Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 136)

Šel jsem do Janáčkova divadla na koncert tenoristy, rodilého Brňana – Pavla Černocha. Kolem sochy vysokého koně s malým jezdcem stál dav. S hlavami zakloněnými diskutoval. V Jihlavě koně nechtěli, že je na jejich velké náměstí malý, a tady, na malém náměstí, se stal dominantou… Eiffelovkou města na Svratce…

Seděl jsem ve čtvrté řadě velkého divadla vedle šarmantní profesorky JAMU Jindřišky Bártové. Tenhle proslulý tenorista Černoch, co mimo Metropolitní opery zpíval snad ve všech významných operních domech světa, je náš absolvent. Studoval obor operní manažerství. Na zpěv ho nechtěli. I když říkal, že je tenor, nepřijali ho…

Koukám, že má vyprodáno… Bodejť.

Na jevištním pódiu nastal obřad příchodu orchestru. Hudebníci s nástroji obsazovali posty za řadami černých notových stojanů stoupajících k horizontu. Okrově-béžové kulisy se světlými svislými pruhy byly nahoře opatřeny stórou baldachýnů. Před vyvýšeninou sídla dirigenta čněl do výše kovový maják s mikrofonem. Dva menší zvukové lapače se leskly na stojanech, umístěných na hraně jevištní forbíny. Hudebníci usedli. Koncertní mistr, křehká žena Lenka Koplová, v tmavé říze povstala, přiložila si pod bradu housle a smyčcem se dotýkala strun. Hledištěm se rozlehly tóny ladění…

Růžolící dirigent ve fraku Jaroslav Kyzlink rozpřáhl ruce, taktovka kmitla vzduchem a dramatická předehra Sicilských nešpor bouřila sálem. Verdi tuze slušel i pěvci Pavlu Černochovi. Na jeviště přišel útlý, pohledný vysoký muž v padnoucím obleku manažera svého věku a začal zpívat árii Gabriela Adorna O inferno… Cielo, pietosa rendila z opery Simon Boccanegra. Vtipné představení zkušeného manažera a mistra v ovládání hlasu. Dáma po mé levici tleskala, až mi zalehlo v uchu.

Ocenil jsem tenoristovo pohrávání si s akustikou. Procházel se levou stranou forbíny jako doma v kuchyni, natáčel trup a hlavu. Předváděl místa s dobrou akustikou i místa akusticky hlušší. Těm se okamžitě vyhýbal… Byl to takový malý koncert v koncertu velkém. Jeho tenorový hlas byl průrazný, jistý, světlostí pronikal do spletitostí skvěle znějícího orchestru. Po árii ze Smetanovy Prodané nevěsty Až uvěříš… Jak mohu věřit… jsem byl na měkko a sál pokřikoval Bravo. Po árii z Dvořákovy Rusalky Ustaňte v lovu sál bouřil a já hlasitě povzdechl: Netušil jsem, že se kdy dožiji štíhlého Jeníka a Prince. Profesorka Bártová se smála.

V druhé části koncertu oslnila Pucciniho Tosca. Árie Cavaradossiho E lucevan le stelle a následný duet s Toscou (Iveta Jiříková) uvedly sál ve vytržení. Volání bravo bylo silné. Při árii dona José z Bizetovy Carmen držel interpret v dlaních růže květ. Představoval jsem si ho v důstojnické uniformě…

V Massenetově Meditaci zazářila koncertní mistryně Lenka Kopalová. Její houslové hře se dostalo velkého aplausu. Nevěřícně se dívala do obecenstva a pan dirigent ji několikrát vybízel k děkování…

Závěr koncertu byl monumentální. Za orchestr na vyvýšené stupně vystoupal smíšený sbor, uprostřed forbíny stanula žena vamp, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková. Dirigent Kyzlink mávl a Bizetova hudba hřměla z jeviště. Sbor pěl Toreadore smělý, pozor si dej a don José i Carmen se chvěli ve víru vášní… Hudební finále par excelence! Diváci křičeli bravo a aplaudovali ve stoje!!

V přídavku vystoupil spolu s Pavlem Černochem pěvec Richard Novák. Zazpívali duet Jeníka a Kecala – Znám jednu dívku. Aplaus se změnil ve vřavu… Ve stoje si diváci vyslechli i přípitkovou scénu z Verdiho opery La traviata, a protože se nechtělo nikomu odejít, ukázal tenorista rezolutním gestem manažera na své hodinky, vzal nic nechápající koncertní mistryni za paži a vlekl ji do zákulisí. Za nimi se začali vytrácet sboristé i členové orchestru. Mimořádný závěr mimořádného koncertu.

Cestou kolem vysokého koně mě napadlo: Ony by se daly provádět klasické opery jen tak koncertně, bez scénicky převratných výtvarných režií. Vynikla by hudba autorů a bylo by to lacinější… Koni, promysli to, přeci jenom máš větší hlavu…!

Dobrou noc!

Národní divadlo Brno, Janáčkova opera – Pavel Černoch gala. Sólisté: Pavel Černoch, Václava Krejčí Housková, Iveta Jiříková, Richard Novák. Sbormistr: Josef Pančík. Koncertní mistr: Lenka Koplová. Dirigent Jaroslav Kyzlink. Sbor a orchestr Janáčkovy opery. 12. prosince 2015.

///

O třetím adventním čtvrtku jsem šel večerním Brnem. Mrholilo. Ronův kůň stál opocený uprostřed davu. Bezdomovci pokřikovali na dvě vadící se ženy. Ženy v barevných suknicích se držely pod krkem. Dav nečině zíral.

Koně mi bylo líto. Přidal jsem do kroku. Z chrámu svatého Jakuba vycházely tóny varhan. Na náměstí plné stánků voněl hřebíček, svařené víno, škvařící se klobásy, jehněčí guláš a jehličí. Před černou homolí z kamene zářil světelnými girlandami ověšený vánoční strom… Před divadelní Redutou nahatý Mozart ze své kamenné žerdi shlížel na rozzářený smrk. V Redutě budou premiérovat Dostojevského Běsy…

Usedl jsem v první řadě na sedadlo číslo šest a netušil, že uvidím experiment – pozoruhodné činoherní dílo vycházející z románu o skutečném procesu s teroristickou skupinou.

Nakukoval jsem přes osmicentimetrovou hranu orchestřiště do jámy. Byla v ní zešikmená rampa, v nejhlubší části zaplněná nevzhlednými krabicemi z kartonu. Jejich světlý okr byl pěstí na oko proti černi jeviště. Pod jevištním stropem byla zavěšena konstrukce tmavého kruhu. V hloubi trčely nevkusně se lesknoucí nerez schůdky s viditelnou nálepkou prodejního kódu obchodního domu.

Pod kovový kruh vešlo společenství herců. Na úzký pulpit vstoupili protagonisté Dostojevského Běsů. Bosý krasavec Petr Štěpánovič Verchovenský (Petr Bláha) couval před mohutným Kirrilovem (Martin Sláma) a jeho pistolí. Pánové balancovali na uzoučkém klandru před mými koleny a vedli spolu dialog o možnosti sebevraždy. K domluvě volili podivně znějící věty, ve kterých se opakovala některá slova.

Život je bolest… Strach je život… A člověk je nešťastný… Všechno dneska jenom bolest je… Ano, člověk člověkem bude, až úplně jedno mu bude, jestli bude žít, jestli přežije, nebo nepřežije, jestli umře. Až tehdy bude člověkem. Skutečným, novým člověkem.

Společnost Varvary Petrovny Stavroginové (Helena Čermáková) – Lizaveta Nikolajevna Drozdovová (Helena T. Brešťanská), Štěpán Trofimovič Verchovenskij (Vladimír Krátký) a o holích se belhající Marie Timofejevna Lebjadkinová (Magdalena Tkačíková) rozmlouvali podivnou řečí. Holohlavý Šatov (Jan Lepšík) si sedl na hranu jevištní rampy k samovaru. Virginský (Ondřej Jiráček), Virginská (Klára Apolenářová), herec (Roman Blumaier) zavěšovali na kovový kruh černá lanka. Hranatý dělník Liputin (David Kaloč) přerovnával v orchestřišti nevzhledné krabice. Jako fátum se mezi všemi pohyboval obludně bradatý Fjodor Michajlovič (Pavel Doucek) s červeně nápadným pytlíkem na tyči a vybíral milodary.

Bylo to jako na ptačím sněmu. Jako když nervózní snovači staví hnízdo a při proplétání v závratném tempu štěbetají. Měl jsem dojem, že poslouchám hudbu. Kadence slov se slévala do janáčkovských, několikrát se opakujících mluvních popěvků. Do geniality víření lidských hlasů chyběl jen dirigent všeho míra v černém fraku se stříbrnou taktovkou v pravici, popohánějící zpěv opožďujících se aktérů. Dominantní lahodný sopránový part odváděla Julie Michajlovna-Gubernátorová (Tereza Groszmannová), ale i zvuční barytonisté – Lebjadkin (Petr Halberstadt), Gubernátor (Jan Grygar), Štěpán Trofimovič Verchovenskij (Vladimír Krátký) i glosující Liputin (David Kaloč) a méně vlasatý Virginskij (Ondřej Jiráček). Náhle vystoupal kovový kruh vzhůru, nesl sebou šňůry zlatého deště ze svítících provázků. Jevištní dění osvítil pokrok, bzučení slov se změnilo v hudbu sfér.

Lahůdkou představení byl hlas Martina Slámy hrajícího sebevraha Kirrilova. Mluvku zhýčkaného bohatstvím a vznešeností rodu, intelektuála neštítícího se krutostí ani veřejné nahoty, sígra volajícího po revoltě Petra Štěpánoviče Verchovenského hrál znamenitě Petr Bláha. Byl vůdčím strůjcem jevištního dění. Jemu připadlo i ukončení mluvního koncertu. Házel po hercích botami a vyháněl je ze scény voláním: Přestávka, přestávka a přestávka!!!

Druhá část představení se vynořila z poněkud jiné hlubiny. V pozvolné uvolněnosti byl hrán obraz schůzujících dělníků a intelektuálů (výrazná, krátce střižená blondýna Klára Apolenářová) hlasujících o vypuknutí celosvětové revoluce. Odhlasovanou revoluci vyhlásil Petr Štěpánovič Verchovenskij…

Šéf nejvyšší, režisér Martin Čičvák, zavelel ke změně stylu, herci začali hrát jako za vrcholného období Stanislavského pravdy realismu.

Scénou prošla těhotná, životem ztrápená Marie Šatovová (Eva Novotná). Na scéně zavládlo bobtnající ticho. Poté vypuklo inferno současnosti. Rozpad hodnot hudebnosti vět, bezuzdný sex, pouštění pomyslných obrazovek, násilnosti, ošklivosti zmírání, rozpady svazků, honby za bohatstvím, krutosti, tekoucí krev. Marie Šatovová na smetišti krabic, porodila dítě. V hloubi jeviště bylo za nohy vyvěšeno nahé tělo estéta, nenápadného elegána, boháče Stavrogina (Zbyšek Humpolec). Kirrilov za pomoci Petra Štěpanoviče spáchal sebevraždu. Rána z pistole zakončila hrůzné běsnění i představení Dostojevského Běsů…

Třetí adventní čtvrtek končil. Řekl jsem omoklému koni: Vidíš, jsme městem hudby a experimentu. Pod koněm, zabalená do hader se choulila dvojice bezdomovců. Jiné postavy obléhaly lavičky. V parku se motali opilci.

Dobrou noc!

Brno – Komín, 18. 12. 2015

Národní divadlo Brno (činohra) – Roman Sikora na motivy románu Fjodora Michailoviče Dostojevského: Běsi. Režie: Martin Čičvák. Dramaturgie: Martin Kubran. Scéna: Tom Ciller. Kostýmy: Nina A. Stillmark. Hudba: Ivan Acher. Hudbu nahráli: Agon orchestra – smyčcové nástroje. Ivan Acher, Miloš Dvořáček, Jan Matásek. Asistent režie: Petr Klár. Inspice a nápověda: Mariana Klimešová, Ludmila Havelková. Hráli: Helena Čermáková j.h., Hana T. Briešťanská, Zbyšek Humpolec j.h., Vladimír Krátký, Petr Bláha, Martin Sláma, Jan Lepšík j.h., Eva Novotná, Magdaléna Tkačíková, Petr Halberstadt, Tereza Goszmannová, Jan Grygar, Ondřej Jiráček j.h., Klára Apolenářová, David Kaloč, Pavel Doucek, Roman Blumaier. Premiéra 17. 12. 2015. Mahenovo divadlo.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 23. prosince 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 136)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ