Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 192)

Netušil jsem, nakolik nám festival Janáček Brno 2016 přiroste k srdci. S dívkou Mab jsme rychlými kroky brázdili brněnské latrány i „bulváry“, sháněli bilety, abychom následně usedali do pohodlných křesel a dopřávali si rozličné sladkosti hroznových bobulí festivalu.

Ve služebně nejmladšího brněnského stánku umění, technicky vyšperkovaném Divadla na Orlí jsme viděli Janáčkův Zápisník zmizelého ve spojení s písňovým cyklem Edvarda Griega – Děvče z hor v podání arménské mezzosopranistky Juliette Galstian a tenoristy Aleše Brisceina. Režisér Roco vytvořil něco hybridního mezi koncertem a mírně stylizovaným poetickým představením.

Zavzpomínal jsem na tenoristu Viléma Přibyla: V jeho podání byl Zmizelý vášněmi zmítaný, chvějící se milenec.

Reprezentativní novorenesanční Besední dům vídeňského architekta dánského původu Theofila Hansena byl poněkud ovlivněn podzimním chladem. Bloudili jsme jeho krémovými chodbami a marně hledali bělovlasou Mistrovu hlavu. Sbory Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Vítězslava Nováka, Petra Řezníčka a Petra Fialy zpíval Český filharmonický sbor Brno za řízení sbormistra Petra Fialy. Chlad zdí Besedního domu zapůsobil zřejmě na všechny přítomné. Pryč jsou časy, kdy zde nadšení diváci vřele aplaudovali a Mistra Janáčka nosili na ramenou…

Skvostný koncert – Sbory Pavla Křižkovského, Leoše Janáčka a Josefa Suka jsme slyšeli ve foyeru Janáčkova divadla. Sbormistři Pavel Koňárek a Josef Pančík řídili sbor Janáčkovy opery. Pěvci i pěvkyně dokazovali, že umí…  Excelentní výkon. Kačena divoká, Ukvaldský kostelíček, Ach vojna, vojna…

Na chvíli se mi zazdálo, že se Mistrova bronzová busta spokojeně pousmála… Mnoho diváků bylo dojato… Jeden starší hlas za mými zády vykřikoval jako topící se v pouštním písku: Ať žije Janáček! Brněnští svému Janáčkovi rozumějí. Byl to zážitek.

Seděli jsme s Mab nad caffe latté. Chystali jsme se na závěrečné představení festivalu. Mab četla z encyklopedie: Její pastorkyňa má v Brně velkou tradici. Mnohokráte byla premiérována jako činoherní drama Gabriely Preissové z roku 1890, ovšem daleko více v operní podobě, kterou jí dal Leoš Janáček. Mistr zkrátil hru do podoby libreta. Zachoval přitom její prozaickou formu. Psal Pastorkyni od roku 1895 do roku 1903. Stal se průkopníkem opery zpívané v próze. Národní divadlo v Praze operu odmítlo, a tak se její premiéra uskutečnila 21. ledna 1904 v brněnském Národním divadle v budově na Veveří. Měla obrovský úspěch. V Praze byla Pastorkyňa uvedena až v roce 1916. V roce 1918 pak ve Vídni…

Káva byla dopita, červený koberec natažen, vešli jsme do Janáčkova divadla středem.

Na scéně stál jabloňový sad. Úrodný, sklizní oplývající podzim ofouknul i jeviště – barevná scenérie odumírajícího listoví shlížela na hemžení vesničanů. Jablíčka se povalovala, košíky z vrbového proutí byly jablek plné. Podsaditý chasník je vsypával do moštovacího lisu.

Akordy Janáčkovy hudby projasnily stíny staletých korun stromů. Neklidná Jenůfa čeká v sadu na rekruty. Števa je u odvodu. Kdyby zůstal doma, mohl by si ji vzít. Je s ním v očekávání. Pěstuje si rozmarýnu. Mořskou rosu s dřevnatějící šedavou kůrou, co kvete nachovými kvítky… Netuší, že Laco do terakotového květináče s rozmarýnou přidal kořínky užírající žížaly… Do sadu se hrnou rekruti. Odvedenci i ti šťastní – neodvedení… Števu neodvedli: Já na tu vojnu musím jít a konec milování… a rozhazuje kolem sebe peníze, jako by vymetal popel z ohniště… Repliky se proplétají, furiantská slova se mísí s něžnými.

Sadem vzhůru k nebesům zalétá Jenůfčina oblíbená píseň: Daleko, široko, do tych Nových Zámků, stavjajú tam věžu, ze samých šohajků. Mojeho milého na sám vršek dali, zlatú makověnku z něho udělali. Zlatá makověnka důle z veže spadla, moja galanečka do klína ju vzala.

Neočekávaně se objeví Kostelnička, hrdá a přísná: A tak bychom šli celým životem, a ty, Jenůfa, mohla bys ty rozhazované peníze sbírat. A já nedovolím, abyste se dřív sebrali, až po zkoušce jednoho roku, když se Števa neopije.

Janáček drama Preissové zhutňuje. Napětí stupňuje v orchestru i na jevišti. Obraz končí krátkým výstupem mezi Jenůfou a Lacou, který se marně snaží Jenůfku obejmout – a zasáhne jí nožem tvář.

Opona přikryla všechna hoře…

Mab je temperamentní člověk. Šli jsme se zchladit. Rázovali jsme parkem okolo skeletu Janáčkova divadla a meditovali. Za mých školních let mi vysvětloval klavírní improvizátor, pozdější skladatel a hudební vědec Arne Linka, podstatu chápání géniů hudby. Pochopit genialitu skladatele potřebuje znalost jeho života a jeho tvorby. Pochopit geniálnost Janáčkovu se rovná zjištění existence Boží…

Začalo být chladno. Čekalo nás druhé jednání.

Po něm jsme bloudili podlažími divadla. Mab mlčela… Zamlklí byli i návštěvníci. Drama vrcholí ve třetím jednání. Kostelničku – vražedkyni odvádí rychtář k soudu. Všichni odejdou. Na scéně zůstali Jenůfka a Laco. Ve ztemnělém prostoru pustého jeviště dva milující se lidé si do příboje hlaholných fanfár vyznávají lásku. Jenůfka zpívá: Ó Laco, duša moja! Ó pojď! Včil k tobě mě dovedla láska, ta větší, co Pánbůh s ní spokojen!

Operní opus Leoše Janáčka končí…

Pomalu klesá opona… Lidé v sále vstávají a mohutně aplaudují. Zní volání Bravo! Pěvkyně a pěvci se děkují…

Opera oper, řekl by Arne Linka, kdyby tu byl… Lesknou se mi oči. Mab tleská… Tak, zas až za rok, milá Mab… Dožijeme-li se… Mab přidala do kroku. Snad aby zkrátila dobu čekání. Sotva jsem jí stačil…

Psáno ve spolupráci s Mgr. Martou Poláškovou

Brno – Komín, 27. 10. 2016

Janáčkova opera NdB – Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Hudební nastudování: Marko Ivanović  dirigent: Marko Ivanović, Pavel Šnajdr režie: Martin Glaser scéna: Pavel Borák  kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková  světelný design: Martin Špetlík  choreografie: Mário Radačovský dramaturgie: Olga Šubrtová  sbormistr: Josef Pančík   asistent dirigenta: Nikol Kraft  asistent režie: Silvie Adamová. Osoby a obsazení – Stařenka Buryjovka: Jitka Zerhauová, Laca Klemeň: Peter Berger j. h., Jaroslav Březina j. h., Števa Buryja: Tomáš Juhás j. h., Aleš Voráček j. h., Kostelnička: Veronika Hajnová Fialová, Szilvia Rálik j. h., Jenůfa: Pavla Vykopalová, Maida Hundeling j. h., Stárek: Ivan Kusnjer j. h., Rychtář: Ladislav Mlejnek, Rychtářka: Jana Hrochová, Karolka: Eva Štěrbová j. h., Pastuchyňa: Jitka Klečanská, Barena: Lenka Čermáková j. h., Jana: Martina Králíková, Tetka: Ivona Špičková. Premiéra 2. října 2015.

///

Pozn. O inscenaci psal do DN 17/2015 Josef Herman: Jenůfa brněnského usmíření?

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 5. listopadu 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 192)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ