Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 156)

Denně piji odvar z lapacha, nápoje Inků, a mé tělo dosáhlo zvláštního stavu odhmotnění. Začíná být trochu slepé a neumí počítat. Přišlo do hlediště a spletlo si třetí řadu se čtvrtou a otravovalo jubilujícího básníka Slaninu, aby mu přenechal zasednuté místo…

Hlava reagovala, ústa se omluvila a mozek ovlivněný mokem z lapacha však rozlouskl záhadu titulu – Kdyby, tak, a co pak. Tedy skutek se stal, byl omluven, jenže co bude pak, jak na omluvu bude reagovat básník, jaká bude jeho odveta?

Na scéně byl dlouhý panelový tunel, stroze konstruovaná hala, se stropem podobným půdním podkrovím, nepříjemné barvy čerstvé omítky bělejšího okru. Na hranatých bedýnkách pivních boxů dlouho seděli mlčenliví němečtí zedníci osvětlovaní pracovní lampou umístěnou na tyči. Za jedním pracantem se krčila kupka světélkujícího písku. Pánové v pózách antických senátorů pronášeli dlouhé monology prokládané pitím piva z lahví, což německou antiku poněkud zčešťovalo…

Dělník Rucky (Petr Bláha), pro práci obléknutý „feš“, si s elegancí kavárenského štamgasta hověl na pivní ledničce a věty prokládal výraznými gesty: My dva, nepatříme do stejné třídy. Nehodíme se k sobě. Tohle mi řekla… Po dlouhé chvíli zedníci Rudi, Uli a Rucky připili na právě zmizelého zedníka Marka… Marek chtěl splnit zadání majitele a probourat nosnou zeď. Rozpřáhl se, že kladivem udělá do zdi díru, a byl pryč… Zmizel! Dělníci, šokovaní zmizením kolegy meditovali o tom, zda plán probourání otvoru je plánem dobrým. Mluvili o vrchnosti, o nepovedených manželstvích, o čárkách kreslených na zeď po manželských souložích, o otcích, co nemilují své syny. Uli se rozčílil: …ptám se, proč to jde se sociální demokracií z kopce, může za to strana nebo lidi? Sociální demokracie nikdy nezanikne, sociální demokracie jednoho dne zachrání svět.

Hleděl jsem na rokující, popíjející dělníky a přemýšlel. Proč režisér zvolil pro komorní dialogy tak velký prostor. Proč ve velkém prostoru posadil jednající figury do značné hloubky jeviště a přehlédl přitom skutečnost, že představitel Uliho mluví repliky v neakustickém místě scény.

Trojúhelník na pivních bedýnkách sedících, rokujících dělníků se počal pomalu otáčet. Připadal jsem si jako kosmonaut, pohlížející z kosmu na rotující matičku Zem. Byl to pěkný, optimisticky symetrický pohled. Lampy na stojanu osvětlovaly kroužící kruh, kupka písku světélkovala, herci mluvili, pauzovali, popíjeli. Mozek dumal, kde má lampa zdroj, že svítí a není vidět přívodové kabely…

Ach ano, takové je asi německy něžné politické divadlo začátku třetího tisíciletí po Kristu.

V programu k inscenaci jsem se dočetl: Roland Schimmelpfennig (1967), v současné době nejuváděnější německý dramatik, napsal hru s tímto podivným názvem na zakázku divadla Schauspiel Frankfurt v roce 2011. Svým jedinečným způsobem si v ní pohrává s motivy řemeslnické scény ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Parta stavebních dělníků opravuje rozlehlý zchátralý dům. Práce se vleče, komunikace se stavbyvedoucím vázne, projekt neodpovídá realitě. Vrchol všech nedorozumění nastává v okamžiku, kdy se v čerstvě proražené díře ve zdi ztratí dělník Marek. Ale za zdí nic není! Přesněji – za zdí je Nic. Díra je, jak se zdá, nekonečná, a tudíž nastává vhodná chvíle udělat si přestávku. U piva a cigarety se roztáčí dialog, který volně přechází ve vyprávění několika paralelních příběhů. Svou roli v nich má i nevěrná manželka šéfa stavby, jež má poměr s jedním z řemeslníků, dále špatné svědomí jednoho z parťáků, jenž svou „fušeřinou“ možná zavinil tragédii téměř antickou, a zeď, která má být proražena – jenže nikdo neví, zda právě ona není zdí nosnou.

Jeden z řemeslníků (Rudi – František Nedbal) vystoupil z kruhu na forbínu, gestem přivolal „světlo“ v sále a v neskutečně dlouhém monologu rozebíral ekonomicko-politickou situaci, ve které se dostal až ke katastrofické vizi světa: …Máme před sebou roky moru…

Poté vystoupil na forbínu druhý řemeslník (Uli – Jan Grundman) a dlouze kázal o tom, jak budujeme, jak napravujeme dědictví otců, o víře v budoucnost práva a spravedlnosti, o nedotknutelnosti člověka, o konci vykořisťování pracujících obojího pohlaví v asijských zemích, o snížení škodlivých emisí, o tom, jak se naučíme žít v míru bez válek… Řeč zakončil větou: Věřím v odstranění dosavadních elit a vytvoření miliardové elity spokojených lidí, kteří našli svou cestu…

Mozek posílený mokem z lapacha kveruloval – někde se stala chyba, někde se stala chyba. Toto je hra postavená na filozofii slova. Snad je to hra rozhlasová. A řemeslníci jsou uhlazení, jen senátorské řízy jim do antičnosti scházejí… A přitom, jak to bylo u Shakespeara? – Já jsem zeď a já škvíra v ní… Krátké věty, věty řemeslníků. Komické akce vyvolávající smích. Tady se nikdo nesměje.

Kopka písku se nadmula, ze svých útrob vysoukala postavu s pracovní ochranou přilbou na hlavě. Písek se jí sypal po ramenou a při dopadu chrastil. Z písku povstala postava muže (Marek – Martin Siničák) a jako z jiného světa začala šeptat o králi Ráže, co jezdil na obludné strace napříč královstvím a tloukl své poddané, až jej spolkla dcera víla… Osvětlení jeviště se proměnilo v paprsky záření, na stěnách tunelu se objevovaly siluety strhané skalní pustiny a tělo muže se změnilo na pomalu se hýbajícího kostlivce. Kostlivec dokončil předlouhou pohádku nepohádkově: …pokud chceš sklízet zlato, musíš být bdělý, musíš snášet bolest, musíš být tvrdý jak sobě, tak k ostatním, především musíš umět rozsévat bolest, naše zlato roste jenom s bolestí…

Řemeslníci odešli, na scéně zůstal bělobou natřený člověk, oběť rekonstrukce věky poničeného domu. Dlouho nehybně seděl, než vše zahalila tma…

V programu bylo dále napsáno: Jak je u Schimmelpfennigových her zvykem, postavy se – zde díky fatální přítomnosti díry – doberou až k apokalyptickým a utopistickým otázkám, které však zůstanou nezodpovězeny, poněvadž máme „padla“.

Vyšel jsem před Redutu. Pršelo. Roztáhnul jsem deštník a nahlas řekl: Asi ten nápoj Inků, odvar z lapacha, budu muset přestat pít…

Brno – Komín, 10. 4. 2016

Národní divadlo Brno – Roland Schimmelpfennig: Kdyby, tak, a co pak – čtyři barvité výklady temné díry ve zdi. Překlad: Tomáš Kafka, režie:  Thomas Zielinski, dramaturgie: Martin Kubran, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Jana Smetanová, hudba: Ivan Acher. Osoby a obsazení: Ricki – Petr Bláha, Rudi – František Nedbal j. h., Uli – Jan Grundman j. h., Marek – Martin Siničák. Česká premiéra v divadle Reduta 7. dubna 2016.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 23. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 156)

1. Jitka Dašková

   

   Tak to jsem ráda,
   že jsem neviděla. Velké nic nemusím.

   23.04.2016 (18.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ