Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 160)
Seriálem scénických čtení a inscenací připomíná paní Husa sobě i Brnu blížící se osmdesátiny básníka a dramatika Milana Uhdeho. Po úryvcích z oslavencových pamětí Opice v menažerii a čtení z hry Zázrak v černém domě (již jsem o nich psal dříve) měl jsem možnost vidět vášnivou disputaci s hudebními vstupy, monology, zpěvy a dramatickými výstupy v inscenaci díla Miloše Štědroně a Milana Uhdeho v režii Vladimíra Morávka Leoš aneb Tvá nejvěrnější.
Milan Uhde. FOTO archiv DHnP
Leoš aneb Tvá nejvěrnější
Učení mudrlanti se trumfovali v předkládání tvrzení, jak to tehdy s Janáčkem, jeho tvorbou a jeho láskami bylo.
Na „place“ dováděl a s dívkami i ženami laškoval mladý Leoš, zatímco kolem kroužily a zpívaly stylizované postavy z jeho oper. Starý pán s hůlčičkou a huňatou hřívou šedivých vlasů šel hukvaldskými lesy a dvořil se Kamile Stösslové. Nejsem žaden stařec. Paní v černém s bílou tváří bloudila rozvrácenou krajinou židlí, stolů, praktikáblů, hrála na housle a zpívala. Věru, krásně. Tuze krásně. Ej, lásko, lásko, ty nejsi stálá… Jako voděnka, ej, mezi břehama… Musel to být divoch, ten náš Mistr Janáček…
A divák si utrousil: Gusto měl dobré… Robky, jedna pěknější než druhá… V tramvaji jsem si broukal: Ej, lásko, lásko, ty nejsi stálá…
Divadlo Husa na provázku, Brno – Milan Uhde / Miloš Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější. Režie a úprava: Vladimír Morávek, dramaturgie: Miroslav Oščatka, scéna: Ladislav Vlna, kostýmy: Eva Morávková, hudba: Miloš Štědroň, choreografie: Ladislava Košíková, korepetice: Martin Jakubíček, asistent režie: Jan Tomandl. Na klavír hraje: Martin Jakubíček nebo Monika Jakubíčková. Premiéry: 11. 11. a 12. 11. 2011. Obnovená premiéra: 29. 4. 2016. Psáno z reprízy 2. 5. 2016.
///
MIlan Uhde v roce 1966. FOTO archiv
Prodaný a Prodaná
Tak to byl hit Provázku na sklonku osmdesátých let. Ústřední postavu spisovatele, novináře, revolucionáře, vězně rakousko-uherského mocnářství, autora libreta Smetanovy Prodané nevěsty, Karla Sabinu hrál Petr Oslzlý. Já byl tehdy za koktavého medvěda Va-vaška…
Vážení, byl to úspěch. Karel Sabina byl udavač a udavačství bylo u „nás“ zrovna zase v módě, takže bylo vždy narváno a představení rezonovala. Umírající Sabina na smrtelné posteli lkal: Já jsem nezradil… Autorem hry Prodaný a Prodaná je Milan Uhde, což se tehdy zveřejňovat nesmělo…
Pln zvědavého očekávání jsem vybelhal schody do nevyššího patra budovy paní Husy, v její útulné zkušebně zaujal místo na bidýlku a stačil se rozhlédnout. Kousek pode mnou v první řadě seděl slavící Milan Uhde a vedle něj básník, dramatik, překladatel, spisovatel, profesor Antonín Přidal, který bájnou hranici osmdesáti let již překročil…
Nahlédl jsem do programu: Karel Sabina byl vyobcován z národa jako zrádce, psal jenom pod pseudonymem, ze svého obydlí vycházel jen v přestrojení… Po letech živoření, na podzim roku 1877 zemřel… „Confident Roman, recte Karl Sabina“.
V kotlince se zjevil klaun a ve zmateném klaunském balábile nás vítal na scénickém čtení: Cožpak Shakespeare, ten ujde, ale náš brněnský Uhde – už de – rozumíte Uhde – už de, džouk – náš Uhde, už de, Uhde je dramatická třída, náš brněnský Shakespeare, zde Prodaný a Prodaná, jeho… Tak nějak to mohl říci. Bylo to milé…
Zachrčel amplion, kdesi zavrzal hlas: Scéna první – soud. K dlouhému stolu přišly čtyři dívky v černých mužských oděvech, s černými buřinkami na hlavách a s nalepenými vousy, kníry, licousy na tvářičkách. Jediný muž, urostlý tlusťoch, byl naditý do kroje selky z jižních Čech. Líce i rty měl zmalované hrozným způsobem, a kromě toho, že hrál na piáno, mluvil a zpíval pronikavou fistulí.
Dívky si připlácly na klobouky i na klopy kabátů jmenovky významných českých politiků, spisovatelů, básníků, novinářů: Grégr, Hálek, Neruda, Sládek, Barák, Heller, Tůma a s potutelnou nadsázkou pípaly obvinění Karla Sabiny. Za peníze jsi policii udával osoby slovem i písmem…
Sabina se hájil. Rozhořčeně dokazoval, že nikoho nezradil a neudal. Vždyť byl sám arestován a dlouhá léta trpěl v žalářích. A nikdo mu nepomohl, jemu, největšímu romanopisci… Rozčiloval se, běsnil, až se mu pod nosem odlepil knír a z hlavy sjela paruka.
Dívka s ceduličkou „číšník“, žoviálně a obratně s gesty muže, roznášela pivo, tlačenku, chleby. Kratší repliky i hádavé dialogy herečky hrály zpaměti, delší monology četly. Nechtěné pauzy vzniklé hledáním textů, vyplňovaly vtipnými improvizacemi. Když text nalezly, pohrávaly si s ním jako žonglérky s míčky. Setkání revolučních spiklenců s revolucionářem Bakuninem se odehrávalo pod stolem při svitu baterky. Přítomná minikamera snímala detaily tváří a záběry promítala na zeď nad stolem. Jedna scéna tajné schůzky byla inscenována jako loutkové představení. Herečky vodily po stole pimprlata, miniaturní dětské marionety… Vzduch byl prosycen vůní studentské recese.
Do hry se dostávaly aktualizace dneška. V hudebním doprovodu zněly vedle Smetanových melodií z Prodané nevěsty i úryvky šlágrů. Na zdi blikotaly nedávné politické osobnosti. Hit Sladké mámení, se vtíral do uší… Dívka hrající Sabinu končila hru čtením vypjatých, ostře tlumočených monologů. Poslední její věta zněla: Lidičky, nebojte se, já nejsem medvěd, já, já jsem, Va-vašek…
Přítomné čtení oslovilo. Tleskali a pak seděli v zadumaném rozpoložení…
Spontaneita herectví Růženy Dvořákové, Ivany Hloužkové, Simony Zmrzlé, Terezy Marečkové, Davida Janíka a bláznivá režie Michala Háby zasluhují uznání. Zrovna tak i celý tým nadšených tvůrců, dramaturgyněmi (Simona Petrů, Nora Obrtelová) počínaje a výtvarníky (Petra Jiránková, Martin Ondruš) konče.
Belhal jsem se z vysokých schodů a přemýšlel o tom, že obsazení mužských rolí dívkami nebyl špatný nápad a že by možná stálo za to, Uhdeho drama Prodaný a Prodaná nastudovat v recesistickém duchu nově, jako inscenaci…
Divadlo Husa na provázku, Brno – Kde Shakespeare můj? Už jde – díl čtvrtý: Prodaný a Prodaná. Scénické čtení Milanu Uhdemu k osmdesátinám. Uhdeho svérázný příspěvek k otázce češství a „národního“ hnutí. Příběh „největšího českého zrádce“ Karla Sabiny vyprávějí s nadhledem čtyři ženy. Režie: Michal Hába. Čtená premiéra 5. 5. 2016.
///
Milan Uhde. FOTO archiv
Pán plamínků
Televizní hra z roku 1977, vyšlá v samizdatu, o šeré době 70. let minulého století, která mnohým lidem zničila život a jež se v Uhdeho podání jeví jako esence beznaděje špiclovského věku…
Čtvrté, závěrečné čtení z dramatické tvorby Milana Uhdeho se odehrávalo na zadní ploše sálu, před kovovými vraty nákladního výtahu. S námahou jsem zdolal vysoký stupeň divácké elevace a usedl v její vyvýšené druhé řadě.
Pod elevačním úbočím stál stůl s třemi židlemi. Za stolem dvě křídla krémových dveří. Od dominujícího stolu nalevo se v přítmí krčila zaparkovaná nápadně červená škodovka. V černě hranatém, stísněném prostůrku od stolu vpravo, se bělaly další dveře, vedle na věšákové liště visel okrově vybledlý panský plášť. V koutku u výtahu jsem zahlédl na zdi zabudovaný telefon. Výtahová vrata byla polepena dobovými obrázky propagujícími svět socialismu. Na středu hrací plochy, na zdi vyhrával „dráťák“ dávno zašlé hity. Šedavé svícení navozovalo tíživý pocit strachu…
Pak přišli herci…
Dobře hráli. Črtali skici postav, četli. Měli strach. Dusili se slovy. Pod rozevřeným deštníkem skrývali své tváře i siluety. Vyšetřovatelé šetřili, lékařka vyšetřovala. Diagnózy četla rozvážně, s pachutí odvanutých časů na jazyku. Pár stíhaných, milujících se manželů, procházel bolem rozkladu z donucení…
Obdivuhodně postihl vývoj hlavního hrdiny Lucáka herec Dalibor Buš. V rychlých střizích předvedl sebevědomou osobnost lámající se pod nátlakem psychiatrických pečovatelů a jejich farmaceutik v trosku člověka páchajícího sebevraždu. Manželku, dychtivou, milující, zaskočenou nepochopitelným tlakem moci, bojující za svého muže a ochotnou donést kříž svůj až na pokraj Kalvárie, hrála krásná Nicole Maláčová. Lékařku psychiatrie, k pacientům odporně netečnou, avšak zacílenou na výsledky své terapie, předvedla Pavlína Vaňková. Poněkud obtloustlou vyšetřovací lišku, hrál s milostnou rozkoší Tomáš Sýkora. Jako jeho bestiálně se tvářící pomocnice se šklebila Tereza Marečková. Vít Pískal zvládl roli uvádějícího předřečníka i spisovatele Tischera pronásledovaného tajnou policií.
Režisér Akram Staněk nekouzlil, nevymýšlel zbytečnosti, ale soustředil se na práci herců s textem a udělal dobře. Ve zkratce předal divákům důležité informace i krédo Uhdeho hry.
Divadlo Husa na provázku, Brno – Kde Shakespeare můj? Už jde – díl pátý: Pán plamínků. Scénické čtení Milanu Uhdemu k osmdesátinám. O šeré době 70. let minulého století, která mnohým lidem zničila život a jež se v Uhdeho podání jeví jako esence beznaděje špiclovského věku. Režie: Akram Staněk. Premiéra 14. květen 2016.
///
Upřímně jsem autorovi blahopřál… FOTO archiv
Upřímně jsem autorovi blahopřál… Cyklus premiér čtení k poctě významného výročí politika, poety, spisovatele a dramatika Milana Uhdeho byl u konce, ale věřím, že paní Husa bude autorovu hlavu laurem slávy zdobit dál…
Ale o tom až jindy…
Divadlo Husa na provázku, Brno – Kde Shakespeare můj? Už jde. Dramaturgie celého cyklu scénických čtení: Nora Obrtelová, Petra Kohutová. Scéna: Tomáš Rusín. Kostýmy: Martin Ondruš, Petra Jiránková. Hudba: David Smečka.
Brno – Komín, 15. 5. 2016
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 160)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
