Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 165)

Byl jsem zasažen hudbou. V hlavě se mi stále chvěje obraz nekonečně se houpající lodní paluby, bělostí a prosklenými pavučinami stropu připomínající odcizení v monumentální obřadní síni krematoria.

V programu jsem si přečetl příběh opery: Kdysi Uruku vládl Gilgameš. Mocný a moudrý, však něčím hnán týral svůj lid. Oddělil muže od žen, dcery od matek. Až zazněla zoufalá prosba k bohyni Aruru. Ta vyslyšela nářek a z hlíny stvořila muže – Enkidu. Ten čistý a nevinný, v nevědomosti žil se zvěří a s ní se pásl na rostlinách. Lovec přivedl kurtizánu. Enkidu podlehl svodům kurtizány a překročil práh své nevědomosti. „Pojď se mnou do Uruku,“řekla mu dívka, „do města, kde vládne mocný Gilgameš“. Enkidu a Gilgameš se utkali v souboji.

Pak pevné přátelství spojilo Gilgameše a Enkidua… Však bohové rozhodli, že Enkidu musí zemřít… Enkidu ulehl a dvanáctý den zemřel. Gilgameš hořce plakal pro přítele a zachvátil ho strach ze smrti. …volá Enkidu, aby vyšel z podsvětí. …bůh Ea se slitoval a otevřel v zemi průrvu, kterou mohl Enkidův duch vystoupit zpět na zem. Přátelé se znovu objali. „Jaký je zákon v podsvětí?“ ptá se Gilgameš. „Smrtelnost je osudem všech lidí,“ zní odpověď… 

Na obrovitou plochu zaoceánského parníku zástupem vstupují pomalými kroky černě odění lidé s hudebními nástroji v rukou. Vede je muž s taktovkou v levé ruce. Vytvoří řadu a obřadně se ukloní… Poté si je dirigent odvádí do podpalubí. Nad hranou orchestřiště, ve skleněných vitrínách, lze zahlédnout nehybná těla. Enkida a Gilgameše. U levého portálu, za zlatavou harfou se svátečně tváří žena. Nad dlouhými čelními schody, na plošině za bílým stolem, seděl nehybný muž. Za pravým portálem se černalo velké koncertní křídlo. Studenost obrovské haly provázelo ticho.

Rituál smutku pokračoval nástupem sboru. Pěvci vstupovali tiše, pomalu spodními i horními dveřmi lodních kajut na palubu parníku, aby vytvořili smuteční chór. Jako při rekviem za zemřelé…

Ladění nástrojů bylo krátké a tichoučké, jako když bzukne vosička…

Dirigent gestem zastavil čas. Pak jemným pohybem taktovky rozehrál tichounké smyčce. K ševelu se tlumenými tóny přidávaly klarinety, následovaly je trubky, sbor zapěl hymnicky jméno vladaře mocného města Uruku – Gilgameš…

Velebné oratorium započalo…

Sbor žaloval bohům na krutosti vladaře, žádal o vyslyšení. Z orchestru se ozývají chřestivé zvuky, bicí nástroje dynamizují rytmus. Písek vane pouští… Harfa, piano, poryvy slavnosti. Uvědomil jsem si nezvyklost umístění dechových nástrojů. Ozývaly se z prostoru sekce houslí. Bohyně Aruru nářky vyslyšela a stvořila z hlíny země bojovného reka Enkidu. Na hranu orchestřiště vylézá z vitríny nahatý hoch, vláčnými kroky se prolíná chórem zpívajících a tančí…

Mužské hlasy, baryton, tenor i bas se proplétají, líčí Enkidovo putování. Soprán láká Enkida. Vyzývá jej k boji s Gilgamešem. Kotle tympánů duní temně, buben rachotí, chřestivé svisty podtrhují dramatičnost smyčců… Z druhé skleněné vitríny, snad sarkofágu, vystupuje Gilgameš. V magickém kruhu se utkává s Enkidem… Trubky a viola navozují oratorní část meditací. Violové tklivé sólo vyvolává vzpomínky na ty, kteří odešli. Pomalu se spouští velká plocha mřížového stropu, jako by chtěla rozdrtit smrtelníky pod ní stojící.

V rukou chóru se ocitají čtvercové destičky. Otáčejí destičky vzhůru, ke světlu. Nám v úděl určena je smrt. Jen božstva věčně žijí. Dny tvorstva odměřeny jsou. Zpíval chór a mřížový strop sjížděl níž a níž… Bolestnost prostupovala předsmrtným zpěvem Enkida, žal ze smrti přítele hlas Gilgameše. Nad vším se košatily hlasy chóru, jako hustě propletené větvoví bájného stromu života… Jen božstva žijí stále, dny tvorstva odměřeny jsou…

Enkidu zemřel a byl uložen do skleněné vitríny sarkofágu. Měkký chorál horácké vysočiny se vznesl z orchestřiště vzhůru do stropů. Gilgameš bloudil mezi chórem, meditoval, zda žít, když přítel není. Meditoval i chór, proč vedle dobra působí i zlo… Zadní stěna vylétla do výše, ukázala se lodní příď. Chór na ni vstoupil. Klátivými pohyby ze strany na stranu navozoval houpání plujícího parníku mořskou plání. Gilgameš marně hledal Enkidu…

Vrcholem se stala scéna, ve které prosí Gilgameš spolu s chórem a všemi sólisty boha Ea o vzkříšení Enkida. Enkidu z hrobu pojď k nám… Vzrušivá hudba bublala v ústech chóru… Hudební poryvy hlučných nástrojů s hlasitými zpěvy vyvolávaly pocit otvírání země a pukání skal… Bůh Ea volání vyslyšel, z vitríny vystoupil duch Enkida a přátelé se objali… V závěrečném ztišení se Gilgameš dověděl, že ze záhrobí není návratů…

Umlkla hudba, průvodem odešel dirigent i orchestr, tiše se ze scény vytratili sólisté i sbor… Pomalu se rozsvěcovala světla sálu… Nikdo z účinkujících se nepřišel děkovat… Zvláštní…

Následovala přestávka a po ní měla premiéru inscenace opery Dido a Aeneas skladatele Henry Purcella… Vjem z oratoria byl však tak silný, že jsem se na další dění na jevišti nemohl soustředit… Srozumění dirigenta Marko Ivanoviče se sborem bylo dokonalé.

Věnováno kouzelné Mab, slečně Poláškové…

Brno – Komín, 18. 5. 2016

Národní divadlo Brno – Bohuslav Martinů, Henry Purcell: Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas. Hudební nastudování: Marko Ivanović, Václav Luks, dirigent: Marko Ivanović, Václav Luks, režie:  Jiří Heřman, scéna: Dragan Stojčevski, kostýmy: Alexandra Grusková, světelný design: Daniel Tesař, choreografie: Jan Kodet, dramaturgie:  Patricie Částková, sbormistr: Pavel Koňárek, asistent dirigenta: Robert Kružík, asistent režie: Otakar Blaha, Zuzana Fischerová. Osoby a obsazení BARYTON: Jiří Brückler j. h., Jiří Hájek BAS: Ondrej Mráz, David Nykl  TENOR: Václav Čížek, Aleš Voráček j. h.  SOPRÁN: Kateřina Kněžíková, Andrea Široká VYPRAVĚČ: Ondřej Biravský j. h. TANEČNÍK GILGAMEŠ: Martin Šalanda j. h. TANEČNÍK ENKIDU: Jakub Liška j. h. TANEČNÍK LOVEC: Jan Březina j. h. DIDO: Veronika Hajnová Fialová, Markéta Cukrová j. h. BELINDA: Kateřina Kněžíková, Andrea Široká DRUHÁ ŽENA: Jana Tajovská Krajčovičová, Eva Štěrbová j. h. AENEAS: Jiří Brückler j. h., Igor Loškár ČARODĚJ: Ondrej Mráz, David Nykl PRVNÍ ČARODĚJNICE: Martina Králíková, Jana Tajovská Krajčovičová DRUHÁ ČARODĚJNICE: Karol Bartosiński j. h. DUCH V PODOBĚ MERCURA: Karol Bartosiński j. h. PRVNÍ NÁMOŘNÍK: Václav Čížek, Aleš Voráček j. h. VYPRAVĚČ: Ondřej Biravský j. h. AMOROVÉ: Jakub Liška j. h., Jan Březina j. h.

 

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 18. června 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 165)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ