Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 140)

Vyšlapal jsem schody a chvíli zůstal stát v němém úžasu mezi křídly vysokých dveří vedoucích do Mozartova sálu. V noblesním rumělkovém sále bylo prostřeno. Ohromné množství stolů bylo srovnáno do tvaru šišky bílého míče na ragby, na nich kalíšky rozsvícených svící, odrážely blikotavé plamínky ve skle baňatých sklenic na stopkách. Po vnějším okraji elipsy bílými ubrusy pokrytých stolů seděli černě odění snad kongresmani nebo pohřební hosté karu za zesnulého.

Ptal jsem se: Tady se dnes nebude hrát divadlo? Slečna, asi komorná, mi nabídla rámě, řekla: Neobávejte se, pane, půjdeme. Vedla mě ztemnělým sálem k jediné volné židli v samém hrotu elipsy, hned vedle velké zlacené harfy se sedící harfenistkou. Posaďte se, prosím a nechejte si chutnat… Přede mnou byl velký bílý jídelní lístek, tři nerez vidličky, tři nerez nože, dvě nerez lžíce, jedna skleněná karafa s vodou, sklenice s rumělkovými ubrousky a čtyři baňaté sklenice na dlouhých stopkách. V jedné z nich se červenal rumělkový mok. Na jídelním lístku ležela rumělková rulička stažená bělostným kroužkem.

Mozartův sál je noblesní, má tvar obdélníku. Nad vstupními dveřmi nahoře se leskla bílá mušlička barokního balkonku s černými reflektory. Za mými zády vysoké oblouky štíhlých oken a uprostřed vysoké prosklené dveře vedoucí na venkovní balkon. Skly bylo vidět vysoké lampy Zelného rynku i vysoký štíhlý bílý sloup s nahatým černým Mozartem na hrotu. Uprostřed elipsy bílých stolů na nablýskaných parketách ležely dva černé reflektory. Mířily na čela bočních rumělkových zdí. Zatímco po mé pravé ruce byla zeď volná, po ruce levé, ve značné dálce, byl zúžený prostor elipsy uzavřen bílým stolem.

Začal divadelně – gastronomický večer. Divadlo s vybraným degustačním menu jídla a pití. Nebylo jediným překvapením večera. Dalším bylo obsazení titulní postavy Vévodkyně, kterou ztvárnil muž Vladimír Javorský.
Před stolem se procházela dekadentní dáma – Vévodkyně – v rezavé paruce, v béžových střevících s podpatky a upnutém splývavém zlatém kostýmu s černým svislým vlysem na prsou, černými manžetami na rukávech a trefně volenými černými skvrnami na spodním díle zad. Vítala své hosty: Doufám, že prožijete zajímavý večer.

V gestech i mluvě vévodkyně byla patrna blazeovaná laskavost. Chodila sálem jako pávice po zeleném záhonu kvetoucí vojtěšky. Šlechtična oslovovala jednotlivé přítomné. Občas dala pokyn útlounké, úslužné, rozpustilé, do černého služebního kostýmku oblečené Justině (Eva Novotná)…

V programu bylo napsáno: Divadelní režisérka a výtvarnice Kamila Polívková se svým tvůrčím týmem připravila inscenaci speciálně pro nádherný prostor Mozartova sálu, na motivy románu Ladislava Fukse. Ladislav Fuks byl prozaik vyhraněně osobitého stylu a svébytné umělecké metody vyznačující se složitou metaforikou a symboličností. Své poslední rozsáhlé prozaické dílo Vévodkyně a kuchařka dopsal Fuks v roce 1983. V příběhu podivné vídeňské šlechtičny odehrávajícím se na konci 19. století rozvíjí románovou metaforu ohlašujícího se zániku životního stylu. Jedná se zároveň o metaforu nevyhnutelné pomíjivosti a smrti, jíž propadá a jíž se podvědomě bojí každý jednotlivec i každá kulturní epocha. Současně je román i zvláštní autobiografickou travestií, ve které se autor „převléká“ do postavy vévodkyně a více či méně bizarní převleky propůjčuje také svým přátelům a souputníkům. Právě tento divadelní prvek vedl k adaptaci románu do intimních rozhovorů mezi hlavní postavou a hosty – diváky, kteří jsou přítomni v inscenaci.

Vévodkyně vyzvala všechny přítomné k přípitku. Pila se červená trpká Frankovka.

Bylo to jako v surrealistickém snu. Hosté, svátečně odění diváci, rozpačitě sahali po vinných sklenicích, nesměle je pozvedali k ústům, mnozí z nich si vzpomněli, že se k vínu má přivonět, tak ke sklenicím voněli a pak smáčeli rety v nachu nápoje… Vévodkyně dobrosrdečně mluvila a mluvila. Justina pobaveně tvrdila muziku. Struny zlatavé harfy se chvěly, svými tóny ovlažovaly komnatu zámku.

Vévodkyně: Nepůsobí-li na nohy sicilské citrony, pak existuje prostředek jiný, který na ně působí. V Bretani ho užívají s velkým úspěchem. Recept je prostý a působí ihned: Med a křen.
Justina: Med a křen? Na mazání?!
Vévodkyně: Si! Ja! Oui! Da! Da! Da! Sure! Natürlich! Meine Damen und Herren, mes Dames et Monsieures, vzácné dámy a pánové, dovolte mi ohlásit amuse bouche.
Justina třískla do tácu, otevřely se dvéře a do sálu vstoupili číšníci a číšnice s velkými bílými talíři.
Justina: Kalte Vorspeise! Presto, presto!
Číšnický sbor se rozešel ke stolům a pokládal talíře před diváky. Hosté rozbalovali rumělkové ruličky a pokládali si rumělkové plachetky na svá kolena.
Justina přinesla Vévodkyni předkrm na stříbrném podnose, zažehla plamen a krmi flambovala.
Vévodkyně nám popřála: Dobrou chuť!

Brali jsme do rukou příbory. Ti znalí, co věděli, že na talíři leží ogrilovaný černý žampion potažený rumělkou pěny z pečené papriky okapaný dýňovým olejem, brali si na pomoc nůž a vidličku, neznalí koukali kolem a byli učenliví… Ó, jak je snadné stát se důstojnou součástí hostiny vyvolených, jak je snadné být vybraným hostem Vévodkyně, ó, jak je lákavé být mezi elitou vyvolených! Stačí mít na vstupenku a na důstojný oděv. Ještě lákavější je zvyknout si na nový stav.

Sbor obsluhy odnesl talíře. Nalil jsem si z karafy čirou vodu.

Vévodkyně se spokojeně špacírovala mezi stoly, Justina na ni stříbrným podnosem „házela“ světelná prasátka. Na rumělkové stěně vedle zurčící harfy se chvěly stíny Vévodkyně.

Vévodkyně: Zas jeden den za námi. Hingeht die Zeit…, čas míjí, wir gehen alle dem Tode entgegen, jdeme všichni smrti vstříc. Bože, musím si vzít, abych nezemřela, tuto kandovanou datli. Teď je však čas na další chod.
Justina: Soupe d´oignon! Podává se nadvakrát, nok z karamelizované cibule se přelije cibulovým krémem. Soupe d´oignon! Vite! Vite! Vite!

Počal obřad podávání polévky. Cibulovo-bramborový krém s petrželovým olejem, cibulovou marmeládou a bramborový chips. Chutnalo to „jako když se hladí plyš“. Do sklenic bylo naléváno víno. Chardonnay a Rulandské šedé p.s. 2011 barique, SONBERK.

Vévodkyně se pobaveně usmála, když spatřila můj obličej stažený po požití moku bohatého na vinné kyselinky. Konzumovali jsme polévkový chod. Hubeňourek, rozkošná diblice v černém, služebnice Justina klečela nad knihou vázanou v kůži a četla: Zrcadla mají život, neboť život mají i věci na oko neživé. Údělem zrcadla jest stále něco odrážet, a to jest jeho práce, jeho poslání. Nesmírně se zpomalí jeho stárnutí, když ho zakryjeme černou látkou nebo uložíme ve tmě. Jako není věčný pozemský život člověka, tak nemůže být věčný ani život zrcadla, protože kdyby tomu tak nebylo, převyšovalo by člověka a pánem tvorstva by nebyl člověk, ale zrcadlo. Smrt zrcadla nastává způsobem dvojím. Buď cestou přirozenou, totiž že zcela ohluchne a již nic neodráží, anebo cestou nepřirozenou. A to násilnou – to jest vraždou, když ho někdo schválně rozbije – anebo neštěstím, když ho někdo nechtě shodí. Pak jsou z něho střepiny.
Měl jsem dojem, že k tomu zurčela harfa. Ale to si nejsem jistý. Byl jsem zcela vtažen do hry.
Vévodkyně: Mám za to, Justino, že hostina je úplně bez chybičky. Co následuje?
Justina: Tartar z červené řepy, Madame…
Vévodkyně: Takže po něm dezert a pak…

Jedli jsme a pili. Časem jsme se stali povolnějšími, ochotnějšími k naslouchání. Jen někteří četli jídelní lístky a těšili se na další stravovací chod…

Vévodkyně: Dámy a pánové, žijeme ve zvláštní době. Výjimečnost naší doby je v tom, že lidé, kteří se narodí po nás, budou zcela jiní, než jsme my dnes. Nebudou jinými naráz, ze dne na den. Nicméně, dámy a pánové, mnohé nasvědčuje tomu, že tentokrát to budou změny dosud nevídané, neslýchané. Nevídaná, neslýchaná bude doba, do níž vstoupíme.

Boční stěna za vévodkyní se počala otvírat. Svislými obdélníky šestero dveří pronikly do sálu bleskavé paprsky slunce, zmnožené odrazy kulatých čoček a hranatých zrcadel.

Co platilo dřív, dnes jako by platit přestávalo. Mění se doba a svět. Doba a svět se mění proto, že se přežívá.

Vévodkyně pila z malé skleničky temnou tekutinu: Tato specialita je likér. Jmenuje se likér smrti. Je totiž vyroben z bylinek a to ze samého hřbitovního kvítí. Je to likér něžný, lehký, lahodný a opojný jako smrt.

Harfenistka (Pavla Kopecká) začala hrát. Na zdraví živých a na lehké spočinutí…! Kousek ode mne se zvedla dáma (Vanda Šípová) a začala zpívat Elegii smrti. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že zpívá ona, a ne Vévodkyně. Iluze byla dokonalá. Vévodkyně se počala svlékat. Sundala si rezavou paruku, šlechtický šat, zula střevíce. Zbyl z ní titěrný človíček, hubený chlapec v průsvitném trikotu. Bylo to, jako když se had zbavuje své kůže. Vévodkyně se reinkarnovala do podoby svého dávno zesnulého bratra Viktora: Dokud člověk žije, tak dlouho umírá, a dokud umírá, tak dlouho žije.
Zamrazilo mě v zádech…

Pěvkyně dozpívala a byla převtělena – převléknuta do šatů zmírající vévodkyně. Hubený, do trička a kalhot svlečený chlapec opustil roli, sedl si kousek ode mne na židli pěvkyně a počal si potírat tvář bílým líčidlem. Černou barvou si zvýraznil obočí. Když od stolu vstal, podobal se kostlivci. Jeho ústa klapala: Věčné jsou jen lidské duše a nebesa. Náš život je cestou k smrti, je cestou k životu věčnému. Kdo přijde, bude vítán. Vše může skončit dřív, než si myslíme. Nerad bych, aby po nás přišla potopa, i když jsme téměř na pokraji zániku.

Chlapec vyběhl balkónovými dveřmi a zmizel. Snad vzlétl do oblak, snad padl na dlažbu Zelného rynku. Nevím, zahlédl jsem jen nehybně nahatého Mozarta, jak z bělavého pylonu vyhlíží úsvit. Podobenství o zániku jedné epochy bylo dokonáno.

Zažil jsem neobvyklý scénický nápad, pozoruhodné představení, dokonalé výtvarné obrazy a obdivuhodné herecké výkony.

Vyšel jsem před Redutu, zamával na Mozarta: Hej, ty tam nahoře, co myslíš, až bude konec naší epochy, bude to také tak krásně romantické…?

Brno – Komín, 11. 11. 2015

Národní divadlo Brno – Ladislav Fuks, Viktorie Knotková: Vévodkyně a kuchařka. Zda vlastně i já nechci vzlétávat? Zda vlastně i já nežiji v kleci. Režie: Kamila Polívková. Dramaturgie: Martin Kubran. Scéna: Michal Pěchouček. Kostýmy: Zuzana Formánková. Hudba: Ivan Acher. Odborná spolupráce: Michal Skočovský. Hrají: Vévodkyně: Vladimír Javorský j. h. Justina: Eva Novotná. Zpěvačka: Vanda Šípová nebo Jana Tajovská Krajčovičová. Harfenistka: Pavla Kopecká nebo Yi-Yun Loei. Večerní degustační menu připravuje restaurace KOISHI. Manažerka gastronomické části inscenace: Simona Elsnerová. Kuchař: Martin Směřička. Supervize a koncepce menu: Petr Fučík. Inspice a nápověda: Ludmila Havelková. Produkce: Eva Janigová, Markéta Vítková. Obsluha: Matěj Pohořálek, Jáchym Sůra, František Maňák, Pavel Šupina, Štěpán Princ, Viktor Harangi, Kristián Hochman, Karel Vondrášek, Klára Anna Satinská, Natalie Golovchenko, Barbora Bezáková,Petra Schovánková, Magdalena Straková (studenti herectví JAMU). Premiéra 5. 11. 2015, Divadlo Reduta – Mozartův sál. Psáno z první reprízy, 6. 11. 2015.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 16. ledna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 140)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ