Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 181)

Zavítal jsem do vesnice svého mládí, do Hlohovce. Hlohovec býval cílem mých výletů. Na jeho okraji u velkého rybníku stojí od nepaměti „Hraniční zámeček“. Vzpomínám často na stanování mezi mračny komárů a na vaření polévek v začouzeném kotlíku.

Kamarád, herec Mahenova divadla Honza Grygar, mě naložil před mým komínským bytem do stříbrného vozu a jeli jsme. Vyprávěl mi, jak Zdeněk Černín po odchodu z Městského divadla vymyslel a vybudoval Dvorní divadlo a jak on – Grygar – v tomto zvláštním „chalupářském“ divadle rád hrával. V setmělém Hlohovci mi ukazoval směrovací cedule: Vidíš, směr Dvorní divadlo. Tady diváci nezabloudí… Zaparkoval svůj luxusní „kočár“ na travnatém břehu a řekl, koně HP jděte pít…

Z rybníku táhl chlad. Před vraty dvorku nás přivítal principál Černín, za vraty nám jeho paní Petra nabídla kelímek s kávou…

Herec, režisér a divadelní principál Zdeněk Černín v Hlohovci koupil dvě chalupy a na jejich malém dvorku stvořil prostor, který nazval Dvorním divadlem… Pět let láká do Hlohovce herce, se kterými připravuje inscenace, pět let láká diváky, pět let obohacuje kulturní dění turisty hojně vyhledávaného Lednicko-valtického areálu. Se svou paní Petrou zajišťuje propagaci, prodává vstupenky, účtuje, staví a bourá sezení pro diváky a scény k inscenacím, píše scénáře, režíruje, hraje a organizuje tak chod svého divadla. Po pět let drželo nad divadlem ochrannou ruku hejtmanství Jihomoravského kraje. Jak tomu bude dál, to si netroufám hádat.

Vešli jsme na dvorek. Po cihlové zídce se pnuly šlahouny vinné révy se zelenými hrozny. Po stranách vyvýšeného obdélníku bílého pódia ve tvaru módního plata stály židle s opěradly a úzké tělocvičné lavičky, pokryté plátěnými bochánky… Na koncích bělostného plata stála dřevěná křesílka.

Dvorek se rychle zaplňoval návštěvníky. Principál je vítal, usazoval a pro ty menší diváky přinášel z otevřených dveří kuchyně dětské stoličky. Na plato svítily dva malé reflektory…

Pan principál předstoupil před diváky: Vítejte na detektivním psychothrilleru Erica Emmanuela Schmitta: Manželské vraždění… Domluvil, mírně se uklonil a odběhl do tmy směrem k rybníku… Po chvíli se vrátil. V jiné košili, letních kalhotách a s hlavou zavinutou bělostným obvazem. Stal se Gillem, kterého právě propustili z nemocnice. Za ním v květovaných šatkách a ve slušivém tmavém sáčku, kráčela jeho sličná manželka Líza.

Velmi mluvný manželský pár v závratném tempu řešil léty nashromážděné manželské problémy. Gill trpící ztrátou paměti, zaostával ve vnímání skutečností, netušil, jak vůbec k úrazu přišel a proč byl léčen v ústavu… Obratná, rychle myslící a bezchybně jednající manželka Líza svého muže vyváděla z nevědomosti, k postupnému odkrývání kruté pravdy, že to byla ona, kdo mu způsobil vážné zranění, protože jej chtěla zabít.

Napínavou, vtipnou podívanou, plnou překvapivých zvratů, filosofických úvah a manželské lásky, sledovali diváci se zájmem. Inscenace měla úspěch…

Zdeněk Černín vytvářel Gilla jako intelektuála s úspornou mimikou ve tváři a s filigránskými pohyby dlaní i prstů. Hana Tomáš Briešťanská v roli manželky Lízy mu byla výtečnou protihráčkou. Doslova hltala manželova slova a na jejím obličeji se dalo číst, co a o čem Gill hovoří. Její odpovědi byly střelhbité, přesné…

Oba aktéři skvěle vyslovovali, s texty si pohrávali, byla radost sledovat jejich herecká zápolení. Pochvalu si zaslouží i úprava textu a střídmá, úsporná, až cudná režie. Režisér Černín si vystačil s dvěma křesílky, třemi taškami a lahví vína…

Představení skončilo. Diváci odešli a pan principál se svou ženou sbíral sedací polštářky, skládali židličky a odnášeli lavičky… Nade dvorem ve velkých výškách křižovala nebe blikající letadla. Kupodivu, komáři nelétali.

Cestou prohodil Honza Grygar: Trochu zázrak. Někdy je při produkci takové komáří rojení, že se musí divákům rozdávat tuby s repelenty… Jardo, už jsi spolknul komára…?

///

O šest dnů později jsme jeli za Dvorním divadlem do Lednice.

V oblé úžlabině balkonové terasy lednického zámku třemi řadami stálo sto skládacích židlí. Před vybouleným výčnělkem se lví hlavičkou připomínající miniaturní křtitelničku hyzdily nasvícenou stavební krásu kamenných ozdob zámku dvě laciné židličky. Ve světle dvou reflektorků se daly rozeznat sosáčky bzukavých samiček komárů. Od zámeckých rybníků táhnul naštěstí chlad, který tento dvoukřídlý hmyz nemiluje, takže raději zalézá do skrýší v mokrých travinách. Návštěvnici se balili do vlněných dek a tartanových plédů.

Paní principálka nás přivítala a poté na proužek hracího prostoru přiběhl Lakomec, principál v gumácích, s krumpáčem a dalekohledem v rukou. Na hlavě měl letní klobouk a na čele svítící baterku. Hlídkoval, aby mu někdo neukradl peníze uzamčené v pokladničce, skryté na dně kadibudky. Vykřikoval: Neštěkal náhodou pes…?

V tom na obloze zakejhaly husy. Nedalo mi, zvedl jsem hlavu. Hejna černých ptáků, se na brokátu petrolejového baldachýnu nebes rovnala do hrozivě fascinujících obrazců a kejhaly. Husy táhnou na jih, řekl někdo za mými zády.

Novodobý Harpagon, pan Lakomý zaskučel: Dnes jde každému jen o zisk, a o peníze… Představení Lakomce začalo.

Zdeněk Černín Moliérova Lakomce přepsal. Ponechal základní Moliérovu zápletku – boj otce s dětmi o majetek a peníze. Hru zjednodušil na sled monologů o problémech současných skrblíků a dialogů mezi lakotným panem Lakomým a všemi mastmi mazanou kuplířkou. Chvílemi – to když lakota Lakomý stál na židli a chrlil ze sebe vypointované příběhy o danění, či nekalém obchodování, jsem si připadal jako při televiznímu pořadu Na stojáka.

Rafinovaná, intrikánská kuplířka v podání spontánní, výbušné Hany Breštianské byla neodolatelná. Její slovní ekvilibristika a kadence smíchu rozehřály i poněkud nočním chladem ztuhlé návštěvníky k potleskům. Autor scénáře Zdeněk Černín úspěšně převedl klasickou Moliérovu hru do přitažlivé současné podoby. Vytvořil konverzační komedii, která pobavila… Lakomce – Harpagona našich dnů, pana Lakomého – hrál jako poněkud omezeného, méně vzdělaného, ale o to více nebezpečnějšího zbohatlíka. Jeho režie byla strohá a využívala ke hře jen úzký pruh hracího prostoru. Zcela se soustředila na zřetelnou výslovnost textů a velmi bystré tempo…

Auto Honzy Grygara uhánělo k Brnu. Řekl jsem: Manželé Černínovi si zaslouží uznání a úctu… Mám rád lidi, co se nevzdávají…

Brno – Komín, 28. 8. 2016

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 25. září 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 181)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ