Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 157/2)

V Komíně kvetou keře zlatého deště, zelené trávníky zdobí koláčky žlutých pampelišek, u plotu roste česnek zvaný medvědí. Sluníčko září. Usmívám se. V trolejbuse mi dívenka uvolnila sedadlo. Sedněte si, dědečku, ať nám nevynesete spaní, řekla. Odpověděl jsem: Nevynesu, na sny jedu do Marty. / Já to vím, dědečku, také jedu na sny do Marty. Mé jméno je Marta, dědečku… Zatmělo se mi před očima…

Setkání/Encounter 2016

Festivalový den čtvrtý – 15. dubna

Na černě potaženém jevišti se ukláněl černý dirigent. Ustoupil o pár kroků, uklonil se, ještě ustoupil a nastala tma. Dirigent zakopl, bílá taktovka opsala vzdušný oblouk a ozval se zvuk padajícího těla. Dirigent padl po hlavě do hudebních nástrojů… Oklepal se a spustil Sny o snech, nejoriginálnější představení mé dosavadní festivalové divadelní pouti.

Student skladby a dirigování Francisco Leinery oživoval hbitými prsty hlasy kláves, harmoniky, tloukl do bubnů, cinkal, chrastil, skřípal, vrzal, chřestil na rozličné předměty a dirigoval pohyb snových postav s prapodivnými hlavami na ramenou. Zcela jsem se probudil.

Karikatury lidských charakterů se za zvuků hudby setkávaly, míjely se, hovořily spolu. Vyznávaly si lásku, intrikovaly i se nenáviděly. Pomalé pohyby snových mátoh i atmosféra hrůzného snu se zdály být dokonalými. Rej masek pomalého snu ustával, hra doznívala, hříšník byl asi napraven.

Sny o snech skončily, studenti Národní akademie hereckých umění Silvio D´Amico z Říma sundali z tváří masky i černé kukly. Jejich hlavy zazářily lidskými úsměvy. Režiséra představení Giovanni Firpa bych se rád zeptal: Co bylo první – hudební kompozice, nebo příběh pohybů? A jak se na jevišti orientovali, neprůhlednými maskami zaslepení herci? – Asi by odpověděl: Co je vám do toho…

…

Divadlo na Orlí vonělo čerstvě praženým popcornem. Líbezné dívčiny a švarní junáci v kostýmech minulého století rozdávali kornouty kukuřičných pukavců překvapeným hostům festivalu. Tak začal příběh mladého páru Kazimíra a Karolíny v příběhu z pera Ödöna von Horvátha zasazeného do kolotočového prostředí dávného October Festu, kdy se čekal přílet vzducholodi Zepelin.

Představení jako pouť připravila Divadelní fakulta JAMU. Pódium s hrající kapelou, skákací hrad, automat na pražení popcornu, lavice, stoly. Točí se a pije pivo, kradou se portmonky. Křik, jek a rvačky. Kazimír přišel o práci, milenecký vztah s naivní Karolínou se mu rozpadá…

Na kolbišti Festu se jednající postavy jen na okamžiky vynořovaly z bláznivého reje opilých, aby opětovně mizely v pouťovém hemžení. Nasazovaly si na hlavy stylizované masky barevných králíků, hrály na hudební nástroje a zpívaly.

Z diváků táhnul podivný chlad. Věrný obraz chaosu společnosti spějící krizí hodnot k válečnému konfliktu, je neoslovil…

Hrát v poledne dvouhodinové drama je neřest, řekl jsem divadelnímu znalci. Bylo to dost nepřehledné představení, nemělo řádný rytmus, pravil znalec. Mlčel jsem. Zmáhali jsme dlážděný kopec a to se špatně mluví. Žvýkal jsem rohlík a myslel si: Škoda. Herecké výkony byly dobré… Profesně zdatný Viktor Zavadil mě nadchl pojetím Kazimíra, zrovna jako Kristýna Hulcová, matka zpívajících králíků a především Erna – skotačící z otrockého ušlápnutí k citovému vztahu. Nebo Dominick Benedikt – uhlazený, trochu retardovaný krejčí Schürzinger sázející suše verbální gagy.

…

Do sklepního sídla HaDivadla vede mnoho schodů a v jeho sále umí povívat průvan. I tak tam bývá nedýchatelně. Odložil jsem v šatně plášť, ale čepici si ponechal na hlavě.

Četl jsem v bulletinu: Polští studenti z Národní akademie divadelního umění v Krakově se inspirovali filmem Larse von Triera Dogville. Představení je příběh o lidské krutosti, který poukazuje na důležitý problém dnešního světa – přistěhovalectví. Hlavní postava Grace je uprchlíkem. Obyvatelé malé vesnice Dogville jí dají možnost zůstat. Ze zachránců se však stanou tyrani… Délka představení 150 minut. Podklesla mi kolena…

Do prostor sálu jsme vstupovali tunelem přes scénu polepenou žlutohnědými páskami a písmeny. Po pravé straně stál špalek se zaseknutou sekerou, po levé bedýnky s jablky. V šeru jsem zacítil prašnou zatuchlost. Páskami byla vyznačena obydlí a ulice. Nad hlavami se nám točily vrtule žlutočerných větráků…

Herci ohebnými jazýčky chrlili polskou řeč. Sálala z nich energie. Výrazným způsobem modelovali jednotlivé charaktery postav. Plasticky rozehranému příběhu krutých zvratů a sexuálního násilí, ústící ve velkou tragedii, by prospělo i něco škrtů, aby udrželo divákovu pozornost.

…

Koupil jsem si zázvorový tonik, dva rohlíky a táhl svůj okruh samoty vzhůru kopcem. Těšil jsem se na bratislavské studenty VŠMU, jejich slovenštinu a na podobu u nás zapomínané pražské komedie Františka Langra z třicátých let minulého století Periferie.

Sál paní Husy byl potažen do matové černě. Tři vstupní dveře, z toho jedny boční na vyvýšeném pódiu, druhé a třetí na úrovni hrací plochy, akurátní zábradlí dělící prostor na kóje, to vše natřené černou barvou. Trochu moc vážnosti a smutku na dramatickou komedii o zlodějíčkovi, který se vrátí z vězení do světa lehkých slečen, podvodníků, pasáků a grázlů, na pražskou periferii.

Projev aktérů byl komornější, než by si rozlehlý prostor zasloužil. Humoru bylo málo, dost se psychologizovalo. Jako by se hrál Dostojevský. I svícení scény bylo pochmurné. Hlavní hrdina Franci se zamiluje do prostitutky Aničky a ze žárlivosti zabije Aniččina klienta. Odtáhne mrtvého na stavbu domu a tam inscenuje jeho smrt, jako náhodnou. Policie mu podvodné tvrzení uvěří. Franciho však pronásleduje nečisté svědomí. Snaží se policii dokázat, že je vrah. Marně. Teprve až zavraždí Aničku, je souzen a odsouzen…

Figury a figurky mluvily lahodnou tichou slovenštinou, hlavní dialogy se hrály v hloubi hrací plochy. Scény vyšetřujících policistů, hrané v nadsázce, byly vtipné, ale trochu odjinud. Žel představení mělo téměř tří hodinovou délku a to bylo příliš…

Mé tělo si v půli představení vyžádalo oddech. Bloudilo po ochozu venkovní scény a za asistence bdělých hasičů si prohlíželo zářící věže Petrského dómu…

V tramvaji jsem usínal… Devět hodin konzumace divadelního umění na den je mnoho, ale dny sváteční se musí ctít. Teď v tichosti do postele a spát.

Kmetské spaní a mladý zajíc, jsou si podobní. Bez varování prchají… Vzal jsem proto do rukou Bulletin a četl: Každý ročník festivalu je zastřešen určitým tématem, které je vkladem režiséra a dramaturga festivalu. Téma vždy charakterizuje daný ročník a od přihlášených škol se tedy neočekává, že by jejich představení mělo tématu odpovídat. Tématem pro letošní ročník je „Nová znamení a úhly pohledu“. Jedině konfrontace různých, výrazných až extrémních úhlů pohledu na jedno téma (divadlo, současnost, svět, ve kterém žijeme, naše každodenní realita) může náš svět i nás samotné posouvat mimo hranice komfortní zóny. Nebojme se proto zacházet do extrémů a být výrazní – jedině tak nesplyneme s všudypřítomnou „šedou zónou“.

Čtení zabralo, usnul jsem… Zdálo se mi o královně noci Mab a hvězdné trize tažené vlasatými tátoši…

///

Festivalový den pátý a poslední – 16. dubna

Procitl jsem. Na tváři se mi povaloval rozevřený bulletin, oknem nakukovalo slunce… Z balkonu protějšího paneláku, kontroloval situaci halama dobrman. Opíral se tlapami o rám a kýchal. Panička volala Rexíku, pojď do pokoje, nebo tě ty pampelišky zabijí… Alergický pes, řekl jsem si…

K ranní polévce z celeru, cibule, petržele a medvědího česneku jsem si dal četbu: Královská vysoká škola umění v Madridu je nejstarší španělskou divadelní školou. Od roku 1831 trénuje profesionály v divadelním světě skrz specializovaný výukový program a osobní výukový přístup, který umožňuje studentům excelovat ve všech divadelních oblastech a disciplinách. Tento přístup se nezaměřuje pouze na technickou stránku, ale také na stránku uměleckou a filosofickou…

Představení Ionesco 4G o osobnosti autora, stejně jako Divadlo Absurdity, je divákovi přibližováno skrze čtyřdílnou koláž: Pozdravy, Scéna čtyř postav, Zlost a Muž s kufrem. Akcentujeme témata jako boj o moc, role ve společnosti, a idea idylického štěstí. Představení se odehrává ve Francii v 1. polovině 20. století…

S pocitem určité lítosti jsem vstoupil do tramvaje a jel na poslední festivalové představení – na Španěly z Madridu, co budou hrát o Francouzích… Jak jinak!

Divadelní znalec pan G. se chmuřil nad vydáním Meeting pointu: To je recenze, tohle, Slováci se neuměli smát… A scéna, že je špatná… Vždyť ta na tom představení byla to nejlepší… Kde je co o stylu, nebo o Langrovi… Langr, pane, napsal dva konce…

Na jeviště vstoupil mladý muž v klobouku a zval všechny k diskusi, která proběhne návazně po představení, protože festival končí a pro jejich soubor je názor kolegů důležitý… Silně stylizovaná, chvějící se moderátorka sdělila, o čem se bude hrát a začal virtuosní ohňostroj komediálních etud. Pozdravení jako menu – na dvacet způsobů.

Tři cirkusoví šašci obíhali kolem stolu a vedli mezi sebou spor. Omílali přitom jednu jedinou větičku. Jejich spor vygradoval do prudké hádky. S absolutní přesností manéžových šašků, sázeli gag za gagem. Rezatý šašek se tomu všemu smál tak nespoutaně a nakažlivě, až mi srdce od radosti poskočilo… Moderátorka z plátna nad hlavami aktérů oznamovala zprávy z domova i ze světa. Herci pod ní se roztančili. Poté, za pomoci větičky (vždy stejné) rozehrávali různé situace života. Milenci větu štkali v objetí, dámy ji snily v rozpoložení, obědvající manžel si touto větou poroučel přídavek, manželský pár ji křičel v hádce… Pohyby a slova aktérů se prolínaly se záběry výbuchů, válečných bojů a obětí masakrů, promítaných na plátně… Herci se seřadili, absurdní koncert slov a pohybu ustal. Virtuosové z Madridu zakončili svého Ionesca a sklízeli zasloužený úspěch…

Loučil jsem se s panem G. Tak zase někdy! Pošlu vám Mudrování…

Večerní festivalový epilog patřil slavnostnímu ceremoniálu s vyhlašováním cen studentské i odborné poroty a ředitele festivalu. Seděl jsem znavený mezi festivalovými celebritami a příliš jsem nevnímal. Sál paní Husy byl naplněn studentským mládím a ve vzduchu bylo cítit napětí. Šášové byli veselí a vtipní, porotci důležití a ocenění překvapeni. Ceny byly uděleny po právu.

Cena studentské poroty: inscenaci Uštknutí, Národní konzervatoř dramatických umění v Paříži.

Ceny odborné poroty: Clare Nothdurft za scénografii k inscenaci 5. 6. -10. 6. (Smrt) 15. 6. (Vzkříšení), Německo Ludwigsburk. Maria Debská za herecký výkon v titulní roli inscenace Marie Stuartovna, Polská národní škola filmu televize a divadla Lodž. Karolina Kukliňská za roli Grace v inscenaci Dogville, Národní akademie divadelního umění v Krakově. Manon Chircen, režisérka a autorka inscenace Uštknutí.

Ředitel festivalu Petr Oslzlý ocenil Francesca Leineriho, dirigenta a skladatele hudby k inscenaci Sny o snech.

Poté bylo děkováno studentům i jejich pedagogům, kteří festival s úsměvy na tvářích připravili, řídili, organizovali a v časopise Meeting point o festivalovém dění informovali či jej hodnotili. Ředitel festivalu pronesl formulku: Festival Setkání / Encounter 2016 skončil, ať žije Festival Setkání / Encounter 2017! Propuklo všeobecné veselí a já se vytratil…

Byl to dobrý, poučný i náročný festival…. Svátek…

/Konec/

Brno – Komín, 21. 4. 2016

///

Úvod zde: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 157/1)

Více na i-DN:

Nová znamení na festivalu studentských škol

Nová znamení studentského divadla (No. 1)

Nová znamení studentského divadla (No. 2)

Nová znamení studentského divadla (No. 3)

Nová znamení studentského divadla (No. 4)

Nová znamení studentského divadla (No. 5)

Nová znamení studentského divadla (No. 6)

Nová znamení studentského divadla (No. 7)

Nová znamení studentského divadla (No. 8)

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 1. května 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 157/2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ