Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 154)
Švagrová má koně. Pro koně koupila pytel třísek z kůry stromu. Strom se jmenuje lapacho. Z lapacha je výborný čaj. Voní vanilkou a trochu po tužkách značky Kohinoor. Dávní Inkové vývary z lapacha léčili choroby těla i duše.
…
Vzal jsem velkou špetku vonných třísek, nasypal je do konvice a s rozkoší vypil plný krajáč léčivého nektaru. Oblíbený nápoj Inků je někdy zrádný… Pozdě jsem si vzpomněl na rčení mého stařečka: Co koně na nohy staví, vola může povalit…
Tělo proměnu dění v útrobách zvládlo za včasného přispění lžíce české Alpy aplikované na gram jemného krystalu… Růžolící a poněkud opocený, jsem se pak vydal do Buranteatru na premiéru Slabikáře. U pokladny jsem zjistil, že titul Slabikář doznal změny. Přibyl mu háček nad písmenem „s“. Tedy Šlabikář.
Lapachem povzbuzený mozek chutě meditoval – je-li význam slova slabikář odvozen od slabikování, pak šlabikář by mohlo mít původ v ději, ve kterém šla bika ke křížku písmene „ř“. Vzal jsem na pomoc vyřešení tajnosnubnosti slova šlabikář prográmek: Inscenace Šlabikář je autorskou pohybovou koláží vzpomínek a snů, stereotypů a ideálů generace, která by asi právě teď měla dospět, ale příliš neví jak. Autoři se snaží hledat počátky formování sebe sama pomocí slavného Slabikáře Jiřího Žáčka a Heleny Zmatlíkové. Aha! Tak to „es“ s háčkem, bude asi vyjádření údobí žvatlavosti, ve kterém si ústa dítěte konají, co se jim zlíbí a zrovna napadne.
Pod srázem elevace s diváky se v zajetí černých závěsů bělala hrací plocha. Na vyvýšeném čtverci pódia se hnědilo piano a před ním baterie bicích nástrojů. Kolem hranaté, do dárkové červeně zabalené krabice se tetelilo spříznění čtyř odrostlých homo sapiens. Kvokali: Klube se to ze skořápky, / má to zobák, má to drápky. / kulí oči. Volá: „Píp! / Budu se mít venku líp?“ Tři dívky a jeden chlapec zpívali, recitovali, křičeli, ječeli, voicebandovali, poponášeli čtyři židle a prováděli tělesné cviky jako na sletu Sokolů.
V prográmku se vyslovila jedna z aktérek – Lucka: My vlastně ještě nevíme, o čem hrajeme…, teda vlastně to víme, jenom nevíme, co se z toho nakonec vyklube, chápeš? Ne, nechápu, brouknul si lapachem napružený mozek a četl dál. No vidíš – slova „nevědět“ a „klubat se“ to vlastně celé dost vystihují… Aha! Je třeba být ve střehu…
Zazněla vánoční koleda, zavoněla ukolébavka, dvě cvičenky lahodily rodnou slovenštinou. Společenství čtyř, s gesty „fyzických básníků“, pělo hymnická Tylova slova Kde domov můj / kde domov můj / mezi Čechy domov můj!
Blonďatá krasavice Betka se v prográmku vyslovila: Je to jednoduché. Někdo ti v dětství něco říká a máš se fajn. Moc fajn. A pak vyrosteš a zjistíš, že ti buď lhali záměrně, nebo sami nevěděli, nebo jim bylo úplně jedno, jestli to, co říkají má hlavu a patu. A ty si s tím teď nějak poraď a buď šťastný.
Homo sapiens rozbalil dárkovou bednu. Vyklubala se z ní automatická pračka. Homo sapiens zápasil s návodem, jak uvést digitální prací programy do chodu. Homo sapiens propadal alkoholickým opojením.
Aktér Zdeněk do prográmku napsal: Co vás v dětství naučí, to potom v dospělosti neustále nacházíte. A pokud se rozhodnete, že chcete nacházet něco jiného… lepšího, tak se musíte změnit, a to je jedna z nejtěžších věcí na světě, tak o tom je pro mě Šlabikář.
Zápas s pračkou se stal středobodem dění. Do pračky se dá vložit mnohé. Svršky, spodky, jemně lišejníkový popel z fajčenia, jen dospělý člověk ne. Člověk se v pračce nevypere… Bubeník tloukl virbl, duněl buben, cinknul kov, dívenky pozpěvovaly, smutku bylo najednou víc než dost… Tři dospívající lidé znavení fyzickou aktivitou, povalili své korpusy na bytovou pláň. Frustrovaná žena v rozpuku, pokrývala pohozená těla pracím práškem značky Anděl. Homo sapiens se popelil… Slepičky se bály a ječely… Ve tmách hledaly cestičky k poznání životní pravdy.
Četl jsem slova temperamentní aktérky Danky: Je to trochu iný druh divadla, než na aký si zvyknutý. Nie som akože Júlia a on Rómeo… Možno nie všetko pochopíš…, ale to je v pohode. Nie to klasická hra, aké móžeš vidieť v televíznych záznamov. Nebudeme mať na sebe žiadne velké róby, skor sa budeme dost hýbať a robit také věci, na ktoré nie si zvyknutý. Ale neboj sa!
Čtyři aktéři se zastavili, usedli na židličky, do úst si zastrčili cigarety, zapálili je a kouřili. Do ovzduší vypouštěli obláčky dusivého dýmu. Reflektory hasly, čtyři žhavé body zářily do temnot. Mládí dospělo…
Ve foyeru jsem zaslechl dívčí hlásek: Vůbec mne to nenadchlo. Proč se stále vracet ke špatným věcem? Z divadla by měl člověk odcházet radostný. Brýlatá černovláska nesouhlasila: Náhodou, pohybově výtečné, bubeník skvělý! Dívčí hlásek oponoval: Tak skvělý, až zanikala slova. Něžná blondýnka řekla tiše: Když Slovenky zpívaly „Mezi Čechy domov můj“, píchlo mě u srdce. Brýlatá černovláska trumfovala: Pravdivá, tuze teskná výpověď o nás. Nezdá se vám?
Naklonil se ke mně recenzent: Řeknu-li to jemně a laskavě, tak jsem z toho “režijního pojetí” velmi rozpačitý. Není to poprvé, co pan režisér takto experimentuje. Jako dlouholetý fanda tohoto divadla mám obavy, že po odchodu šéfa Zetela odchází i toto divadlo kamsi…
Ale ne, divadlo nikam neodchází. Divadlo jenom hledá. Mučí se. Divadlo bez hledání je o ničem. Ovšem, když jeho aktéři nedisponují dokonalostí jevištní mluvy, pak je tu problém. Bez zřetelné mluvy se přece divadlo neobejde. Jak pravil Hamlet: Slova, slova, slova. Když z jeviště vymizí slovo, vymizí s ním i srozumitelnost jevištních sdělení. V tom to je…
Buďme však optimisty. Naši mladí jednou nutnost čistě znějící mluvy pochopí a přijdou slovům na chuť zrovna tak, jak jim dnes chutnají artistní pohyby. A potom problémy i obavy vymizí. Vždyť je to zrovna jako s těmi Inky a lapachem. Inkové vymizeli, stromy lapacha však kvetou dál. Tak tomu bude i v Buranteatru… Howgh, domluvil jsem!
Brno – Komín, 1. 4. 2016
Buranteatr, Brno – Kolektiv: Šlabikář. Režie: Juraj Augustín. Dramaturgie: Karolina Ondrová. Konzultace dramaturgie: Sabina Machačová. Scéna: Juraj Augustín a kol. Kostýmy: Hynek Petrželka. Grafika: Simona Vaškovičová. Hudba: Daniel Junas. Světla: Tomáš Tušer. Produkce: Jana Fišerová. Technika: David Tchelidze. Hrají: Lucie Hrochová, Daniela Kupčuláková, Alžběta Vaculčiaková, Zdeněk Kocián. V inscenaci jsou citovány biblické texty, a texty Jiřího Žáčka, Jeana Anouilhe, Bertolda Brechta, Williama Goldinga, Harolda Pintera, Williama Shakespeara a Josefa Kajetána Tyla. Premiéra 31. 3. 2016. Buranteatr – na Sokolském stadionu, Kounicova 22. Brno.
///
Více zde: V Buranteatru sepsali Šlabikář, pohybovou koláž o tom, jak důležitá je pro formování člověka pračka
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 154)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)