Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 16)
Ve dvacátých letech minulého století, chvilinku před vypuknutím světové krize, postavila Československá republika na území města Brna svou urbanistickou chloubu, komplex architektonicky odvážně řešených výstavních pavilonů. Areál byl nazván Výstaviště.
- Areál byl nazván Výstavištěm. FOTO archiv
Jeho součástí se v roce 1928 stala impozantní budova kina-kavárny sloužící k celoročnímu provozu, k promítání filmů i k realizaci divadelních představení. Architekt Emil Králík vymyslel v duchu funkcionalismu impozantní vstup, foyer, schodiště, výstavní síň, kavárnu, dostatečné zázemí pro divadelní činnost a především sál s balkonem pro 850 diváků. Svá představení zde hrávalo Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha, na jeho prknech krátce působilo Studio Národního divadla pod vedením E. F. Buriana i Akademická scéna s budoucím spisovatelem Františkem Kožíkem. Po válce, v polovině čtyřicátých let, tu bylo Svobodné divadlo Rudolfa Waltera, poté nově vytvořené Městské divadlo mladých, které bylo později přejmenováno na Divadlo Julia Fučíka.
Hlavní vchod, umístěný v symetricky koncipovaném hladkém průčelí, uvedl návštěvníka do prostorného foyer s proskleným podhledem, odkud se vstupovalo přímo do sálu pro 850 diváků. Interiéry byly vybaveny nábytkem firmy Thonet-Mundus, strojové zařízení divadelního zázemí dodala společnost Českomoravská-Kolben-Daněk. Divadelní sál byl rozšířen i galerií přístupnou ze schodiště z foyeru, vlevo od hlavního vstupu se nacházela kavárna s otevřeným venkovním posezením a terasou v patře. Toto jedinečné propojení interiéru s exteriérem kontrastující s uzavřenou plochou průčelí bylo však v padesátých letech zničeno zastavěním teras i půlkruhového venkovního schodiště kavárny. FOTO archiv BVV
Toto divadlo mělo po roce 1948 štěstí. Bylo zcela profesionalizováno, pořídilo a vybavilo si dílny vyrábějící dekorace, rekvizity, vlásenky i potřebné materiálové sklady. Herecký soubor pracující pod vedením Ladislava Smočka, Aloise Hajdy, Stanislava Fišera, Zdeňka Kaloče, Saši Lichého a dalších režijních osobností vytvořil řadu znamenitých inscenací. Divadlo v krátké době získalo oblibu u dětí, středoškolské mládeže, pedagogů i večerních diváků. Se souborem vystupovali vynikající herci – Jaroslav Vojta, Stanislav Fišer, Karel Hoger… Svá představení zde s velkým úspěchem uváděla i divadla Semafor a Ypsilon. Průměrná návštěvnost se v Divadle Julia Fučíka, při obrovské kapacitě sálu, pohybovala okolo devadesáti procent. Ale, jak už to tak chodí, nic netrvá věčně.
Králíkova stavba se vymyká výstavnímu charakteru celého areálu. V duchu jeho tvorby je především civilní architekturou a v této disciplíně předčí ostatní výjimečným pochopením své funkce. Architekt v souladu se svým světovým názorem a svými mimořádnými schopnostmi vytvořil dílo nevelké rozsahem, ale neobvyklé pochopením pro současné pojetí humanismu. Klidným a racionálním přístupem realizoval neobyčejné výtvarné dílo, které dokonale prezentuje moderní architekturu své doby a svým významem dokumentuje evropské a v té době i světové myšlenky o novém přístupu ke stavitelství. Harmonie výtvarného výrazu velmi zdařile předkládá soulad funkce, konstrukce a výrazu. FOTO archiv BVV
V Brně byla postavena a otevřena velká operní scéna a její provozovatel, tehdejší mocný kolos Státní divadlo dostalo úkol převzít divadelní produkci pro brněnskou mládež. Tím byla narýsován směr Divadla Julia Fučíka k záhubě. Divadlo mladých pro mladé v roce 1965 dohrálo a bylo zrušeno. Jeho herci byli převedeni do souboru Divadla bratří Mrštíků a z krásných divadelních prostor se mělo stát vznešené kongresové středisko určené významným vědeckým jednáním. Ovšem, tím se naštěstí nikdy nestalo.
Vlevo od hlavního vstupu se nacházela kavárna s otevřeným venkovním posezením a terasou v patře. FOTO archiv BVV
V sedmdesátých letech se musela z havarijních důvodů opravovat budova Mahenovy činohry a divadlo na Výstavišti opět ožilo čilým ruchem. Krátce sloužilo souborům Státního divadla jako záchranné provizorium. Po zprovoznění Mahenky prvorepublikový divadelní stánek chřadl, až v létech devadesátých docela uvadl. Objekt byl zakonzervován a je ukazován turistům jako atrakce.
V Divadle na Výstavišti působilo v roce 1929 krátce Studio NDB vedené E. F. Burianem a v sedmdesátých letech, když bylo z důvodu rekonstrukce uzavřeno Mahenovo divadlo, zde část svého repertoáru uvedla činohra NDB (SDB). Výjimečně v Divadle na Výstavišti působily i soubory zpěvohry a opery. FOTO archiv NDB
Řekl bych, že dnes sní svůj český sen. Snad čeká na hodného, hodně bohatého prince, který divadlo probudí k novému životu. Jenže takoví se už nerodí. Bohatých je u nás sice dost, ale těch, co by bláznivě cpali peníze do kumštu, těch je nedostatek. Naprostý!
Na počátku šedesátých let byl ředitelem Divadla Julia Fučíka charismatický herec Vilém Lamparter, kterého jsem obdivoval pro jeho jevištní vitalitu a schopnost uhrát ostrými tahy zápornou nebo komickou figuru. Pamatuji si jeho výrazně řezavý hlas i větu, když končil v ředitelské funkci: Tak se zase vracím mezi vás do souboru… Měl dvě dcery, které po příchodu nezvaných armád emigrovaly. Mladší Hana žije ve Vídni, starší Ljuba v Curychu. Obě v posledních letech navštěvovaly rodné Brno, pátraly mezi známými i bývalými členy Divadla Julia Fučíka a pokoušely se dát dohromady jeho neexistující archiv. Sbíraly novinové výstřižky, fotografie, dokumenty i předměty a také se začaly zajímat o stav zakonzervovaného divadla. Starší z nich, paní Ljubu, zasáhla myšlenka, že by se provoz zaniklého divadla dal obnovit a v plném rozsahu mu vrátit jeho dřívější lesk i slávu.
Foyer byl stejně ponurý jako kdysi. FOTO archiv BVV
Na sklonku letošního května přijela paní Ljuba do Brna, aby zorganizovala sešlost pamětníků provozu Divadla Julia Fučíka a zajistila pro ně vzpomínkovou exkurzi do opuštěných prostor divadla na Výstavišti. Stáli jsme, divadelní sirotci klepající se zimou s deštníky, v pohotovostních polohách pod vstupními schody Výstaviště. Bylo nás sedm. Mladý muž se stojanem a fotoaparátem, paní Alena, dcera nebožky herečky Jitky Rákosníkové, Mařenka Durnová, diva Ypsilonky a Mahenova divadla v důchodu, Olga a Mojmír Hegerovi, manželé, co ve Fučíkárně prošoupali nejedny střevíce, paní Ljuba, dcera mého prvního divadelního ředitele Lampartera, a já, herec, šéf, pisatel, poutník na cestě k řece zapomnění. Od kovové brány k nám přišly dvě půvabné Sněhurky-průvodkyně a zástup sedmi smutných trpaslíků s roztaženými paraplaty se vydal na výlet do let dávno minulých.
Vyboulený oblouček opuštěné pokladny. FOTO archiv BVV
Funkcionalistická budova se před námi objevila jako palác z pohádky. Prosklené průčelí se sice zle chmuřilo, ale stále bylo krásné. Vzpomněl jsem si na den, kdy do jeho skel pálilo slunce, na záhonech kolem kvetly tulipány, do nosu se drala pronikavá vůně magnólií a vzadu za divadlem svítily lampičky zářivých kaštanů. Pan ředitel Lamparter mně tehdy podal ruku, řekl: Tak vítejte, Jardo, pojďte, podepíšeme smlouvu, aby se vám u nás mohlo líbit. A širokým úsměvem v krabaté tváři odhalil na lesklých sponkách přichycený chrup.
Chlad a mrholení mě probudilo ze snění. Foyer byl stejně ponurý jako kdysi, jen více zaprášený. Vyboulený oblouček opuštěné pokladny, schodiště vedoucí k balkónu s hnědou skvrnou, známkou zatékání, předly tichou notu samoty. Sněhurky-průvodkyně tiše, snad aby něco nezakřikly, upozornily, že elektrické rozvody jsou v havarijním stavu, ale počítá se s jejich opravou. Sezame, otevři se! Sedm zmrzlých trpaslíků vejde do Edenu své mladosti.
Interiéry byly vybaveny nábytkem firmy Thonet-Mundus. FOTO archiv BVV
Dřevěné, bytelně nalakované dveře s vyhlídkovými kruhy skel se otevřely. Dějinní trpaslíci se srolovanými deštníky jako štafetovými kolíky se rozhlédli. Místo dřívějších řad sklápěcích sedadel od firmy Thonet-Mundus byla před nimi nazelenalá rovná plocha s forbínou jeviště tvořící půlkruh, poněkud více vyhřeznutou, než kdysi bývala, a s odhalenou portálovou deskou nahoře sepnutou obloukem. Zeptal jsem se: To takhle bylo vždy, nebo je to upraveno? Odpověděla paní Olga: Ano, takhle to tady bylo. Když tam teď není upevněná opona, tak to jeviště samozřejmě vypadá jinak.
Vyběhl jsem po schůdcích na prkna, o kterých se kdysi říkávalo, že znamenají svět. Mojdo, tady v tomhle pravém portále jsi přednášíval monolog pátera Lorenze o bylinách, pamatuješ? Stával jsem za tebou, čekal na tvou repliku, abych mohl vstoupit coby Romeo a požádal tě o pomoc. Přehraboval jsi v košíku kornouty, otvíral je, čichal k nim a mluvil: Jedna bylinka dobro přináší a tato druhá pro zlo kvete. Najednou jsi začal křičet: Ty spratku, zmlkni tam a dej pokoj! Já tě vidím, já tě slyším, parchante jeden, já po tobě skočím! Drž hubu, ty zmetku! Jedna bylinka dobro přináší a ta druhá pro zlo kvete.
Místo dřívějších řad sklápěcích sedadel byla před námi rovná plocha s forbínou jeviště tvořící půlkruh, poněkud více vyhřeznutou, než kdysi bývala, a s odhalenou portálovou deskou nahoře sepnutou obloukem. FOTO archiv BVV
No jo, Jardo, no jo. Cedil slovíčka moc smutný a moc starý kolega Mojmír.
A ještě si, Mojdo, pamatuji, že tady po stranách, na portálech byly takové světelné krabičky s nápisy: Ticho! Nerušit! Když dětičky příliš hlučely, lampičky blikaly.
Ano, řekla paní Olga, jednou dokonce přerušil průběh představení přítomný pan ředitel školy. Přišel z hlediště po schůdcích na jeviště a měl řeč: Milí žáci a žákyně, ti z vás, co tady tolik bučí, se zítra dostaví do ředitelny a já vám vysvětlím, že vaše chování zde bylo velmi nedůstojné, ba nepěkné. Teď tady bude ticho! Naprosté ticho! Pan ředitel si setřel kapesníkem pot z čela a vykročil, spadl do orchestřiště a zlomil si obě ruce i nohy. Tehdy jsme představení nedohráli. Později mně vyprávěl hudební skladatel Pavel Blatný, že tady v orchestřišti, co do něj padnul pan ředitel, složil Jaroslav Ježek s Voskovcem a Werichem slavné blues Tmavomodrý svět.
Chlapče, tady jsem byl doma. FOTO archiv BVV
Mojmír se na mě smutně koukal: Chlapče, tady jsem byl doma. Co já se tu nahrál krásných rolí. Hlavních rolí. Co ti mám vyprávět. Všecko je to pryč, jako by to ani nebylo. Jednou jsem uprostřed monologu dostal okno. Třikrát jsem začal znovu od začátku, třikrát jsem se zastavil a pak jsem si šel zatáhnout oponu.
Mojdo, vždyť já to tady taky miloval. Já byl za přestupky proti kázni dvaasedmdesátkrát zapsán do knihy hlášení z představení, padesátkrát mě tady v roli anděla vytahovali do nebes a třicetkrát jsem od pana Rosemayera dostal ve hře Ragby profesionální facku. Kdyby se ta inscenace včas nestáhla, tak mě kolega ubil k smrti. On byl takový herec od rány. Jednou nafackoval i malému školáčkovi, co se v hledišti rozplakal.
Mařenka Durnová se usmívala jako Mona Lisa: Tady jsem začínala jako malá holka, hrála jsem ve Veselých paničkách a Karel Hoger si mě poslal pro pivo. Kde byla rekvizitárna? Nevíte, kde to bylo? V rekvizitárně mně Mistr napsal: „Mařence za pivo, Karel“.
Paní Ljuba gesty dirigovala mladého muže a ten fotil zleva, zprava, ánfas. Fotil interiéry. Paní Alena nesměle stála uprostřed hlediště: My byly malé holky. Běhaly jsme kolem divadla, sbíraly kaštánky pro štěstí a dívaly se na vás jako na bohy.
Jo, jo, taky jste po nás těmi kaštánky házely.
My ne! Kdepak! My ne! My vás milovaly. Pro nás to býval velký svátek, když jsme mohly do divadla na představení.
Sedm trpaslíků a dvě Sněhurky se rozlezli po zákulisí. To byla moje šatna, a tohle zase moje. Tady stávala bedna na kordy a tady na zdi visela fermanová tabule. A těmito železnými dveřmi jsem chodil na tahovou lávku. Tady byl byt správce, tady ředitelna, tady místnost náborářky, účtárna, stolárna, kostymérna a tady pod okny jsem měl garáž. A rekvizitárna, kde byla rekvizitárna? Přece vedle vchodu na scénu. Tam se tajně kouřilo a hrálo na piáno.
Když už se jednou něco zruší, těžce se to zrušené znovu obnovuje… FOTO archiv BVV
Venku stále poprchalo a my měli zamžená vidění. Paní Ljuba řekla: Tak co, pane Jaroslave, šel byste do toho opět? Kolik myslíte, že by to tady stálo peněz?
Milá paní Ljubo, dost. Viděl jsem nějaké praskliny na schodišti, ve foyeru odpadává strop, na mnoha místech do budovy zatéká, elektroinstalace je vadná, vodní a tepelné rozvody budou prohnilé, to bude chtít generální opravu. Dále se bude muset koupit jevištní, zvuková, osvětlovací zařízení, pořídit vybavení jeviště, šaten, sálu. Také by se muselo divadlo oplotit a vybudovat k němu shora od tramvaje samostatné vstupy a vjezdy pro auta, protože, pokud si pamatuji, Výstaviště si stále stěžovalo na možnosti pronikání zlodějů a živlů do areálu výstavních ploch. Nechci strašit, ale takových 250 milionů. No a k tomu další peníze na denní provoz. To víte, paní Ljubo, bezpečné divadlo je dnes tuze drahý sport.
Ale, což o to, tady by to mladému divadlu pro mladé velmi slušelo. Velmi.
Sedm zkroušených trpaslíků vyšlo do deště a dvě Sněhurky zamkly krám. Řekl jsem Mařence: Když už se jednou něco zruší, těžce se to zrušené znovu obnovuje. A Mařenka s úsměvem Mony Lisy dodala: Máš pravdu, Jardo, kór když jde o divadlo!
Brno, 8. 6. 2013
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 16)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
