Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 13/4)

Čtvrtý den Mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter pátek 19. dubna 2013

Ano, ano, všichni si pochvalují pobyt v Brně, organizaci i přátelskou atmosféru festivalu. Pro pět porotců z Maďarska, Argentiny, Velké Británie i Česka je velkou ctí být tady a rozhodovat o cenách. Svět je malý a jeho divadelní elita se sešla v Brně.

Vzpomenul jsem i na Frantu Kocourka, jak mě v plandajících montérkách utěšoval v kritické chvíli rozestavěné Marty: Neboj sa, Jaro, ty to zvládneš! Marta sa dostaví a budó tady festivale. Z celého světa sa sem budó sjíždět komedoši.

V noci se spustil deštík a opět se ochladilo. Připravil jsem si bílou igelitku, vložil do ní rohlíky, láhev bylinkového čaje, provedl Dia rituál a nalistoval v bulletinu krátkou stať: Jihoafrická republika. Universita Kapského Města nabízí studium oboru Divadlo a drama na divadelní katedře humanitních studií od roku 1931. Vzdělává nejen herce, režiséry a ostatní tvůrce, ale například i učitele dramatu. Divadelní scéna Little Theatre funguje pod záštitou univerzity a ročně produkuje přes třicet inscenací. Některé z nich pak putují po celé zemi a často se také dostanou na mezinárodní festivaly.

To je velmi zajímavé řešení pro absolventy školy. Alespoň se tak domnívám. Jestli je pravdou, co se v bulletinu uvádí, pak to může znamenat, že studenti během výuky nebo i po ukončení studií mohou vytvářet představení ve svém školním divadle a dokonce svá představení na školní scéně hrát tak dlouho, pokud si inscenace udrží divácký zájem a jejich umělecké týmy se nerozpadnou, nebo se neuchytí někde jinde. Škoda, že mně již nezbývají síly na konané diskuze. Rád bych se na provozní schéma Little Theatre zeptal.

Jihoafričané budou hrát Brothers in Blood (Pokrevní bratři) uznávaného jihoafrického dramatika Mike Van Graana. Inscenaci v Little Theatre nastudoval student magisterského oboru režie Mdu Kweyama. Jazyk uvedení angličtina. Hra je sociologickou sondou do prostředí postapartheidní společnosti v Kapském Městě. Nastoluje otázky rasy, tenderu i věku.

Vláda nedokáže vyřešit násilí v černošských čtvrtích spojené s drogami a místními gangy, a tak zasahuje společenská skupina PAGAD, v jejímž čele stojí muslimové. Při zásahu neváhá použít téměř vojenských sil, a tak jsou mezi oběťmi i civilisté, obyvatelé, kteří žijí ve věčném strachu a nedostatku porozumění. Stejně jako postavy hry: oddaný muslim, křesťan, žid a muslimská žena.

Příběh zachycuje rozdíly a napětí mezi různými náboženstvími a jihoafrickou rasou. Zobrazují konflikt lidí, které dokáže rozhádat víra, i když mají mnoho společného. Hlavním jazykem inscenace je pohyb. Hudba, která jej společně s textem doplňuje, symbolizuje dlouhý a nepřetržitý vliv náboženské i rasové nenávisti a násilí v JAR.

Sestoupil jsem do útulného sklepního divadla Husy na provázku, sedl si do prvé řady elevace, přímo pod vyčnívající žebro cihlové klenby a prohlížel původní kamenné stěny. Byl jsem prvním divadelníkem, který se v roce 1985 do těchto podzemních prostor dostal. O dva měsíce později jsem úzkou průrvou po zablácené stavbařské fošně slezl do sklepení ještě jednou s režisérkou Evou Tálskou. Obdivovali jsme se obřímu kruhu bělostně orosené pavučiny s dvěma velkými bílými pavouky, umně zavěšené právě pod toto klenuté nosníkové žebro. Od Petrova tehdy zasvítilo slunce a několika málo paprsky proniklo větracími okýnky do napnutého pavoučího tkaniva. Nitky pavoučí konstrukce zazářily, rosné slzičky na nich zableskly a bílí pavouci potažení letitou plísní byli najednou jako stříbrné hrudky zdobící vánoční stromek. Paní Eva vzdychla: Tedy, pane Tuček, to se vám povedlo!

V místech, kde jsme s paní Evou obdivně vydechovali, dnes stojí řečnický pult a dvě židličky. Sklepení temní, bájnou průrvou nastupují dva herci a herečka. Herečka, nádherná mulatka mumlá modlitbu, pak tančí, provádí artistní pohyby, zpívá. Je svůdná, milostná a podobná někdejší herečce Husy Ivě Bittové. Smavý muslim před sebou tlačí židličku na kolečkách. Jeho tělo skrývá napětí, milostnost, zlobu, lstivost. Je neuvěřitelně silný, výbušný, nebezpečný. Tančí, zpívá, nejtěžší artistní prvky provádí s lehkostí šelmy. Herec, běloch si stoupá za katedru, pod krkem se mu bělá pastorský kolárek. Káže Boha, věří v Boha, mluví jako bible biblí. V okamžiku se dokáže proměnit v židovského podnikatele a bránit se útokům muslima. Rychlým střihem se vrací do role pastora s bílým kolárkem a opět do podoby žida.

Všichni tři mají zvládnuto herecké řemeslo dokonale. Skvěle dýchají, ovládají svá těla, svou psychiku, výtečně zpívají, jejich angličtina zní líbezně, válí se klenbou a po zdech jako sladký med. Zdá se, že herectví střihu jim bylo naděleno do kolíbek. Když muslim mrští židem o zeď a žid zůstane připlácnutý na vyčnívajícím žebru nosníku, přímo nad mou hlavou, leknutím vyjeknu a má hlava se dotkne sousedky. Bylo to neuvěřitelně překvapivé, mistrovsky provedené, vrcholné artistní číslo. Až při bouřlivé děkovačce jsem uviděl u tří aktérů šťastně se usmívající oči.

Peter Scherhaufer by řekl: Vidíš, Jarošu, toto je špíl pro festival. Krátký, chytrý, cirkusový a všetkým srozumitelný.

Na Zelném rynku mrholilo, pofukoval větřík a bylo chladno. Zapnul jsem bundu, přetáhl její kapuci přes hlavu a snažil se poskakovat jako za mlada. Vzpomenul jsem si na legendárního choreografa Luboše Ogouna: To víš, Jardo, černoši. Mají jinak stavěná těla, svaly, svalové úpony i kostry, jsou jiní. Tanečníci umí tvořit nevídané skoky, i zvratné protipohyby, které bílý tanečník nezvládne. Jejich pohyby jsou vláčné, elegantní.

V pasáži Alfa panovalo přítmí, ale nefoukalo tam a nepršelo. Sedl jsem na lavičku, z igelitky vytáhnul rohlík, láhev s čajem a bulletin. Cpal jsem se a četl.

Švýcarsko. Scuola Teatro Dimitri, Verscio. Školu založil v roce 1975 švýcarský klaun Dimitri a český herec, pedagog Richard Weber. Dnes je součástí Univerzity aplikovaných věd a umění v jižním Švýcarsku (SUPSI) a funguje jako mezinárodní instituce. V roce 2005 byla tamní vládou oficiálně uznána jako univerzita pro fyzické divadlo. Nachází se v malém městečku Verscio a jako jediná ve Švýcarsku nabízí studium pohybového a fyzického divadla, se kterým jsou studenti konfrontování ve všech možných aspektech. S cílem získat divadelní praxi studenti pravidelně tvoří inscenace pro školní studiové divadlo, se širokým publikem se pak setkávají v produkcích pro Teatro Dimitri. Kromě výchovy umělců se škola také věnuje dalšímu výzkumu různých forem fyzického divadla.

Klaun Dimitri, starý známý. Kdesi na festivalu mě na něj upozornil Peter Scherhaufer: Nemosíš, Jarošu, a mal by si ho vidět! Hrávali dva a byly to ztřeštěné klauniády s parádně vybroušenými gagy. Švýcarská škola Dimitri je častým účastníkem brněnského festivalu Encounter. Tentokrát budou Švýcaři hrát dramatizaci povídky Bobok ruského autora Fjodora Michajloviče Dostojevského, v režii ruského pedagoga Grigorije Lifanova, sedmdesát minut v italském jazyce. Tak tomu říkám globalizace!

Hlavní postava povídky, zkrachovalý spisovatel Ivan Ivanovič, se ocitá na hřbitově, kde frustrovaný přemýšlí nad tím, co by měl dělat. Začne slyšet hlasy mrtvých v živém, otevřeném a velmi nestydatém rozhovoru. Nemravnými historkami mrtvých je šokován, zároveň má radost, že konečně našel něco, o čem může psát.

Začal jsem se těšit. Zbylé rohlíky, polo vypitou lahev, bulletin i oschlou bundu jsem vecpal do bílé igelitky a sestoupil do sklepení divadla. Usedl jsem tradičně do prvé řady vedle rokujících organizátorek, studentek manažerství. Mají to ti studenti vypočítáno na chlup. V 17:00 začne Bobok, v 18:15 skončí, pak nastanou blesku rychlé přesuny. V 19:00 totiž začínají ve sklepním divadle hrát Pokrevní bratry z Kapského města, což je kousek a v Martě Číňané Divočinu. To jsou tři tramvajové zastávky a kus pěšky. No, v poklusu se to stihnout dá. V 19:30 pak začínají Rakušané v Divadle na Orlí hrát Peer Gynta, což je za rohem a v pohodě.

Má dcera Michaela mně vytknula, že tahám s sebou hnusnou igelitku, že jsem si měl pořídit festivalovou tašku, že dělám ostudu.

V přítmí malé, černé hrací plochy stojí stůl, u něj v poloze rozkročeného bohéma sedí na bílé židli postava s bíle nalíčenou tváří. Černé plandající závěsy a černé bedny vytvářejí zdání hřbitovního pole. Houknout sýček a zavýt hyena, iluze by byla dokonalá.

Divácká elevace je nacvaknutá do posledního místečka, je pět a nezačíná se. Přes hrací plochu přiběhne posel, šermuje rukama a šeptá něco hlavnější manažerce. Ta šáhne do kapsy, nastartuje mobil, ohlásí se a pak poslouchá. Po chvíli začne mávat směrem k osvětlovací kabině. Nezačínat, nezačínat, čekáme na pana rektora. Po deseti minutách postaví pan Dimitri před bohémsky rozkročenou postavu krycí paraván. Čekání se protahuje. Jiná manažerka oznamuje důvod zpoždění. Jiná její řeč překládá do angličtiny. Po několika minutách se přiřítí manažer a sděluje to, co všichni již víme. Po půl hodině projevím svůj neklid. To už jsou dvě akademické čtvrt hodinky, prosím, zavolejte tomu, kdo vám vydal pokyn. Nikdo z diváků již nemá nárok stihnout začátky večerních představení. Ovšem nejhůř jsou na tom účinkující. Takto jim opozdit start, to je nefér! Hlavnější manažerka odběhne, po několika minutách přiběhne: Za dvě minuty začínáme.

Pan Dimitri odsunul paraván, sál potemněl, proud světla dopadl na bílou tvář píšícího spisovatele. Z černých kójí vystupují hudebnice s houslemi, v jejich čele kráčí uhrančivě krásná dívka hrající na nástroji zvaném cello vábnou melodii. Dámy mají tváře pokryté bělobou. K všeobecnému úžasu z temné bedny v popředí vylézá nebožtík, také s bílou tváří a začne skotačit, dělat salta i sklopky. Prsty na rukou má prokřehlé. Spisovatelův dvojník. Následuje série klaunských gagů. Z hrobů vylézají další a další mrtvoly. Bělostné tváře se jim rozpadají. Hádají se, objímají, kopulují, vytvářejí hromadu tlejících těl. Jako by nám říkali: Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy! Abychom si to ještě lépe uvědomili, hrají oživlé mrtvoly parádní smyčcovou hudbu a je konec. Představení má velký sukces!

Manažeři oznamují posun začátku tří večerních představení. Vyrážím k Mahence na tramvaj. Cpu se rohlíkem, dopíjím čaj.

Do Marty dorážím jako první. Rychle si čtu v bulletinu: Shangai Theatre Academy, Čína. Státní univerzita v Číně patří ke špičkovým divadelně orientovaným pracovištím. Škola s šedesátiletou tradicí nabízí studentům vzdělání v oborech činoherního divadla i operního či tanečního umění na několika široce rozvětvených fakultách. Studenti se mohou realizovat hned v několika různorodých divadelních prostorech od klasického jeviště až po arénu.

Cao Yu, Divočina, jazyk uvedení mandarínština. Tento příběh pomsty se odehrává v Číně na přelomu 20. a 30. let minulého století. Rodiny Chou Hua a Jiaa Yanwanga žily od nepaměti v souznění. Rozdělí je až Jiaovo krvelačné běsnění, při němž zemřou oba Chouovi rodiče. Jeho sestru Jiao prodá jako prostitutku a svého někdejšího přítele Choua vsadí do vězení. Po osmi letech se Chouovi podaří z cely uprchnout, vrací se do městečka plný nenávisti a za všechna příkoří je odhodlán se pomstít na Jiaově rodině.

Stačil jsem zašeptat, selské drama, něco jako naše Maryša a pln očekávání vstoupil do sálu. Tentokrát byly první řady dvě. Bílý hrací pruh roztínal černý prostor Marty vedví. Na obou koncích byl ukončen vzedmutou oblinou. Trochu to připomínalo koráb s napnutými plachtami, osazený dlouhými sedacími stupni po obou stranách, jako na galéře. Vybral jsem si střed sálu, usedl a díval se, jak se galéra pomalu zaplňuje. Zazněl gong, na bílý hrací pruh nastoupili herci. Dva muži hráli prolog. Jeden z nich asi představoval hloupé zvíře. Za zvuků klapajících dřev se šklebil, vydával citoslovce a zase se šklebil. Jeho heky byly z mandarínštiny překládány do angličtiny a překládacím zařízením promítány na ochozy Marty. Haugh, haugh. Bylo to takové úsměvné kouzlo nechtěného a trochu i dada. Přicházeli další aktéři hry. K mému překvapení hráli v nahnědlých kostýmech čínských venkovanů civilní divadlo. Bez napětí, bez rozeznatelných vztahů i bez souvislostí v hereckém jednání. Hlavní jednací rekvizitou byla sekyrka. Bylo s ní zacházeno poněkud nepatřičně. Téměř jako s párátkem. Oživení přicházelo jedině v mezihrách, scénách, kdy dva mužové přinášeli obdélníkové rámy, kterými jednající figury vstupovaly do krajin, do komnat, do stájí, do ložnic. Snad jen v melodii slov a vět bylo možné vystopovat určitá herecká napětí, zloby, vyhrůžky, něhu.

Hlavu přeplněnou otazníky, jsem šlapal noční Kotlářskou do kopce. Na semaforech na mě vybafla mohutná postava režiséra Scherhaufera: No co, Jarošu, mladí Číňané. Jiná země, jiný mrav, jiné divadlo. Z teho sa klidně vyspi! Peter se zatahal za knír, blikla zelená a přelud zmizel za plotem botanické zahrady.

Něco jídla, něco hygieny a z posledních sil jsem se dal do četby. Rakousko, Universitat fur Musik und Darstellende Kunst Graz. Jedná se o poměrně mladou univerzitu, která získala status vysoké školy na začátku semestru 1998/1999. Univerzita má historické kořeny – původně se jednalo o Akademický hudební spolek, který byl založen v Grazu v roce 1815 s úkolem hudebně vzdělávat tamní obyvatele. Byl to vůbec první hudební institut v Rakousku. Jeho patronem se stal sám arcivévoda Johann, bratr císaře Františka I., jehož městský palác je do dnešního dne sídlem moderní univerzity s atraktivně širokou paletou oborů a příležitostí.

Henrik Ibsen, Hrát Peera Gynta. Co je podstatou lidské identity? Tuto otázku a mnohé další si pokládají postavy v této hře. Původně se jednalo o báseň, která byla již ve své době kladně přijata. Hlavní hrdina – Peer Gynt – prožil neradostné dětství a stala se z něj emočně zmatená bytost hledající sama sebe. Postupně si Peer Gynt vyzkouší různé způsoby života, přes velkého šéfa až po narkomana.Na bílé ploše jeviště se promítá špinavost a zmatenost jeho života. Divákovi se představí sedm aspektů Peerovi osobnosti, které jsou zastoupeny sedmi různými herci. Spolu s nimi se ve hře objevuje pět ženských postav, se kterými se Gynt setkává. Vyvolávají otázky…

Princi, huhuhu, na šancích vám straší tatínek!

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 20. května 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 13/4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ