Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 193)

Před sto lety psal svůj Kouzelný vrch prozaik Thomas Mann a já jsem včera měl možnost spatřit dramatickou tříšť jeho tisícistránkového díla na scéně brněnského divadla Reduta.

Roku 1912 onemocněla Mannova žena Katja plicní chorobou, léčila se v horském sanatoriu mezi Plessurskými Alpami a Albulou ve švýcarském Davosu. Spisovatel se rozhodl být jí po boku a léčbu sledovat. Pobyt v sanatoriu měl vliv na vznik románu Kouzelný vrch, který psal téměř dvanáct let.

S kamarádkou Mab jsme se posadili doprostřed druhé řady a poněkud překvapeně pokukovali. Před námi byl dlouhý, bíle prostřený stůl a na něm pestře zbarvený bažant s bronzovým leskem, preparovaná liška s huňatou oháňkou a bystrými slechy, ohlodaný krůtí skelet, vybělené kosti, trsy hroznového vína a mísa s nadýchanými koblihami.

Stali jsme se účastníky prapodivného divadelního banketu. Židle spjaté se zemí jsou nízké. Mají zakrslé nožky. Kol stolu sedí silně pobledlí lidé. Pět jich je. Šarmantní elegán s rysy šlechtice, dáma středních let v rozverných šatičkách, dívenka, půvab sám, a rozsochatě vyhlížející, pregnantně vyslovující mudrc. Znuděně sedí a jedí. Po levé straně stolu na zdi je velká černá deska s nápisem: Sanatorium Berghof – účetní tabule. Pod tím drobnými literami napsáno: pacient, host, útrata.

Všechno pozvolné dění se všemi ploužícími stíny dosud živých pacientů se odráží v kopuli soustavy zrcadel deformujících tvary do polohy oblých proláklin pitoreskních bublin. Vrchní sestra von Mylendonk v bílém zakuklení je jako jinovatkou pokrytá můra a s mikrofonem v ruce pronáší přednášku o nemoci… Její plouživá chůze v bílých galoších, snad o dvě čísla větších, než by potřebovala, je plná smutku.

Do společnosti lidí trpících tuberkulózou přijíždí na návštěvu za bratrancem, německým důstojníkem Joachimem, představitelem vojenského kréda – žít a zemřít pro příčinu – mladý inženýr Hans Castorp. Urostlý, usměvavý muž. Od pohledu kavalír. Upnutý kabátec břidlicové barvy s propínanými knoflíky a lesklým límcem mu sluší. Nové trekové boty svědčí o víře v dlouhou cestu životem. Řekl: Rád bych zůstal tři týdny… Vrchní sestra ho vepsala na účetní tabuli.

Unuděně vyhlížející nemocní pojedli a dlouhé stolování se proměnilo v lán lůžek z matrací… Do černého svetru a kapuce upnutý důstojník Joachim se objal s inženýrem Hansem. Mladému hostu byl vyčleněn kavalec. Kdosi poznamenal. Včera na něm zemřela mladá Američanka…

Na matrace se vplížily chátrající mátohy s podivnými rourkami v rukou. Ulehly na lůžka, vstrčily si rourky do úst jako dudlíky a bez hnutí těla hleděly do sufit. Inženýr je host. Leží, hledí vzhůru, rourku v puse nemá a nudí se. Po neskutečně dlouhé době řekne: Jak dlouho si budete měřit teplotu? Deset rukou vylétne a jejich dlaně ukazují sedm prstů… Sedm minut, vzdychne inženýr. Plouživá sestra sesbírá teploměry.

Na pláni matrací se povalují hrozny. Lačná pacientka podobná malované matrjošce oděné do strakatiny barev vlčího máku neohrabaně přelézá nemocné a kousek před námi si vkládá zrnka vinné révy do úst. Inženýr Hans se do ženy zamiluje…

Jeden muž se zakucká a zemře. Jeho pozůstatky jsou odneseny a místo, kde vydechl naposled, je vydesinfikováno. Nic zvláštního se nestalo. Nikdo netruchlí, nikdo nevzpomíná. Smrt je součástí pobytu v sanatoriu.

Bylo zajímavé inscenaci sledovat ze stejné nadmořské výšky Čarovného vrchu. Naše místa ve druhé řadě byla identická s jejími lůžky. Dívali jsme se aktérům do očí a sledovali pohyby jejich úst.

Režisérka Barbara Herz v prvé polovině inscenace předvádí volným tempem chod kliniky spolu se zápasy pacientů s nevyléčitelnou chorobou. Ve druhé polovině se soustřeďuje na ostré filosofické střety na smrt nemocných pacientů – italského humanisty, demokrata Lodovico Settembriniho (Martin Siničák) a polského žida, cynického jezuity, fašizujícího demagoga Leo Naptha (Dušan Hřebíček) ospravedlňujícího násilí a teror. I když spor protagonistů byl hrán výbušně a v jeho závěru Leo Naptha spáchá sebevraždu, na dramatičnosti představení to nepřidalo. Tvar inscenace se rozmělňoval a vláčněl… Paralela hrůznosti s dnešními diskusemi o lásce, životě, smrti, náboženství, politických systémech, spravedlnosti i o zániku staré společnosti však byla zcela zřetelná.

Hanse Castropa představuje student absolventského ročníku DIFA JAMU Ondřej Kraus jako dokonale vychovaného, dobromyslného, nekomplikovaného muže. Jeho usměvavá, nezáludná tvář postihovala záchvěvy platonické zamilovanosti i znaky panictví. Výraznou figuru Lodovico Setembriniho vytvořil Martin Siničák. Joachim Ziemßen v podání Štěpána Kaminského zdařile ztvárnil výchovou deformovaného důstojníka, před smrtí marně prchajícího do řad kamarádů ve zbrani. Zaujala Hana Tomáš Briešťanská v roli odkvétající, rozmazlené francouzské Rusky Klavdije Chauchatové. Vrchní sestra von Mylendonk Marie Durnové svou monotónní, nevzrušivou mluvou a šouravou chůzí působila jako osudová bytost. Pozoruhodnou scénu navrhla Lucie Labajová, kostýmy Kateřina Marai.

Mab šla krůček přede mnou. Slyšel jsem její slova: Kouzelný vrch je podobenstvím o bloudění ducha v čase krize hodnot, kdy jistoty končí, neboť svět se řítí do propasti.

Psáno ve spolupráci s Mgr. Martou Poláškovou.

Brno – Komín, 3. 11. 2016

Národní divadlo Brno – Thomas Mann: Kouzelný vrch aneb Láska a smrt v plicním sanatoriu Berghof. Dramatizace a  režie Barbara Herz, dramaturgie: Martin Sládeček, scéna: Lucie Labajová,  kostýmy: Kateřina Marai,  hudba: Mario Buzzi. Osoby a obsazení 28. 10. 2016: Hans Castorp: Ondřej Kraus j. h. Joachim Ziemßen: Štěpán Kaminský  Hermine Kleefeldová : Annette Nesvadbová  Lodovico Settembrini : Martin Siničák Leo Naphta : Dušan Hřebíček  Klavdije Chauchatová : Hana Tomáš Briešťanská Paní Stöhrová: Tereza Groszmannová, Monika Maláčová  Dvorní rada Behrens: František Nedbal j. h.  Vrchní sestra von Mylendonk:Marie Durnová Věčný pacient: Pavel Doucek  Pribyslav Hippe: Mark Kristián Hochman j. h. Premiéra 27. října 2016 v divadle Reduta.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 6. listopadu 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 193)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ