Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 134)

Na trnité cestě do herbáře stínů kráčím cestami dnešních dnů. Rozčiluji se nad hrůzami světa a pookřívám nad přítomností krásy slov v chrámech lidské touhy a ducha…

Usedl jsem v první řadě útulného Divadla na Orlí. Nekonečný valčík, nekonečné nebe, nekonečné čekání, zpívala dívenka v bělostné sukénce, zalítá světelným trychtýřem reflektoru. Za klavírem seděla dáma mých dřívějších snů, útlounká paní Dada s dlouhou uměleckou šálou obtočenou kol krku…

Je to dávno. Za pianem v zešeřeném foyeru studentské Marty, hrál skladatel Jiří Bulis. Prsty se bořily do kláves, z jeho vousy obrostlých úst zněla píseň: Nekonečný valčík, nekonečné nebe, nekonečné čekání…

Na holé ploše Divadla na Orlí s ledovou skvrnou uprostřed, se střídaly poeticky laděné výstupy suverénně se pohybujících, s půvabem a chutí zpívajících studentů 3. (!) ročníku muzikálového herectví z ateliéru Petra Štěpána. Atmosféru líbeznosti dotvářela pětičlenná kapela umístěná na drobném podiu nad klavírem. (Dada Klementová klavír, kalimba. Jiří Tolar klarinet, alt saxofon. Ondřej Plhal housle. Dagmar Barašová violoncello. Vít Šujan kontrabas.)

Na horizont byly promítány kinetické kresby (vločky, proudy deště a další) podtrhující poetičnost scénického dění.
Zaznělo pětadvacet písní z odkazu skladatele a básníka Jiřího Bulise. Hlasově vybavení, dobře vedení studenti zpívali, jako by jim písně byly psány na tělo. (Kristýna Daňhelová, Dagmar Křížová, Veronika Morávková, Pavlína Palmovská, Martina Pawerová, Marianna Polyáková, Diana Velčická, Jonáš Florián, Ondřej Halámek, Marco Salvadori, Robin Schenk.)

Byl to krásně melancholický, poezií vonící večer…

Došel jsem orosenými ulicemi do pasáže Alfa. Knihkupectví Ženíšek ještě svítilo. Majitel se belhal mezi knihami. Míšo, proč nezavřeš krám? Smutním. Kamarádi umírají, zubatá kácí v našem lese…

Doma jsem skropil kvetoucí orchidej v urnovém háji paní Kateřiny… Nekonečný valčík, nekonečné nebe, nekonečné čekání…

Divadelní fakulta JAMU – Hodinku na Štědrý den (scénický koncert z písní Jiřího Bulise). Scénář a režie: Petr Štěpán a Miroslav Ondra. Hudba: Jiří Bulis. Výběr písní, aranžmá, hudební nastudování: Dada Klementová. Choreografická spolupráce: David Strnad. Dramaturgická spolupráce: Josef Kovalčuk. Výprava a projekce: Markéta Šlajmerová, Juliana Kvíčalová. Produkce: Andrea Kseničová. Hráli a zpívali: Kristýna Daňhelová, Dagmar Křížová, Veronika Morávková, Pavlína Palmovská, Martina Pawerová, Marianna Polyáková, Diana Velčická, Jonáš Florián, Ondřej Halámek nebo Jakub Spišák (2.roč.), Marco Salvadori, Robin Schenk. Kapela: Dada Klementová klavír, kalimba. Jiří Tolar klarinet, alt saxofon. Ondřej Plhal housle. Dagmar Barašová violoncello. Vít Šujan kontrabas. Pedagogické vedení: Mgr. Petr Šiěpán, Mgr. Miroslav Ondra, Dada Klementová, Mgr. Jana Matyášová, MgA. Markéta Ungrová. Mgr. Lanka Bartolšicová. Doc. Mgr. Karel Hegner. Mgr. Iva Musilová. Mgr. Hana Litterová, do, Ing. David Strnad, Mgr. et Mgr. Stanislav Slovák, MgA. Michal Zetel, Ph.D., doc. MgA. Blanka Chládková, doc. Mgr. Marie Jirásková. Premiéra 6. prosince 2015 v Divadle na Orlí, Brno.

///

Ořechov je obec kousek od Brna. Má dva kostely, horní a dolní. Kousek od toho dolního je školní areál. V první budově je kulturní centrum a v něm vstupní hala s panely pamětihodností obce, muzeum a divadelní sál, sídlo věhlasného Ořechovského ochotnického divadla a útočiště Ořechovského amatérského spolku Divadla u stolu. Ořechovští přátelé mě pozvali, abych zhlédl premiéru besedy o Janu Werichovi.

Duše spolku, režisér, dramaturg, scénárista Leonard Walletzký, mi vyprávěl, jak mu to nedalo, sedět doma, jak mu bylo teskno po divadle a jak se rozhodl vybudovat umělecký soubor. Přesvědčil svou paní Zdenku, získal paní učitelku Olgu Lhoteckou i zapálenou divadelnici Ladu Badínovou a vrhl se do divadelního dění. Jako kdysi v mládí. Napsal, nazkoušel a uvedl devět scénických čtení, naučných a literárních besed (O první světové válce, Viktoru Kamilu Jeřábkovi, Janu Nerudovi, Petru Bezručovi, Karlu Jaromíru Erbenovi, Jaroslavu Haškovi, Boženě Němcové, Bohumilu Hrabalovi, Vítězslavu Nezvalovi). Spolek si dokázal vytvořit okruh pozorných ořechovských diváků, těšících se na jeho další produkce. Dost důvodů, abych se za přáteli do Ořechova vypravil.

Před zataženou oponou na šedomodrém koberci tři stoly, za nimi tři usměvavé ženy, na levé straně stolů seděl pan režisér. Většinovou čtveřici seniorů přátelsky pozdravilo více jak padesát ořechovských diváků a zaujalo místa v sále. Ze všech příchozích byla cítit dychtivost očekávání, jakési radostné napětí…

Pan principál spolku, v černě laděném svátečním šatu se skrovným porostem šedin na hlavě, vzal do rukou hromádku papírů a spustil: Přátelé literárních besed, přeji vám dobrý večer. Dnes vám budeme vyprávět o vynikajícím dramatikovi, spisovateli a herci, o moudrém klaunovi Janu Werichovi…

Čtveřice se střídala ve čtení, zpívala, hrála scénky, přebírala slova jako při štrikování, hladce, obratce. Ústa předkládala pozorným divákům příběh nelehkého života slavného umělce i historii těžkostí Československého státu. Jan Werich jako na dlani: Werichovy patálie s rodiči, jeho studia, setkání s Voskovcem, Vest pocket revue, Osvobozené divadlo, Spoutané divadlo, boj s německým fašismem, útěk do USA, americká anabaze, návrat do vlasti, sláva a bída v městě stověžatém. Scénář na úrovni badatelského díla, vysokoškolská přednáška v poutavé české řeči s dikcí starých písmáků.

Byl jsem překvapen sousedskou atmosférou, mně známou z četby klasiků o přástkách peří za adventních plískanic, se souzněním posluchačů se slovy těch mluvících…

Pořad byl šperkován Werichovými moudry, třeba: Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé. Nebo: Proč odmítám oslovení Mistře? Mně nevadí, když někdo trvá na tom, aby mi říkal Mistře. Ale jsem radši, když se bez toho obejdu. A to není ze skromnosti, chraň Bůh! To je z opatrnosti. Někdy Mistra totiž upálí na hranici. Byl citován i známý Werichův bonmot: Paměť je výsada blbých. Chytrý nemá čas si pamatovat, chytrý musí vymýšlet.

Čas letěl závratnou rychlostí, pořad poutavého vyprávění o Mistru Werichovi též. Než jsem se nadál, začaly dámy zpívat závěrečnou píseň ze hry Pěst na oko: Žít jako lidi, mít radost z práce, / To přece jen záleží na nás. / Svobodně myslet, vyřídit zrádce / Záleží na nás. / / Bránit svou pravdu a pravdou měřit, / To přece jen záleží na nás, / Nebát se pravdy a pravdě věřit, / Za pravdu se prát, s pravdou vyhrát / Záleží na nás!

A byl konec… Vlastně nebyl…

Protože je čas adventní, prozradili nám aktéři besedy ještě tajné přání Jana Wericha:

Já bych chtěl být Ježíšek.
Měl bych hezkou maminku, šikovného tatínka, tesaře. No a pak by mi vrtalo hlavou, co je to imperium, co je to útlak, co je to drzost římská a co je to patolízalství a tak bych proti tomu mluvil a lidi by mě poslouchali a někteří by nadávali a křičeli by na mě a házeli po mně kamením. Já bych si toho nevšímal a říkal bych dál, co si myslím a dostal bych spoustu lidí na svou stranu, no a pak by mě museli ukřižovat.
Silní vždycky musejí někoho ukřižovat. Poněvadž by už pak nebyli silní. To by byli lidi, jako jsme my.
O Vánocích aspoň na chvíli dají pokoj, protože to se narodil Syn člověka. Jak na něj volali Židé.
Kdo je ten Syn člověka? No divili se, poněvadž už tenkrát bylo málo synů člověka.
Synů úředníků a funkcionářů bylo hodně, ale synů člověka málo.
A proto Vánoce mají jednu výhodu, že se chováme aspoň dva dny slušně.
Přeji vám hezké Vánoce.
Váš Ježíšek. Jan Werich.

Sousedé tleskali, podávali ruce účinkujícím, děkovali a blahopřáli…

Vezli mě osvícenými ulicemi Ořechova. Když auto míjelo horní kostel, pomyslel jsem: Zapadlí vlastenci moderního věku ještě žijí. A to je dobře! Moc dobře. Doma jsem hleděl na kvetoucí orchidej. Adventu je na krátce…

Brno – Komín, 10. 12. 2015

Divadlo u stolu Ořechov – Leonard Walletzký: Beseda o Janu Werichovi. Scénář a režie: Leonard Walletzký. Hráli: Olga Lhotecká, Lada Badínová, Zdenka Walletzká a Leonard Walletzký. Premiéra 8. 12. 2015. .

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 12. prosince 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 134)

1. Josef Pelikán

   

   Zapadlí vlastenci moderního věku z Ořechova
   – vzácnost neběžná. Vždycky je v centru toho vzácného díla nadšenec, co umí a co strhává jiné pro dílo, ne pro sebe. A repertoár vybírají v Ořechově moudře a aktuálně. I to je asi důvodem zájmu a přízně. Kéž jim to vydrží!
   Díky za poutavou reportáž z návštěvy Jaroslava Tučka!

   08.02.2018 (20.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ