Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 164)
Cítím se nějak unavený a mé týdenní menu má stále stejnou chuť. Zhubnul jsem značně. Běhám totiž za divadly v naději, že jednou budu zase malým klukem. Snažím se vstřebávat názory dnešního mládí, co divadlem žije, jako já kdysi… Na Festivalu progresivního divadla jsem nemohl chybět.
///
Autorom známeho románu Tisícročná včela je Peter Jaroš, ktorý vytvoril aj scenár jeho filmovej predlohy. Ide o trojgeneračný román popisujúci osudy rodiny Pichandovcov a obyvateľov obce Hybe na Liptove. Dramatická podoba veľkolepého románu bude však zahŕňať len dve generácie tejto rodiny, obce, ako aj Slovenska v jeho historických chvíľach. Tvorivý tím sa nebude snažiť len o pohľad do minulosti slovenského národa. Ich zamyslenia sa budú dotýkať mravných otázok o fungovaní ľudských hodnôt, o ich minulosti, ako aj budúcnosti.
Tísícročná včela z nitranského Divadla Andreja Bagára se společně s celým rojem dělnic a trubců zabydlela v úle na hudební scéně brněnského Městského divadla.
Vychutnával jsem měkkost slovenštiny, obdivoval se v povětří levitujícím židlím i ohnivým rejům křepčících vesničanů z podtatranské obce Hybany.
Sněhem se brodily děti v košilkách tří králů, Vánoce voněly badyánem, byla svatba a nevěsta stála v bílém. Vesničané zpívali: Tatranci sú bratranci. Děti se rodily do kolébek, do povijanů a z oblak se snášely úly. Měly podobu fousatých dědů, entů špulících rtíky. V šenku u žida tloukli obušky do podlahy, nožkami při tom kmitali, mudrovali a zpívali, až se jim naškrobené košulenky natřásaly. „Murári“, aby uživili sebe a své bližní, „rajzovali“ za prací. Maďarům stavěli domy. V Uhrách se revoltovalo, červené prapory vlály a do demonstrantů se střílelo. Hybané byli u toho. Na včely padl mor.
Zemřel starý Pichanda a „žándáré“ zastřelili jeho vnuka. Bělostné dívky kroužily kruhem. Dlaněmi bušily do dřevěných stěn, černými fěrtochy mávaly jako perutěmi ptáků. Tisícročná včela v podobě bílé madony na vše dohlížela. Procházela se mezi Hybany a sladkou slovenštinou zpívala.
Divadelníci z Nitry nevymýšleli žádné převratné novoty, stvořili poctivé divadlo. Takové jsme kdysi uměli i my.
Bolo mi s vami dobre, milí Nitrané!!
Divadlo Andreja Bagára, Nitra – Peter Jaroš, Martin Kákoš, Vašo Patejdl: Tisícročná včela. Režie: Martin Kákoš Námět: Peter Jaroš Libreto: Martin Kákoš Hudba: Vašo Patejdl Texty písní: Kamil Peteraj Dramaturgie: Svetozár Sprušanský Hudobní nastudování a dirigent: Július Selčan Korepetice: Eva Pacovská Korepetice: Tomáš Ducký Hlasová příprava: Eva Pacovská Choreografie: Jaroslav Moravčík Kostýmy: Ľudmila Várossová Scéna: Pavol Andraško Obsazení: Tisícročná včela: Eva Pavlíková Martin Pichanda: Marián Slovák a. h. Ružena, jeho žena: Gabriela Dolná Samo Pichanda, ich starší syn: Marcel Ochránek Valent, ich mladší syn: Roman Poláčik Kristína, ich dcéra: Kristína Greppelová Mária, Samova žena: Klaudia Kolembusová Hanka, Valentova milá: Alena Pajtinková Matej Srok, Kristínin muž: Jakub Rybárik Julo Mitrón, kováč: Martin Nahálka Matilda, jeho žena: Daniela Kuffelová Haderpán, miestny podnikateľ: Anton Živčic Valika, jeho žena: Eva Večerová Orfanides, učiteľ: Ján Greššo Domanec, farár: Branislav Matuščin Jozef Náder, murár: Juraj Ďuriš Fero Dropa, murár: Martin Šalacha Pál Szokolík, maďarón: Peter Oszlík Gagoš, drotár: Martin Fratrič Žufanko, murársky majster: Ján Hrmo a. h. Gersh, krčmár: Augustín Graf a. h. Marta, jeho dcéra: Aurélia Fritzová a. h., Dominika Pašiaková a. h. Správca, Hlásnik: Vladimír Bartoň Žofia, dedinčanka: Lucia Václavíková a. h. Janko, Samov starší syn: Jakub Árendáš, Lukáš Herc Karol, Samov mladší syn: Filip Mán, Šimon Rosinský, Šimon Vavro Emka, Samova dcéra: Tamara Kováčová, Yvona Luková, Nela Zemanová Hasičská kapela: Juraj Uher, Marek Slamka, Ivan Lachký, Peter Félix Hlas: Štefan Kvietik Dedinčania (v alternáciách tancujú): Simona Droppanová, Katarína Hajsterová, Veronika Handzušová, Zuzana Krausová, Mária Majeríková, Adriána Pinková, Gabriela Urbanová, Jozef Antálek, Miroslav Martinovič, Martin Mikulášek, Lukáš Onufer, Kristián Sedláček, David Schimmer, Lukáš Vargic Délka představení: 3 h
///
Pražilo slunce a v chladu Reduty hrálo Slovácké divadlo příběh vonící dálkami, linoucími se z rajčatově červených woků.
V programu jsem četl: Jak vyprávět o nelegálních emigrantech, o tom, jak nemají žádná práva – o lidech, kteří nemohou jít k zubaři, když trpí nesnesitelnou bolestí zubů, lidech, kteří se nemohou obrátit na policii, když jsou nuceni k prostituci či je zneužívají kuplíři, lidech, kteří jsou umilováni k smrti? …poskytují uspokojení našim nízkým tělesným potřebám coby nádeníci v kuchyních či sexuální otroci. Jak vystihnout vše a nezkazit kýžený divadelní pokrm – tu voňavou asijskou polévku z čínského bistra, kam Schimellpfennig svého Zlatého draka zasadil…
V restaurantu Zlatý drak se „děly“ věci. Kuchaři vařili čínské speciality. Dívenku bolel zub a letušky létaly. Zešikmená plocha připomínala po bocích osazenými černobílými kůly letištní ranvej. Herci byli oblečeni do pískově nepřitažlivých, mdlých overalů, na hlavách měli nevábné paruky slámové barvy. Muži hráli postavy ženské a ženy mužské. Také se do toho pletla vulgárně se tvářící silná žena, natahující si na hlavu černou masku. Muž v masce zabijáka. I když se jednalo o Thajce, Vietnamce a Číňany, mluvili obstojně česky…
V restaurantu Zlatý drak se „děly“ věci. FOTO archiv SD UH
Dívce vytrhli hasákem bolavý zub a ten letěl a letěl, až spadl letušce do misky s nudlovou polévkou. Majitelka zubu, bolestmi protkaná mladinká imigrantská Asiatka se ocitla v Evropě ilegálně. Čínský strýček jí pomohl dostat se do země zaslíbené, nevěda, že do země napudrované macechy. V Německu nárok na ošetření neměla, zůstala na pospas milosti jiných. Vykrvácela a zemřela. Děvčátko bylo do mateřské země posláno inkognito. Márami mu byla ramena tichých Číňanů, rakví koberec, co v restaurantu visel nad barem jako tapisérie a funebrálním vozem splavná meandrující řeka.
Ach, smutný je svět, smutný život na něm… Drak byl vypuštěn, ale nebyl zlatý, byl z papíru.
Slovácké divadlo, Uherské Hradiště – Roland Schimmelpfennig: Zlatý drak. Režie: Zetel. Výprava: Jitka Fleislebr. Hudba: Vojtěch Dlask. Pohybová spolupráce: David Strnad. Dramaturgie: Iva Šulajová. Asistent režie: David Macháček. Asistent dramaturgie: Štěpán Goiš. Překlad: Petr Štědroň. Osoby a obsazení: MLADÝ MUŽ (Dědeček, Asiat, Servírka, Kobylka): Zdeněk Trčálek, ŽENA PŘES ŠEDESÁT (Vnučka, Asiatka, Mravenec, Prodavač potravin): Monika Horká, MLADÁ HOLKA (Muž s pruhovanou košilí, Asiat s bolestmi zubů, Barbie-fucker): Kamila Zetelová, MUŽ PŘES ŠEDESÁT (Mladý muž, Asiat, Druhá letuška): Pavel Hromádka, MUŽ (Žena v šatech, Asiat, První letuška): Tomáš Šulaj. Délka představení: 1h 20 minut.
///
Slunce pálilo, četl jsem si program: Bratři Karamazovi. Inscenace nerozřeší, zda je, či není Bůh, provokuje však věčné, dnes velmi aktuální trnutí nad otázkou, proč cesta k Bohu nebo Nebohu musí být lemována mrtvolami. Běsi individuální duše a běsi mocenských dějů se v současném světě prolínají. Hrůzy rozpoutává zase jen člověk, který to nemá v duši v pořádku. A nejde jen o duši, Boha a podobné vzletnosti. I u Karamazových se v pozadí všeho dění skrývá svazek bankovek. Marie Zdeňková, Divadelní noviny
Pak se mi přihodilo nevolno…
Večerní Karamazovce s Jurajem Kukurou jsem vnímal s vypětím všech sil. Filosofování na téma – je Bůh, není Bůh, není-li Bůh, je vše dovoleno, se projevovalo v krutostech a neřesti. Krvavá barva ďábla byla barvou ponožek i bot starého Karamazova. Zvláštní, ďábelsky krutý otec Karamazov, i ďábelsky vilná rozkošnice Grušenka, mluvili po slovensky. Démon i otec byli představováni Jurajem Kukurou. V závěrečné části zloduch vystoupil ze skleněné vitríny a jako bodrý strejda nabízel divákům cukříky. Trousil kritické poznámky na problémy současnosti. Smerďakov kreslil vodou na tmavou zeď podobu kubisticky hranaté kočky. Pak tklivě hrál na piáno a zpíval fistulí. Byl úslužný a sympatický. Intrikán, kterému vše vychází… Otci předváděl záchvat epilepsie jako artista v cirkuse.
Není-li Bůh, vše je dovoleno. Juraj Kukura jako Fjodor Karamazov. FOTO LUKÁŠ HORKÝ
Dialogy měly ruské dimenze. Mezi mluvícími zely značné, několikametrové vzdálenosti. Dimitrij strčil otci hlavu do dřevěného záchodu. Starý Karamazov se holedbal zkrvaveným obličejem, vsazeným do pranýře otvoru latrínového prkna. Není-li Bůh, vše je dovoleno. Nejmladší syn Ivan otce nenáviděl k zešílení… Rozložil na podlahu oblek a skákal přes něj panáka. Na vysokých bradlech se pohybovala ochrnutá Líza. Aljoša za ní vylézal. Nestoudně nahatá Grušenka se obtáčela kolem striptýzové tyče a postupně souložila se všemi Karamazovci. Satan byl přítomen všemu dění. Dimitrij svého otce zabil.
Společnost je v rozkladu, lidé nevěří ničemu. Bůh není, -ismy neexistují, vše je dovoleno. Takové poselství přivezl pražský Činoherní klub na scénu Mahenova divadla…
Činoherní klub, Praha – Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi. Režie: Martin Čičvák Dramaturgie: Martin Kubran Scéna: Hans Hoffer Kostýmy: Mária Havran Hudba: Ivan Acher Osoby a obsazení: Fjodor Karamazov: Juraj Kukura Dimitrij: Martin Finger Aljoša: Igor Orozovič, Michal Čapka Ivan: Honza Hájek Smerďakov: Matěj Dadák Kateřina: Gabriela Míčová Grušenka: Natálie Puklušová Líza: Ivana Uhlířová Délka představení: 3h
///
Vyčerpaný a unavený jsem se dosoukal na lože…
V sobotu jsem na scéně Reduty viděl inscenaci ostravského Divadla Petra Bezruče Petrolejové lampy. Oproti nedávno zhlédnutému představení souboru Mahenova divadla byla Ostrava skromnější…
Na brněnské scéně bylo možné spatřit rustikální malebnost labyrintu uliček se zákoutími městečka Jilemnice a honosnosti domu stavitele Kiliána. Ostravští zasadili tragický příběh architektovy stárnoucí dcery Štěpky do prostředí chudoby malé selské vísky. Rozpadající se statek a bědný mobiliář se staly symboly paralyzované společnosti. Atmosféra bídy dala vyniknout zupácké nadřazenosti zištného a bezohledného frejíře, uzurpátora, syfilitického lajtnanta Pavla Maliny (Lukáš Melnik), i hrdému trpitelství jím oklamané sestřenice a manželky Štěpánky Kiliánové.
FOTO TOMÁŠ RUTA
Gesto „vojáka“ Pavla zapalujícího si cigaretu postihlo cele charakter zvrhlé nadřazenosti důstojníka, co se narodil v chudobném hnízdě postaveném z větviček nicotnosti. Jeho zvířecí řvaní a střílení do nakresleného terče ženského těla s holou lebkou podobnou tváři z Munchova expresionistického obrazu se mi vrylo do paměti. Něžná touha Štěpky Kiliánové po lásce s milovaným mužem se měnila ve zklamání z nenaplnění svazku manželského (Sylvie Krupanská).
Umírání, smrt, pohřbívání a likvidace toho, co po syfilidou stiženého Pavla zbylo, odkrylo smutky rodiny Malinů. Nemohoucnost otce (Karel Čepek), hluboká zášť Jana (Dušan Urban) k Pavlovi, otrokářský vztah Malinů k děvečce Karle (Markéta Haroková) i hrdá statečnost Štěpky, nesoucí na bedrech úděl podvedené panenské manželky až do konce… Pozoruhodným hereckým výkonům dominovali Norbert Lichý (stavitel Kilián) a Sylvie Krupanská v roli Štěpky Kiliánové.
Divadlo Petra Bezruče, Ostrava Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy. Režie: Martin Františák Dramatizace: Martin Velíšek a Ivan Rajmont Dramaturgie: Daniela Jirmanová Dramaturgická spolupráce: Martin Velíšek Výprava: Marek Cpin Hudba: Nikos Engonidis Délka představení: 2 h 30 minut s přestávkou Osoby a obsazení: Štěpka Kiliánová: Sylvie Krupanská Pavel Malina: Lukáš Melník stavitel Kilián: Norbert Lichý Anna Kiliánová: Kateřina Krejčí Jan Malina st.: Karel Čepek j.h. Jan Malina ml.: Dušan Urban synáček, satan: Michal Sedláček Hanousková: Marcela Čapková Xaver, čert, blodek: Ondřej Brett Karla: Markéta Haroková Jan Evangelista Trakl, pekař, starosta: Stanislav Šárský, Vojtech Říha Helena Blodková: Pavla Gajdošíková Skákavý Machoň: Jiří Müller j.h. Štěpka jako dítě: Emma Kočířová nebo Lucie Mohylová
///
A opět pod okny pálilo slunce.
Internet přinesl text: Divadlo Aréna, Bratislava. Apoteóza lásky a zrady Oběť. Originálny rukopis Davida Jařaba razantne kríži žánre kriminálky, psychologického thrilleru a filozofickej eseje. Stíšená výtvarne pôsobivá kompozícia je herným polom pre vášne, temné túžby a ešte temnejší humor protagonistov. Hra je voľne inšpirovaná filozofickou esejou Georgesa Bataillea Erotizmus. Réžia: David Jařab. Účinkujú: Martin Hronský, Rebeka Poláková, Jana Kovalčiková, Richard Stanke, Lukáš Latinák.
Seděl jsem v druhé řadě. Na jevišti přede mnou stolek a masivní kožená pohovka barvy narudlého tygřího oka. Pohledná elegantní dáma středních let žehrala na svůj osud, manžel jí nemiluje, rošťácky dovádí se čtrnáctiletou školačkou…
Drobná, sexu chtivá školačka se svlékala. Povalila štíhlého muže, manžela ženy krasavice, na kožený gauč a za zády manželky s mužem ústně obcovala… Do pokoje vstoupili dva muži nevalných mravů, sedli si také na prostorný gauč a vedli spolu divný dialog. Sahali na krasavici, rozkvetlý květ, i na dítě, poupátko… Manžel vstal, upadl na podlahu a znehybněl… Utrápená sličná žena si podřezala hrdlo. Její bezvládné tělo pomazané krví se sesulo vedle gauče. Dva muži s mrtvou hráli hru na finále soutěže krásy. Věšeli si ji na sebe, mrtvými pažemi mávali divákům na pozdrav. Dryáčnicky vykřikovali: A nyní vrchol – královně bude na hlavu vsazen diadém…
Surrealistická kinetika hrůzných obrazů šokovala… FOTO archiv Arena Bratislava
Surrealistická kinetika hrůzných obrazů šokovala… Konsternované obecenstvo poléval studený pot…
Dva muži přivlekli tělo adolescentní dívčiny. Potírali jí obličej dětskou kašičkou a pak ji škrtili. Dívenka ožila. Odtáhli ji pryč. Mladší prohlásil, že si musí odpočinout. Usedl na židli a memoroval poučky z rukověti policisty, jak se poznají somatické symptomy blížící se smrti člověka. Za jeho zády trčely holé nohy dívenky. Probíhala jimi předsmrtná křeč…
Hnusná pachuť zachvátila má ústa, přede mnou sedící dáma drtila slova: Hrozné. Hrozné, hrozné…
Co dodat, snad jen osu příběhu: dva policisté vyšetřovali sebevraždu paní Marie, která spáchala dvě vraždy… Manžela shodila z balkonu a dívenku zamordovala…
Bloumal jsem městem a mluvil jsem, mluvil – divadlo nelze takto dělat, nelze!!!
Divadlo Aréna, Bratislava (Slovensko) – David Jařab: Obeť. Režie: David Jařab Překlad a dramaturgie: Martin Kubran Scéna: David Jařab Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková Hudba: Petr Haas Obsazení: Richard, sudca: Martin Hronský Mária, jeho žena: Rebeka Poláková Anna, jeho milenka: Jana Kovalčiková Arpád, policajt: Richard Stanke Sándor, policajt: Lukáš Latinák. Inscenace obsahuje výrazy a scény, které nejsou vhodné pro diváky mladší 18 let. Délka představení: 1 h 45 minut bez přestávky.
///
FOTO ALJOŠA REBOLJ
Ve stínu vestibulu Janáčkova divadla jsem se začetl do programu. Johan Wolfgang Goethe: Faust. SNG Drama Ljubljana (Slovinsko) – 20.00 / Janáčkovo divadlo. Režie: Tomaž Pandur. Režisér Tomaž Pandur se opět zabývá jedním z nejslavnějších evropských mýtů. I když je příběh Fausta založen na středověké legendě o muži, který prodá duši ďáblu, ve skutečnosti vyjadřuje pocit odcizení moderního člověka a jeho potřebu porozumět sobě samému a světu v širším kontextu vesmíru.
Díky alchymistickému procesu Pandur přesouvá faustovskou legendu do intelektuální a emocionální atmosféry dnešní doby a vytváří vlastní poetiku a pravdu. Společně s věčným bojem proti všeprostupujícímu zlu zdůrazňuje nekonečnou touhu po všem nedosažitelném a nedostupném – po rodině, lásce, mládí a kráse.
Faust vstupuje do říše kouzel, do krajiny kosmických sfér, a díky tomu může na okamžik dál žít a nalézt naplnění, lásku, autoritu a sílu. Krví podepsaná smlouva s Mefistem – neboli se sebou samým – ho však nakonec navrací do samoty, stáří a krátkosti života.
Na prostorném jevišti se vlnila vodní laguna! Učenec, vědec Heinrich Faust se brodil vodou. FOTO ALJOŠA REBOLJ
Na prostorném jevišti se vlnila vodní laguna! Učenec, vědec Heinrich Faust se brodil vodou. Na vysokou zažloutlou zeď, tlustou jako kniha s tisícero listy, přepisoval z pergamenu poznámky. Psal vzorce, čmáral obrazce, slova, kreslil znaky… Pod jeho rukama ožívaly dějiny lidské civilizace… Doktor Faust meditoval nad údělem člověka a jeho víry v Boha…
Vlnící voda se zrcadlila na stropu divadla, blýskala po zábradlí lóží a třpytila se na kování portálů.
Do velké louže vstoupil sbor černě oděných herců ve vysokých galoších. Voda brzdila jejich kroky. Dva z nich drželi v rukou motouzky s černými balony plujícími v povětří… Vedli s Faustem disputaci o marnosti života. Byli mokří jako vodníčci. Faust uprostřed hematitových odlesků vod ulehl na katafalk a rozpažil ruce: Mé srdce je mrtvo. Nic jsem nedokázal, nemám to nejpodstatnější, osobu milující a milovanou, jsem vězněm ve svých bezchybných vzorcích… Faust umíral… Křišťálové perly smutku kanuly do oceánu zapomnění. Zda měl Faust v ústech minci pro Chárona, převozníka na řece Léthé, nevím… Nedohlédl jsem… Opona nebes se roztrhnula, stěna se pootevřela, škvírou vykoukla hlava Mefistofelova. Faust se upsal ďáblu…
Faust se upsal ďáblu. FOTO ALJOŠA REBOLJ
Na horizontu jeviště se třpytila hladina oceánu zalitého paprsky měsíčního svitu.
Do Faustova života vstoupila žena. Vlasatá, promáčená blonďatá svůdnice, bělostná Markéta. Vodou nasáklou drapérii svatebního šatu vlekla za sebou. Smála se, zpívala, v jezírku uprostřed tmou zahaleného atolu jí bylo plno. Její hlas obeplouval prostory divadla s neskutečnou vitalitou. Herečka s božím hlasovým fondem hodným antických amfiteátrů. Tklivá hudba se měnila v mučivou. Zavřískaly tóny kornetu. Scéna Markétčina žalářování a její odchod na popraviště, kdy zpívala „brechtovský“ song, při němž z vědra chrstala vodu na postavy katanů, byla snad z pokladnice snů královny nocí, velké Mab. Manželka Mefistofelova, s přísně střiženými vlasy barvy zralého obilí, vládla hlasem vladaře všemu vesmíru. Bylo potěšením slyšet mluvní projev těchto dvou vskutku úžasných hereček.
Hematitová vodní hladina se čeřila pod kroky šíleného bubeníka ve stříbrné uniformě. Tloukl membranofonními paličkami do blány natažené na rezonátor s razancí Satana. Prýštící gejzíry průzračné vody se měnily v křišťálky hvězdného prachu. Fanatický bubeník hlasitým virblem snad přivolával soudný den. Třeskutě tryskající výjev provázela apokalyptická záře reflektorů.
Faust vstupuje do říše kouzel, do krajiny kosmických sfér. FOTO ALJOŠA REBOLJ
Na zeď svědomí světa byly promítány filmové záběry katastrof z filmu Faust. Létali přes ni černí havrani, pobíhali lovící leopardi. Žlutá židovská hvězda se rozpadala v černou kaňku, byly páleny knihy, staleté doktríny se hroutily. Pod zdí, po kotníky ve vodě, tančili manželé Mefistofelovi uhlazený progresivní tanec.
V druhé části se vodní bouření zklidnilo. Za transparentem UTOPIJA se rozzářil svět krásy, pohody a všeobjímající lásky. Vodopády chrlily proudy vod, skály prohřáté sluncem dýchaly zelení stromů, nikdo nikomu neubližoval. Chrám líbeznosti a míru napohled.
Pak se chrámová opona roztrhnula. Všemu byl konec. Jako by deštěm zulíbaní umělci se v dlouhé řadě poděkovali a odešli…
Žlutá židovská hvězda se rozpadala v černou kaňku. FOTO ALJOŠA REBOLJ
Ve vodách se posouvající plochy stěn, průhledy na vodní pláně, skaliska, vodopády, spolu s působivou hudbou a výkony vodou se brodících herců udělaly z inscenace Fausta vrcholnou, neopakovatelnou a nezapomenutelnou událost par excellence.
Touha Fausta po lásce a jeho odmítnutí lásky milované, způsobilo Markétčinu tragedii. Prastarý příběh a silný divadelní zážitek mi nedaly spát. Nespal jsem…
SNG Drama Ljubljana (Slovinsko) – J. W. Goethe: Faust. Režie: Tomaž Pandur Koprodukce: Festival Ljubljana Překlad: Božo Vodušek, Erika Vouk Autorka adaptace: Livija Pandur Dramaturgie: Livija Pandur Scéna: Sven Jonke (Numen) Kostýmy: Felype de Lima Video design: Dorijan Kolundžija Skladatelé: Silence (Boris Benko, Primož Hladnik) Jazykové konzultace: Tatjana Stanič Osvětlení: Tomaž Pandur Zvuk: Srečko Bajda Masky: Julija Gongina Asistent režie: Jaša Koceli Scéna – asistent: Iztok Vadnjal Kostýmy – asistent: Andrej Vrhovnik Asistent režie (student): Jan Krmelj Obsazení: Heinrich Faust: Igor Samobor Mefistofeles: Branko Šturbej Paní Mefistofelesová: Barbara Cerar Margaret: Polona Juh Valentýn: Branko Jordan Premiér: Uroš Fürst Vláda: Robert Korošec, Filip Samobor, Žan Perko, Matic Lukšič Délka představení: 2 h 20 minut s přestávkou.
///
Na internetu jsem si vyhledal informace o představení, které večer uzavře festival Divadelní svět Brno a začetl jsem se… Das Schloss / Zámek Theater Bremen (Německo) 20.00 / Městské divadlo Brno, HS režie: Alexander Riemenschneider. „Pro většinu lidí je cílem bod vyčerpání.“ (Walter Fürst)
Jaroslav Rudiš, jeden z nejznámějších českých spisovatelů střední generace, oživil společně s pražskou kapelou Kafka Band, výtvarníkem Jaromírem 99 a v koprodukci s německým divadlem Theater Bremen Kafkův magický svět. Tato původní adaptace Kafkova nedokončeného románu Zámek mísí nejen německý jazyk s češtinou, ale i mluvené slovo se zpěvem. Hudba kapely Kafka Band, která celou inscenaci živě doprovází, je temná, rocková a drsná, ale zároveň i jemná a poeticky křehká. Jedinečným způsobem vypráví spolu s hereckou akcí Kafkův existenciálně laděný příběh. Kafka začal tento svůj třetí román psát v roce 1922 v průběhu dlouhé zimy, kterou trávil obklopen nevstřícnými krkonošskými vesničany ve Špindlerově mlýně. Hlavní postavou jeho dodnes ceněného díla je osamělý a urputný člověk se zvláštním jménem K., jemuž se nedaří pochopit pravidla cizího světa, do kterého přichází.
Proklamovaný bod vyčerpání mě zaujal… Dokonce povzbudil. Dal jsem si chladnější sprchu a vyrazil za Zámkem…
KAFKA BAND rozezvučel struny basových kytar. FOTO Theater Bremen
Velké hlediště hudební scény bylo vyprodáno. Majestátná zéva obrovská z oblých žeber bílé sypkoviny, pod svou lasturou schraňovala pohled na křídlo klavíru, baterii bicích nástrojů a tyče s mikrofony. Na židlích seděli hudebníci a ladili nástroje. V popředí ležely tři pásy pohyblivých chodníků a na jevištní hraně byl vidět obdélník tlumočnického zařízení…
KAFKA BAND rozezvučel struny basových kytar a jeho lídři začali zpívat. Herci přicházeli k mikrofonům, řekli něco vět a odcházeli. Také chodili po jezdících pásech, připomínající černé jazyky, které člověka při nedodržení stanoveného tempa pohltí… Když se nezpívalo, přednášely se Kafkovy texty… Mezi muzikanty se na scéně objevil záhadný, vyhublý, málo vlasatý muž, pan K. Vydával se za zeměměřiče…
Představení ubíhalo, chodníky byly v pohybu, příběh Zámku se vlnil v zákrutech. Vzrušení se nekonalo, ale hudba se dobře poslouchala. Jediné dramatické okamžiky nastávaly pří zrychlené chůzi herců na mobilních chodnících. Úchvatný byl klopýtavý běh pana K. po pádícím pruhu trvající nejméně čtyři minuty. Bylo to takové laskavé melodrama. Slušně zvládnuté scénické čtení nazpaměť… Snad festivalový dovětek?
Bylo to takové laskavé melodrama. FOTO Theater Bremen
Odcházel jsem z hlubin divadla s úsměvem na tváři.
Znepokojená studentka divadelní vědy řekla: Co to mělo být? Toto přece na festival nepatří. Tenhle Kafka byl očesaný, uhlazený, a o ničem. Vždyť ani ta kapela nebyla dobrá. Kafka v takovéto podobě na jeviště nepatří… Oponoval jsem. Pane, řekla studentka, festival má být slavností, na které se člověk může něčemu přiučit a poučit se. Vzpomněl jsem si na představení bratislavské Areny Oběť a mráz mi běžel po zádech… Rychle jsem dodal: Nemám důvod s vámi nesouhlasit, slečno. Počkáme si na progresi příštího festivalového ročníku a uvidíme…
Theater Bremen (Německo) – Franz Kafka: Zámek. Režie: Alexander Riemenschneider. Dramatizace: Jaroslav Rudiš, Alexander Riemenschneider. Scéna: David Hohmann. Kostýmy: Anna Sophia Röpcke. Výtvarné návrhy: Jaromír 99. Video: Jaromír Vondrák. Světla: Christopher Moos. Dramaturgie: Viktorie Knotková. Hrají: Guido Gallmann, Robin Sondermann, Franziska Schubert, Alexander Swoboda a Kafka Band: a.m. almela (kontrabas, basová kytara, mandolína), Jiří Hradil (klávesy, klavír), Zdeněk Jurčík (bicí, perkuse), Dušan Neuwerth (kytara, zpěv), Tomáš Neuwerth (bicí, perkuse), Jaroslav Rudiš (mluvené slovo a zpěv), Jaromír 99 (zpěv). Délka představení: 1 hodina 50 minut, bez přestávky.
Psáno ve spolupráci s Martou Poláškovou
Brno – Komín, 6. 6. 2016
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 164)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
