Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 190)
Paní šatnářka se na mě dlouze zadívala: Pane, jsem zvědavá, co na to dílo řeknete… Vzpomněl jsem si na slova, která jsem kdysi četl v jedné z monografií o Leoši Janáčkovi: Text libreta Janáčkova Mrtvého domu je zvláštní, poskládaný z roztrhaných slov, variací rusismů, z nejasných slovních výrazů. Příběhy vězňů jsou pouze načrtnuty. Vlastně jde o jakési útržky. Jen vztah mezi postavou Aljeji, napsanou pro alt, a vězně Gorjančikova je rozveden poněkud šířeji. I komponovaná hudba je útržkovitou…
Pane, jsem zvědavá, co na to dílo řeknete… FOTO archiv divadla
Na jevišti Janáčkova divadla se před vysokou stěnou z plechové „pásoviny“ proháněli divoce odění mužové. Zběsile kopali do hadráku, jako by jim něco udělal. Cákající kalná voda z kaluží jim mazala těla i zachmuřené obličeje. Jeden, snad šílenec, pajdavým během kroužil kol houfu hrajících, jako na atletickém stadionu. Podklesávání kulhající nohy jakoby odpovídalo hudebnímu rytmu. Carská káznice na okraji sibiřského Omsku, poblíž řeky Irtyše, byla nevlídná od pohledu. Klečící vězeň se křižoval a vodou z kaluže si skrápěl hlavu. Zloději, podvodníci a vrazi stáli nebo seděli v houfech po celé ploše vězeňského dvora. Vykřikovali zpívané vzlyky, úryvky vět, slova, krátké repliky. Jednoho z vězňů bodl druhý nožem…
Katalánský režisér Calixto Bieito má pověst režiséra, co „raději přestřelí, než by nedostřelil“. FOTO archiv divadla
Katalánský režisér Calixto Bieito má pověst režiséra, co „raději přestřelí, než by nedostřelil“. Zvěsti nelhaly. Typy vybraných herců i pěvců byly směsicí divokosti mnoha národností. Chod jevištního lágru ovládal chaos. Mezi davy zločinců se prodírali strážci s koženými papachami na hlavách a s prsty na spouštích automatických pušek. Nijak nezasahovali. Tvářili se nestranně. Jen Placmajor, komandant káznice vystupoval arogantně. Divák docházel k názoru, že vzájemnou krutostí se arestovaní trestají sami… Hádali se mezi sebou, rvali se, vyznávali si lásku, náruživě spolu obcovali, ale také se mordovali.
Na scéně se objevil obnažený muž… Zneuctíval spoluvězně oblečeného do dívčích šatů… Hudební zkratka, tak typická pro Janáčkův hudební sloh, protkaná opakujícími se nosnými motivy, často melodickými, neměla odezvu jeviště… Pětice vězňů, převtělených do podob ďáblů s prohnutými rohy signální červeně a posedlými, dychtivými faly, sugestivně připomínajícími rudé gigantické kapie, se vyžívala v homosexuálních orgiích…
Nejpřekvapivějším nápadem režiséra se stalo spuštění celokovového, jednomotorového, pomněnkově modrého dvojplošníku Antonov AN-2 doprostřed jeviště. FOTO archiv divadla
Nejpřekvapivějším nápadem režiséra se stalo spuštění celokovového, jednomotorového, pomněnkově modrého dvojplošníku Antonov AN-2 doprostřed jeviště. Toto nehybné monstrum pak stálo uprostřed hrací plochy dobrou hodinu, jako memento nepochopitelnosti. Několikrát na jeho korpus vystoupil velitel lágru v těžkém huňatém kožichu, jeden z vězňů umyl letadlu vrtuli a jakýsi prošedivělý stařec si na trup zavěsil lano se smyčkou. Snažil se na oko smyčky dosáhnout, ale opustily ho síly…
Pod letadlem i kolem něj se vrstvily kupy harampádí a rostly záhony smetí, hrající všemi barvami. Několik zavražděných vězňů v černých igelitových pytlích vhodili mezi tyto nakupené odpadky… V závěru bylo letadlo vytaženo na tazích kolmo vzhůru – snad jako symbol okřídlené volnosti s beztížnými perutěmi… Ze všeho jevištního dění tryskala divokost, krutost a barbarství…
Zaujal mě příběh Šiškova – jediná árie hudebního dramatu, ve které vězeň líčí své důvody pro zavraždění manželky…
A ta černá moje opera dá mi hodně práce. Připadá mi, jak bych v ní po stupních níže a níže kráčel až na dno z lidstva nejbídnějších lidí. FOTO archiv divadla
Janáček napsal v dopise přítelkyni Kamile Stösslové: A ta černá moje opera dá mi hodně práce. Připadá mi, jak bych v ní po stupních níže a níže kráčel až na dno z lidstva nejbídnějších lidí. A to se těžko kráčí.
Orchestr hrál Janáčkovu hudbu znamenitě. O dirigentu představení Marcusovi Boschovi, který je od roku 2011 generálním hudebním ředitelem opery Státního divadla Norimberk, jsem se v jedné z následných kritik dočetl: Jeho Janáček zdůrazňuje přítomnost hudebních fragmentů, které účinně skládá do architektonicky promyšlených struktur, do působivé mozaiky, obdoby drsného a neúprosného prostředí sibiřského lágru na jevišti. Vzácná jsou místa lyrická, emocionálně strhující – tuto možnost dirigentovi ostatně skladatel poskytl.
Jevištní dění bylo však poněkud předimenzováno. Jednotlivé epizody se překrývaly. Postavy se zjevovaly a po krátkých chvílích mizely. Připomínaly mravence v mraveništi. Snad právě o to režisérovi šlo, vyvolat úděs nad bezútěšností tohoto světa. Soucit se zavrženými – tato hlavní idea tvůrce – se z této inscenace však neozývá. Aktéry opery jsou lidé bědní z nejbědnějších.Vždyť jako základ libreta Janáčkovi k jeho poslední opeře posloužily Dostojevského vzpomínky na pobyt v sibiřském trestaneckém táboře…
V opeře se před zraky diváků odehrávají zpovědi vězňů střídané momenty všedního vězeňského života, jehož součástí jsou chvíle hádek, opilství, nafoukaného vychloubání… FOTO archiv divadla
V programu k inscenaci jsem se dočetl: V opeře se před zraky diváků odehrávají zpovědi vězňů střídané momenty všedního vězeňského života, jehož součástí jsou chvíle hádek, opilství, nafoukaného vychloubání, mlčení i vzácné radosti. I v duších trestanců se objevuje záblesk lidskosti – „v každém tvoru jiskra boží“, jak si skladatel poznamenal na titulní stranu operní partitury.
Paní šatnářka se mi zakoukala do očí. Pane, tak jak?
Nu, abych pravdu řekl – „jiskru boží“ jsem u žádného z vězňů nevystopoval…
Přestože byla umělecká produkce černým uhlem umazána a inkoustovými cákanci potřísněna, říše stínu byla podána s nonšalantní bravurou, mne imponující… FOTO LUDWIG OLAH
Dívka, jménem Mab pravila: Přestože byla umělecká produkce černým uhlem umazána a inkoustovými cákanci potřísněna, říše stínu byla podána s nonšalantní bravurou, mne imponující… Chtěla bych představení vidět ještě jednou. Nejlépe v Norimberku. Jistě tam mají větší jeviště.
A já dodávám: Norimberští hráli Janáčkovo dílo v češtině a bez přestávky.
Psáno ve spolupráci s Mgr. Martou Poláškovou
Brno – Komín, 20. 10. 2016
Státní divadlo Norimberk – Leoš Janáček: Z mrtvého domu. Režie: Calixto Bieito. Dirigent: Marcus Bosch. Scéna: Calixto Bieito, Philipp Berweger. Kostýmy: Ingo Krügler. Scénické nastudování: Barbora Horáková Joly. Světelný design: Michael Bauer, Thomas Schlegel. Dramaturgie: Ute Vollmar /Johann Casimir Eule. Sbormistr: Tarmo Vaask. V hlavních rolích – Luka Kuzmič (Filka Morozov): Tilmann Unger. Skuratov: Edwart Mout. Šiškov: Antonio Yang. Alexandr Petrovič Gorjančikov: Kay Stiefermann. Aljeja: Cameron Becker. Velký vězeň: David Yim. Malý vězeň/ Čekunov: Alexey Birkus. Placmajor: Marcell Bakonyi. Stařičký vězeň: Richard Kindley. Šapkin / Kedril: Hans Kittelmann. Poběhlice: Lucas Noerbel. Vězeň hrající Donna Juana a Brahmina: Levent Bakirci. Mladý vězeň / Čerevin: Youngseung Song. Opilý vězeň: Chool Seomun. Kuchař:Wonyoung Kang. Kovář: Vikrant Subramanian. Duchovní: Rüdiger Krehbiel. Premiéra se konala v Norimberku 15. května 2016. Psáno z festivalového uvedení v Janáčkově opeře v Brně 12. října 2016.
///
O festivalovém představení norimberské inscenace opery Z mrtvého domu psal do i-DN ve svých festivalových reportážích také Ivan Žáček: Janáček-Brno-svět (No. 2)
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 190)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
