Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 179/1)

Vrstvy času usedají na mou hlavu. Viděl jsem něco, co se vymyká běžnému chápání divadelních zákonů o divadelní produkci. Sedím nad klávesnicí a přemýšlím, co jsem to vlastně viděl…? Viděl jsem v HaDivadle antidivadlo…?

Marika Smreková je krásná Slovenka, co bloudí krajinami. Režisérka scénických experimentů, které mi již dlouho dobu nedávají „spát“. Pozvala mě a já šel, protože vábení krásných sirén se odolat nedá. A ani nesmí…

Byl máj. Rozlousknul jsem oříšek bájné královny Mab, vyjmul sváteční odění, pokropil je vůněmi pučících dřev a vykročil za uměním…

U pokladny HaDivadla bylo „volno“, na schodech do podzemí „svobodno“… V šatně jsem odložil svrchník. Cizokrajně působící muž lámal český pozdrav: Dóbrá den… Chtěl jsem si koupit program… dóbra den… Usmál jsem se: Dobro došli, mladý muži… / Dóbra den…

Na kamenném dláždění foyeru ležel velký smotek zabalený do černé igelitové fólie. Snad koberec… Mladý muži, co to je…? / Dóbra den… Zřejmě neuměl říci česky nic jiného než dóbra den.

Balík se pohnul… Jako obrovská černá ponrava píďalka se pomalu přesouval dlouhým prostorem foyeru… Proboha, v tom paklu je živý člověk. Z křídel „lítacích“ dveří vykukovali dva mladíci. Měli na sobě černá trička s bíle křiklavými nápisy: „JÁ“… Pánové, rád bych si koupil program k této atrakci… Pánové se zubili: K tomu program není… Černá píďala se sunula foyerem. Pánové, dnešní produkce se odehraje zde…? Černí pánové se smáli… Černý pakl s vitální úporností leštil kamenné kachle a připídil ke křídlům dveří… Z černé hlubiny se vyloupl šedý muž, zakopl o sunoucí se černý pakl, překročil jej a zamířil ke schodišti. Nakopnutá píďala se počala otáčet… Kristapána, ono se to poplazí zpět…

Divilo se asi deset, možná jedenáct diváků, abych byl přesný. Já z nich byl nejudivenější. Ve svém svátečním odění nepřehlédnutelný… Zubící se černé „JÁ“ otevřelo křídla dveří. Už můžeme? – Můžete…

Opatrně jsem našlapoval po vláčném koberci, u svítící šipky zahnul doleva. Dole odblaňovali píďalku z černého obalu. Pod černým balem však píďalka vlastnila další. Opět se hnula a jako modravý slimák se drala do schodů… Herečka v křiklavém overalu záchranáře vstrčila píďalce do obalu blikající mikrokameru. Na šikmé ploše stropu se promítl upocený obličej trpícího člověka…

Dole pod schody mužný herec dával na odiv obnaženou muskulaturu a mluvil o dálkách. Zdálo se, že velebil krásy severu. Shora po schodech seběhl uhrančivý jinoch a také vedl řeč o touze každého dostat se na sever… Padla slova Dánsko, Norsko, Brusel… Píďalka zvládala schody. Promítaná tvář byla upocenější než upocená, až konečně obsadila schod pod mými svátečně se lesknoucími botami. Herečka v křiklavém overalu rozepla píďalce zip spacího pytle, kameru položila na schod. Na šikmém stropu se zjevila struktura ošlapané kameniny a pak se vrhla na potem olepeného člověka. Stírala jeho pot do dlaní a vyprošťovala mu ztuhlé údy z pytle. Ze spacáku sálalo teplo a vůně parfému západní provenience. Věru, nebyl to příjemný okamžik. Holohlavý migrant na dotek, lapený před vašimi zraky sítem kontroly… Co tady chcete…? Migrant byl šťastný, že to dokázal. Herečka sála jeho pot do křiklavého overalu. Pak se ale děj příběhu náhle zlomil.

Na šikmém stropu se ukázaly záběry vesnice. Virtuální svět se dal do pohybu. Kamera si všímala staveb kolem silnice a svalnatý muž, teď už v bílém obleku, sugestivně pojmenovával, komu který dům v jeho rodišti patří. Na sever, na sever. Kde je pro vás sever…?

Pánové se sešli na schodišti. Upocený muž tvrdil, že má schůzku se slečnou, že s ní zrovna sedí v restauraci… Skutečně. Na strop se promítl stůl, dívka a svlečený, upocený holohlavý muž. Pánové řekli, že jdou za ním do hospody a zmizeli. Herečka v křiklavém overalu hystericky křičela česká slova a také vymizela. Holohlavý migrant sešel schody a zmizel v úzkém průchodu. Uvaděč v černém tričku s bílým „JÁ“ na prsou sestoupal ze schodů a odešel. Panovalo nepříjemné přítmí a ticho.  Všichni odešli, zřejmě do hospody. Zvedl jsem se a odcházel. Ostatní diváci mě následovali…

Režisérka Marika Smreková a dramaturg Matěj Nytra o multimediální koláži Ice Pøz napsali: Pro nás je ‚Ice Póza‘ fráze pro slovo zamrznutí. Myslím tím zamrznutí v mysli, kdy se člověk neumí rozhodnout, kam se vydat, protože možností je v současnosti hodně. Výchozím tématem je migrace na různých úrovních. Migrace vnitřní, demografická i masová (syrský konflikt). S Matějem Nytrou hledáme příčiny a motivace, co přiměje člověka napříč sociálními vrstvami nebo mapou světa, že se dobrovolně rozhodne „emigrovat“ do jiné země nebo změnit z ničeho nic restauraci. 

 Sever je fenomén, protože skandinávské země se v žebříčcích nejideálnějších míst pro život umisťují na prvních místech. Na mapě migrace všechno směřuje severně. Na druhou stranu si se severem spojujeme deprese, alkoholismus a sebevraždy – takže, kde je ta pravda. Je to tedy tak ideální?

Probudil jsem se. Na čele mám rýhy od klávesnice… Marně přemýšlím, co jsem to vlastně v divadle viděl…

Brno – Komín, 15. 5. 2016

HaDivadlo, Brno – Matěj Nytra & kolektiv: Ice Pøz. Režie Marika Smreková, scéna Jana Tkáčová. Hrají: Jiří Svoboda, Zbyšek Humpolec, Anna Čonková j.h., Radim Brychta j.h. Premiéra 19. 2. 2016. Psáno z reprízy 11. 5. 2016.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 17. září 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 179/1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ