Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 137)
O sobotní noci 19. prosince jsem trápil stroj dotazem: Sestra, Jáchym Topol. Zaujalo mě Topolovo povídání z roku 2000: Jaký je Sestra žánr? Love story, milostnej příběh. V zásadě… je to komedie o příchodu Mesiáše. Vlastně ne, hlavní hrdina se bojí mít dítě. Je to milostnej příběh, kde se milenci normálně nenáviděj a trochu cestujou…
Byl večer, čtvrtá adventní neděle. Přes cestu mi přeběhla černá kočka, na schodišti Marty jsem potkal Jáchyma Topola, v divácké šatně stál kamarád hasič, z hlavy mu tekla krev… Starý pán se svěřil: Stáří je pošetilé. Dával jsem přednost dámě a oči přehlédly schod… Padl jsem na hlavu. Pane, nejen stáří, celý život člověka je pošetilost sama…
Marta byla slavnostně nadýchaná, do hracího sálu se valil proud dychtivých diváků. Jeviště se tvářilo tajemně. Do očí se mi vřezával svit pronikavého disku reflektoru.
Kdesi vzadu za mými zády sestupoval po schodech divácké elevace mladý muž, mluvčí, protagonista inscenace, řečný, rezatý habán jménem Potok (Petr Németh). Jeho ústa chrlila slova. Zaplavovala sluch diváků proudy vět, informacemi o bloudění homo sapiens žitím a jeho bytostné touze po odlesku podoby spřízněného člověka. Herec dokázal svou výřečností celé dvě hodiny sdělovat myšlenky autora a poutat pozornost diváků.
Reflektor mě stále řezal do očí. Dlouhé minuty jsem se díval na postavu pozoruhodného chrliče slov Potoka přes prsty. Následná světelná změna mě vysvobodila.
Jeho ústa chrlila slova. FOTO archiv JAMU
Boční dveře sálu se otevřely a ve světelném průvanu do děje vstoupila půvabná dívka v bílém kožíšku, něžná Psice (Šárka Býčková). Její samet a vláčná ohebnost mládí se vrývaly do duše a do paměti mluvného Potoka. Platonicky milostná scéna, ve které dovádivá radost setkání druha s druhem byla rušena chrastivými dopady těl na bubnující podlahu jeviště.
Bílá Psice zmizela, organtýnový opar se zvednul, pavlačovou konstrukci plošek a schodů zabydlela Potokova parta kamarádů – mračící se Bohler (Viktor Zavadil), vlasatý, rozšklebený kudrnáč Micka (Dominick Benedikt) a dobrácký lišák David (Martin Hudec). Nezapřeli, že jsou postavami románu, slovy tudíž nešetřili. I když mladým pánům bylo docela rozumět – mohlo být slov méně… Jejich osudy se splétaly v tajemné sítivo dějů. Potok, hledač obrazu svého, se zahleděl s představou podoby bílé Psice do tváře lačné konzumentky drog, barové zpěvačky Černé (Šárka Býčková) seslané na zem ztraceným andělem z dětství. Jako bájný plavec Sindibád plul vrstvami času, meditoval a byl konfrontován s dobrem i zlem současnosti. Česko, Egypt, Sinaj, Osvětim… Jeho údiv nad vraždícími zvěrstvy zvrhlých ideologií byl přesvědčivý, pochyby nad dogmaty víry v Boha pravdivé.
Repro JAMU
Scéna s vyprávějícím dozorcem Josefem Novákem (Lukáš Daňhel j.h.) v trestaneckém mundúru o chodu vyhlazovacího tábora a jeho žoviálním žertováním, že on, vykonavatel hrůzy, a doktor, kat Mengele jsou v nebi, byla pojata sugestivně i s nadhledem. Závěrečný úprk, ve kterém se Potok měnil ve vlka Akélu a Černá sestra v jeho věrnou vlčici, pádící nereálným snem, plným odvážných skoků a zmrtvění, bylo marným voláním po návratu nenavratitelného.
Herci byli vedeni ke střídmosti výrazu, k pokoře o ovládnutí myšlenek autora a jejich předání divákům. Střídmost a výrazovou cudnost považuji za největší klad režisérova (režie Jan Cimr) přístupu k dílu Jáchyma Topola. Snad jen tempo některých částí mohlo být bystřejší a loučení s hlavním hrdinou kratší…
Herci byli vedeni ke střídmosti výrazu, k pokoře o ovládnutí myšlenek autora. FOTO archiv JAMu
Největší zásluhu na uvedení jednoho z nejpozoruhodnějších románů současnosti má křehká básnířka života a jeviště Alžběta Michalová. Topolova Sestra je jejím třetím úspěšně realizovaným scénářem, který jsem měl štěstí v tomto roce vidět… I na studentské inscenaci je znát její umění, být člověkem v pozadí a za vším… Za převod mnohomluvného románového díla do jevištní podoby jí patří velká poklona.
Úctyhodná je scénografie studentky Anny Chrtkové, navazující na ochozy sálu sestupnou linií schodových pavlačí, protnutou dvěma svislicemi látkových pruhů, při prosvícení působivých podobností s vitrážemi chrámů. Vmáčknutím prodejního baru do krajního výklenku pavlače, prezentovala tržnost i bídu doby. I ve výběru kostýmů měla dobré oko a šťastnou ruku.
Překvapením inscenace je vyrovnanost hereckých výkonů.
Běžíme a klopýtáme, honíme se jako kočka za vlastním ocasem, abychom – při troše štěstí – nakonec našli sami sebe. FOTO archiv JAMU
Přijďte se na studentskou Sestru Jáchyma Topola podívat. A přečtěte si, co studenti napsali do programu: Máme radost i strach a usilovně hledáme, abychom se měli čeho držet. Běžíme a klopýtáme, honíme se jako kočka za vlastním ocasem, abychom – při troše štěstí – nakonec našli sami sebe.
U pokladny jsem si koupil knihu přítomného autora a požádal ho, aby mi ji podepsal. Zlatou adventní neděli odvál teplý mlžný vánek do nenávratna.
Přeji pokojné Vánoce všem, a bude-li příští rok, pak i ten…!
Brno – Komín, 21. 12. 2015
Studio Marta, Brno – Jáchym Topol: Sestra. Scénář a dramaturgie: Alžběta Michalová. Režie: Jan Cimr. Scénografie: Anna Chrtková. Hudba: Robin Schenk. Vizuál, projekce a fotografie: Michal Kremina. Ligh design: Jakub Kubíček. Zvuk: Jakub Šotola. Světla: Jonáš Garaj. Pohybová spolupráce: Tomáš Sukup. Produkce: Monika Horáková. DIFA JAMU. Hráli: Petr Németh, Šárka Býčková, Viktor Zavadil, Dominick Benedikt, Martin Hudec, Lukáš Daňhel j.h. Pedagogické vedení: prof.PhDr. Josef Kovalčuk, doc. Břetislav Rychlík, MgA. Marek Horoščák, Ph.D., doc. Mgr. Aleš Bergman, Ph. D., doc. MgA. Blanka Chládková, doc. Mgr. Jana Preková, doc. Mgr. Petr Francán. Premiéra 20. 12. 2015.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 137)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
