Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 2)

Prokřehlými ulicemi města Brna jsem v pátečním večeru 25. ledna, prvního dne českých prezidentských voleb, chvátal na premiéru scénického časopisu Rozrazil. Mé černé botky, tvářící se jako zimní, mnoho nehřály, spíše naopak, mráz mě zábl do obou chodidel. Prošel jsem slalomem mezi parkujícími vozy, Zelný rynk a otevřel historická vrata paláce pánů Hausperků z Fanalu, dnešního sídla Centra experimentálního divadla.

Ovanul mě dech předpremiérové nervozity. Ve vestibulu mladí mužové horečně lepili na dřevněný rám balicí papír s kresbou a písmeny: Vstupte! Rozrazil! Za jejich zády četli herci Vladimír Hauser a Mirek Donutil  na video-záznamu předchozích čísel tohoto scénického občasníku Havlovu Audienci. Monitor šedl a blikal. U pokladny jsem zakoupil vstupenku, pozdravil se s bělovlasým ředitelem Petrem Oslzlým i teatrologem, čerstvým sedmdesátníkem Vítem Závodským. Kolem se prohnal robustní šéf Vladimír Morávek, zastavil se u polepeného rámu, chvíli se na něj soustředěně díval a pak rázným máchnutím pravé paže papír uprostřed protrhnul. Šéfe, vidím, že jste pravák! Překvapeně vyhrknul: Jé, to jste vy? Jsem rád, že jste za námi přišel. Všecko v pořádku? Vstupenku máte? Hned začneme.

Pohledné, trochu odrostlé pionýrky v modrých košilích a s červenými šátky na hrdlech nás začaly vytlačovat na mráz. Prosím, Rozrazil začíná venku, prosím, odejděte!

Pánové protlačili vraty rám s rozervanou dírou, postavili jej před vchod a já opustil teplo vestibulu. Okamžitě mi počala mrznout chodidla. Přešlapoval jsem z nohy na nohu, zdravil se s dávnými přáteli a známými: To nám ten Rozrazil začíná pěkně třeskutě! Z auta vystoupila dvojice vážených občanů ve večerních oděvech a stoupla si vedle mne. Zuby se mně rozklepaly: Vážení, tohle je o zlatou příčku prvotřídní chřipky! Dáma si šla pro boa. Pánové Řehořík a Minařík z Větrných mlýnů nabízeli nové číslo časopisu Rozrazil věnované scénickému projektu na téma krize/cirkus za pouhých 49,- Kč. No nekup to. Koupil jsem!

Před protrženým papírem se objevili dva okrojovaní mládenci, mávali českými praporky a jektali: Za čtyři minuty začínáme. Zatím můžete cvičit s námi! Z oken Fanálu se rozezněla hudba, rámem se protlačil herec s talířem. Myslel jsem, že nabízí cukrlata. Píchnul jsem se o špendlík. Byly to malé české trikolory. Prolezl jsem protrženým rámem. Dívenka s pionýrským šátkem mně strčila pod nos misku s papírky: Chcete být žabička nebo husička? Vyberte si! Husičky má kolegyně vedle. Rukavicí jsem chňapnul papírek s žabičkou, jiná pionýrka natrhla moji vstupenku: Běžte si odložit!

Prošel jsem vestibulem, pak venkovní scénou kolem Havlova srdce a vstoupil do foyeru hlavní scény. Vrhl se na mě jeden z hrdinů mých pamětí, vlasatý technik Hadivadla Karel s fotoaparátem: Jé, to jste vy? Fotil mě ze všech možných stran a úhlů. Položil jsem na desku šatny časopis, papírek s natištěnou žabičkou, vstupenku, trikoloru, sundal svrchník, do misky vhodil dobrovolnou minci: Karle, prosím vás, připíchnul byste mi trikolóru, mám prokřehlé ruce! – Chcete ji na baret nebo na bundu? – A jéje! Jsem promrzlý celý. Sundal jsem pokrývku z hlavy a Karel mi přišpendlil malou stužku na bundu.

Á, slavný spisovatel! zahučel mně do ucha dávný student scénografie DIFA JAMU: Všude o vás čtu. Kdo by to řekl, co? Tak taky do divadélka? – Ne, můj milý, do kostelíčka. Kolem se kmitl Karel a fotil a fotil.

Pěkně rostlé pionýrky se prodíraly davem: Husičky půjdou vlevo, stoupněte si sem. Žabičky se shromáždí u mne!  Davem se proplétala rozechvělá diva v černé paruce. Notovala nečitelnou melodii, snad Smetanovu, ale dost nepřesně, takže nevím.

Utekl jsem se do okruhu veřejné samoty, rozevřel program a četl: Rozrazil 5/2013, O naší nynější krizi. Počkej, rozrazile, ukryji do tebe své srdce – Společný projekt Divadla Husa na provázku, Divadla U stolu, HaDivadla.

Mezi návštěvníky se objevil dávný protagonista Provázku i mých memoárů, herec pražského Národního divadla Mirek Donutil: Člověče, ta tvoje knížka je velice dobrá. Pořád si v ní čtu. Až ji dočtu tak se ti ozvu. – Děkuji, moc si toho, co říkáš, vážím, díky! Paní Donutilová, černě oděná nádherná dáma, se usmívala.

Koukám, jak návštěvníci odkládají do šatny svršky i s připnutými trikolórami. Jsem jedním z mála, komu se tříbarevný proužek stkví na pohled. Jé, tak jsem tu vaši knížku četla kdykoliv jsem měla čas, tři dny jsem ji četla, až jsem ji přečetla, překvapila mě sdílností herečka Mahenova divadla Dita Kaplanová. No, bylo milé, vrátit se do těch starých dob, zavzpomínat. No, no, no! Řekla jsem si, je dobré mít tuto knihu doma! Usmál jsem se a hlavou mi prolétlo, jak jsem kdysi dávno zasněnou, krásně blonďatou dívenku Ditu doporučoval režiséru Peteru Scherhauferovi k přijetí do souboru: Má nádherně čistý pohled a je hezká. – Jarošu, krása a oči, to není pro Provázek všecko, umí ta baba aj hrát a žonglovat? Teda aspoň trochu? Vlasatý technik Karel s fotoaparátem pořizoval detail. Dita se mu do aparátu zazubila.

Mezi příchozími je i bývalý novinář, aktér Vzpomínek antihrdiny, bělovlasý, pohublý Zdenko Pavelka: Nazdar! Tvou knížku jsem už přečetl a pobavil se. Rád bych o ní něco napsal, ale nemám kam, jsem teď vydavatel. Tvrdý chleba, chlapče, velice tvrdý! To víš, kapík, ten dává zabrat všem. I mně. Bleskl fotoaparát. Toho si nevšímej, to je technik Hadivadla Karel. Dokazuje mi svou přízeň. – Jo, jo, jestli se nemýlím, v Antihrdinovi tě imrvére oslovuje: Čest, šéfe! – Dnes, jak slyšíš, neoslovuje, jenom fotí.

Mnohým příchozím se na klopách leskly plechové placky: Karel for president s růžovým čírem na knížecí hlavě, nebo Volím Karla a vedle nich skromňoučké trikolórky. Zdravím se s paní vedoucí odboru kultury města, děkuji za podporu grantu pro vydání Vzpomínek antihrdiny. I ona má na klopě trikolórku.

Na pódiu s pianinem jsou představovány výrazně maskované, dobově kostýmované historické osobnosti: František Palacký, jakže to kdysi říkal? Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si Rakousko vymyslet? Ale taky. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!, Tomáš G. Masaryk: Nebát se a nekrást!, Přemysl I. Otakar: Vládnouti se musí železnou pěstí!, Anežka Česká: Víra a čest!, Karel IV., otec vlasti si sundá korunu, strhne paruku a na hlavě se mu zjeví – ach né (!) – barevné číro, symbol prezidentského kandidáta Karla! Jan Amos Komenský: Vláda do rukou tvých se navrátí, ó lide český! Božena Němcová: Horoucí srdce a jazyk český, Ema Destinová: Má vlast nade vše! Trochu mně to připomíná Járu Cimrmana a jeho České nebe…

Ale to už nás sličné pořadatelky a urostlí jinoši v pionýrských stejnokrojích dělí na dva průvody. Na husičky a na žabičky. Mirek Donutil špitne: Jardo, pamatuješ na Kodaň? Takhle jsme tam při Labyrintu lidi také rozdělovali. – Také se jim to moc nezamlouvalo. Jedna paní, když jsem ji odváděl dceru, mě vzala po hlavě kabelkou a pak mě naháněla po tovární hale, dokud jsem dívenku nepustil. Šery nadával, cože jsem to za celníka, když má baba navrch.

Jeden zástup stoupal bočními schody směrem k hledišti, druhý mizel dveřmi do zákulisí. Rozmýšlel jsem, ke kterým zvířátkům se přidám. Režisér Břéťa Rychlík na mě přátelsky zahalekal: Jardo, běž, nebo ti utečou a ty se tady nevyznáš. No běž, je to vypočítaný na minutu!  Zdálo se mi, že těch, co se šourají do zákulisí, je méně, tak jsem se vydal za nimi. Byly to žabičky.

Překvapení diváci byli jemně komandováni k sejití schůdky dolů do sklepní rekvizitárny. Loudal jsem se poslední. Dramaturg Josef Kovalčuk organizoval také: Dolů. Prosím, dolů! V zaprášené, dvěma zářivkami spoře osvětlené, rozházenými papíry pokryté prostoře se odehrávalo drama dvou nadmíru nasraných uklízeček. Uklízet, nebo se zašít? Toť jejich otázka. Krátká scénka končila krkolomným pádem obou aktérek do hlubin neštěstí. Jedné z nich křapla lebka o podlahu, až jsem za ni cekl: Au!

Hbité organizátorky – v rukou mobilní deštičky – nás jemně vybízely: Prosím, pomalu ať si neublížíte, na přesun máme čtyři minuty, tudy, prosím!  Jdu mezi prvními po schůdcích nahoru. Říkám Kovalčukovi: Josefe, tady jsem byl naposled, když se to sklepení betonovalo… Josef odpověděl typickým: Hm, hm. Prosím, dávejte pozor, tudy, prosím!

Chodbičkami jsme se dostali k výtahu u zadního jeviště. Koukám do programové karetky: Postneonormalizace aneb Už zase chlastáme. Vítá nás herec při těle, nabízí skleničky tvrdého šnapsu. Usedáme, my žabičky, na elevaci, pionýrky doporučují první řadu s polštářky na sezení: Tam uvidíte nejlíp!

Mladý Martin Donutil v lidovém kroji hraje paní Liv Klausovou, na ploše výtahu běží projekce záběrů pana prezidenta šikovně kradoucího chilské pero. Herci otvírají výtah, vynášejí láhve, nádoby a pančují alkohol metanolem. Jásají nad snadno vydělanými penězi. Všichni chlastají, zpívají a slepnou…

Jdeme dál! Prosím, jdeme dál! bliká pionýrka mobilem. Půjdeme do baru, neotálejte, prosím, máme na to pět minut! Prošli jsme za sufitami, kolem cihlové zdi dolů do foyeru. V hospodě uvidíte Krněnské okénko. Matěj Hollan a jeho přátelé z Žít Brno budou hrát scény o odvolání ředitele Koryčánka a výběrovém řízení na uvolněné místo ředitele Domu umění. Za mnou, prosím!

Nedalo mi, musel jsem využít pohostinnost okachlíkované bílé mísy. Jsem totiž poněkud starší pán. Na okamžik jsem si odskočil, ale opravdu jenom na okamžik. Pak, abych doběhl průvod žabiček, jsem prchal foyerem i chladným dvorkem do vestibulu, co mi plíce a nohy daly. Všechny žabičky už byly v hospodě. Ustarané pionýrky mačkaly mobily: Už se začalo, už tam nemůžete! – Nemtudom. Zmáčkl jsem kliku a vecpal se dovnitř.

Rekonstrukce odvolání ředitele Domu umění Koryčánka a výběrového řízení na obsazení této funkce byla na počátku. Primátor města, jeho náměstkyně pro kulturu, i na Rozrazilu přítomná vedoucí odboru kultury dostávali pěkně na frak. Příběh o tom, jak se hůl vždy najde, aby bylo dosaženo kýženého cíle, neměl chybu. Uznávaný, kvalitní ředitel Domu umění Koryčánek byl neuvěřitelně trapně odvolán a na jeho místo ještě trapněji dosazena dáma s rozhledem…  Tak to v Brně chodí, prostě Krno! řekla tleskající dívka svému chlapci.

A opět jsme vyrazili. Z vestibulu přes dvůr do foyeru, potom po schodech vzhůru a labyrintem uliček do útulné zkušebny. Pionýrka čte z displeje mobilu: Zatracený duše hádka s tělem. Režie Eva Tálská, hudba Miloš Štědroň, hrají – poutník, Vladimír Hauser, duše, Gabriela Štefanová, tělo, Michal Bumbálek, čert, Filip Teller.

Nastává odleva ve shonu a chvatu. Na vyvýšeném pódiu se hraje moralita na téma mamon, člověk, zatracení. Barokní miniatura je scénována jako skvost. Křehce, s přesahem do dnešních dnů. Tleskáme. Krátké zastavení je u konce.

Musíme dál, prosím, pospěšme si! Pionýrky připomínají kvočny starající se o kuřátka: Máme tři minuty na to, abychom se dostali do velkého sálu, kde zhlédneme dílo režiséra Břetislava Rychlíka – Pekla hrůzy aneb Libušino proroctví. Prosím, soustředíme se na schody, ať není problém! Naklání se ke mně přítel z facebooku, někdejší student DIFA JAMU, scénárista Marek Hlavica: Vaše memoáry jsou pozoruhodné, jde o významný historický doklad. Budete v psaní pokračovat? Měl byste.

Po stranách sálu jsou připraveny divácké elevace. Copak jste, prosím? – Žabička. – Tak to musíte na druhou stranu, tady jsou husičky! – Aha. Orientuji se a mířím mezerou mezi praktikábly přes hrací plochu k jedinému volnému místečku v první řadě. Vlasatý Karel mě samozřejmě fotí.

Rychle louskám v programu: Kmeti, leši a vladyky, panny a děvy z dvora Libušina, Přemyslova družina, lid. Děj se odehrává na Vyšehradě, ve Stadicích, v hornaté krajině lesní za dob pohanských. Scénář s použitím úryvků z opery Libuše Bedřicha Smetany, citací Petra Hájka, Václava Klause, výroční zprávy Bezpečnostní informační služby a veřejných informačních zdrojů napsal Břetislav Rychlík.

Bizardní komedie začíná. Představitelé Přemysla a Libuše laškují za stolkem pokrytým českou vlajkou. V Rychlíkově režii se rozbíhá kampaň. Natřikrát. Vchází důstojný Šťáhlav z Hájku, kronikář a za ním sbor čeledi. Přichází i sošný Tomáš G. Masaryk. Šťáhlav obřadně prochází kolem praktikáblů, postaví se na vyvýšeném pódiu k mikrofonu a pěje song o Václavech – Havlovi a Klausovi. Čacký sbor kontruje. Houpavým krokem vstupuje otylý posel radostných zpráv Chrudoš od Otavy, vydrápe se na praktikábl a žaluje, co všechno špatného se ve státě udává. Strejcovsky opakuje to, co všichni známe z novin, internetu, facebooku, rozhlasových a televizních stanic. Salutuje přitom jako dobrý voják Švejk. Chrudošova hlášení jsou znevažována představitelem státní moci. Je to nářez! Prezidentský kandidát zpívá Smetanovu árii Ó, vy, lípy a celý obraz se uzavírá vroucí Libušinou věštbou: Český národ neskoná, on všechny bědy světa překoná.  Zatleskal jsem. Šťáhlav z Hájku se mění v ďábla, na hlavě mu blikají rohy jako semafor…

Byla vyhlášena přestávka. Mirek Donutil prohodil: Jardo, tohle by nám dřív neschválili, viď? – To tedy ne. Ovšem teď zrovna přemýšlím, jak to bude mít CED v příštích letech se státními dotacemi. Paní Donutilová, vy pořád vypadáte nádherně! Mirku, dobře se o svou paní staráš. – Víš, co to stojí peněz, Jardo? zabodoval Mirek. Kousek za námi se tuze mračil spisovatel Milan Uhde. Tak tuze, že nepřijímal pozdravení…

Ve foyeru jsem si zalezl do koutečku za diváckou šatnou. Listuji Rozrazilem, časopisem tištěným na křídovém papíře. Míjím dlouhou diskusi moderátora Miloše Zemana, přecházím statě o historii publicistického časopisu Rozrazil, zastavuji se na stránce 117: Nemáme-li budoucnost ponechat náhodě a jejím osobám, je teď především potřeba veřejné diskuse. Blaze nám, že o našich životních potřebách můžeme a chceme jednat odkrytě nejen před světem, ale i před sebou samými. Na straně 120 je citát Petra Oslzlého: Stálým úkolem divadla je aktivně žít uprostřed společnosti a pokoušet se spolu s ní porozumět světu. Přelétávám pasáže o tom, co je to vlastně krize. Josef Kovalčuk: …pokoušeli jsme se pojmenovat, zda je to krize hodnot, politiky, identity, zda je to krize mravní, ekologická, občanská…  Nejvíc se mi zamlouvá… …krize je pocit, že ve společnosti není něco v pořádku, a zároveň vyjádření vůle to změnit. Matěj Hollan: „To, v čem se nyní nacházíme, se dá nazvat jako krize politických stran. Politické strany nejsou v poslední době schopny tvořit politiku. Žádná z hlavních politických stran nemá představu, kam tuto zemi dovést za deset let. …Čekáme na přerod v trochu jiný systém demokracie. Není to žádná revoluce, není to žádný skok od diktatury ke svobodě, ale jen vylepšení, ke kterému doufám rychle dojde. Petr Maška: …Podle mě jde o krizi pojmů nebo o generační krizi. Za dvacet let se podařilo úspěšně vyprázdnit pojmy jako svoboda. Zoufalství leckoho pramení z toho, že pro kdekoho z nás neexistuje žádná perspektiva. Kulturní model, který jsme si vytvořili, je neslučitelný se samotnou lidskou existencí. …Proto tolik skepse. …Dnes máme jakousi svobodu, nevím, nakolik máme svobodu k jednání. S výhledem na dvacet, třicet, čtyřicet let nikdo nechce závazně nic dělat a není ani přáním současných politiků tuto perspektivu závazně řešit. V tom vidím zdroj krize. …Pro mě je uplynulých dvacet let selháním intelektuálů a umělců.

Jardo, nech si také něco na doma! klepl mě na rameno bělovlasý Zdenko. Když, já se v tom tady nemůžu vyznat. Všude se tu šušká: Karel na hrad, Karel by měl být prezident. V produkcích se kritizuje Klaus, korupce, lhaní, nepoctivost, snad i systém, ale kam to všechno směřuje, co z toho vyplyne, o tom se v projektu mlčí. Je to taková česká obdoba čekání na Godota. Že by snad Karel měl být tím spásným Godotem? – Vykašli se na to, máme ještě celou půli projektu před sebou. Vzpomínky jsi psal pět let, tak měj trochu strpění i tady. – Zdenko, prosím tě, co je to za slovo – kapík? Jak mu mám rozumět? – Jardo, vždyť celý Rozrazil je o kapíku! Kapík je zkratkou pro kapitalismus. Když je socialismus socík, pak kapitalismus je kapík. To má přece logiku, ne? – Furt se má člověk, čemu učit. Tak jdeme na tu druhou půli! Všude přítomný vlasatý Karel si nás stihl vyfotit.

Druhá půle

začíná v hlavním sále Prologem. Na scéně se nic nezměnilo. Dlouhé, rozpůlené molo a kolem dokola židle. Přicházejí historické postavy, pomalu a důstojně. Sedají si na židle po okrajích půleného mola, hovoří tklivá slova. Mezi herce, chystající se pronést závažné sdělení, vtrhnou exekutoři v igelitových pláštěnkách a z moci úřední zabavují movitosti. Stoly, židle, kostýmy. T. G. Masarykovi zouvají boty a lepí na ně exekuční rozhodnutí. Olepováni jsou i někteří diváci. Z reproduktorů se line hudba Davida Smečky. Scénické dění ztrácí rytmus, drobí se. Pionýrky nás vyzývají k další pouti.

Žabičky za mnou! Staneme se účastníky závodu Golem 10. 01. V roli Hikikomori se představí Ondřej Jiráček, Vladimír Hauser bude hrát závodníka, asistenční vůz zahraje Petr Mika. Scházíme do foyeru, zástupem mizíme v chodbičce. Okamžitě za dveřmi jsme popoháněni nenásilně, ale naléhavě hercem Jiráčkem ke stoupání po schodech vzhůru. Člověk přece musí stále stoupat! Stoupejte, stoupejte! Jak je báječné stálé stoupání Překvapeně pokukujeme jeden po druhém, ale jinak se nedá, než našlapovat na příčky schodů a stoupat, sunout se výš a výš. Mezi stoupajícími se pasíruje Láry Hauser s proklamací úspěchů pomocí dopingu. Tře se o mě jako o rybu. Chcete být první, musíte umět využít vědy. Věda především vám dopomůže stát se úspěšnými. Dopujte! Kdo dopuje, ten i vítězí! Rukou ukazuje na místnůstku chemických zázraků. Po zdech jsou vedeny šlahouny z PVC plné krevní plazmy. Láry mele text, šermuje rukama a popohání nás po schodech vzhůru. Herec Jiráček kontruje svými replikami o krásném pocitu stoupání. Dívám se dolů do hlubiny. Herec Míka leží na nějaké látce. Je napojen na hadičky s plazmou. Úžasné divadlo, úžasné! Šeptám o schodový stupínek výše stojícímu dramaturgovi Oščatkovi. Míro, člověče, to je geniální nápad! Viděl jsi slavný film z vlny neorealismu Řím, otevřené město? – Viděl. – Vidíš, tady schody vydrží všecko, ve filmu se zhroutily. Pionýrky: Musíme dál! Herec Láry: Doping, záruka úspěchu. Herec Jiráček: Stoupáme, stále stoupáme! Jsem upřímně nadšen. Pátrám v programu. Napsal Petr Maška, režie Barbara Hertz, studentka DIFA JAMU. Skvělá režie! Tleskáme. Popoháněni těmi zdola stoupáme, až se dvířky dostáváme do chodbičky. Míro, po těchto schodech, když ještě byly kovovou konstrukcí, jsem vodil novináře Jaromíra Blažejovského a vysvětloval mu, že tam dole pod námi bude hrací sál a všude kolem zkušebny, chodby a že se tam všude bude hrát moderně, nově. Ovšem, že se dá dělat geniální divadlo i na schodišti, to mě tehdy nenapadlo. Mládí, Mirku, mládí je záchrana světa i nás! Dáma šlapající schody pode mnou utrousila: Mládí volí Karla!

Pionýrky s mobilními displeji nás směřují do zkušebny: Čeká na nás Boj o veřejný prostor, scénář a režie Ivan Buraj. Hrají – developera Jan Grundman, matku Sára Venclovská, důchodce Cyril Drozda, nezaměstnaného Jan Lepšík.  

Vstupujeme do divadelní zkušebny v nejhornějším patru areálu již podruhé. Její atmosféra je však jiná. Světlo zářivek je studené. Uprostřed místnosti je postavena obdélníková ohrádka z kovu, vprostřed stojí mladý kazatel, příkazce. Vlezlou mluvou navrhuje, co dělat, jak si v dnešní době počínat, abychom se dočkali bohatství a snad i nirvány. Za ním stojí horečkou stižený, vyhublý, zutý mladý muž v tmavých ponožkách. Klepe se zimou a vypovídá o svém osudu nezaměstnaného. Po pravé ruce u zdi na lavičce hořekuje nemocemi odulý starý muž. Nemá na činži, na léky, na stravu. Ze zadní místnůstky se ozývá zoufalý hlas matky, bědující nad záchodovou mísou. Vývojový projektant nás vybízí k rotaci, pohybu. Pionýrky s displeji mobilů v rukou se přidávají: Prohlédněte si vše zblízka, prosím! Kolujeme. Unavený herec Národního divadla Mirek Donutil usedá na hranu odstaveného praktikáblu. Jeho paní stojí rozpačitě v rohu vedle lavičky s důchodcem. V rozpacích jsme všichni. To, co denně vídáme na našich ulicích, teď máme na dosah. Je to takové biblické: Sáhněte do ran mých a uvěříte! Developer káže, předkládá projektové vize, mluví a mluví. Herec Jan Grundman odvádí vynikající výkon. Během dlouhého monologu vystoupí ze své ohrádky, otevře dveře na balkon, rozpřáhne ruce: Pohleďte na naše město! Toto je naše skvělé město. Naše nádherné město! Vidíme mrazivá světla okolních domů i temnou siluetu katedrály. Stále mluvící mladý muž se vrací do ochranné ohrádky a říká slova.  Je to, jako když melete zrnkovou kávu na kafemlýnku. Developer, aniž by ubral na intenzitě mluvního projevu, podřepne, svine se do klubíčka. Třeskne rána, zářivky pohasnou. Aktéři se děkují.  Mistrovsky uchopená miniatura je u konce.

Projekt běží dál. Pionýrky nás vedou zadním východem přes pracovní výtah do chodby nad hracím sálem. Přes kovová zábradlí se díváme do divadelní jámy. Na ochoze sedí schoulená postava geniální režisérky Evy Tálské. Paní Evo, dobrý večer přeji! – Jé, pane Tuček, tak jste tady také? – Žabičky, pospěšte, máme jenom tři minuty na přesun do kongresového sálu! Procházíme chladem horního ochozu venkovní scény, hledíme do hloubi dvora na Havlovo srdce, klouzáme po kachlících a soukáme se do místnosti druhého poschodí správní budovy. Sedáme si před malé pódium. Pionýrka čte z displeje mobilu: Cirkus krize, autor a režie Michal Hába. Hrají – Kateřina Jebavá, Gabriela Štefanová, Ivana Hloužková, Ondřej Kokorský.   

Mladík ve strakatém odění a tři dívky v černém s buřinkami a červenými klaunskými nosy vbíhají na jevišťátko, tlučou se navzájem dlouhým černým obuškem, hrají frašku o zvrácenosti mravů a doby. K smíchu jejich počínání moc není, i když zárodky gagů jsem tu a tam postřehl. Diváci sedí jako zařezaní. I když byl klaunský výstup hrán s chutí a vervou, pokyn pionýrek: Půjdeme dál, dolů do sklepení, jsem docela uvítal. Zvláštní, vlasatého Karla s fotoaparátem jsem při přesunu už neviděl. Asi má i jiné úkoly.

Vidíš, Mirku, tady tou průrvou jsem lezl s paní Evou dolů po tesařské desce s natlučenými špryclíky, abych jí ukázal sklep. Když jsme doklouzali do sklepa, pod jeho klenbou se třpytila obrovská třímetrová pavučina se dvěma stříbrnými pavouky, protože od Petrova na ně okénkem dopadly sluneční paprsky. – A proč jsi do toho sklepa tahal Evu? – Protože Scherhaufer řekl, Jarošu, mosíš pro stavbu získat Tálskou, jináč to divadlo nepostavíme. Paní Donutilová se usmála a Mirek kývl hlavou. No jo.

Šéf Divadla U Stolu, herec František Derfler nás pod historickou klenbou sklepení vítal: Pojďte si sednout za mnou ke stolu! Pionýrky se přidaly: Pojďte, pojďte, budeme na vás hodní, dostanete čaj! Podal jsem Františkovi ruku a sedl si ke stolu. Mirek Donutil zaujal se svou paní místo na vyvýšené elevaci: Ne, ne, já zůstanu tady. Odsud je pěkný výhled.

Dámy a pánové, přečtu vám esej psychologa Milana Nakonečného, řekl herec Derfler a poklidným, příjemným hlasem artikuloval dvě stránky slov o mizérii naší společnosti a polistopadové bídě české politiky. Poslouchal jsem a pil čaj. To je vše. Děkuji za pozornost, můžete jít dál. – Skleničky od čaje nám tady nechejte, dodaly pionýrky.

Pod kuratelou pozorných dívek s rozzářenými displeji mobilů jsme se opět přesunuli vestibulem a chladnou venkovní scénou se srdcem Václava Havla do foyeru. Pět minut máme čas na oddech. Pak půjdeme na hlavní scénu, abychom byli součástí finále – České vize. Scénář: Vladimír Morávek, Josef Kovalčuk s použitím textů a myšlenek Ondřeje Novotného, Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka, Karla Čapka a Václava Havla. Režie Vladimír Morávek.

Pionýrka zmlkla. Otevírám časopis se slovy diskutujících: Marián Amsler: Lidé, kteří nás kdysi chtěli někam posunout, se sami stali odpuzujícím příkladem toho, kam společnost dospěla. …Když se někoho zeptáte, proč dělá to a to, odpoví, že splácí hypotéku. Barbara Hertz: V tomto státě se intenzivně opakuje, že v době krize je kultura nadstavbou, a je to tedy věc naprosto zbytečná. …Skončila jsem jednu školu a studuji druhou… A chtěla bych se stát tím platným intelektuálem, který participuje na skutečných hodnotách. …Myslím na reálnou možnost zužitkovat, co jsem studovala, rozvíjela a umím. …Mladý intelektuál dnes řeší jen míru ústupků. Existuje pár oborů, které umožňují získat práci, zbytek vrhá lidi do šedé zóny obecně tolerované zbytečnosti. Matěj Hollan: Problém můžeme hledat ve školském systému, který je zcela neschopný lidem vysvětlovat, jak se mají živit, a jen do nich lije obecné poznámky. Neumí učit na život. …Fungování společnosti musí někdo vést. Byla to církev, panovník, totality. Vybrali jsme si cestu politických stran a směřování republiky mají určovat námi zvolení zástupci. Fungování státu vždycky určujete nahoře. Pokud nenalezneme mechanismy, jak to obnovit a ozdravit, pokud nepůjdeme do politiky sami, tak stát nemůže dobře fungovat. Tady není schopné vedení státu a důsledkem je, že se společnost rozpadá, je chaotická, sociopatologické chování vyniká. Pak se z toho stává morální krize…

Jardo, ty seš jako Karafiátův brouček, pořád čteš a čteš, drkl do mě šedivý Pavelka. Zdenko, kamaráde, tahle psaná diskuse je jako břitva. Je kvalitnější víc než scénická verze. Vyplývá z ní, že naši mladí tvůrci jsou bolaví a nasraní tak, že by možná rádi vše řešili jakousi hamletovskou vzpourou. Ti starší mají ze všeho dění u nás ústřel svědomí, a přesto se snaží ty mladé korigovat, usměrnit, navigovat, což je cítit i ve scénování projektu. Připadá mi, že stará divadelní garda vyprovokovala něco správného, dobrého, čehož se mladí okamžitě chytili, ale garda starších, protože cítí odpovědnost a má i své cíle, se této dychtivosti mládí trochu zalekla. Takže se před námi, ve scénickém Rozrazilu jenom konstatuje současný, neutěšený stav a jemně se mezi řádky naznačuje, že kníže Karel by mohl být tím spásným Godotem.

Žabičky i husičky, do sálu! mávaly pionýrky blikajícími displeji mobilů. Husím pochodem, žabím šouráním se suneme do sálu. Hrací plocha je pokryta voskovanými kelímky a plechovkami od alkoholických i energických nápojů. Za zástupem stolů září skutečný vánoční strom a přemírou odpadků se brodí tvůrci představující české obroditele, elitu národa. Přichází robustní herec obtočený girlandou blikajících žároviček. Přednáší báseň o stromu, co si svůj osud nevybral. Za třesku a v oblaku bílého prachu vjíždí na pódium u technického výtahu bílé monstrum v podobě vodního ptáka, velké labutě. Je to jako kolotočová atrakce z české pouti. Kdesi od stropu je spuštěna visutá hrazda s půvabnou akrobatkou předvádějící triky vysoké školy pohybu. Bezdomovci nám nabízejí časopis Nový prostor a mezi odpadky, na obrovité kouli balancuje obnažený, tuze hubený, smutný klaun s červeným nosem. Někteří z šéfů projektu se honosí plackami Karel for president, jeden z nich má Karlovu hlavu s čírem na triku. Zamračená herečka vystřelí do ticha repliku: Když ne teď, tak kdy?! Herec-strom neustále bliká žárovičkami, omílá povídání o tom, jak se narodil a roste. Jiný herec opakuje, že on si tento úděl nevybral. Na troskách bývalého blahobytu znějí i kréda z úst české elity. Světla pomalu hasnou, projekt scénického časopisu Rozrazil 5/2013: O naší nynější krizi končí. Diváci tleskají slabě, tlumeně, protože nadšeně aplaudovat vlastnímu neštěstí se jaksi nehodí a snad se ani nedá.

Na noční rozjezdový autobus spěchám po boku vedoucí odboru kultury města. Nemluvíme. Do řeči nám není.

Společný projekt Divadla Husa na provázku, Divadla u stolu a HaDivadla – Rozrazil 5/2013 – O naší nynější krizi. CED Brno, 25. 1.2013. Režiséři: Vladimír Morávek, Marián Amsler, Anna Petrželková, Eva Tálská, Matěj Holan, Břetislav Rychlík, Barbara Hertz, Ivan Buraj, Michal Hába, František Derfler. Dramaturgie: Josef Kovalčuk, Petr Oslzlý, Miroslav Oščatka, Anna Saavedra, Dagmar Radová, Simona Petrů. Asistentka dramaturgie: Markéta Špetíková. Scénáře: Anna Saavedra, Dušan Zdráhal, Ondřej Novotný, Matěj Hollan, Žít Brno, Břetislav Rychlík, Miroslav Oščatka, Petr Maška, Ivan Buraj, Michal Hába, Milan Nakonečný,Vladimír Morávek, Josef Kovalčuk. Scéna a kostýmy: Martin Ondruš, Sylva Zimula Hanáková, Petra Jiránková, Kateřina Nalezená, Kateřina Kumhalová, Lenka Jabůrková, Jana Boháčková. Produkce: Eva Yildiziová, Jan Bernášek, Marie Navrátilová, Ondřej Navrátil. Hudba, hudební kompozice: David Smečka, Miloš Štědroň, Petr Hromádka. Hudební nastudování a hra na klavír: Martin Jakubíček. Účinkovali: Milan Holenda, Martin Donutil, Tomáš Sýkora, Ondřej Kokorský, Ondřej Jiráček, Martin Siničák, Marie Ludvíková, Cyril Drozda, Jan Grundman, Marián Chalány, Jan Lepšík, Erika Stárková, Sára Venclovská, Jiří Valůšek, Kamila Valůšková, Ivana Hloužková, Vladimír Hauser, Gabriela Štefanová, Michal Bumbálek, Filip Teller, Matěj Hollan a přátelé z Žít Brno, Tomáš David, Pavel Zatloukal, Kateřina Jebavá, Jiří Duda, Petr Mika, František Derfler, Dušan Zdráhal, Marián Amsler, Vladimír Morávek, Petr Oslzlý, Břetislav Rychlík, Josef Kovalčuk, Miroslav Oščatka, Michal Hába. Inspicienti: Kateřina Miklínová, Miroslav Kumhala, Ondřej Navrátil, Jana Valachová, Tereza Miklínová, Zuzana Měřínská, Ilona Šumná – Hájková. Projekce: Pavel Zgarba.

///

Pozn. red. O společném projektu brněnských divadel Husa na provázku, HaDivadlo a U stolu Rozrazil 5/2013 – O naší nynější krizi přineseme celostránkovou recenzi v Divadelních novinách 4/2013.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 5. února 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 2)

1. Petr Pavlovský

   

   Vzpomínka
   na zde zmiňovaného Zdenko Pavelku: Po jednom ostravském festivalu Spectaulo Interesse, cca 1999, kde mj. vystupovalo dosti neumělecky divadlo Todora Rističe z Karlovky, napsal jsem o tom silně kritický článek nazvaný podle druhé věty známé židovské anekdoty: I zisk, i slávu!
   Jak jsem jinak do oranžového Práva nikdy nepsal, nabídl jsem jej Pavelkovi. Slíbil mi uvěřejnění, tahal mě za fusekli a tři neděle…a pak už nic. Někdo mi pak říkal, že se bál (toho Rističe).
   Přiložil jsem text ke svým sebraným spisům. Když jsem tenkrát ten text do redakce přinesl – bylo to kdesi nad náměstím Míru – seděly v ní také Radka Hrdinová a Alice Šimonová, možná, že si na to vzpomenou.

   05.02.2013 (13.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ