Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 191)
U vchodu do sálu mě přítel Vít klepl na rameno: Vidím, že jsi přežil léto… Odpověděl jsem: Máš pravdu, přežil, mě však léto nikoliv…
S elegantně oděnou mladou dámou zvanou Mab jsme usedli pod zeleným pódiem Husy na provázku. Atletický silák přinesl v náručí do igelitu zabalenou dívku. Uložil ji jako svátost na oltář z olivínu. Hlavu jí podložil třemi knížkami spisovatele Karla Čapka.
Ze zajetí lesknoucích se blan se do světel scény prodrala něžná chodidla s oblými patami, mramorovými kotníky, nárty a deseti křehkými prstíky z alabastru. Tělo dívky se pohnulo. Před námi ležel člověk zakuklený do podoby jepice (Anna Duchaňová)…
Na dlouhou rampu za pódiem vcházeli herci představující postavu Tuláka. Devět jich bylo. V rukou svírali znak dnešní moderní doby – igelitové tašky. Z tašek vytahovali typické láhve s mokem z plodů révy Champagne-Ardenne. Byli to lépe situovaní pobudové dnešních dnů. Jsem ten, co se dívá, vykřikovali Tuláci na přeskáčku do oratorní hudby jako kameloti na náměstích… Zpívali, recitovali, vandrovali po lávkách, po ochozech a hudba k tomu všemu hulákala.
Režisér Vladimír Morávek odhalil svůj inscenační záměr. Bude předvádět kabaret o hemžení a krutostech hmyzí havěti, zvané homo sapiens.
V ženě-jepicí tepal život. Volala: Pozor, děje se něco velikého, rodím se… Pukám!
Drobné prodlevy a nepřesnosti v nástupech voicebandové mluvy aktérů rozprsknutých po kovových konstrukcích mě přivedly k myšlence, že by si představení zasloužilo snad živou přítomnost dirigenta, který by kolizní okamžiky v mluvních nástupech herců ohlídal…
Mezi černé ráhnoví želez vlétli motýli. Tuláci se proměnili v okřídlený hmyz. Felix (Martin Donutil) se kroutil v tvůrčích křečích dekadentního básníka: Iris, Iris, jak jen zní verš na Iris? – Kyrys. Nu přece kyrys… Čtyrís… Motýl Iris (Ivana Hloužková), žena-dravý vamp, plná chtivosti po vůni muže máchala křídly: Jak je to hrozné být ženou. A motýl Viktor (Jan Zadražil) volal: Svět chce být polosvět a žena položena… Motýlové se promenovali mezi diváky. Křídly se dotýkali jejich vlasů i těl… Motýl Clythie (Nika Brettschneiderová) pil dlouhým brčkem grenadinu z vysoké štíhlé sklenice. Chrastil křídly: Vám už jsem ukázala víc – záda a dveře… Motýli, ach motýli… Jsme my to, ale motýli! Zazněl i proslulý rým: Felixi, jak velik si…
Do poetické chvíle, kdesi shůry ječel hlas: Tati, mám hlad…! Lumčí potomek řval jako pominutý… (Dalibor Buš). Lumek se špidlatými hroty černých tykadel na hlavě a kmitajícím jazykem v puse se vydal na lov… Pomyslnou jehlicí zabíjel hmyz a jedlé mrtvoly odnášel rituálně na zádech ječícímu dítěti… Jan Kolařík hrál Lumka jako řezníka na jatkách, který umí ve prospěch všech dělat dobře svou práci. Ze střešních výšek se po lanech spouštěly a po kovových tyčích sjížděly akrobatické jepice. Po pohybových explozích padaly mrtvé na podlahu… Smotek na zeleném pódiu vykřikoval: Já se rodím…
A chrobáci (Tomáš Milostný a Adam Mišura) v buranských kožiších vozili smrdutou disko kouli v drátěném vozíku z obchodního domu. Tetelili se štěstím. Vykřikovali: To je naše kulička, naše štěstíčko, náš majeteček…! Pachtili se s koulí po stupních elevace a mezi diváky hledali dolíček pro její uschování. Manželé Cvrčkovi se šklebili štěstím do okamžiku, než je Lumík probodl. Mrtvoly, jen samé mrtvoly, neukojitelný hlad mláděte a hlasy Tuláků: Vždyť je to jenom hmyz…
Manželský pár, paní Cvrčková v podání Adama Mišury a pan Cvrček Ondřeje Kokorského – byl pozoruhodný. Jako fátům nosili svou rakvičku šnečci (Tomáš Milostný a Ondřej Kokorský) a Tulák (Jan Zadražil) se vemlouval: Lidi, dobrý, všechno dobrý, ne? Dobrý, dobrý…
Připadalo mi, že sedím na prapodivně rozlehlé kovové stráni, kde z každého úbočí, úvozu, skuliny a díry vylézají hadi a štíři lidských nedobrot.
Ale to už se aktéři rovnali do řady a nastalo dlouhé děkování.
Řekl jsem Mab: Po pauze budou mravenci. Obraz o nesmyslnosti válek… Mravenci budou dobývat kousek území pod bílou břízou… Černí mravenci se budou bránit a žlutí mravenci útočit. Do bojů se možná zamíchají i mravenci červení. Já tohle představení tady již viděl. Já tu hru četl. Já v tom kuse i kdysi hrál…
Šli jsme se projít…
Mab pravila: Zdálo se mi, že to děkování bylo příliš okázalé. Nebyl to náhodou konec představení? Vrátili jsme se do Husy… Byl to konec. Slečna šatnářka čekala, až si přijdu pro svrchník. Režisér obraz Mravenců totiž škrtnul…
Šli jsme městem a vedli řeč o tom, že jsou věci mezi nebem a zemí, které se těžce vysvětlují. Například, že režisér má pravdu… A když je k tomu ještě šéfem, tak potom má pravdu vždy…! Kéž by měl pan šéf i na to škrtnout války vůbec, nejen ty jevištní…
A chválím obměnu hereckého souboru… Věřím, že získané herecké posily obohatí nabídkovou paletu divadla.
Brno – Komín, 25. 9. 2016
Divadlo Husa na provázku, Brno – Karel Čapek, Josef Čapek – Ze života hmyzu – Oh! Jaká podívaná! Groteskní alegorie lidského pinožení. Komedie s vážnou dohrou, ve které jde o strašlivou rozkoš bytí. Aneb „Kdo u čerta vás nutí, abyste se ztotožňovali s motýly nebo chrobáky, cvrčky či jepicemi?“ Dramaturgie: Lucie Němečková. Scéna: Jan Štěpánek. Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková. Hudba: Jiří Hájek. Pohybová spolupráce: Rostislav Novák ml.. Úprava a režie: Vladimír Morávek. Hráli: Jan Zadražil, Martin Donutil, Jan Kolařík, Tomáš Sýkora, Milan Holenda, Robert Mikluš / Tomáš David / Dalibor Buš, Ondřej Kokorský, Ondřej Jiráček, Adam Mašura, Vojtěch Fülep, Ivana Hloužková, Nika Brettschneiderová, Nicole Maláčová, Anna Duchaňová / Simona Zmrzlá, Andrea Buršová / role zrušena, Petra Jiránková. Premiéra: 12. 4. 2013, psáno z reprízy 20. 9. 2016.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 191)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Soňa Čapková
Ó, to muselo stát za to,
jistě unikátní představení. Moc hezky jste vše přiblížil a popsal. Člověku se to hned vybaví a herci se hodně snažili. Vaše mudrování je mi opravdu velice blízké,
děkuji!
30.10.2016 (1.15), Trvalý odkaz komentáře,
,