Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 173)
Zaujal mě plakát:
Pondělí / 1. 8. 2016 – 19:00 Stará radnice – Freskový sál. Neprávem zapomenuté skvosty kvartetní literatury českých velikánů zazní v podání Reichova kvarteta. Na programu budou skladby Antonína Reicha a Václava Jindřicha Veita v provedení předních českých a holandských umělců.
Bylo vedro. Takové vedro, že i pod průjezdovou klenbou Staré radnice zavěšený krokodýl se potil.
Před proslulým portálem Antonína Pilgrama jsem čekal na svou půvabnou múzu, dívku Mab a přemýšlel o Pilgramově pomstě. Protože mu radní nezaplatili dohodnutou částku, pokřivil prostřední fiálu do podoby uvadlého stvolu. Turisté si mě fotili na pozadí této gotické rarity…
Konečně jsem se dočkal. Dali jsme se s Mab po schodech k barevným vitrážím freskového sálu… Ne, ne, tudy ne, řekl kastelán. O koncert byl velký zájem – a Winterhalderův freskový sál je příliš malý, tam byste se nevešli. Tudy, prosím, račte do sálu křišťálového…
Reichovo kvarteto. FOTO archiv souboru
Usedli jsme v první řadě. Přítomní diváci nenápadně pozvedali hlavy. Půvab mladičkých nohou ukotvených v elegantní kraťásky z černých krajek je zaujal. Spolu s perlově bílou rozevlátou halenkou dělaly z mé sousedky dámu…
Dívka mi četla z programu – a znalostí, které nám umožní zprostředkovat tuto zkušenost dnešnímu publiku, a podělit se o výsledky naší práce. Členové Reichova kvarteta se setkali při studiích na Královské konzervatoři v Haagu v Nizozemí a rozhodli se založit takový soubor, který by jim umožnil seznámit publikum s repertoárem klasicismu a raného romantismu, a tím i s dobovými praktikami a kulturou dané epochy. Smyčcové kvarteto ve složení (Ivan Iliev, Veronika Manová – housle, Zdeňka Procházková – viola, Libor Mašek – violoncello) – se těší takové oblibě, jako nikdy předtím.
Antonín Reicha (1770 – 1836). Repro archiv
Konferenciér obřadně uvedl umělce a pak již historickým zdivem zněl Smyčcový kvartet opus 49, No 1 Antonína Reicha. (1770-1836).
Laškování s notičkami a tóny, krátkými motivy, rozváděnými do hravých smykových ozdob a jemností, proklouzávalo zdobením lustrů… Upoutalo mě vedení smyčce violistkou Veronikou Manovou i nezvyklé držení violoncella urostlým violoncellistou Liborem Maškem. Objímal nástroj jako dívku. Violoncello se odměňovalo bručivými tóny. Jednotlivé části skladby byly prokládány četbou herce Františka Derflera ze zápisků o Antonínu Reichovi.
František Derfler. FOTO archiv
O přestávce, u kašny mi dívka četla z programu: Členy Reichova kvarteta spojuje společný cíl. Snažíme se proniknout do cítění a myšlení umělců a publika konce 18. a počátku 19. století, pochopit jejich touhy a úsilí vedoucí k tvorbě jedinečných skladeb plných silných emocí a sebereflexe. Když čteme zápisky Antonína Reicha, máme pocit, že své zážitky a komentáře adresoval nejen svým současníkům, ale i nám dnes.
Václav Jindřich Veit (1806 – 1864). Repro archiv
V druhé části koncertu pokračovalo muzicírování něžným dílem Václava Jindřicha Veita (1806-1864) – Smyčcovým kvartetem g moll opus 16, No 4. Mezi jednotlivé části skladby byly vkládány úryvky z textů Aloise Hniličky (1826-1904) věnovaných skladatelovi Veitovi.
Úvodem vystoupil violoncellista Libor Mašek a vysvětlil lásku ke starým strunným nástrojům, na které kvarteto hraje. Poté Veronika Manová zazpívala starobylou lidovou píseň o holoubkovi, kterou se nechal inspirovat skladatel Veit k napsání kvarteta g moll…
Veronika Manová. FOTO archiv souboru
Za doprovodu tří strunných nástrojů zněl altově zabarvený hlas: Měla jsem holoubka / v truhle zavřeného, / on jest mi uletěl / do pole širého, / do pole širého, / na zelený doubek, / tam sobě zahoukal / můj zlatej holoubek…
Čas procházel proměnou. Postupně dával přednost polosvitu pozdního večera… Světlo se vzdalovalo, až ustoupilo…
Veitovy variace se z reprezentativního auditoria zkameněle ledových lustrů snášely na ulici… Struny v nejtajnějším rozechvění propouštěly z nástrojů tóny libé české písně: Nehoukej, nebroukej, / můj zlatej holoubku, / nedělej svej milej / většího zármutku.
Thomas Cole (American, born England, 1801-1848) – New England Scenery, 1839 (Oil on canvas 57.1 x 46.7 cm.) Repro Art Institute Chicago
Opěrka židle prvních houslí měla úchyt ve tvaru oka. Oko se odráželo v lesku vedle stojícího klavíru. Poté vytříbenost tónů utichla… Hudebníci se ukláněli, křišťálový sál opouštělo kouzlo zvuků hudby…
Šli jsme Zelným rynkem. Chvíli bylo ticho. Pak dívka Mab řekla: Dnes to byl nádherný koncert… Ano, jako nádherně našlehaný kopec smetanové pěny ve sklenici skvostné kávy – caffé latté… Mlčeli jsme… Věžní hodiny tloukly noční čas…
Brno – Komín, 7. 8. 2016
///
Věnováno múze Mab, Mgr. Martě Poláškové.
Marta Polášková: Autoportrét. FOTO MARTA POLÁŠKOVÁ
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 173)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
