Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 135)

Bojím se. Zištnost člověka je veliká, jeho život krátký, svět chce být kráterem chrlící sopky a já s tím nic nenadělám. Bojím se o život! Bojím se, protože pokud žiji, můžu se bát.

Člověk, který je sám, přestává být člověkem, četl jsem v programu inscenace Neklid na schodech sklepního divadla paní Husy. Bylo nás, lidí, tam dost. Tísnili jsme se. Svou samotu jsem nepociťoval. Jen světla tam bylo málo a písmenka v programu malinká…

Ze soustředěného luštění mě vytrhávala dívka zahalená do nějakého pláště a s čepici na hlavě. Prodírala se mezi čekajícími návštěvníky s mobilem u ucha: Já se tam nemůžu dostat, jaké dveře, tady nejsou dveře, jsou tady lidi… Opět se o mě otřela a poté začala bušit na dveře vedoucí k herecké šatně. Ze dveří vykoukl herec Dalibor Buš, podal dívce klíč. Čekáme na vás. Odemkněte si a hned za sebou zamkněte. Vyběhl mezi čekající diváky. Jdete na vyšetření? Nebo na exkurzi? Prosím, pojďte za mnou. Slečno, ty blýskavé náušnice raději sundejte. Oni jsou pacienti nevyzpytatelní, mohli by vám je strhnout z uší. Teď spí, ale čert nespí nikdy. Odemkl boční dveře a my klesali úzkou průrvou po schůdcích dolů do sklepení.

Na židlích podél kamenné zdi leželi dva lidé v odrbaných hadrech. Za nimi, opřený o zdivo, stál velký plát matového plastu. Pod nosným obloukem, na prknech mezi čtyřmi černými hranoly, jako v ohrádce, ležel člověk schoulený do klubíčka. Oproti spáčům se nacházelo „elko“ diváckého sezení. Sedl jsem si naproti, metr od srolovaného muže. Po levé ruce na zdi se bělala porcelánová mísa s kohoutkem a tekoucí vodou. Chorobná klaustrofobie, nevlídnost chorobince na pohled.

Herec Buš si navlékl doktorské rukavice a stal se Janem Uhlířem komentujícím anamnézy duševně nemocných pacientů. Spolu s usměvavou Žákyňkou Terezou Lexovou, též v odporně zelených rukavicích, vzbudili choré lidské bytosti. Sympatický mladíček, štíhlý blonďáček Erik (Marek Kristián Hochmann), zalamoval ruce i prsty a se zářícíma očima a smějícími se ústy dychtil po koupi sedmi domů v Teplicích. Andrej, tuze moudrý, mluvný a pohodový starší pán (Miroslav Ukul Kumhala), chodil v trepkách a trousil rozumy. Ivanu K. se kroutilo tělo, mimické křeče mu bortily tvář a ústa žalovala o těžkém údělu mentálně postiženého člověka. Celou hodinu předváděl herec Ondřej Jiráček hrůzu trpícího homo sapiens na tolik věrně, že jsem měl strach o jeho zdraví. Mimořádný herecký výkon.

Hovořilo se o mentální retardaci, neklidu, agresivních raptech, idiocii, autismu, depresích, schizoidní efektivní poruše a já si uvědomil, že z nějakých nejasných důvodů sedím v první divácké řadě na dvou židlích…

Scenáristka Alžběta Michalová ruku v ruce s režisérkou Barbarou Herz inscenovaly dokonalé peklo lidského utrpení, ze kterého není úniku. Představení nazvaly reportáží. Když se ošetřovatel Uhlíř z bídy pacientů sám pomátl a běhal blázincem jako šílenec, tuhla ve mně krev. Když se lékař, zakuklený do bílého hábitu, bál dotknout lidských šelem, bylo mi fyzicky zle. Když usměvavou Žákyňku pacienti napadali, přemýšlel jsem, jak dlouho vůbec může člověk tuto práci vykonávat.

Představení mělo řád, dobře volené rytmy jednotlivých výjevů, kvalitní herecké výkony a bylo krutě pravdivé.

DOK.TRIN, Brno – Alžběta Michalová, Barbara Herz: Neklid. Režie: Barbara Herz. Scénář a dramaturgie: Alžběta Michalová. Hrají. Ivan K.: Ondřej Jiráček. Jan Uhlíř: Dalibor Buš. Žákyňka: Tereza Lexová. Andrej, lékař, ošetřovatel Luboš: Miroslav Ukul Kumhala. Erik, Karel, ošetřovatel Libor: Mark Kristian Hochmann. Scénografie: Radka Josková. Hudba: Mario Buzzi. Light design: Jakub Kubíček. Zvuk a výroba: Petr Ondrůj. Produkce: Monika Horáková, Eva Sýkorová. Manažer projektu CED: Ondřej Navrátil. Realizace: TRINNNO. Premiéra 3. prosince 2015, Sklepní scéna Centra experimentálního divadla, Brno. IV. Inscenace divadelní platformy DOK.TRIN, sezona 2015/2016.

///

Na premiéru Smetanovy opery Hubička jsem šel velmi unavený. Mé oči viděly vše rozmazaně, budova Janáčkova divadla byla šedivá víc než jindy. Nakloněný jehličnan měl obalené kmeny jutou, kolem zdí a oken byla nastavěna pódia, trubkové konstrukce se vzpínaly vzhůru jako psí víno.

Unavená hlava si pomyslela: Hle, zajímavý artefakt, nebo příprava na mikulášskou besídku… Kdepak, hleslo mé unavené druhé já, to jen plášť divadla do sebe nasává atmosféru oprav panelů své fasády… Foyer se matově leskl a sváteční čerň voněla z odění návštěvníků. Horní plochu zaplnila peruť obrovitého ptáka noha obtočená kolem své osy do tvaru trdelníku. Peruť byla svařená z rezavě kovových destiček.

Unaven jsem dosedl doprostřed druhé řady a překvapeně se zadíval na jevištní hranu nad orchestřištěm. Byla osázená blikotavými plamínky svíček v nádobkách ze skla. Unavená hlava si ještě nedokázala upamatovat, zda děj Hubičky začíná v období svátků „dušiček“, když diváci začali tleskat. Asi přišel dirigent…

Líbezná hudba Smetanovy předehry se linula do prostor divadla. S hrůzou jsem zjistil, že unavená hlava je postižena i na sluchu. Slyšel jsem zvuk orchestru, jako když se hraje „pod šturcem“. Scházel lesk vrchních tónů. Vstrčil jsem si do uší malíčky a snažil se rozšířit jejich kubaturu. Vedle mne sedící dáma vzdychla: To není Smetana. Není to Jílek…

Otevřela se opona. Obdélníky abstraktních oken jako na sídlištích sjížděly a vyjížděly zpět do nebes. Po jevišti se proháněly děti, nadbíhaly si milenecké dvojice, špacíroval se lid dělný. Ten nejtučnější z nich šlápnul do lejna a pak se ten přílepek snažil otřít o podlahu jeviště…

Začal příběh o tom, jak hospodáři zemře žena a hospodář, jménem Lukáš, se velmi rychle zasnoubí s dcerou pantáty Podlouckého Vendulkou. Chce tak získat nejen ženu – svou dávnou lásku – ale i opatrovnici svého robátka. Příběh je z dob národního obrození, kdy národ český dokazoval světu, že má i velkou operní hudbu.

Ústřední zápletkou je, že budoucí nevěsta Vendulka nechce dát hubičku svému nastávajícímu Lukáši dřív, než bude svatba. Je třeba ctít duši zemřelé, což je pro dnešní mládí poněkud nepochopitelné. Smetanova hudba zůstává stále krásná, melodická a líbezná. Leč libreto současné tvůrce neoslovuje.

Proto asi udělali z vesničanů hybridní maloměšťany a z vesnice panelákové maloměsto. Lid si nosil na scénu židle, usedal do formací antického chóru. Abstraktní les plný pašeráků bloudících mezi vzrostlými pahýly panelových rámů se zapálenými svícemi se podobal spíš mystickému oratoriu za duše zemřelých než pašování zboží potřebného k obživě.
Mimo Lukášova robátka se inscenace prezentovala jen čtyřmi dětmi z Hispánie. (Použít krásné české slovo „cikáňaty“ se bojím…) Jako by hubičku odmítaly dát svým milým všechny ostatní obyvatelky maloměsta, nejen Vendulka. Děti se v přestávce proháněly foyerem mezi překvapenými diváky…

Škoda, že si inscenátoři nenapsali libreto nové, lepší než napsala Eliška Krásnohorská, které by odpovídalo jejich tvůrčímu záměru.

Krásného zpívání bylo dost. Basista Jan Šťáva byl v roli Podlouckého civilní, v gestech uměřený, ve finále se pohyboval a zpíval s komickou, snad noční čepičkou na hlavě. Urostlý jonák Svatopluk Sem si vyzpíval několik potlesků na otevřené scéně. Tenorista Aleš Briscein přeskakoval lavičky, vyskakoval na stoly a dával na odiv odhalenou hruď. Trápení lásky hrál uvěřitelně, zpěvem si získal přízeň diváků. Nepochopitelné byly jeho kalhoty opatřené na bocích visícími popruhy. Snad šráky. Představitelka vesničanky Martina Králíková sklidila aplaus za Skřivánčí píseň. Hvězdou večera se stala Vendulka Pavly Vykopalové. Pěvkyně uvěřila naivnosti veršů. Byla milá, křehká, půvabná, plná citu. Zpívala lehce, teskné ukolébavky se staly korunou premiéry.

Potkal jsem profesora, věhlasného operního režiséra Václava Věžníka. Smetana si nezaslouží, pravil rozhořčeně, abychom jeho dílo zesměšňovali a navíc vykrádali z něho, co se hodí…

Měl pravdu, nezaslouží… Jenže svět se posouvá, kulturní štafetu převzala generace mladších vyškolených současným školstvím. Dělají divadlo dle svého a pro své – stejným školením prošlé – vrstevníky.

Má unavená hlava si řekla: A jak to budou dělat generace, co přijdou? Jestli ještě nějaké přijdou. Budou vůbec na klasický odkaz dbát? Zatím se ještě Hubička hraje. Ale nevymizí – jednou – Smetana z našich jevišť? A s ním i Dvořák a – nedej Bože – i Janáček?

Když jsem odcházel z divadla, zaslechl jsem otázku, co je to ta paš? Odpověď zněla: Paš je celosvětová past. Namísto krajek se dnes pašují lidé. A to ve velkém.

Jel jsem natřískaným trolejbusem a bál se… Doma jsem byl sám a bál jsem se. Doba je zlá…

Brno – Komín, 5. 12. 2015

Národní divadlo Brno – Bedřich Smetana: Hubička. Libreto: Eliška Krásnohorská podle povídky Karolíny Světlé. Hudební nastudování: Jakub Klecker. Dirigenti: Jakub Klecker, Robert Kružík. Režie: Linda Keprtová. Scéna: Eva Jiříkovská. Kostýmy: Marie Blažková. Světelný design: Tomáš Morávek. Pohybová spolupráce: Ladislava Košíková. Sbormistr: Josef Pančík, Klára Roztočilová. Osoby a obsazení. Vendulka: Pavla Vykopalová / Daniela Straková-Šedrlová. Lukáš: Aleš Briscein / Petr Levíček. Paloucký: Jan Šťáva / Jiří Sulženko. Tomeš: Svatopluk Sem / Jakub Tolaš. Martinka: Jitka Zerhauová / Jana Hrochová. Barče: Martina Králíková / Marta Reichelová / Andrea Široká. Matouš: David Nykl / Ladislav Mlejnek. Strážce: Martin Pavlíček / Zoltán Korda. Premiéra 4. 12. 2015 v Janáčkově divadle.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 19. prosince 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 135)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ