Čistě, jasně, bez zbytečností. Zatím svůj nejlepší školní výkon předvedl Martin Hudec v postavě pracovitého a moudrého Jojna. Vláčnost projevu mu svědčila.

Scénografka Stella Šonková vymyslela jednoduchou, funkční scénu. Na pódium hracího sálu umístila prodejní plochu krámu, se zavěšenými kostýmy na půlkruhovém věšáku a malou výkladní skříní, s propagační figurínou. Za prvek scénického pohybu zvolila do sebe zapadající krychličky – krabice. Pod pódiem pak bylo dostatek místa pro výjevy na ulici nebo na hřbitově. Kostýmy ctily herecké akce a dotvářely styl inscenace.

Režie Jana Tomandla nenápadně organizovala jevištní dění, vedla herce k přesnosti a kázni projevu. Prokládala scénický tvar citacemi melodií Jiřího Bulise, ctila autorem napsaný příběh! Představení mělo spád a divákům se líbilo.
Tleskalo se dlouho, kytek a dárků dostal herecký septet nepočítaně.

Studio Marta, Brno – Isaac Bashevis Singer, Antonín Přidal: Tajbele a její démon. Režie: Jan Tomandl. Dramaturgie: Markéta Špetíková. Scénografie: Stella Šonková. Pohybová spolupráce: Ondřej Jiráček. Hudba: Jiří Bulis. Výběr hudby: Veronika Čermáková. Produkce: Anna Plevová. Osoby a obsazení. Tajbele: Kristýna Hulcová. Alochonon: Adam Mašura. Rivka: Tereza Slámová. Jentl: Agáta Kryštůfková. Jojne: Martin Hudec. Pedagogické vedení: doc. Mgr. Aleš Bergman, prof. PhDr. Josef Kovalčuk, doc. Břetislav Rychlík. Premiéra 29. 11. 2015.

První adventní neděle skončila. Byla tak krásná a usměvavá, že jsem se bál pustit televizi. Ani na internetové zprávy jsem neměl chuť. Jen jsem psal a psal…

Brno – Komín, 30. 11. 2015

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 5. prosince 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 133)

1. Josef Kovalčuk

   

   Děkuji J. Tučkovi
   za výstižnou recenzi, charakterizující konkrétně velmi kvalitní herecké výkony i ducha inscenace. Těším se, že to nebude jediná recenze, která bude o tomto pozoruhodném představení napsaná.

   05.12.2015 (12.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Soňa Čapková

   

   Ano,
   pan Jaroslav Tuček dokáže velmi výstižně přiblížit a popsat velice živě jakékoliv představení a osoby v něm. Považuji jej opravdu za velice vnímavého a pozorného diváka a zároveň skvělého vypravěče.
   Jako čtenářka si jeho „Mudrování“ nesmírně vážím. Precizní práce, kterou dělá navíc s láskou, alespoň já to tak cítím.

   06.12.2015 (21.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ