Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 14)
Občas využívám pozvání studentů na jejich představení do učeben nebo studiových scén JAMU. Skromně a tiše usedám na sedadla v prvních řadách, abych sledoval vývoj šlechtění talentů. Oceňuji přitom výukové zázemí školy, značnou svobodu posluchačů v rozhodování, co dělat, jak dělat i pracovní postupy profesorských týmů.
Ve studiu Marta jsem obdržel zlatočerný obdélníček programu s reklamním obrázkem propagujícím kostelecké párky na titulní straně protknutý bílými slovy: Dracula, horror psychoanalytický. Bram Stoker, Barbara Herz. A k tomu proužek bílého papíru s textem: Pošeptej nejméně třem dalším lidem: Bez útrap se nic nezmění, tím méně pak lidská osobnost. Carl Gustav Jung.
V šetrně osvětleném černém prostoru foyeru jsem rozevíral černozlatý program ve snaze něco se dozvědět. Pod spoře svítící bílou lampou jsem vyluštil černý titulek: O jisté zlaté mušce. A pak titulek zlatý na černém pozadí: Nožku? Platonský dialog u Mínina kuchyňského stolu. Na zadní straně prográmku připomínající luxusně vyvedené pohřební parte bylo bílým písmen napsáno: Být hloupý a mít práci, to je štěstí. Vypadalo to jak epitaf. Premiéra 14. dubna 2013 v 19:30. Nějaká dívka mně vstrčila do ruky lístek: Napište, čeho se bojíte a lísteček vhoďte do osudí. Napsal jsem: Už se bojím jenom smrti.
Zasedl jsem do první řady divácké elevace. Přede mnou zívala dlouhá bílá plocha hracího sálu hranatě obklopená černými stěnami. Kousek přede mnou stálo bílé koncertní křídlo a vedle něj elegantně oděný mladý muž v černém. Na klavíru byly konzervy s kosteleckými párky! Dva metry přede mnou seděla na bílé židli nehybná, pohledná, vlasatá dívka. Ve studiu panovalo ticho. Hereččin dech se zrychlil, prsty rukou se jí zachvěly. Pochopil jsem, obřad zažívání s názvem Dracula začíná.
Z černé hloubi se na bílou hrací plochu vplížila útlá dívčí postava. Snad lezla po kolenou. Tvář měla potřenu bělobou. Po chvíli se zvedla, vypnula tělo a po špičkách se blížila k vlasaté dívce.
Mezi černým mužem a vlasatou dívkou vznikal dialog. Snad o lásce. Muž měl chování anglického lorda, dívka českou touhu. Z hloubi scény se kutálely konzervy s kosteleckými párky. Z bílého křídla se začalo hustě kouřit. A hle, z jeho útrob vyskočil jako čertík Bertík bílý divous a vnutil se do hovoru. Pak se k nim doškobrtal ještě jeden bílý skřet, vytáhnul z konzervy párek, mluvil, kousal párek, mluvil a polykal.
Herci se pohybovali ve třech naprosto čitelných hereckých rovinách: skvěle hráli stylizaci světa šlechticů, stylizaci strašidel, upírů a stylizaci civilního projevu v improvizacích. Střihové přechody mezi hereckými polohami byly prováděny mistrovsky.
Podivné figury ještě chvíli konverzovaly, kousaly kostelecké párky, až to libě vonělo celou Martou, a milostně loudily. Bílý divous náhle vlezl do dýmajícího klavíru, Dracula se zakousl do chutného hrdla vlasaté dívky a taškařici byl konec. Nebo jen přestávka. Technický pracovník divadla nás totiž vybídl k opuštění sálu, protože tam bude probíhat přestavba. O čem ale, proboha, budou ještě chtít hrát?
O přestávce jsem se díval na fotografie absolventského ročníku rozvěšené v setmělém foyeru a přemýšlel. Proč tato herecká družina hraje o znuděné společnosti hledající vzrušení ve výmyslech plných krvelačných mrtvol a upírů sajících lidskou krev? K čemu to? Vždyť Barbara Herzová je skvělá režisérka. Že bych už nestačil vnímat jinotaje a všechny nitky její mladé mysli?Možné to je.A k čemu mělo sloužit osudí s lístečky a otázkou: Čeho se bojíte? Na programu se mi podařilo vyluštit: Režie a scénář, Barbara Herz, dramaturgie, Martin Sládeček, hrají: Tereza Lexová, Tomáš Červinek, Lukáš Černoch, Dalibor Buš, Lucie Končoková, j.h.
Po přestávce spustili na hrací plochu dosti velký jutový domek, jakousi rozkládací krychli. Vytáhlá dívka chodící po špičkách a pánové hrající s další dívkou snově strašidelné příběhy chodili kolem domu, domem prolézali a domu odklápěli stěny. Na plochu domečku se dokonce promítaly křivky, elipsy, kroužky a puntíky. S první polovinou večera jsem vystopoval jen dva společné prvky: somnambulní chození po špičkách a hraní horrorových situací. Marně jsem přemýšlel, k čemu etudy o strachu směřují, a také si lámal hlavu, jak se tenhle divný Pešek, co chodí okolo, asi může jmenovat. Program k druhé polovině večera totiž nebyl vydán. Bylo mně jako bych byl na psychoanalýze, kdy lékař ukazuje obrázky a nemocný říká, co ho při pohledu napadá. Mě nenapadalo nic. Buď jsem zdráv, nebo úplný blbec.
Po ukončení produkce jsem objevil, že ve foyeru na malém monitoru běží titulky, četl jsem: Studie strachu. Cítíte to v představách. Autorské představení odehrávající se ve Vás. Režie: Marika Smreková, scéna, kostýmy: Lenka Jabůrková, hudba: Hana Minaříková, hrají: Táňa Hlostová, Kristýna Šebíková, Jan Jedlinský, Matěj Mužík. Inscenace je součástí divadelního večera Horor! Horor!
Aha! Tudy na to, moji milí. Druhá půle skutečně hororová byla, ale že by inscenací? Spíše mně to přišlo jako protest. Váš protest. Ale proti čemu protest? Proti strachu? Z poslední premiéry činoherců jsem odcházel poněkud v rozpacích. Že bych už nedokázal pochopit dadaisticky se tvářící experiment? Jeden z techniků mně pošeptal: To je už hodně dávno, pane šéf, co se tady dělalo dobré divadlo. – Proč? První půle byla výtečná. – Jo, ale taky experiment! – Ano, ano, bez útrap se nic nezmění, tím méně pak lidská osobnost. Carl Gustav Jung. Pane, jste první, komu to šeptám. Dobrou noc!
O čtrnáct dnů později jsem zavítal na premiéru loučícího se 4. ročníku Ateliéru muzikálového herectví doc. Jany Janěkové. Programový obdélník hlásal: Co zbylo z anděla. Autorský česko-slovenský projekt (scénický koncert), inspirovaný poezií Jana Skácela a Milana Rúfuse. Realizační tým: režie, choreografie, kostýmy, Hana Litterová, hudba, Dada Klementová, produkce, Klára Chotěnovská, v hlavních rolích: Ondřej Studénka, Lucie Jagelčíková, Jitka Jackuliak, Vendula Příhodová, Peter Pecha, Adam Rezner, Ján Filip, Barbora Remišová, Kateřina Sedláková, Marek Kolář, Natálie Hatalová. Quakvarteto a hosté: klavír, Dada Klementová, housle, Dorothea Kellerová, klarinet, basklarinet, sopránsaxofon, Ondřej Dvořák, kontrabas, Vít Šujan. Na dalších deseti stránkách byly otištěny verše dvou významných básníků – Moravana Jana Skácela a Slováka Milana Rúfuse.
Sedl jsem si téměř doprostřed první řady. Po mé levé ruce stálo nablýskané, snad nové, černé koncertní křídlo. Za jeho klaviaturou seděla duše školních muzikálů, korepetitorka, klavíristka, skladatelka Dada Klementová. Za mohutným nástrojem se mačkali další tři hudebníci. Jevištní plocha byla bílá, rovná, ukončená řadou křesílek. Nastoupili na ni muzikáloví herci i herečky a Ondřej Studénka začal zpívat: Malinké kino na předměstí / malinké jako lidské štěstí / a před ním zaprášený akát…
Koncert zurčel, hladil, pádil a laskal. Jemná přediva veršů vetkána do not voněla sálem. Píseň za písní plynula z úst výtečných pěvců tanečními kroky kroužících bílým prostorem. Studenti se toho na škole naučili vskutku hodně! Suverénně zvládali zpívání jemných lyrických pasáží v pohybu, těžké taneční figury i výslovnost malebných slov. Škoda jen, že choreografie protkala sympatický projev mladých umělců až přílišným množstvím toček, piruet a nesených figur. Tam, kde si počínala střídměji a režie potlumila světla, dostávaly zpívané verše velkou milost.
Na dně každé písně, / i té nejsmutnější, / na dně každé sklénky / něco tiše cinká. // Někdy víc / a jindy jenom málo // Chci to slyšet, / Bůhví co mne nutí, / ale musím čekat na cinknutí, / jinak by se moje srdce bálo. Zpívala absolventka Jitka Jackuliak a mně bylo u toho tuze hezky.
Sváteční koncert končil. Moc jsme tleskali přítomné autorce hudby, hudebníkům, hercům, herečkám i veršům básníků, co už nejsou. Bravo, vážení, bravo!
Nuže a závěrem. Vy z Orlí, i vy z Marty, vaše léta učednická končí, ať je váš příští umělecký život dlouhý, šťastný, plný skvělých scénářů, režií, projektů, rolí, zpěvů a úspěchů!
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 14)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)