Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 158)

V setmělé Martě stálo před obrovitou klecí z ocelových prutů lidské sousoší. Když tma opadla, sousoší ožilo. Lidské postavy se klátily, strkaly do sebe a kácely se na podlahu jako kostičky domina. Poté vstaly a poletovaly prostorem. Míjely se, svíjely, proplétaly. Snad si hrály na vesmír nebo na bujení buněčných tkání.

Dívka podobající se Kleopatře, navléknutá do hnědých tepláků, se stopami krve na zápěstích, šplhala po lesklých šprušlích vysoké kovové klece. Hranatý aktér beknul: Prolog. Upřímnou soustrast. Jiný, sympatický mladík bědoval: Vypadni z mé hlavy! Pak se vsoukal do klece a tam splétal své údy s tělem hubeného děvčátka do podoby chtivé chobotnice.

Tak byli představeni sourozenci Arthur a Ilza Goodbayové. Ostatní postavy tragikomické grotesky Opičárna byly měněny v panoptikální robotické hračky. Jako apoštolové v orloji rázovaly kolem klece, aby se posléze stávaly představiteli bizarně bláznivých figur neobyčejných příběhů z hlavy spisovatele Kurta Vonneguta jr.

Do prostupné klece bláznů vstoupil vytáhlý doktor Mott, s fonendoskopem na krku. Pacienti chrlili texty: Je pro mě naprosto při­rozené mluvit o životě, aniž bych se vůbec zmínil o lásce. Nepřipadá mi důležitá. Trochu míň lásky a trochu víc obyčejné slušnosti. Narodili jsme se obdařeni velice odlišným druhem mys­li. Ve chvílích zármutku jsme se nikdy neobjali. Arthur vystoupil z klece a řekl: Tenhle příběh je mojí autobiografií a zajde nejdál, kam mohu vůbec v případě auto­biografie zajít.

Tempo rotace postav se zvyšovalo. Matka Letitie s hvězdami v očích, otec Caleb s idiotským úsměvem, úslužné služebnictvo – Donald, Withers, Oveta – kmitali scénou a plivali repliky. Děvčátko Ilza ukradlo doktoru Mottovi naslouchadlo, vyklouzlo z klece a s výrazem vyšinutého uličníka naslouchalo svému tělu. Srdce nezaslechlo. Rozběhlo se jako šílené. Když se zastavilo, fonendoskop mu do uší přinesl srdeční rumplování. Smálo se tomu jako Viktorka u splavu.

Inscenace v závratném tempu předváděla nevšední život jedné všední americké rodiny. S fantazií české optiky. Režisérka Říhová hýřila nápady… Jen škoda, že mluvní projev herců poněkud režijní snažení hatil. Pokulhával. Slova byla, oproti dobře zvládnutým prvkům pohybu, mnohdy popelkami.

Po erupcích nápaditého inscenačního toku, se mnohovrstevné křížení dějových linek zklidnilo. Zklidnili se i herci. Bláznivé chrlení se zvolnilo. Blížil se závěr představení. Arthur se stal senátorem. Dovětek jeho výpovědi rozdělili inscenátoři mezi čtyři aktéry.

V programu k inscenaci jsem našel: Jsme to, co předstíráme, že jsme. Proto si opatrně vybírejme, co chceme předstírat. Kurt Vonnegut jr.

Viktor Zavadil, tvárný, přemýšlivý tahoun velkých rolí, vlastník sympatické tváře, dal svému Arthurovi Goodbay vše, co mu patřilo. Výbušnost, ohebnost, logiku myšlení i nelogičnost jednání. Byl páteří – alfou i omegou představení. Tereza Slámová přesvědčivým způsobem vykreslila pomatenost infantilní, výbušné, sexem posedlé dívky Ilzy Goodbay, hříšné sestry Arthura. Šárka Býčková hrála sebedestruktivní Grace, jako neukojenou ženu, hluboce pohrouženou do myšlenek na sebevraždu. Kristýna Hulcová v roli Letitie Goodbayové, vytvořila ženu postiženou okouzlením, jakýmsi druhem náměsíčnosti. Z takových matek se mohou rodit duševně choří potomci… Zkušený herec z Husy na provázku Milan Holenda byl otcem Caleb Goodbay a také starým Arthurem. Dokázal členit slova ve srozumitelné, organicky plynoucí myšlenky a úspěšně zdolávat úklady náročných aranží režie. I ostatní posluchači herectví (Petr Németh, Jakub Urbánek, Martin Hudec, Agáta Kryštůfková, Dominick Benedikt), udělali mnoho pro úspěch zajímavé práce scénáristy Šimona Pánka a režisérky Terezy Říhové.

Do programu napsali: Jako základní rámec inscenace jsme zvolili novelu Groteska aneb Už nikdy sami. Hlavním inspiračním zdrojem je pro nás ovšem širší Vonnegutovo příběhové a myšlenkové universum a – protože je podstatnou součástí náplně svých vyprávění – Vonnegut sám… Pokoušíme se docela seriózně zabývat tím, z čeho se může v jedné lidské mysli vylíhnout miliarda miniaturizovaných Číňanů a postapokalyptická Amerika s neandrtálským prezidentem v Bílém domě. Proč to, proboha děláme? Pro jistotu, jestli pro nic jiného. Abychom se připravili na den, kdy něco podobného začneme nacházet i ve svých vlastních hlavách.

Scénu prostupného latentního vězení navrhl Hynek Petrželka. Kostýmy, podtrhující výraznost charakterů postav, vymyslela Kateřina Höferová. Hudbu vybral a zkomponoval Adam Mašura. Velmi kvalitní program k inscenaci připravil Šimon Peták.

Opičárna aneb adekvátní pocit smyslu života byla poslední premiérou pracovitého hereckého ročníku ateliéru Aleše Bergmana.

Brno – Komín, 7. 4. 2016

Studio Marta / DiFa JAMU, Brno – Šimon Peták, Tereza Říhová: Opičárna. Na motivy románu Groteska od Kurta Vonneguta. Režie: Tereza Říhová. Scénář a dramaturgie: Šimon Peták. Scéna: Hynek Petrželka. Kostýmy: Kateřina Höferová. Produkce: Marie Trefná. Světlo: Jonáš Garaj. Zvuk: Petra Göbelová. Pohybová spolupráce: Pavol Seriš, Adam Mašura. Hudba: Adam Mašura. Foto a trailer: Tomáš Tušer a Petr Chodura. Hrají. Arthur: Viktor Zavadil. Ilza: Tereza Slámová. Grace: Šárka Býčková. Letitie: Kristýna Hulcová. Caleb, Arthur: Milan Holenda j.h. Dr. Mott: Petr Németh. Sloužící Oveta, Cordelie: Agáta Kryštůfková. Sloužící Withers, Číňan: Martin Hudec. Sloužící Stewart, Arthur: Dominick Benedikt. Sloužící Donald, Arthur: Jakub Urbánek. Pedagogické vedení: Prof. PhDr. Josef Kovalčuk, doc. Břetislav Rychlík, doc. MgA. Aleš Bergman, MgA. Jana Štvrtecká-Kaločová, Prof. Mgr. Ján Zavarský. Premiéra 3. 4. 2016 ve Studiu Marta, Brno.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 7. května 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 158)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ